Petr

Neuznaní hrdinové

Slavný Galileův protestvýkřik „A přece se točí!“ již dávno nevzrušuje zapálené astronomy, vzpurné osvícence a anticírkevní pokrokáře. Kdepak. Přesto tento výrok zůstává stále aktuální. A kde jinde by měl být aktuálnější, než v takové pivní velmoci jako je Česko. Ano, tady se točí navzdory blbé náladě, ekonomickým recesím a povodním všeho druhu, ano i těm uprchlickým. Zvláštní svět pak tvoří výčepy, lokály a putyky, kde se pípa nikdy nezastaví, takzvané nonstopy. Tady jsou doma jiní týpci než v normální hospodě. Tady se netrpí stresem z poslední rundy zvané závěrečná, tady se nezhasínají světla za hlasitého a nedůstojného vytrubování „zavíráme!“, tady nevystrkují slušného hosta ze dveří do nepohody, tady máte zkrátka jistotu. A jistota, toť meta, která nás všechny mocně přitahuje, ať již holdujeme alkoholu nebo ne. Nuže, kdo by tedy v souvislosti s prastarou touhou lidstva po jistotě kladl ještě důraz na legendu o alkoholicích a alkoholové závislosti, že?

V nonstopu si mimo jiné můžete prodloužením přátelského setkání otestovat, nakolik jsou vaše společenské vazby skutečně pevné, v nonstopu najdete azyl po skličující ranní manželské hádce nebo kdykoliv vás rozbolí zub nebo zkrátka když zrovna nemůžete spát. V nonstopu můžete dokoukat noční přenos sportovního klání až do konce, a ještě si u toho z plna hrdla zařvat. Prostě v nonstopu můžete restartovat a regenerovat váš organismus, kdykoliv si to on či situace vyžádá.

Nonstop je i zajímavý prostor pro sociologickou studii. Tady neexistuje jedna startovní čára, kdy se otevře, a přicházejí čerství hosté. Ne, jedni jsou čilejší, jiní unavenější, jedni se již vyspali, druhé to ještě čeká, jedni jsou po večeři, jiní ještě nesnídali. Rytmus vnějšího světa tu hraje jen podřadnou roli. I jeho žhavé problémy sem jakoby nedoléhají. A tak je toto místo přímo předurčeno k zamyšlení se nad rolí opilců v naší moderní historii.

Obecně máme sklon opilci pohrdat, vysmívat se jim, považovat je za slabochy. Vůbec, dějiny jsou k opilcům a k pravidelným hospodským návštěvníkům naprosto nespravedlivé. Zcela se tak opomíjí skutečnost, že opilecká svoboda vždy úzce souvisela se svobodou pro všechny. A přece, byli to právě opilci, kteří často v těžkých dobách národa prolamovali dusivou bariéru zastrašování a nesvobody. A taky za to tvrdě pykali. Tam, kde střízliví neměli odvahu, ti posilnění alkoholem ji mohli rozdávat. Za rajchu i za bolševiků strhávali rudé fangle a nejrůznější režimní dekorace, provolávali protistátní hesla, psali po nárožích protistranické nápisy a močili na posvátné totalitní pomníky. Ba dokázali i vyhrožovat smrtí skupině osob pro jejich politické, rozuměj nacistické či komunistické, přesvědčení, jak zněl příslušný paragraf. Tím páchali podvratnou činnost proti říši, novým pořádkům, proti republice a světové soustavě. A tím navíc hecovali a podněcovali další politicky váhavé občany proti (národně)socialistickým postojům a podrývali tak autoritu moci stranických a státních orgánů. Tolik dobové dokumenty.

Podtrženo a sečteno, opilci coby nezanedbatelná skupina československého obyvatelstva, byť skupina neorganizovaná, a proto v podstatě nezničitelná, tvořili podstatnou část druhého a třetího odboje. Nic na tom nemění fakt, že se jim doposud nedostalo uznání ani ze strany demokratických politických představitelů, ani odborné veřejnosti. A ti, kteří by k tomu měli nejvíce co říci, bývalí státní a straničtí funkcionáři, příslušníci Bezpečnosti a justice, zarytě mlčí. A není divu. Jejich ruce a svědomí špiní nejrůznější odstíny šedi až po čerň nejčernější. A tak slavné odbojové činy opileckých jednotlivců, vlastně celé to armády neuznaných vlastenců, přežívají jen v místních lidových vyprávěních předávaných ústně z generace na generaci jako v dobách, kdy ještě nežili písmáci a prostí lidé nevládli perem. Nuže, lze jen doufat, že se časem přeci jen najdou osvícení badatelé, kteří neopovrhnou těmi alkoholem poskvrněnými hrdiny a zajistí jim čestnou památku, jež jim v dějinách protitotalitního boje právem náleží.

Text, foto: Miroslav Petr, Hradec Králové, leden 2016

***

PS. Věnováno in memoriam památce kamaráda Jaroslava Pravdy, zvaného Sandy, který byl odsouzen k trestu těžkého žaláře za nahlas a veřejně vyslovené upřímné přání, že komunisti by měli do jednoho viset.

PPS. Jedním z míst, kde docházelo k odvážným protestům proti okupační armádě a nastupující normalizaci bylo malé městečko Rokytnice v Orlických horách. Přítomnost relativně početné sovětské vojenské posádky převrátila místním občanům život a způsobila řadu osobních tragédií.

Na snímku: Bývalý apelplac sovětské armády v Rokytnici v Orlických horách,

***