Zimní Ikaria
Sněží. Už několik dní. Někdy lehce. Péřově. Jakoby se roztrhnula peřina mé babičky, kterou si pamatuji míň a míň, protože už je to mnoho zim, co zemřela. Pod tou péřovou peřinou jsme se jako malí s bratrem choulili a hřáli, protože v brněnském pokoji se netopilo ani v zimě, když padal sníh: lehce, péřově.
Někdy však chumelí silně. Tak jako během naší první zimy v Torontě v roce osmdesát-pět. Jeli jsme s amsterodamským přítelem na Štěpána velkým autem na sever k Orangeville navštívit kanadské kamarády a cesta byla bílá, čistá, neviditelná. Splývala s tou bílou valící se stěnou před i za námi a přítel jel a jel a nevěděl kam, jel rovně, stále rovně až k cíli. Nezabloudili jsme. Sníh nás nezavál. V ontarijské Kanadě jsou cesty rovné, přímé, i když sněží, i když hřeje slunce, i když jsou neviditelné, i když na ně září letní měsíc v úplňku.
To byla naše první bílá kanadská zima. Láska na první pohled. Tak krásně mrzlo. Fučel divoký vítr. Nikdy jsem si nepředstavoval, že zima může být tak krásná. A chladná. Chodili jsme městem v té divoké bílé pohádce jako u vytržení. Jakobychom se ocitnuli na bílé ploše čerstvě našepsovaného plátna velkého obrazu, na kterém se postupně nanášely všechny abstraktní expresivní barvy naší nové mnohokulturní svobodné reality.
Lednová procházka malebnými uličkami pražského Nového světa zahalenými do bílého sukna zimní reality je jen krátkým odpočinkem a nadějnou vzpruhou v jinak dosud šedivé a depresivní zimní a hlavně podzimní atmosféře. Až do Nového roku téměř jarní počasí. Ale poslední den konečně mrzne. A od novoročního ohňostroje poletující vločky. Sníh. Někdy lehce. Někdy chumelenice. Příroda bělá v zimním úžasu. Ptáci ztichli. I hradní ticho. Ani šepot, náznak neklidu. Odborníci ale říkají a varují, že to všechno nanovo začne s jarem. Jestli nepostavíme blanické rytíře na vnější hranici Šengenu, s jarem to vypukne a budeme mít v EU ještě větší horko než minulé léto. Ale copak léto nebylo příjemné? Dětem se líbilo. A vinařům obzvlášť: jižní Morava je radostí bez sebe. Takový dobrý rok si už dlouho nepamatují. Víno bude lahodné. Ještě v sudech dozrává, ale s jarem to vypukne. Tomu se nedá zabránit. S jarem ochutnáme plody naší práce minulého roku, minulých let. Ale upřímně: taky si matně pamatuji na jedno Jaro, taky plné naděje, a jak to dopadlo. Raději ani nevzpomínat.
Mnohokulturní příslib lidské solidarity zpřetrhal minulého roku mnohá a letitá přátelství, rodiny se rozcházejí západním a východním směrem, internetové diskuse jsou jednobarevnou kopií abstraktní nenávistné brutality, čerstvě našepsované plátno už nepřijímá žádné doteky malířovy inspirace. Imaginace mrzne, myšlenky tuhnou, barvy jsou stále dražší a umění: koho to dnes zajímá?
Zima chladne, ale den se přece jen každým novým probuzením prodlužuje: chladnoucí naděje a příslib, že nás jaro neopustí. Něžný Lazarův hlas volá na začátku nového roku, ať vzhlédneme vzhůru, že už nemá co ztratit, že už je v nebi, snad je už dnes v nebi, a jeho jizvy nikdo nevidí, už je nikdo nikdy neuvidí: naděje nového života a smrt na počátku nového roku. Sněží. Už několik dní. A dnes večer, po skromné večeři s chlebem a pohárem vína, vzhlížím k mrznoucí hvězdné noční obloze pod teplou péřovou peřinou a myčka domyla své večerní nádobí.
Karel Foustka, v Čechách, leden 2016
***