Karel Svolinský
Svolinský je klasickým příkladem umělce, kterého, jak šla doba, lidé vnímali buď jen černě anebo bíle. Ovšem ono ve skutečnosti nikdy není nic jen černé nebo bílé. Ocituji z monografie pánů Burgeta a Musila: Budeme-li chtít dnes charakterizovat převládající obecné mínění o díle a osobnosti Karla Svolinského, pravděpodobně se setkáme s poněkud zjednodušujícím označením typu: oficiální umělec, folklorista, „kytičkář“, „čítankový ilustrátor“ a autor poválečné přestavby olomouckého orloje. Důvodem je zřejmě fakt, že dosud nebyl dostatečný časový odstup, který by jeho dílo objektivně zhodnotil. Za umělcova života lidé milovali jak jeho upřímný vztah k prostému lidu, přírodě, domovu tak k lidové tvořivosti a z toho celého si na Svolinského vytvářeli názor a nebyl to vůbec názor špatný. Svolinský se narodil 14. ledna 1896 ve Svatém Kopečku u Olomouce, 1909 ukončil měšťanskou školu a nastoupil jako řezbářský učeň, pak tovaryš – ve vyřezávání loutek se jednoznačně projevil jeho talent a rodinné geny. První loutkou byla už v roce 1912 loutka čerta, ta se stala také základem pro kolekci loutek později sériově vyráběných. Také jeho další čerti byli úžasní, každý byl jiný – nafouklá břicha, kozí nohy, nejrůznější škleby. V roce 1920 udělal loutky pro rodinné divadlo prof. Antonína Matějčka. V roce 1919 dokončil studium na Státní umělecké průmyslové škole v řezbářském ateliéru Štěpána Zálešáka a pokračoval v ateliéru sochařském, pak v ateliéru speciální grafiky u prof. Kysely. Ten v něm rozpoznal velmi nadaného studenta a systematicky ho postrkoval do uměleckého světa. V roce 1925 získal svoji první cenu v Paříži za exlibris Jinoch trhající horské květiny. V prvních letech Československa vznikla celá řada ambiciózních nakladatelství, jejichž cílem bylo vydávat moderní českou a zahraniční literaturu v kvalitní grafické úpravě. V této době prof. Kysela doporučil Svolinského jako grafického poradce tehdy již ekonomicky skomírajícímu nakladateli Janu Ottovi. Postupně se požadavky na grafiku Svolinského tak rozrůstaly a jeho výsledky byly tak úžasné, že si nakladatel vymínil od Svolinského anonymitu z obavy, aby mu ho někdo jiný nepřebral. Tato doba otevřela jeho další uměleckou éru a sice drobnou grafiku jako jsou pozvánky, novoročenky, knižní značky, záhlaví dopisních papírů. Na tuto éru se Svolinský nikterak neupínal a také ji nijak nehodnotil, nepovažoval ji za zvlášť významnou, spíše naopak, dokonce ani na exlibris neměl moc kladný názor. Řada uváděných drobných grafik vznikala výhradně na vyžádání jeho osobních přátel, nejvíce z řad typografů a pro jeho známého pana faráře P. F. Lukeše z Činevsi - sám žádnou vlastní iniciativu nenabízel. Přesto se stal prvním z klasiků tohoto žánru, který představuje kolem 1600 prací – možná i více, neboť jejich dohledávání je velmi složité pro skutečnost, že si Svolinský nikdy nevedl žádnou evidenci.
S rokem 1930 začíná u Svolinského úspěšná tvorba vitráží, z nichž nejcennější jsou určené pro výzdobu chrámu sv. Víta. V této době podniká i několik pracovních cest do Itálie. Olomoucké muzeum vystavilo v nedávné době jednu z jeho monumentálních vitráží – jedná se o dvojvitráž, čtyři metry dlouhou s názvem „Z města i venkova“, kterou vytvořil pro EXPO 1958 a která po skončení světové výstavy prakticky půl století odpočívala v rozebrané podobě v bednách. Konečně si mohli návštěvníci osobně prohlídnout dokonalé dílo skla, barev a světelných efektů.
Kolem roku 1940 začaly jeho návrhy scénografické. Scénografií se tehdy zabývala celá řada pozdějších význačných malířů jako Zrzavý, Lada, Beneš, Špála, Trnka. Jednak do scénografií mohli vkládat své umělecké představy a jednak byly pro ně i potřebným motivem k obživě.
Svolinský obdivoval Národní divadlo a jeho jevištní díla a také si uvědomoval, že 20. století ustupuje od malovaných dekorací a hledá cestu v prostorové koncepci a tu dovedně naplňoval. Postupně pro Národní divadlo stvořil řadu scénografií a jevištních kostýmů, jmenuji jen některé: Čertova stěna, Prodaná nevěsta, Tajemství, Lucerna, Jakobín, Mnoho povyku pro nic. Tehdy také vznikl vřelý vztah mezi Svolinským a Talichem. Návrhy jevištních kostýmů od Svolinského byly dokonalé a to jak ve střihu, barevnosti, lehkosti, vztahu k venkovským krojům a detailům.
Po válce se ovšem k nám ze Sovětského svazu začíná jako medúza natahovat socialistický realismus – jediná cesta jak se proti tomu bránit – alespoň po nějakou dobu – byla sentimentalita našeho národního projevu s důrazem na folklór a venkovský způsob starých tradic – a to Svolinský dokonale uměl. Celý poválečný umělecký vývoj byl více než složitý a bylo stále těžší a těžší oddělovat od sebe přirozený vývoj a vývoj vnucovaný ze SSSR, přičemž musíme uvést, že tendence k socialistické orientaci byla obrovská, v ní pak vznikala monumentální díla a zúčastnili se jich opravdu vynikající umělci. Takto vznikla například Sychrova mozaika v Ležákách a výzdoba Karolina, některá Boudova díla a některá z děl, již dříve vytvořená, se stala aktuálními jako Strnadelovo dílo pro hotel ve Frenštátě a též Svolinského vitráže zhotovené již v letech 1928-32 pro chrám sv. Víta. Po roce 1948 byla již kultura zcela pod stalinským vzorem a umělecká scéna rozdělená na „nepřijatelnou“ pro politické zřízení a tudíž nepodporovanou a „veřejně prezentovanou“ a státem podporovanou. Svolinský, Lada, Švabinský, Rabas a další se stali vhodnými umělci pro československou totalitní kulturu. Většinou neměli vůbec nic společného s budováním socialismu, byli ale slavní díky svým uměleckým schopnostem a vládnoucí komunistické diktatuře vyhovovali jako záštita pro tvrzení, že to komunismus myslí s uměním poctivě. Samozřejmě, že opak byl pravdou. Komunisté si situaci ještě pojistili v roce 1977 vydáním anticharty, kterou podepsalo několik set umělců a mezi nimi i Svolinský. Nemusel? Musel? Chtěl? Nechtěl? Je už obtížné dopracovat se pravdy a ani ta nemusí být vždy pravdivá.
Ale ještě k tomu již na začátku uvedenému vidění Karla Svolinského jen v černé barvě. Pod touhle barvou totiž nesmí chybět alespoň zmínka o olomouckém orloji. Olomoucká radnice se jím pyšnila už od 15. století a orloj sám byl pak mnohokrát rekonstruován především ve své výzdobě i hodinovém stroji a zdálo se, že víc špatně než dobře. Také válka orloj poničila a byl tedy čas opět na jeho rekonstrukci. Proces to byl neuvěřitelně složitý, zakázku nakonec získal Svolinský se svým návrhem Vytvořit dílo jednotné, monumentální…. s vyloučením těch částí orloje, které nemají výtvarnou hodnotu vůbec nebo jenom v míře nepatrné… a respektovat stroj orloje. Místo fresek užít skleněné mozaiky. Od tohoto okamžiku to byl běh na dlouhé roky a celá koncepce byla stále ovlivňována několika konkrétními levicově smýšlejícími intelektuály a nacionalisty. V tom celém se pohyboval Svolinský, který už buď vůbec, nebo jen nepatrně předváděl své umění, do popředí vystupovaly negativně i některé jeho osobní vlastnosti, které v průběhu prací na orloji jakoby se probudily. Olomoucký orloj byl dokončen a představoval kýčovitý symbol oslavy tehdejší doby v podobě socialistického realismu a naši závislost na uměleckém tlaku ze SSSR. Opět se zde naskýtá otázka Musel to Svolinský ve své inteligenci vůbec řešit? A znovu na otázku není žádná jasná odpověď.
Každopádně se později nikdy nesmířil s okupací sovětskými vojsky a veřejně proti ní protestoval už jako uznávaný profesor vysoké umělecké školy. Definitivně mu oči otevřel hrdinský a zoufalý čin Jana Palacha. Brzy poté byl ze školy vyloučen. Letos by oslavil dvě výročí, 120 roků od narození a 30 roků od úmrtí. Když jsem si vybrala Karla Svolinského, že o něm čtenářům napíšu, vůbec jsem si nepředstavovala, jak složitý úkol jsem si dobrovolně dala. V článku jsem se pokusila, díky studiu několika literárních pramenů, napsat o něm v obou citovaných barvách, černé i bílé. I tak si myslím, že je na každém z nás kam si ho víc zařadí. Za sebe říkám, že pro mne je ve všech zemitých barvách jeho rodné Hané a tak i zůstane. Znovu jsem si to uvědomila, když jsem si prohlížela poštovní známku vyzdobenou jeho podobiznou a kolážovými fragmenty jeho nádherných ilustrací vydanou v lednu letošního roku.
Prameny: R. Musil, E. Burget „Svolinský“-2001, M.Ehlová Můj přítel Karel Svolinský-2002, Plicka, Volf, Svolinský Český rok-1978; Burian Katedrála sv. Víta -1977, Informace z Národní knihovny, Národního archivu a internetu
Jana Fafejtová – Praha
***