Návrat na hlavní stranu

Návrat na hlavní stranu

Katarzyna Gärtner, Déžo Ursiny a Jakub Jan Ryba

Přesně před 48 léty - 14. ledna 1968, v moderním kostele poblíž Varšavy v Leśnej Podkowie, skupina Czerwono-Czarni uskutečnila první beatovou mši Pan przyjacielem moim (Pán je mým přítelem). Otázkou, je proč se tato vánoční mše uskutečnila až tři týdny po Vánocích. Autorka pětadvacetiletá Katarzyna Gärtner se pustila již v létě roku 1967 do nesnadného experimentu, v kterém jí tehdy pomohl kněz Leon Kanatorski. Ze Starého zákona přebírá v úvodu Žalm 2. a Žalm 92., motivy 92. žalmu se objevují i v čtvrté části Graduale: Pozdvihují se řeky, ó Hospodine, ale ty jsi Bůh na věky. (V kralickém překladu je: …ale mnohem silnější jest na výsostech Hospodin…) Biblické texty upravil Kazimierz Greśkowiak.

Jelikož se tehdy psal rok 1968, proběhly zprávy o uvedení Msze Beatowé i v českém tisku, ale v záplavě informací a hlavně událostí u nás této zprávě nikdo nevěnoval pozornost. Navíc deska byla k dostání až s několikaletým zpožděním v Polském kulturním středisku na Václavském náměstí, spolu s deskami Czeslawa Niemena a dalšími nahrávkami skvělých polských hudebníků. Sám se přiznám, že jsem jí objevil až někdy kolem roku 1970 a od té doby se tato deska, stala součástí mého každoročního předvánočního zamyšlení. Pokud hraji nějakou hudbu před Vánocemi, pak je to právě tato geniální kompozice od Katerzyny Gärtner. Nepamatuji se, že bych ji někdy slyšel v rádiu, ale pamatuji se, že se mnohé české beatové skupiny pokoušely o něco podobného, ale nikdy nedosáhly stejného výsledku. Je nutné však připomenout, že již před tím v roce 1965 se v evangelickém kostele v Praze-Vršovicích uskutečnilo zhudebnění Žalmu 136, kde se opakuje refrén Neboť věčné je milosrdenství jeho, což se mi před časem podařilo zrekonstruovat ze starého magnetofonového pásku a dnes již zřejmě nedochované nahrávky z evangelického kostela v Praze ve Strašnicích Vánoce 1966. Jednalo se o pořad poezie, prózy a jazzu k obrazu Pavla Rejchrta. Na stěnu byl promítnut obraz vánoční pohody, kde spokojené rodině byl místo dárků nadělen krucifix. Kříž, který je vlastně v pozadí štědrovečerní idylky. Další pokus o novou interpretaci evangelijní zvěsti se uskutečnil o několik měsíců později v pražském kostele u Martina ve Zdi. Tehdy se experimentu zúčastnili přední hudebníci: Smetáčkovci a Spirituál Kvintet a jedním z hlavních organizátorů byl Vratislav Brabenec, který později hrál s Plastiky.

Normalizace však znamenala konec těmto nesmělým pokusům o jinou interpretaci evangelia. Snad jednou z mála světlých výjimek bylo vystoupení Déža Ursinyho a Provisoria v pražské Lucerně, pokud se pamatuji rovněž v povánoční době počátkem sedmdesátých let, tedy před čtyřiceti léty. Odkaz na rok 1968 je skrytý v anglickém textu Juraje Lihosita The night when the son of man was born One thousand nine hundred sixty eight years ago…

Nahrávání alba se uskutečnilo v červnu 1972 za zvláštních okolností, protože skupina Provisorium již v té době neexistovala. Sestavu, která album natočila, dal příležitostně dohromady producent alba, Hynek Žalčík, když Ursinymu nabídnul, zda by nechtěl svoje skladby nahrát s hudebníky z pražské skupiny Flamengo. Ursiny souhlasil, a tak se vedle Ursinyho a jeho kolegy z bývalého Provisoria, klávesisty Jaroslava Filipa, nahrávání zúčastnili také čtyři členové Flamenga: baskytarista Vladimír Kulhánek, bubeník Jaroslav Erno Šedivý, Jan Kubík (jako host) a Vladimír Mišík (jako host). Hobojové party nahrál jako host Jiří Kaniak. LP nebylo v době prvního vydání určeno pro volný prodej v obchodech, jelikož komunistický režim v oné době usiloval o vytlačení rockové hudby z veřejného života. Také anglické texty mohli být kvůli cenzuře problematické, a proto bylo album nabídnuto pouze členům Gramofonového klubu (wiki). Podařilo se mi udělat během koncertu zřejmě jedinou nahrávku na kazetový magnetofon a pokládám tento originál za zdařilejší než studiovou nahrávku. Z nahrávky je cítit dusivá atmosféra počátku sedmdesátých let, kdy se nevědělo, jestli se koncert vůbec uskuteční. Jestli bude pouze jeden anebo jestli bude ještě nějaká repríza. Skladba připomíná spíš útěk do Egypta. Jestliže Msza Beatowa Katerzyny Gärtner je drama o narození dítěte, Ursinyho kompozice vypovídá o pláči dítěte, ale objevuje se v závěru i naděje pro budoucnost.

Na rozdíl od Katerzyny Gärtner i Deža Ursinyho je Rybova Česká mše vánoční, kterou téměř každé Vánoce poslouchám, bez existenciálního napětí. Problematický je pouze rozmrzelý hlas v úvodu, kdy starší pastýř odpovídá: „Nu, nu proč mi nedáš v spaní pokoje? Proč mne nyní lekáš? Řekni copak je? Celý den jsem v práci byl, v potu tváře lopotil, a tu když mám odpočinout ty mně nedáš spáti, řekni, řekni, copak přece má to znamenati?“ Pak již následuje veselý spěch za nově narozeným Mesiášem.

Nemohu zaručit, že se již někdy v dávné minulosti, neuskutečnilo provedení Rybovy České mše vánoční, ale od roku 1980, kdy jsem přišel do Kanady to bylo po třetí, co byl tento hudební skvost uveden. Podle dobových záznamů a málokdo si to dnes pamatuje, byla Rybovka uvedena za faráře Františka Blažka v roce 1986. Také nevím, jestli byla celá nebo jen ve zkrácené verzi. Z tehdejšího souboru učinkovali o těchto vánocích manželé Tamchynovi a Ivan Rázl. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let pod vedením kazatele Miloše Šolce se  Hej mistře… uskutečnilo i v Československém baptistickém kostele, který disponoval řadou vynikajících hudebníků jako Mirek Gabriel, Milan Surý a Nataša Legerská.

O tom, že se chystá třetí uvedení jsem se dověděl na podzim od Martina Přibáně, který se aktivně provedení České mše vánoční zúčastnil hrou na klarinet. Osobně jsem viděl dvě provedení ze čtyř: první koncertní a čtvrté luteránské. Neviděl jsem tedy druhé (půlnoční) a třetí (na Hod Boží vánoční) v kostele svatého Václava. Při koncertním provedení zahájil tenor Miro Letka, zatímco v kostele svatého Pavla to byl Marek Gabriš. Letko jako kdyby vnášel do skladby rockové prvky, zatímco Gabriš působil spíše jako folkový zpěvák. Také čtvrté představení bylo mnohem komornější, méně zpěváků. Chvíli jsem měl pocit, že hudebníci si ošahávají prostor. Akustika byla přece jen jiná než u svatého Václava. Při prvním představení bylo vidět, že se jedná o publikum hudebnější. Netleskalo se během jednotlivých sekvencí. Zatímco při posledním představení spontánní potlesk nechyběl ani jednou. Po prvé jsme viděli v akci Janu Fryntovou jako alt a její tři dcery Julinku, Barunku a Elinku, které si Rybovku viditelně užívaly. Skvělá byla houslistka Štěpánka Kolmanová. Hlavní obdiv však patří Karlu Tamchynovi, který nejen celý soubor řídil, ale zároveň i zpíval. Obě představení, která jsem viděl byla nabitá energií a vánoční náladou. Jako kdyby se lidem ani nechtělo domů, přestože byly svátky.

Katarzyna Gärtner je více známá jako autorka muzikálu Na skle malované, přesto se věnovala nadále i duchovní hudbě a v roce 2014 složila  Missa Santo E Gia Santo, věnovanou Janu Pavlu II. a Janu XIII. Dežo Ursiny podlehl rakovině před dvaceti léty 2. května 1995 a Jakub Jan Ryba zemřel tragicky před dvěma sty léty 8. dubna 1815. Jako sebevrah byl Ryba pochován bez obřadu na zrušeném morovém hřbitově, teprve po čtyřiceti letech spočinul na rožmitálském hřbitově. Jeho čin měl důvod v dlouhodobé vyčerpanosti, depresích, obtížné ekonomické situaci rodiny, trýznivém fyzickém onemocnění (trpěl zlatou žilou), neutěšených vztazích nekonformního učitele k nadřízeným a také ve vlivu stoické filosofie, která sebevraždu za jistých okolností schvalovala jako eticky žádoucí (Ryba patřil mezi vášnivé čtenáře Seneky). Podle nedávno objeveného dokumentu mohl být poslední kapkou fakt, že rožmitálský farář pravděpodobně ustoupil od rozjednané opravy kostelních varhan, které tou dobou byly rozladěny a v žalostném stavu. Na místě jeho smrti v roce 1854 postavili lesní dělníci kamenný křížek, v roce 1933 byl doplněn kamennou mohylou, která zde stojí dosud. (wiki)

Všichni tři skladatelé se pokusili vyjádřit hudbou reflexi na to, co evangelista Jan popisuje v úvodu svého evangelia: Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. (Kralický překlad). Všichni tři dosáhli něčeho, co je samotné přesahuje.

Lidé si přejí k Novému roku mnoho přání a mají mnoho předsevzetí. Pokud bych měl popřát něco někomu, tak je to, aby v roce 2016 vytvořil něco, co ho přesahuje a nemusí to být pouze v umění, může to být ve vztahu k bližním, k nemocným, bezmocným, k nově příchozím, k imigrantům, k vězňům či k bezdomovcům. Vždyť o tom přece vánoční zvěst je. A že to nebude vždy lehké o tom vypovídala kresba, kdy spokojená rodina dostala pod stromeček krucifix.

Aleš Březina

***

Kostel v Leśnej Podkowie

Uvedení Rybovy mše u sv. Václava

Mši uvedl rev. Libor Švorčík

Část mužského sboru

Část ženského  sboru

Jakub Jan Ryba: Česká mše vánoční

se zpívajícím dirigentem Karlem Tamchynou

Tato skladba má dobrou šanci  stát se muzikálně nesmrtelnou. Stejně jako se nesmrtelnou stala jiná hudební skladba z blízké evropské oblasti, věnovaná  stejnému tématu jako Česká mše vánoční, zrozená ve stejně prostém  prostředí, Tichá noc. V textu obou je cítit kouzlo venkova, prostota i pokora víry. Na příklad v České mši vánoční Karel Tamchyna  diriguje sbor a současně zpívá basem příkazy: „Jeden svolá všechnu chasu a jí vyřídí, aby vzala housle, basu, to jí nařídí. Ty pak, Ferdo, běž hned za háj, vzbudiž celý Záleský kraj, a ty, Jožko, jdi za horu, Janku svolej lidi v boru. Pozvi všecky dobré hudce,/zpěváky a hodné trubce, a pak půjdem k Betlému s hlučnou muzikou.“

Rybova mše byla letos v Torontu o vánocích provedena čtyřikrát. Mši provedlo Torontské Nové divadlo, které vlastní sbor nemá. Doufalo, že si vypůjčí zpěváky od velmi dobrého sboru kostela sv. Václava, kde mše měla být provedena třikrát, ale když se na sbor obrátili, odpovědi všech zpěváků až na jednoho byly záporné. Uvedení Rybovy mše doporučil Novému divadlu Martin Přibáň. Opíral se o alt Elišky Latawiec a schopnosti Karla Tamchyny, který nejenže byl ochoten mši dirigovat, ale současně i zazpíval basovou roli. Talent je v Tamchynovic rodině vůbec běžným platidlem: oba, Karel i jeho žena, Radka Tamchynová (která ve mši zpívala hlavní soprán) jsou stejně vynikající zpěváci jako  herci. Další herci, kteří se uplatnili jako zpěváci (bas) byli Bohdan Zatovkaňuk a Ivan Rázl. Další osobnost z Nového divadla, kterou jsem viděl mezi muzikanty, je Martin Přibáň. Hrál na klarinet. Na stejný klarinet, na který hrál před dávnými lety doma  stejnou hudbu: Rybovu mši vánoční. Pro ten klarinet si zajel domů. Moudré rozhodnutí: klarinet si hudbu Rybovy mše pamatoval lépe, než Martin a tak byl velkou pomocí.

Všechna provedení mše byla vysoké úrovně,  dirigent (a bas) Karel Tamchyna zazářil současně jako dirigent i jako zpěvák, a slušně navštívené. I když značná část kongregace kostela sv. Václava tuto Rybovu Českou mši vánoční ignorovala.

Blahopřeji Novému torontskému divadlu, že naše vánoce tak skvostně obohatilo. Myslím si, že Jakub Jan Ryba někde na obláčku poslouchal všechny čtyři koncerty, díval se při tom na Ladovy kouzelné kresby a říkal si: „Sakramentský lidičky, kdo by to do nich řek…“

Josef Čermák

***