Pražské nároží s Wiehlovým domem
Vůbec to nebude povídání o deskriptivní geometrii ve spojení s architekturou, o žádných konkávních křivkách a plochách prohnutých dovnitř, myšleno od místa pozorovatele. Snad jen to, že konkávní prvek byl hojným stavebním prvkem hlavně v baroku a že při jeho použití při stavbě paláců či domů byla navozena jakási představa vlídně otevřené náruče. Následuje jen konstatování, že Praha a to především její části Starého a Nového Města mají na svém kontě nádherně architektonicky provedené křižovatky svých ulic, většinou ve formě výstavních, honosných paláců či domů a mnohdy i s těmi konkávními prvky. Příklady udivujících stavebních nároží by klidně pokryly hodně řádků, ale já jsem si pro čtenáře vybrala nároží jen jediné, které mě upoutává po celou dobu, co žiji v Praze a tím je roh Václavského náměstí č. 34 a ulice Vodičkovy - je to skvost a také dům, který uvedené nároží tvoří je odborníky považován za jeden z nejkrásnějších na Václavském náměstí vůbec.
Začnu ale od začátku. Ve středověku zde stával dům a měl postupně různé funkce. Pivovar, pak velká tržnice na obilí, máslo a pivo. Říkalo se zde U Žlutických podle majitele pivovaru. Zánik tohoto věhlasného domu paradoxně nastal, když ho zakoupil architekt Antonín Wiehl a to v době kdy již byl tento muž ve světě architektury velice známý, stejně tak ve vysokých odborných postech tehdejších památkových institucí. A tento architekt středověký dům zbořil a na uvolněném pozemku v letech 1895 – 96 vystavěl podle svých plánů vlastní dům a to dům dokonalý. Dům je postaven ve stylu české novorenesance, tolik typické právě pro Wiehla. Snažil se na něm zhodnotit tradici z konce 16. století, jako byly štíty domů, sgrafitová průčelí, rozvržená okna a další prvky. Na výzdobu domů, které navrhoval, povolával vynikající umělce jako Alše, Myslbeka, Suchardu, Schnircha a další. Na výzdobě jeho vlastního domu se vyznamenali především Josef Fanta a bohaté kresby z kartonů Mikoláše Alše. Původní středověký dům se pyšnil věží, jako tomu bylo i u mnoha dalších tehdejších domů. Tuto ozdobu neopomenul ve svém návrhu ani Wiehl a z hřebene střechy nechal vyrůst osmibokou zajímavou věžičku. Při stavbě domu mu pomáhal architekt Jan Zeyer – bratr známého básníka. Prohlížíme-li si bohatě zdobenou fasádu Wiehlova domu rozvíjí se před námi cyklus o životě obchodníka a podle vyobrazení krojů, pravděpodobně se děj týká 15. století. A ještě chci podotknout, že nejhezčí prohlížení je brzy ráno při východu sluníčka z rohu Vodičkovy ulice, ještě s hodně ospalým Václavským náměstím a minimem lidí kolem.
V prvním obrazu je „Křest“ v kostele a nad ním symbol mateřství. Pak následuje „Vyučování“ kde mladého hocha v přítomnosti jeho matky vyučuje nad globem jakýsi učenec, zřejmě jako narážka na příští obchodní cesty chlapce světem. Na dalším obraze je student s knihou v ruce a nápis “Strom jak vzroste, tak stojí“. Pak následuje svatební obřad již dospělého hocha. Následuje vyobrazení obchodu, kde viditelně zámožný kupec cosi zapisuje a jeho maličký synek si hraje s loďkou, což symbolizuje též, že v budoucnu pozná cizí kraje jako kdysi jeho otec. Další je postava rytíře, značící pasování kupce za jeho vlastenecké zásluhy. V závěru vyobrazení je symbol „Stáří“ kdy zestárlý kupec je uprostřed synovy rodiny, kdy ale už slovanská bohyně Morana si připravila luk a šíp na poslední rozloučení se světským životem a k přečtení je nápis Proti Mořeně – není kořeně.
Je na místě poznámka, že architekt Antonín Wiehl je stále tak trochu mimo zájmový okruh, na rozdíl od svých současníků a přitom je to určitě naprosto neprávem. Vytvořil ve svém životě nemalé množství překvapivě zajímavých staveb, jmenujme jen některé: úžasná stavba dvou domů v dnešní ulici Karoliny Světlé, bývalá staroměstská vodárna na Novotného lávce, monumentální novorenesanční budova spořitelny v Rytířské ulici, fara u kostela sv. Petra na Novém Městě. Z jeho projektů vyšlo i mnoho staveb pro Zemskou jubilejní výstavu v roce 1891 včetně slavnostní brány. Jeho dílem je i důstojný vyšehradský hřbitov Slavín a jeho arkády. Bohužel mnoho z jeho dokonalých staveb už není, byly zbourány a nahrazeny stavebními nehodnotnými šílenostmi v bývalém politickém zřízení. Tak tomu bylo například u Novákovy galerie v ulici Na Florenci s velkou vnitřní dvoranou a ochozy a jejím nahrazením ošklivou budovou redakce Rudého práva a nelze opomenout zničení činžovního domu v bývalé Sadové, dnešní Wilsonově ulici poblíž Hlavního nádraží, kde šlo zřejmě o jedinou pražskou stavbu vyzdobenou Jakubem Schikanedrem. A pozapomíná se i na jeho další životní poslání. Byl natolik bohatý, že se mohl zcela svobodně rozhodovat, co se svým majetkem podnikne a on se rozhodl pro úlohu mecenáše. Po celý svůj život bohatě podporoval především Městské muzeum a pomohl mu rozšiřovat jeho sbírky, pomáhal ale i mnohým institucím dalším. A jeho fascinující dům, který jsem maličko popsala, daroval ve své závěti ve prospěch národohospodářského ústavu České akademie. Česká akademie v něm sídlí dosud s podnikatelskou aktivitou velice cenného, zajímavého a vyhledávaného knihkupectví.
Když vejdeme do domu vchodem z Vodičkovy ulice, je v přízemí u schodiště umístěna vše vypovídající deska C. K. Stavební rada architekt Antonín Wiehl a jeho manželka Marie Wiehlová rozená Lukášová věnovali tento dům i ostatní své jmění České akademii císaře Františka Josefa pro vědu, slovesnost a umění, aby z něj založen byl fond architekta, Antonína Wiehla a manželky jeho Marie k povzbuzování vědeckých objevů a technických vynálezů. Po přečtení desky mě napadla myšlenka, zda se Antonín Wiehl znal s Josefem Hlávkou, též neuvěřitelným českým mecenášem umění. A protože byl mezi nimi jen patnáctiletý věkový rozdíl, tak zřejmě ano.
Antonín Whiel se narodil dne 26. 4. 1836 v Plasech u Plzně a v den jeho narození stály Slunce a Měsíc ve vytrvalém, ale poněkud těžkopádném znamení Býka, k jehož charakteristikám patří estetický cit a zájem o umění a obojí se ve Wiehlově životě opravdu brzy projevilo. V Plasech v jeho mládí na něho citově působila krajina – nesmíme zapomenout, že se narodil v rodině knížecího lesníka a tudíž měl k přírodě velmi blízko. V Plzni, kam se později přestěhoval, obdivoval její městskou výstavnost a později na studiích v Praze u prof. Zítka to byla neopakovatelná architektura Prahy jako takové. Škoda, že je mu věnována tak malá pozornost a že zůstává ukryt jako otec české neorenesance, o jeho dalších přínosech, sběratelských, pedagogických, vlastivědných, památkových se toho ví ještě méně. Chtěla jsem to svým povídáním aspoň maličko napravit.
Jana Fafejtová – Praha
***
