Osm šťastné číslo je, kdo chce, ten se zasměje
Osmička je tradičně šťastné číslo u Číňanů (neb jeho výslovnost, BA je velmi podobné slovu pro bohatství, FA) a Emilova oslava narozenin připadla na den 88. oscarovské show, což Emil připomněl slovy, že se narodil za osmnáct let po první oscarovské show (1929), což bylo dost osmiček na poslední únorovou neděli, abychom se těšili.
Když se Eva delikátně optala Emilovy ženy Betty, co bychom měli Emilovi k narozeninám dát, Emilova žena přísně odpověděla: „Dejte mu otázky!“ Což je snadný příslib, protože Emil je sběratel filmů a rád o dobrých filmech povídá, což víme, protože jsme sousedi nejen na ulici Wembley, ale jsme si blízcí i v zálibě o kinematografii.
V nedělní podvečer jsme přebrodili pár desítek metrů sněhu mezi parcelami a mnoho pozvaných hostů se neukázalo, protože osmý blizard zával silnice i chodníky a sněhová technika vyrazí do terénu až nad pondělním ránem, pokud vánice nepřestane.
Betty řekla, když nám ometala sníh z kabátu a nastrkovala trepky, že je ráda, že jsme se prodrali závějemi a hned nalila grog. Eva pogratulovala Emilovi dala mu kytku a já otázku, jestli ví, jak se posledního února narodil a Emil se rozsvítil jako žárovka a řekl, že se narodil doma ve vánici jako je dnes a porodní bábu doslova přinesli otec a bratr přes závěje na saních. Pokýval hlavou a dodal, že taky ví z rodinných rozprávek, že to bylo dřív, než televize večerní rozprávky umlčela. Byl zplozen rok po vítězství nad fašisty, co důkaz, jak si jeho rodiče vydechli úlevou a Emilova žena přidala, že v jejich rodině byli tři invalidé, kteří se vrátili zmrzačení z evropského bojiště.
V rohu obýváku blikala televize s vypnutým zvukem a Emil k ní otáčel očí, když celebrity procházely po rudém koberci. Dodal, že měl osm let, když viděl poprvé oscarovskou show v televizi.
„Z té doby pochází tvá filmová záliba?“ optala se Eva a Emil se zasmál: „Do kina jsem chodil se starším bratrem, když rodiče přikázali, aby se o mladšího postaral a dodnes se raději dívám na filmy, které si vyberu, než na televizi, kde mi program ordinuje někdo koho ani neznám.“
Jako výmluvnou reakci na jeho slova Emilova žena zesílila zvuk televizorů a pokoj vyplnily zvuky oskarovské všehochuti. Emil se zamračil na manželku a řekl, jestli neslyší, že si povídáme a jestli má zesílit svůj hlas?
Emil mi řekl jako filmovému souvěrci: „Tady máš kus papíru a nápiš film, který vyhraje soutěž o nejlepší film, a já udělám totéž a po tom cirkuse si to porovnáváme.“
Napsal jsem film Bridge of Spies (Most špionů) a Emil popsal svůj papírek, oba složil, zatížil popelníkem a řekl: „Nejlepší film tohoto roku je Bridge of Spies.“
Eva vytáhla z kabelky svůj iPod, chvilku manipulovala webové stránky a oznámila: „Podle sázkařů získá Oscara film Revenant (Zmrtvýchvstání) poměrem tři ku pěti zatímco na Bridge of Spies jako nejlepší sází jen jeden z 200 sázkařů a Bridge je na posledním místě z osmi kandidátů na Oscara za nejlepší film.
Emil se nahlas zasmál, a já s ním, aby bylo zjevné, že 6000 členů Akademie rozhodujících o nejlepším filmu nemá váhu pro naše hodnocení filmů.
Emilova žena vnímala, že se chechtáme slavné akademii a řekla, že v demokracii většina rozhoduje a menšina se přizpůsobí a Emil zvýšil hlas, že to neznamená, že většina má pravdu, zvláště ve věci umění a krásy.
„Tohle byla slova do pračky,“ pomyslil jsem si a Emil se optal: „Kdo je podle vás nejslavnější skladatel písní druhé poloviny 20. století?“
Bez váhání Betty i Eva řekly: „Sir Paul McCartney…“ a za okamžik Betty vznesla dotaz, co má sir Paul společného s Oscary, aby Emil nezabloudil z debaty do vzpomínek.
Emil se nedal odklonit a vyprávěl nedávnou historku, kdy se Paul McCartney v lednu zúčastnil největší hudební show zvané Grammy v Los Angeles a po udělení cen se svým doprovodem zamířil na oslavu vítězného rappera, jehož jméno jsem už zapomněl a ejhle nebyli vpuštěni a byli považováni za neznámé zvědavce a rušitele.
„Cože?“ vyjekla v úžasu Emilova žena, že by někdo nepoznal tvář sira Paula, a Emil s úsměškem řekl: „Ano, drahoušku, je jiná doba, než byla ta naše, kdy sir Paul byl známější než papež.“
Chvilku bylo ticho rušené jen záblesky obrazovky, přinášející oscarovské jásání a Emil nabídl, že článek o této trapné události přinese, že si ho vytiskl a kamsi založil, ale nebylo času na dokazování mccartneyovského faux pas, protože oscarovská show vrcholila, což jsme chtěli vidět.
A co jsme viděli, viděla miliarda diváků v televizi a s vyvolením jsme spokojeni nebyli.
Emilova žena rozbalila lístečky s naší volbou a všichni jsme fandili nejlepšímu filmu Bridge of Spies a naše malé vítězství oslabilo oficiální prohru, což Emil oslavil pozvednutím sklínky a pochvalou, že jako dinosauři se musíme držet pospolu a navzájem se podporovat, že nejsme blázniví.
Nejsme blázniví, řekla Eva, která vždy hledá slunnou stránku v každé porážce, akorát jsme pamětníci věci lepších; kdy filmy mívaly tři p: pobavení a poučení i povzbuzení, což už nebývá to hlavní, dodala, že popravdě film Revenant je dílo ponuré, historicky nepřesné a v závěru divák neví, jestli se Leonardo dí Caprio vrhne do ledové vody, aby se utopil anebo vykročí do hor, aby tam zmrznul. Film Spotlight je zajímavý příběh o novinařině a reportérství, které zaniká a za rok si na něj nikdo nevzpomene.
I nejhezčí večírek má o půlnoci skončit, poděkovali jsme a zvedli se k odchodu. Emil, který zářil spokojenosti, přikročil ke své filmotéce a vytáhl jeden film, který musíme zítra shlédnout, abychom spláchlí dnešního Oscara daleko lepším oscarovským filmem, 40 let starým filmem Network (Televizní společnost, 1976), který podle Emila je dnes více aktuální, než byl v čase natočení,
S kožichem na zádech a válenkami na nohách se Eva v předsíni optala Emila, jestli má ještě nějakou symbolickou osmičku na závěr večera? Ovšem, řekl Emil bez zaváhání: „Z těch osmi oscarovských kandidátů do této vrcholové soutěže o nejlepší film vůbec nepatřilo sedm.“
Vyšli jsme ven a vichr nám vehnal sněhové vločky do tváře v první hodině přestupného 29. února 2016.
Chtěl jsem zavolat na Emila, že to globální oteplování se parádně projevuje, ale Emilova žena už zavírala dveře a nemohli jsme rozvíjet téma, že se všeobecně blbne na kvadrát.
Rosťa Firla - Sudbury
***
Také já jsem proti islamizaci Evropy
Ke komentáři Jana Přibyla v E-republika.cz
Pojem ekonomický migrant není právní označení, je to pojem pro širokou škálu lidí, kteří vyměnili jednu zemi za druhou pro vylepšení svých ekonomických a profesionálních podmínek (Independent)
Vězeň svědomí je termín vytvořený lidskoprávní organizací Amnesty International k označení lidí vězněných nebo jinak fyzicky omezovaných na základě jejich přesvědčení, původu nebo postavení, za předpokladu, že tito lidé nikdy nepoužili ani neprosazovali násilí.
Uprchlík, neboli refugee (ang.) je osoba přinucená opustit svojí vlast, protože je v nebezpečí nebo zažila pronásledování. Hledá především bezpečí a ochranu základních lidských práv
Můj únik z normalizovaného Česka byl jednoduchý. Napsal jsem prezidentovi Husákovi, aby odvolal klatbu nade mnou a nechal mne pracovat nebo aby mne pustil do svobodného světa. Po několika měsících bez práce a neschopností platit alimenty jsem byl před dalším odsouzením, tentokrát pro režim pohodlně, za nikoliv politický paragraf. Husákova StB mě zařadila do akce Asanace a už jsem jel. Jako bývalý vězeň svědomí AI jsem neměl žádné problémy se začleněním do britské společnosti. Hned v prvních dnech jsem dostal 90 liber, a v dalších měsících jsme, s mojí druhou rodinou, se kterou jsem doputoval do Londýna, v roce 1985 za pomoci Jana Kavana byli ubytováni, děti měly pomoc ve škole s angličtinou a přátelé pro mne našli práci. Bylo mi jasné, že jsem byl privilegován pro současnou politickou platformu britské vlády, tedy boje proti socialistickým režimům východního bloku. Přeskočil jsem stovky britských čekatelů na byt. Proto jsem si často kladl otázku, jaký že to migrant jsem a sám na sobě jsem poznal, že rozlišení je velice těžké.
Nyní bydlím v Kentish Town, Londýn od roku 1985 a když jdu ráno plavat do bazénu, který mám jako občan starší 65 let zadarmo (jenom ráno), využívám tak posledních výdobytků koloniálního impéria, nad kterým slunce nezapadalo. Po cestě potkávám kolonky školáků, vystupujících z vlaku a spěchajících do školy. Již dávno jsem přestal odhadovat, jaké národnosti děti jsou. Jestli jsou ze zemí, které britské impérium vykořisťovalo dovozem tzv. demokracie nebo ze zemí, které demokratizujeme bombami nyní. Většinou mluví anglicky. Když jdu kolem dělníků, mluví v převážné většině polsky, ve vlaku a metru rozeznávám ruštinu a další slovanské jazyky. Když jedu za dcerou do jižního Londýna, slyším Ibo, z kterého znám pár slov a směs tolika dalších, že jsem si občas i jako ateista, vzpomněl na pomatení jazyků.
Ve Vašem článku máte 18 otázek, o kterých se prý nemluví. Nemáte pravdu. Mluví se o nich. Většinou bez znalosti přijatých zákonů, bez znalosti demokratických procesů, které by mohli případné změny zákona prosadit.
Otázku nejdůležitější formulujete takto:
Tou nejdůležitější otázkou je otázka náboženství a kulturních rozdílů. Jedna věc je přijmout křesťana či budhistu a druhá je přijmout muslima, pro kterého je islám jako víra na prvním místě a nehodlá se bavit o jiném včetně tolerance vůči jiným náboženstvím.
Viděl jste dokumentární film Spotlight? Stručně, po více než tisíc let je zde organizace (tedy Katolická církev), která stojí nade vší judikaturou, krade, lže a przní naše děti. Upalovala a ještě v naší době je schopna odsoudit vědce za to, že nepředpověděli zemětřesení. Válku proti Iráku zdůvodnil anglický předseda vlády svojí rozpravou s Bohem. Jsem přesvědčen, že opravdu věřící osoba nemůže byt demokratem, neboť jeho pánem není blaho celku, ale Bůh. Militantní islám je proti vědeckému poznání a ateismu jako militantní katolicismus a je li nějaká nutnost, tak je to mírové soužití lidí všech náboženství i toho vědeckého ateismu. K tomu máme nyní příležitost, tak se jí ujměme.
Vím, že to pro vás nebude to pravé bukové, jinak by jste nepoužíval slova nepřizpůsobivý.
Váš za všech okolností nepřizpůsobivý
Aleš Macháček - Londýn
***
Spotlight
Tento film má přijít začátkem dubna pod stejným názvem do českých kin. Na Slovensku byl také někde uveden pod názvem Sledovačka. Dva články, jeden od Rosti Firly, druhý od Aleše Macháčka z Londýna a to, že film byl označen nejen za nejlepší film minulého roku, ale dostal také ocenění za nejlepší scénář mne vyprovokovaly, abych tento film shlédl a pokusil se přidat pár poznámek. Nejprve bych se vrátil do roku 1960, kdy bylo natočeno drama Kdo seje vítr, někdy také uváděné jako Kdo seje bouři. Přiznám se, že jsem film bohužel neviděl, ale pamatuji se na diskuse okolo něho a proto přikládám oficiální obsah distributora z ČSFD: Mladý středoškolský profesor Bertram Cates chce své studenty seznámit s učením, podle kterého se člověk vyvinul z opice. V té chvíli však do třídy vstoupí řada ctihodných občanů, kteří Catese odvedou do vazby. Proč? Teorie Charlese Darwina totiž odporuje zákonu. Je rok 1925 a zbožné jižanské městečko Hillsboro se chce stát poslední baštou, která bude proti vědcům bránit učení o tom, že člověka stvořil Bůh přesně tak, jak je to psáno v Bibli. Žaloby proti „drzému“ učiteli se dobrovolně ujme elitní právník Matthew Harrison Brady. Hillsborští občané jej přivítají jako národního hrdinu. Pro Bradyho totiž neexistuje pojem „evoluce“, nýbrž jen „zlovoluce“. Avšak protistrana nezůstane mlčet: pokrokový list Baltimore Herald zaplatí Catesovi obhájce, který se s Bradym může směle měřit. Je to jeho dávný přítel Henry Drummond. V tomto konfliktu jde o mnohé. Na lavici obžalovaných se totiž ocitla přirozená lidská zvídavost, zdravý rozum a právo na vlastní názor. Proces nesledují jen občané Hillsboro, ale prostřednictvím novin a rozhlasu celý americký národ. Začalo to jako docela malicherná pře. Její výsledek však nakonec ovlivní kulturní dějiny celé země... Vynikající film režiséra a producenta Stanleyho Kramera vznikl podle divadelní hry Jeromeho Lawrence a Roberta E. Leeho. Předlohou pro toto drama se však stal skutečný případ z města Dayton v Tennessee, známý jako tzv. opičí proces. O aktuálnosti jeho tématu výmluvně hovoří i fakt, že hra byla po filmové verzi zpracována ještě třikrát pro televizi, a to v letech 1965, 1988 a 1999. Poslední verze (r. Daniel Petrie), v níž hlavní role ztvárnili Jack Lemmon a George C. Scott, byla v ČR k dostání na videu pod zavádějícím názvem Krotitel větru.
Pamatuji se na reakce z té doby. Zatímco můj ateisitický strýc Oto (s jedním t), měl pocit, že nám (tmářům) to konečně někdo nandal, v evangelickém sdružení mládeže byl film přijat s nadšením. Obzvláště Drummondovo gesto v závěru filmu, kdy vezme knihu s Darwinovou evoluční teorií a Bibli a položí je na sebe tak, že Bible je navrchu, bylo víc než symbolické. Nestojí Bible proti rozumu, ale naopak věda a víra spolu souvisejí. Dokonce víra je důležitější a pevnější než dočasné poznání rozumu. Darwinova teorie není konečná a může být nahrazena jinou evoluční teorií, kdežto v novozákonní dvojpřikázání lásky nemůže být nahrazeno ničím jiným.
Vraťme se tedy k filmu Spotlight. Málokdo postřehl, že tvůrci filmu, tak jak je u oscarovských poděkování zvykem, sdělili také své poděkování a to papeži Františkovi za to, že přinesl otevřenost do církve.
Na rozdíl od filmu z roku 1960, bych dal tentokrát přednost tomu, kdyby film Spotlight byl udělán jako divadelní hra, či televizní inscenace. Pokud se nepletu, byl na začátku filmu uveden rok 1976. Úvod filmu skutečně jako kdyby nás zaváděl do této doby a do let osmdesátých. Počítače se téměř nepoužívají, jsou předpotopní, najednou se ve filmu objeví na stěně kalendář z roku 1996. Řekl jsem si, že jsem se asi spletl, ale další změna. Již je rok 1998 a 11. září 2001, odhalující článek vyjde až v lednu 2002. Po celou tu dobu, jsou herci stejně oblečení, nezměnila se móda, technika a počítače se změnily nepatrně. Najednou se začnou používat mobilní telefony a laptopy. To jsou podle mne jen povrchní nedostatky filmu, ale přesto mne to rušilo. Podle některých obsahů se celý děj odehrál během několika měsíců v roce 2001.
Zajímavá byla reakce současného bostonského kardinála Seana O‘Maleyho, který ještě před uvedením filmu žádal, aby církev vzala zodpovědnost za to, co se stalo. Žádá reformu církve. Případ pedofilních kněží označuje za hanebný. Podle losangeleského biskupa Roberta Barrona se nejedná o špatný film, vytýká mu však, že vzbuzuje pocit, že církev není reformovatelná. Podle vatikánského rozhlasu je film čestný, napomáhající církvi k poznání provinění a k pokání. Podle vatikánského deníku L‘Osservatore Romano se nejedná o anti-katolický film a poté, co film získal Oscara doporučil vatikánský rozhlas duchovním, aby film shlédli.
Přesto po shlédnutí filmu zůstává jakási pachuť v ústech. Vyrůstal jsem v jiné církvi, v jiném prostředí, v jiné zemi, v jiné kultuře, ale jak je možné, že k něčemu takovému došlo? V životě jsem potkal řadu katolických duchovních, proč má na nich ulpět kus špíny z toho, co napáchala skupina pedofilů? Proč má ulpět kus z toho i na ostatních křesťanech?
Je to stejná otázka, jako do jaké míry jsou Němci zodpovědní za to, co spáchali jejich rodiče a dědečkové. A do jaké míry je každá generace zodpovědná za to, co spáchali jejich vrstevníci a jak se na nás budou dívat budoucí generace. Děláme vše proto, aby si jednou někdo nepoložil stejnou otázku nad našimi postoji dnes? Byli obyvatelé Drážďan v roce 1945 pouze oběťmi a do jaké míry nebyli tak nevinní, když volili před tím Hitlera? A co těch pár statečných, kteří ho nevolili. Do jaké míry byla generace našich rodičů zodpovědná za rok 1948? Do jaké míry byla naše generace zodpovědná za normalizaci? Do jaké míry je dnešní generace zodpovědná za nástup militarismu? Je Donald Trump skutečně neškodným klaunem, anebo to bude nejmocnější muž světa?
Naše naděje či víra však není v nějakou instituci. Každá instituce může selhat, ať je to klub, církev nebo stát. Nadějné je však to, že jsou zde vždycky jednotlivci, kteří se nebojí vydat svědectví pravdě i v době, kdy je to nepopulární. To ale neznamená, že tito jedinci mají pravdu vždy a po dobu celého života. Tento dar nazírání může být od nich odejmut a naopak může se objevit pravdivé svědectví a postoj u někoho, u koho bychom to nečekali. O tento dar musíme denně znovu a znovu zápasit.
Aleš Březina
***