Reaching for a Star
V roce 2014 jsem byl ve Slaném na křtu knihy Josefa Čermáka Rozlet. Sám osobně mám na Slané vzpomínky z doby svého mládí, kdy jsem poblíž Slaného strávil několik let na vrtech a tak jsem byl zvědav, jak se toto město za těch čtyřicet let změnilo. V sedmdesátých letech bylo Slané známé hlavně tím, že se zde jezdila motocyklová plochá dráha a že zde byly Slánské jazzové dny. Když jsem odjížděl v roce 1980 z Prahy, netušil jsem, že se do Slaného někdy vrátím. Pamatoval jsem si dokonale tu silnici ze Slaného do Prahy, kterou jsem nesčetněkrát projel na kole, když jsem jel do práce. Když jsem 10. prosince 1989 letěl s Lufthansou opět do Prahy, pamatoval jsem si přesně silnici, nad kterou jsme letěli, ale do Slaného jsem se podíval až pod dalších pětadvaceti letech.
Pro Milana Kroupu a Josefa Čermáka to však muselo být ještě emotivnější. Vraceli se do míst, kde strávili své dětství a mládí a navíc zde bylo uvítání ve škole, kam chodili a při tom zde byl křest jejich knihy. V těchto dnech spatřil světlo světa překlad Rozletu kanadského překladatele Paula Wilsona, který před tím překládal hodně Václava Havla, Josefa Škvoreckého, Ivana Klímu a Bohumila Hrabala. Posledním překladem je Hrabalův Inzerát na dům, v kterém nechci bydlet v angličtině se to jmenuje Mr Kafka and Other Tales from the time of the Cult. Wilson rovněž často přispíval do časopisů jako New Yorker, New York Review of Books a Granta, kde velice často píše recenze na knihy českých autorů. Překladatel strávil v sedmdesátých letech deset let v Československu, kde se oženil a zpíval se skupinou The Plastic People of Universe. Koncem sedmdesátých let musel Československo opustit a vrátil se do Toronta. Zřejmě mu byla nejbližší episoda s Hell‘s Devils, což byli undergroundoví předchůdci Plastiků. Anglické vydání je na rozdíl od českého rozšířeno o některé nové podrobnosti z letiště v Edenvale. Nejedná se o soukromé vydání, ale o kvalitního nakladatele Figure 1 ve Vancouveru.
Milan Kroupa přišel do Kanady v roce 1968, teměr bez peněz. Jeho dětství v Československu bylo poznamenané uvězněním otce, který strávil ve vězení řadu let. Již tehdy se však dokázal prosadit jako fotbalový brankář a jeho podnikatelský duch se projevil právě třeba organizováním koncertu Hell‘s Devils. V roce 1977 si založil svůj vlastní podnik United Cleaning Services, který se rychle rozrostl v multimilionový podnik, který dnes má 3500 zaměsnanců. Jeho koníčkem je létání a vlastní letiště v ontarijském Edenvale a každým rokem v srpnu pořádá letecký den, který je spojen s přehlídkou starých aut.
Aleš Březina
***
Hell’s Devils
…Like the Plastic People of the Universe later, they resolutely sang in English; they refused to sing politically approved material; they refused to cut their hair and to cultivate a „well-groomed“ image like Olympik, a group that performed in the approved manner and were meant to set an example to young working-class music lovers. Not only did Hell‘s Devils refuse to give themselves a Czech name, they identified stylistically with undesirable elements in the West — they wore blue jeans, played loudly, and had a repertoire of cover songs from groups like the Rolling Stones and singers like Cliff Richard. As a result, they lost their legal status and were forced to go underground. That only whetted the appetite of young people who idealized the West and drew in bigger crowds to their concerts.
I organized a gig for them in Brandýsek, a place I had already had my eye on for my earlier group. I rented a typical village hall where, for as long as anyone could remember, they had held dances where the village gentlemen spun their ladies on the dance floor to the familiar sounds of a brass band. It was a room on the second floor, with a taproom on the ground floor. It had a capacity for about a hundred people — a place like the setting for Miloš Forman‘s unforgettable film The Firemen‘s Ball.
On the day of the concert, I was very nervous. I had no idea if anyone would come. About an hour before the concert, I opened the window and looked at the highway that ran between Prague and Slaný. I saw something like a pilgrimage to a holy place: a crowd of young people were walking along the highway towards Brandýsek, and within a minute, the hall was full and crowds spilled out into the garden, the sidewalks, and the surrounding village streets. It was impossible to walk through the crowd, let alone drive through by car. We opened the windows so the music could be heard outside. The Hell‘s Devils did not disappoint their fans. The crowd went crazy, and when I went downstairs to the taproom for a soft drink and looked up, I could see the ceiling vibrating overhead.
I felt that all hell might break loose and the police could come any minute and arrest us all, so to be on the safe side, I took the cash box with all the money that we‘d collected at the door and pushed through the crowd to my aunt‘s house, which was not far away. There I counted the money and made an envelope for each of the musicians. Soon my curiosity got the better of me, so I stuck the envelopes into a bag and set out for the hall. The police hadn‘t shown up, and so after the concert was over, I handed the money out to the boys, to their great satisfaction.
It took a while for the crowd to disperse, but no one wanted to go home. I suggested that we should go to my place at the mill, which was not far away. There was lots of room, and I knew that my parents would welcome us. Everyone agreed, so we set out — the Hell‘s Devils, their girlfriends, and me. I don‘t even remember who slept where. A picturesque pathway wound past the mill and up the hill. There was a small chapel at the top. I saw the drummer of the group, Miroslav Schwarz, who called himself ‚Tony Black,“ and his girl walking up towards the chapel. At the time, he had very long hair flowing down his back, and to this day, I remember how he and his girl walked hand in hand, their hair streaming out behind them like horses‘ manes. It was a very romantic moment.
I organized two more appearances for the Hell‘s Devils before the authorities put a stop to it. The boys had no permit. The manager of the group, Evžen Fiala, went to prison for the crime of being a subversive influence on young people, and the group had to disband. A big concert that I had planned for Okoř never happened…
Z knihy Josefa Čermáka
, kterou přeložil Paul Wilson.
***