Vize pro Česko

Současný vládce na Hradě ve své vánoční řeči pronesl osvobozující formuli: „Blbá nálada skončila!“ Lidé, strhněte černé sukno, zase můžete zpívat a tancovat! - Vychází prezident-polomonarcha ve svém panovnickém prohlášení jen z příznivých ekonomických výsledků nebo i z mentálního a duchovního stavu české společnosti? K dobré náladě je jak známo potřeba obojí. Onen druhý pilíř však zrovna zdravé atributy nevykazuje. Každopádně, postoje současného českého prezidenta s jeho velkou voličskou podporou jsou odrazem rozpoložení české společnosti. A to, ať již jde o pohled na neevropské migranty, vztah k EU nebo třeba nedávnou minulost. Tyto postoje pak zároveň společnost významně rozdělují.

Dvacet pět let po skončení komunistického experimentu jsme stále častěji svědky relativizace tohoto rudého období. Viz třeba právě prezidentské vyznamenání bývalému socialistickému ministru nebo osoba ministra současného. Myšlen je fenomén Babiš s jeho zástupem voličů, pro které minulost politiků nepředstavuje podstatné kritérium. Ano, politika měla s morálkou vždycky problém. Zvláště pak ta pragmatická, jež prezentuje zase především prezident Zeman. Připomeňme si jeho objímání s rudým Pekingem a nadbíhání a omlouvání agresivního Ruska. Podobně podbízivě manévruje Hrad i v domácí politice s cílem zachovat si přízeň lidových mas, a tím zajistit prezidentské znovuzvolení. Jinak řečeno, hovoří-li hlava státu o uprchlících a islámu, jedná se o stejnou dikci i jazyk, jaký zaslechnete v hospodách dříve čtvrté cenové skupiny.

U vrcholných politiků se při jejich projevech k národu čeká vize. Oni jsou v čele, oni musí napřáhnout ruku a ukázat směr. A Zeman vizi má. Ukazuje na sever, do Skandinávie s jejím modelem sociálního státu. Vychází však, stejně jako při odtroubení oné blbé nálady, z jednostranně ekonomického pohledu. I když dost možná tajně pošilhává po švédské neutralitě coby alternativě pro komplikující se evropskou integraci.

Ano, evropská integrace je projekt ztrácející v Česku lesk, pokud jej tedy kdy měl. Cíle jako vstup do NATO a EU byly relativně snadno dosaženy. S tím se rozplynula i naivní představa o pohodlném blahobytu uprostřed harmonické evropské rodiny. Naopak, jsme součástí sjednocené Evropy, která je rozkolísaná, nerozhodná, hašteřivá. Máme s ní spojovat svoji českou vizi?

Vize by měla být jasná, srozumitelná, jednoduchá, z daleka viditelný maják, který láká a přitahuje. A vykreslit projekt integrace Evropy v takovéto podobě se jeví v Česku jako nadlidský úkol. Stačí připomenout nedávný průzkum veřejného mínění, kde případný rozpad EU by byl polovině dotázaných šumafuk, a dvaceti osmi procentům by se ulevilo, resp. by rozpad dokonce uvítali (Sociologický ústav AV ČR). Přitom naše zakotvení ve společné Evropě je záležitost pro budoucnost ČR zcela zásadní. Politici, nejen Hrad, ale i vláda, se však chovají často tak, jako by to i jim bylo jedno. Zamlčují nám nějakou alternativu v orientaci státu a jeho dlouhodobé politiky? Alternativu v zabezpečení malé země ve světě hrozeb ze strany nevyzpytatelného Ruska, mezinárodního terorismu, šířícího se islámského extremismu a globálních nebezpečí typu klimatických změn? - To sotva. Rozumná alternativa pro nás neexistuje. Nejsme Velká Británie. Pak je tedy třeba skončit s ofrňováním nad projektem evropské integrace, odhodit podezírání a vlažnost ve vztahu k Bruselu a přidat do kroku ve společném evropském úsilí. Chovat se proevropsky znamená také umět v kritice rozlišovat mezi jednotlivými selháváními té které evropské vlády a nadřazenou ideou unijní Evropy. Chovat se proevropsky znamená i vycházet v praxi z hodnot, které nám jsou společné, včetně přiměřené pomoci válečným uprchlíkům. Výzvy k opevňování se vůči nim ve znamení obrany tradičních křesťanských hodnot vyznívají z ateistického Česka jako vtip. Obdobně jako obavy širokých mas z muslimů, které našinci znají jen ze svých dovolených v Egyptě či v Tunisu. Ale nejspíš právě tato neznalost a uzavřenost stojí za postojem české veřejnosti, která takřka z šedesáti procent odmítá uprchlíky zcela přijímat. Ale to je i prezidentovo dílo. Náhle se ke své milované Skandinávii vůbec nezná.

Každý z nás potřebuje ke své orientaci záchytné body, cíle a majáky. Protože život není jen každodenní zápas o chléb vezdejší, o více šunky, lepší auto a luxusnější dovolenou. Život je cesta často v nepřehledném a nebezpečném terénu. Platí to i pro stát a českou společnost. A tady nám nejen domácí politici, ale i intelektuální elita mnoho, přemnoho dluží. 

Miroslav Petr, Hradec Králové - leden 2016

***

 

První Vánoce v Evropě

Dopis uprchlíka

Bratři moji milí,

jak víte, stal se ze mě emigrant. Jeden z miliónů. Jsem běženec, který už naštěstí, Alláh akbar, úspěšně doběhl. Uprchlík, který našel své útočiště. Alláh akbar! V cizí, neznámý a pro nás nepochopitelný Evropě. Všude je teď plno blikavých, barevných a zlatých světýlek. Křesťani se takhle připravují na oslavu narozenin toho jejich největšího proroka. Říkají tomu advent. Je to prý období ztišení a hlubokýho duchovního soustředění. Ale přitom ty jejich kostely zejí prázdnotou. Modlí se v nich obvykle jen pár lidí, a ještě k tomu v botách. Asi ten svůj ramadán prožívají hlavně vnitřně. Opravdový projevy vytržení můžete spatřit jen u dětí. A pak u těch, co vycházejí z těch jejich barů a restaurací. Není ani výjimkou, že si při tom i zpívají. Ale s těmi pověstnými koledami to nemá zhola nic společnýho. Ty slyšíte jen z reproduktorů.

Ptáte se, jaký vládne v Evropě náboženský život? Abych řekl pravdu, zatím jsem tady neviděl nikoho číst na veřejnosti bibli. Tedy ten jejich korán. Přesto bych netvrdil, že zde jsou samí bezbožníci, jak se u nás z neznalosti traduje. Považte, za tu krátkou dobu jsem byl již mnohokrát svědkem veřejnýho vyznávání boha. Neprovolávají samozřejmě Alláh akbar, ale to jejich Panebože nebo Proboha, Krucifix nebo Ježíši nemůžete přeslechnout.

Vánoce jsou svátky pokoje, hlásá se všude. Má to ovšem, jako všechno tady, svoje ale. Stačí si vyšlápnout na vánoční trh. Pravda, vládne tu mnohem klidnější atmosféra, než u nás. Žádný překřikování, žádný smlouvání o ceny, žádný mečení a kvílení zařezávaných kůzlat a jehňat, přesto krev teče po chodníku proudem a lidem to, zdá se, vůbec nevadí. To živý ryby jsou přímo před očima kolemjdoucích, včetně dětí, surově zabíjeny. Stovky, ba tisíce němých tvorů, kteří ani nekviknou. Řeknu vám, dost otrlá podívaná i pro nás, co jsme si prošli válkou.

Jak vidíte, s tou přecitlivostí křesťanů vůči násilí to nebude až tak horký. Zatím jsem zjistil, že za absolutní zlo považují v Evropě jakéhosi Hitlera. A nějaký Islámský stát je až někde daleko za ním. O tom, jak vypadá peklo na zemi tam u nás, kdy nevíš, jestli přežiješ do zítra, jestli tě zastřelí támhle ti nebo podřežou tihle ti, jestli seženeš dost jídla pro rodinu, jestli budeš vůbec moci vystrčit nos ze sklepa zřícenýho domu, kde už týdny ve špíně a ve společnosti krys přežíváš, nemají ani páru. Válku tady měli naposled právě za toho Hitlera. Ale ten už se, jak mi prozradili, sedmdesát let smaží v pekle. A pak těm Evropanům něco vysvětluj.

Vánoce jsou prý rodinný svátky. Ano, lidi se navštěvují a jednotliví členové rodin, což jsou zde jen takový nejbližší příbuzenský svazky, se sjíždí, aby byli u toho jejich ozdobenýho jako kaktus pichlavýho stromku všichni pohromadě. Působí to dost dojemně, ale podle mě je to jen jakási hra na příbuznost a na přátelství. Křesťani, alespoň tady, jsou těžký individualisti, ba přímo sobci. Ze všeho nejvíc se těší, až návštěvy zase odjedou. A postarat se o svý blízký, kteří jsou v nouzi? - Snad jen krátce. Jinak by přece neměli tolik bezdomovců a přeplněný starobince.

Podrobně vylíčit atmosféru vánoc by bylo na celý román. Tak jen stručně. K vánocům patří ještě celý hodiny proseděný před televizním boxem, který chrlí jednu pohádku za druhou. Skoro jako nepřekonatelná Šeherezáda. Patří k nim i voňavý cukroví nejrůznějších tvarů a barev. Ano, vánoce jsou hlavně svátky břicha. A nadbytku jídla konkuruje jen jedno: extrémní posedlost obdarovávat. Údajně z lásky. S tím jde ruku v ruce i nepopsatelná nákupní mánie. A to je, věřte mi nebo ne, šíleně nakažlivá nemoc. Infikovala dokonce v několika málo dnech už i nás, muslimy. Jo, i já se nemohu dočkat, až budu příští rok vybírat vánoční dárky. Ovšemže pro vás pro všechny. Začnu hned, jak mi přidělí nějaký velký byt a obstarají dobře placený, lehký a čistý job. Z týhle podpory, co teď dostávám, ušetřím sotva tak na pořízení jedný ženy, která by se o mě a o vás, až sem pak všichni dorazíte, starala.

Faisale, Ásime, Bašare, Hassane, Ahmede a Muhammade, bratři moji milí, myslím na vás! A co bratranec Mustafa a jeho dvě manželky? Všichni mě tu moc chybíte. Ale dá-li Všemohoucí, budeme zase brzy jedna velká rodina.

Alláh akbar!

Váš

Abdul Hamid Alim

Přetlumočil Mirek Petr Veliký

P. S. Přísežně prohlašení: Zveřejnění tohoto soukromého dopisu není porušením listovního tajemství. Jména v textu jsou pozměněna.

***