Kdo se dožil šedesát, neměl by se podělat
Volební kampaň vytlačila z kanadské televize zprávy o stěhování národů do Evropy; kamarád William, zvaný Billy, nese toto mediální vakuum ztěžka - hned ze dvou důvodů; jednak je potomkem anglických rodičů a za druhé je přesvědčený konzervativec, a tedy volí vždy konzervativní stranu; předvolební sliby levice a mediální cirkus ignoruje.
Když se náš kamarád Zdeněk vrátil z Česka, kam zaletěl slavit devadesátiny své matky, Billy netrpělivě přivolal Zdeňka do kavárny Books&Beans k výslechu, Zdeněk zase připozval nás, aby se jeho zážitky dostaly jedním vrzem k více uším.
Bill nemarnil čas vyptáváním se na český folklór, ale zpříma udeřil na uprchlické téma: „Prožívají Češi paniku s přívalem uprchlíků do Evropy?'
„Ani ne,“ řekl Zdeněk, „žádné uprchlíky jsem neviděl a lidí tam mají více starostí s předpovídanou tuhou zimou, která nejspíš zamrazí stěhování národů.“
„Co to povídáš,“ zaúpěl Billy, „vždyť Anglie je vzhůru nohama hrůzou z té invaze.“
Billy byl viditelné popuzen českou vlažností k uprchlíkům, a Zdeněk pokračoval se zkušeností bývalého Evropana: „To vy z britských ostrovů neznáte, že Evropou se převalují vlny uprchlíků celá staletí, k čemuž mělo království britských ostrovů zpravidla vlažný přístup; anebo se mýlím?“ obrátil Zdeněk oči k paní Evě“
„Sotva,“ řekla Eva, protože po komunistickém převratu v Petrohradě, po první světové válce, se valily milióny Rusů do Evropy; hlavně ti bílí prchali před krvelačnými rudými bolševiky.“
Eva zmlkla na moment, aby dala Billovi příležitost něco říct, a když mlčel, neřekla mu, že spal v hodinách dějepisu a pokračovala: „Patnáct letech po skončení první světové války si Němci zvolili Hitlera za kancléře a vzápětí vypukla druhá vlna uprchlíků z Německa do všech koutů Evropy; zatímco Anglie vyčkávala, zda mistr Hitler má čertovské rohy anebo nemá.“
Zdeněk si vzal slovo a zeptal se Billa, kterou knihu četl od Remarqua.
Bill mlčel a Eva řekla na vysvětlenou: „Německý spisovatel Erich Maria Remarque napsal slavnou uprchlickou trilogii.“
Ale předtím napsal třicetiletý Remarque slavnou knihu Na západní frontě klid, vydanou v roce 1928 v rodném Německu a o dva roky později byla kniha zfilmována do hollywoodského filmu, který získal oskara za nejlepší film 1930.
Bill mlčel; přidal jsem podstatný detail, že ihned po zvolení nacistů si ministr propagandy Joseph Goebbels vzal pětatřicetiletého spisovatele Remarqua na mušku a knihy byly zhanobeny, zakázány a veřejně spáleny a Remarque prchl do neutrálního Švýcarska v roce 1933.
Eva se opět chopila slova dřív než Zdeněk, takže jsme teď byli tři, co o uprchlictví vědí z četby i na vlastní kůži a Bill poslouchal, protože jsme ohleduplně mluvili anglicky: „Nejraději mám první Remarquovu knihu o uprchlících nazvanou Miluj bližního svého z roku 1941 napsanou uprchlíkem v exilu o dvojici mladých Němců Ludvíku Kernovi a Ruth Hollandové, prchající přes Prahu, Vídeň a Švýcarsko do Francie a jako běženci hledají své místo pod sluncem opírající se jen o svou lásku.“
Obrátila se na Billa a dodala s důrazem: „Kdo tuhle knížku četl a neslzel, tak má srdce z kamene, a Zdeněk přidal: „A kdo tu knihu nečetl, ten může zůstat nepohnutelným balvanem k tématu všech uprchlíků.“
Bill se zavrtěl na židli, ale Zdeněk pokračoval: „Osobně mám nejraději příběh uprchlíka lékaře Ravicy v druhé uprchlické knize Vítězný oblouk, o životě ve Francii před začátkem války, kterou Remarque vydal po válce v 1946, než emigroval do Ameriky.“
A já mám nejraději tu třetí, Noc v Lisabonu, kterou Remarque napsal v Americe a vydal v 1962 jako vrchol uprchlické trilogie. Kniha je zpověď uprchlíka, který už měl všecko na dosah, vízum do Ameriky i lodní lístky, ale smrt družky mu vyrazila dech a celou noc vypráví jinému uprchlíkovi svůj tristní uprchlický příběh a nad ránem předá svému náhodnému příteli uprchlíkovi doklady k plavbě na svobodu.“
Přestal jsem, protože Evě i Zdeňkovi zrudly oči vzpomínkou na knihu a Remarqua i náš vlastní osud uprchlíků z komunistického Československá a Bill, který není žádný tupec ani balvan se optal, jestli ty knihy máme v angličtině a zdali by si je mohl přečíst.
„Ó ano, Billy,“ řekla Eva vřele, „Rosťa ti je všecky zítra přiveze!“
Bill se poněkud zmámen i zmatem tímto vývojem debaty o uprchlících v Evropě zvedl od stolku a odjel, Zdeněk pokýval hlavou a řekl, že Bill je správný chlapík, když ho to zajímá, a přisolil si k tématu poznámku, že se v Česku nikdo nezeptal, jaké to je být uprchlíkem, i když někteří z jeho kumpánů mají na uprchlíky podobný názor jako měl Bill.
Chtěl jsem ještě přihodit moudrost, že člověk neví, co neví, ale připadlo mi to zbytečné; venku poletovaly první sněhové vločky.
Rosťa Firla – Sudbury
***