Karafiát

Broučci Jana Karafiáta

Od dětství mám pro pohádky slabost. V pohádkách se dětem předvádí, že nakonec zvítězí dobro nad zlem, rozum a cit přemůže moc a nástrahy a pohádkové bytosti v české pohádce mívají běžně lidské vlastnosti. Jak jde doba, přibývá pohádek moderních, za jejichž tvorbou stojí i tací jako Vaculík, Klíma, Skácel, Werich a dokonce i Václav Havel. Ten poslední dlouho odolával a vymlouval se, že se nemůže pustit do pohádek neb sám ráčkuje a v pohádkách se to jen hemží bytostmi s písmenem „r“ – kašpárek, princezny, králové, drak – nakonec to také zvládl vymyšlením zloducha Pižďuchy.

Já miluji hlavně ty pohádky klasické a moc dobře vím, že některé z nich tvoří přímo náš český pohádkový poklad. Každopádně mezi ně patří i Broučci Jana Karafiáta. A protože rok 2016 znamená 180. výročí jeho narození a 140 roků od prvního vydání „Broučků“, pokusím se to celé trochu přiblížit.

Narodil se v Jimramově na Vysočině 4. ledna 1846 - zde prožil krásné dětství. Doma mu byla vštěpována výchova, ovlivňující jeho budoucí život, především slušnost, pravdomluvnost, skromnost, víra v Boha. Jeho otec se oženil s místní vdovou se čtyřmi dcerami, k nim pak přibylo dalších šest dětí. Mezi všemi dětmi panovalo upřímné přátelství. Jan nejvíce miloval nevlastní sestru Kornélii, která mu po celý život byla jakousi „učitelkou“ a vlastní sestru Marii. Také vztah s matkou měl úžasný a byla to právě ona, která mu opakovaně vyprávěla o vztazích v rodině a celém rodu. Díky babičce, které si nesmírně vážil, se seznamoval s náboženstvím. Po křtu měl jména Jan, Jindřich. Karafiátova rodina hluboce uznávala tradici křtu, zednářství, ke kterému se aktivně hlásila a tradici evangelickou.

O vzdělanost Jana Karafiáta bylo dobře postaráno. V Jimramově vychodil základní školu s tak zvaným triviem, tj. znalostí čtení, psaní a počtů. Pokračoval studiem na latinském gymnáziu v Litomyšli, kde mu určité problémy dělala němčina. Celkově však patřil mezi vynikající studenty. Dále se ve vzdělání začal orientovat k bohosloví. Roky 1862-66 představují jeho studium v Německu. Bez povšimnutí nezůstaly pro něho ani teologická fakulta v Berlíně, dále v Bonnu a Vídni. Po ukončení všech studií přijal místo v Kolíně nad Rýnem jako domácí učitel u továrníka Langena. Tady potkal životní lásku Hermínu Schleichnerovou. „I bylať ona velice pěkná dcerka, krásně rostlá, spíše větší, s milým pohledem, ale ne právě kráska.“ Takto si ji popsal v nějakých svých vzpomínkách, bohužel odvahu vyznat se jí se svými city nenašel a zůstal po celý život sám. V roce 1870 působil v české Roudnici jako farář, varhaník i kostelník. Podnikal řadu cest do ciziny. Největší význam asi měla cesta do Edinburgu – měl zde však problémy se stravou, počasím a s neznalostí angličtiny. Přínosem byly významné církevní osobnosti a seznámení se s Jane Bedukenovou, která pro něho trvale zůstala obdivovatelkou a mecenáškou. Vrátil se a už z Čech neodešel. Dvacet roků působil jako evangelický farář v Hrubé Lhotě – za tuto dobu se zde neuvěřitelně pozvedlo vše, co souviselo s církví. Dostal nabídky i do Chicaga, Oberlinu a Amsterodamu, všechny odmítnul. Ze Lhoty později odešel do Prahy a věnoval se hlavně literatuře. Zemřel ve svém letenském bytě v lednu 1929 – místo bylo nedaleko Stromovky, takže si myslím, že k němu domů pravidelně odtamtud přilétali jeho broučci a svítili mu.

Broučky psal na několika českých místech. Nápad prý vznikl v Hořátvi, malé vesnici na Moravě, dnes významné původním evangelickým kostelem, ukončeny byly v Jimramově. Zde si také první návrh přečetl místní farář Dušek :“Broučky jsem přečetl dvakrát a po třetí jsem je poslouchal. I gratuluji vám a těším se, až budou v tisku. Malý i velký vděčně je příjme, a myslím, že vniknou dál – povahy jsou zdařilé. Některé momenty tklivé přiznám se vám, že mi slzy šly do očí nad tím broukem kovaříkem. Považuji Broučky za nejkrásnější idylku, kterou máme“. Po letech lze konstatovat, že se pan farář vůbec nemýlil.

První vydání 1876 bylo pouze vlastním nákladem a představovalo jen útlý sešitek. Bylo bez ilustrací, což zřejmě způsobilo, že vydání nikterak nezaujalo. Do Broučků vložil Karafiát své dětství, vlastní příhody a potažmo i vliv rodiny na svou výchovu. Sloh zvolil jednoduchý, téměř jako by to celé tvořilo dítě. Jimramov připomínají použité symboly jako jalovec, mech, vřes, tuhá zima, zamrzlé potoky až ke dnu, zapadané chaloupky sněhem. Broučci žijí ve vzájemné úctě, soudržnosti, navzájem si pomáhají, což vykresluje třeba popis přípravy chaloupek na zimu „Ucpali okýnka mechem, každou skulinku, zkontrolovali dřevo, které přes léto pilně nasbírali a přinesli do kuchyně z komory jáhly, trochu čočky, kroupy a jiskřičku másla – to aby měla maminka z čeho vařit.“ K pití měli rosu a jen při výjimečných příležitostech stočili vinnou šťávu z kuličky hroznového vína. V rose se též koupali. I tohle celé připomíná celoživotní skromnost Jana Karafiáta. Magickým číslem je číslo tři - brouček třikrát obletěl palouk, třikrát je v díle návštěva lidského kostela, umře-li brouček tak třetí den vykvete chudobka, po modlitbičce spali a spali a spali. Brouček měl nejraději zelnou polívčičku, což je opět v souladu s dětstvím Jana Karafiáta. V moudré Janince viděl svou přítelkyni Jane z Edinburgu. Lidské bytostí vložené s malými příběhy jsou také bytostmi Karafiátova dětství – ponocný, hajný. Popis kostela s probíhajícími bohoslužbami vychází jednoznačně z vlastní zkušenosti faráře.

Když jsem to jako malá četla, obrečela jsem vždy konec …“a bylo jaro a tam pod jalovcem kvetlo dvanáct chudobiček, devět bělounkých jako mléko a tři s kraječkem jako krev červeným…“ Teprve jako dospělá jsem pochopila, že i smrt považoval Jan Karafiát jako část, která k životu logicky patří.

Broučci se dočkali mnoha vydání, dokonce i za okupace – po válce vyšlo jejich vydání sedmdesáté. Jedinečnost Broučků poničil nástup komunistů. V roce 1947 je přeložil Arnošt Kolman do ruštiny za plné politické podpory Zdeňka Nejedlého. Více jak 55 míst hrubě změnil, vše o náboženství vypustil, z modlitbiček udělal písničky. Dílo zcela ztratilo svou ideologickou hodnotu. Církev a čtenáři protestovali a dílo muselo být z prodeje staženo. Po roce 1948 bylo dílo nežádoucí. Pouze v období okolo roku 1968 několikrát vyšlo v SNDK a v Albatrosu. K jeho 84. znovuvydání došlo až po roce 1989 v nákladu 110 tisíc. Také významní ilustrátoři nenechali Broučky bez povšimnutí, takže jen několik za všechny: V. Preissig, J. Wenig, L. Jánská, M. Fischerová-Kvěchová, O. Sekora, J. Trnka. Broučci se stali námětem i několika animovaných filmů, vynikajícího Večerníčku, divadelních dramatizací. Když opomenu onen již uvedený politický překlad, musím se ještě zmínit, že „Broučci“ byli přeloženi do mnoha jazyků, ale nejslavnější je originál český. Čeština je totiž tak výrazově b

ohatá, že přeložit libozvučně výraz jako brouček, beruška, broučínek, kmotřička, kmotříček, chudobička je zřejmě nad cizí síly.

Kolem vzniku Broučků se vedly dlouhodobé polemiky. Někteří se přikláněli k pozorování života v přírodě, jiní, že Karafiát čerpal z anglické literatury, a ještě další, že důvodem, bylo výchovné dílo pro školy. Pravdou je i to, že v určité době bylo dílo zcela z knihoven vyřazeno jako nemoderní a nábožensky nevhodné. Sám Karafiát byl velice vzdělaný teolog, literát a doba, ve které žil byla dobou špatnou, s nepřetržitými politickými a náboženskými střety, takže kdoví, třeba z ní, chtěl uniknout pomocí poetické broučkové pohádky.

A tak už zbývá jen ta jejich modlitbička „Podvečer tvá čeládka, co k slepici kuřátka, k ochraně tvé hledíme, laskavý Hospodine. Pac a pusu, Pán Bůh s námi a zlé pryč! A lehli a spali a spali a spali.“

Prameny: Balcar,Sborník – Brožová Karafiátovi Broučci v české kultuře – Broučci, vydání 1971 – informace z Městské knihovny a internetu

Jana Fafejtová - Praha

***