Návrat na hlavní stranu

Ikaria

Moudrý a trpělivý Daidalos (měl už taky na to své roky) řekl po snídani (řecký jogurt s medem, černá káva, dva tousty, jemně nakrájená rajčata, olivový olej vytlačený zastudena, sůl a oregano) svému netrpělivému synovi, ať si uklidí svou ložnici, otevře okno, vypne smart-phone a obleče se do svátečního, že dnes je ten den. Nejprve půjdou na nedělní pobožnost (Zeus a Afrodita se také účastní a budou mít dnes dlouho očekávané kázání o Trpělivosti, Kráse a Sebevědomí) a hned po jejím ukončení se půjdou spolu proletět. Mají na to celé odpoledne. Konečně. Neděle. Modrá obloha. Slunce svítí. Hřeje. Pálí. Už tak brzy ráno. Bude to určitě horký den. A taky byl.

Že Daidalos večeřel už sám, v tichém žalu a pomalém smíření, je příběh, který sužuje a spaluje naši imaginaci už hodně dlouho. Staletí. Je možné, aby mládí bylo trpělivé, když je krásné? Z čeho pramení jeho sebevědomí, které se domnívá, že modrá obloha je jeho pravým domovem a že sluneční paprsky pozvednou jeho odvahu k letu nad obzor každodennosti? Může mládí zahlédnout z výšky sebevědomí a spalujících paprsků tavících jeho křídla krásu všednosti? Ale Daidalovi večeře nechutnala. Snědl jen pár kousků salátu z čerstvých chobotnic, zapil trochou červeného vína a díval se od stolu poloprázdné taverny na pomalu mizející slunce. Za chvíli se už koupalo v Egejském moři a nad ostrovem se rozprostřela noc.

Když Zeus a Afrodita dokončili svou nedělní přednášku (o Trpělivosti, Kráse a Sebevědomí), šel jsem si sednout do malé místní taverny v přístavu Ayios Kyrikos. Dřevěné židle hýřící veselými barvami (obzvlášť ta žlutá se mi líbila) se schovávaly pod zeleným listím nízkých stromů. Jejich stín klidnil polední žár. Pozoroval jsem pomalý nedělní rituál místních obyvatel: řecká káva, voda, led a sváteční cigareta.

Pomalost. O té se Zeus ani Afrodita nezmínili. Ale je pravda, že se svou přednáškou také nepospíchali. Docela jim to trvalo, než jsem mohl do taverny. Hovořili, ale nezmínili se o ní. Naznačili. Vše tady trvá ve svém nevyřčeném a všemi respektovaném rytmu. Když urostlý, svalnatý řidič omšelého autobusu Niko jede z Ayios Kyrikos do blízké Thermy, nikam nepospíchá. Zastavuje všem, kteří na něho zamávají, platí se až na konečné. V Termě autobus zaparkuje a jde si zahrát karty s místními stařečky. Těm musí být víc než devadesát sedm, říkám si v duchu, možná víc, možná míň, nevědí to určitě ani oni sami. Niko startuje a několik trpělivých nastupuje. Cesta není dlouhá. Do Ayios Kyrikos jsou to jen tři kilometry. Rozjíždí se. Pomalu. Za chvíli opět hraje se stařečky karty.

Když se kolem půl třetí zavřou obchody a lidé odpočívají pod žhavými paprsky odpoledního slunce, nikdo přesně neví, kdy opět otevřou. K večeru, ale možná i později. Krása odpočívá v tichu zavřených obchodů. Tato jistota pomalosti, tato jistota nejistoty je vzrušující. Osvobozující. V této pomalé jistotě vidím Krásu, o které dnes hovořila Afrodité: chceš mě vidět? Chceš mě opravdu uvidět? Sedni si a mlč. Naslouchej. Otevři oči. Pozvolna je otevírej. Dívej se. Pomalu poslouchej, jak ševelím. Cítíš mě? Voním v tvé blízkosti. Jsem hmatatelná. Jen si sáhni. Lehce. Dotkni se mě. Nepospíchej. Mizím mezi prsty, jen abych se zjevila za rohem. Jsem. Tvá. Zcela. Najdi si mě.

Ostrov Ikaria je ojedinělou geografickou, historickou i estetickou zkušeností. Pokud vanou silné větry od jihu, moře je na této straně ostrova klidné. Na severní straně bouří silné vlny, ale nefouká. Pokud se směr větru promění a fouká silný vítr severní, moře zde je klidné, ale na jižní straně moře bouří, i když zase zde vítr nefouká. Rozeklané pobřeží okolo celého ostrova nikdy nelákalo k jejímu lehkému osídlování. Ukotvit loď bylo vždy odvážným činem a tak se pirátské i otomanské lodě ostrovu vyhýbaly a lidé zde žili v relativním klidu. Žili pomalu, vysoko v horách, ukryti v bezpečí a zeleni stromů. A to je další překvapení. Ostrov je plný zeleně.
Porosty stromů a keřů se díky vydatným dešťům a řekám šplhají do míst, kde na jiných egejských ostrovech je již pouze suchá vegetace a skála: dostatek zdravé vody, čerstvá zelenina a ovoce, které si obyvatelé pěstovali a stále pěstují ve svých prostých zahradách obehnaných kamennými ploty, zdravé vepřové, kozí i jehněčí maso, dostatek pohybu, téměř neustále se musí chodit nahoru a pak zase dolů, komunitní život vzájemné pomoci a prožívaní společných životních příběhů, chutné domácí víno a nezbytné olivy, toto jsou jen malé, nicméně podstatné prvky, které přispívají k zajímavému úkazu, kterým se ostrov v posledním období proslavil. Lidé se zde dožívají v průměru o deset let více než jinde na egejských ostrovech, ale i v evropském či světovém měřítku. Ikaria patří do míst tzv. blue zones (více na http://www.bluezones.com/). Jsou to místa, která v sobě skrývají tajemství dlouhověkosti, ale toto tajemství si, zdá se, pro jistotu nechávají pro sebe. Je však otázka, jestli dnešní mladí lidé budou žít stejným rytmem, zdravě, v klidu a každodenní pomalosti jako jejich stoleté stařenky a stařečci.

Ostrov je také půvabný minimálním počtem hotelů, které by nabízely turistům své služby. Jsou tu, ale jakoby mimochodem, jakoby se místní k nim ani moc nechtěli hlásit, ano jsou tu, ale kdyby tu nebyly, možná by to bylo ještě lepší. Návštěvníci i turisté jsou převážně Řekové z Atén, ale i jiných řeckých měst. V obchodech neuvidíte kýče mezinárodního turistického ruchu, ceny jsou mírné, taverny nabízí speciality místní kuchyně čerstvě připravené z čerstvých ingrediencí. Malé městečko Therma je především lákavé svými radonovými lázněmi, prameny zde léčí již z dob římských, v  nedaleké skále se nachází horké koupele, vířivky a nezbytný turecký hamam. Trpělivě sedím v horké jeskyni a rozehřívám své myšlenky i tělo horkými prameny, které stékají po kamenných stěnách a mizí v podzemí těchto originálních geologických lázní.

Ale nejlíp je mi u stolu v nedaleké taverně, se skleničkou vína a knihou řeckých mýtů a Eleuzínských mystérií, zde sedím každý den, dívám se na oblázkovou pláž a molo a několik zakotvených lodí v malém zálivu. U kamenného mola je zakotvená rybářská loď a její majitel, již starší a urostlý a naprosto nezpochybnitelný Řek Zorba, suší na molu své žluté, rozprostřené sítě. Z rádia slyším nezaměnitelnou skladbu Zorbas slavného hudebního skladatele Mikise Theodorakise, stále živou legendu řecké přítomnosti i nelehké minulosti: pobýval zde na ostrově jako mladý vyhnanec po občanské válce. Jak vzpomíná, i zde se formovalo jeho sebevědomí, jeho trpělivost i jeho odlévání nalezené krásy v hudební paletě tónů, které ve svém poselství letí výš a dál než křídla nešťastného Ikara.

A tak zde u stolu sedím každý den v dobré společnosti: Zeus a Afrodité, Mikis a Zorba, Daidalos a Ikaros. Den se však nachýlil a Zorba vyplouvá na moře. Uvidím ho ještě? Uslyším ještě jeho píseň?

Až vás přestanou bavit přeplněné dálnice, nemožnost zaparkovat v postranních ulicích, předčasné či presidentské volby, stresující pohled na své klesající akcie a úrokové míry bankovních účtů nebo zoufalý pohled na lidské bytosti upřeně zírající do propasti svých chytrých telefonů, až se budete chtít (alespoň na chvíli) zastavit a načerpat olivový vzduch, napít se zdravé vody, zklidnit své sebevědomí, trpělivě uspořádat myšlenky, obdivovat krásu žluté židle s příslibem dlouhověkosti, vydejte se ke spalujícímu slunci i do stínu zelených stromů tohoto ostrova. Zde se zaposlouchejte do ševelení bájného příběhu, které dalo jméno tomuto ostrovu v Egejském moři, jehož mladý a krásný a sebevědomý a přesto tak tragický hrdina nám všem (ve svém osvobozujícím a odvážném letu ke slunci) poskytl místo k trpělivému přemýšlení o síle a potřebě snu, stejně tak jako o nutnosti a kráse činu v poloprázdné taverně naší všední každodennosti.

Karel Foustka, 29. září, 2015

***