Návrat na hlavní stranu

Uzbekistán - Buchara

5. část dokončení

Samarkand – Buchara - 260 km, cena jízdného 8 dolarů, doba jízdy tři hodiny. Pohodlný vlak, povídavý soused, roj taxikářů před nádražím, které je vzdáleno 15 km od starého města Buchary. Taxikář měl zrovna špatný den, já to samozřejmě nevěděla, nemohl najít moje ubytování, následovaly hlasité výhružky a výkřiky na chodníku, chtěl víc peněz. Já mu trochu přidala, ale nakonec stejně hodil můj baťoh do prachu silnice, vztekle bouchl dveřmi a už byl pryč. Zcela určitě sangvinik. Přece já za to nemohu, že nemohl najít můj hotýlek! Prašné i blátivé (v noci pršelo) klikaté cesty starého města, maltou nahozené stěny dlouhých zdí, přerušené jen vstupními vraty do obytných prostorů. Za dveřmi rozlehlé dvory, domy s pavlačemi i lokální dekorací. Za každými vraty jiná podívaná. Můj pokojík byl příjemný, s vlastní sprchou i záchodem. Byla sleva, je to pokoj pro dva. Už jsem byla unavena jít hledat něco lacinějšího, pět měsíců na cestě se začíná projevovat. Bydlím přímo uprostřed starého města, blízko k památkám, které jsou chráněné Unescem.

Buchara je na první pohled jiná, než byl Samarkand. Toto je živé staré město, stojící budovy jsou až v rozpětí 1000 let staré. V jeho centru se za posledních dvě stě let mnoho nezměnilo. V oněch letitých budovách se i nadále bydlí, často vykouknou z oken jejich, jak se zdá, neustále zvědaví obyvatelé a nebo sedí u brány a pozorují svět. Rozhodně jejich očím nikdo neujde. Čtverhranné čepice, dopy, šátky kolem hlavy, barevné oblečení, pro modernu zde není místo. Kluci mezi starými hradbami a loužemi si kopají s mičudou, psi, věčně hladoví, hledají kus žvance. Tu a tam u rozpadlých zdí je vidět planou růži dávající objektu barvu. Všude písek. V Samarkandu se za památkami muselo jít, tady jsou všude kolem nás. Stačí se jen procházet městem, dívat se kolem a vsakovat atmosféru. Není zde vidět tolik tyrkysových kopulí ani majolikové výzdoby, ale cihly, ze kterých je celé město postaveno, jsou jedné barvy - pískové. Unikátnosti stavbám dává jejich mozaikové geometrické seskupení, buďto květinový nebo kaligrafický motiv. Na základě islámské víry je zakázáno zvýtvarňovat živé tvory. Dokonce i nové hotely pro turisty jsou stavěny ve stejném stylu, samozřejmě s civilizačními prvky. Docela zapadnou do staletí staré architektury města. A není cihla jako cihla! Různé styly - některé jsou před vypálením potištěné, nebo nožem vyřezané či natřené barvou a nebo i uspořádány ve stylu skládačky. Modrá obloha i pozdější stíny a barva zapadajícího slunce dodávají jedinečného zbarvení jinak monotónního celku. Západ slunce je zde rájem pro fotografy. Příkladem tohoto je Kalon minaret, postavený v roce 1127, v téže době nejvyšší stavba centrální Asie. Je to prostý objekt poutavé krásy, 47 m vysoký s deset metrů hlubokými základy. Zdobí ho 14 ornamentálních pásů, každý je jiný, včetně prvního použití modře glazurovaných kachliček, které až za Timura pak zaplavily střední Asii. Přečkal několikero zemětřesení a stojí již skoro devět století! Dokonce i učaroval výbojnému Čingischánovi, na jehož pokyn tento minaret nebyl srovnán se zemí jako zbytek města. Okolo minaretu jsem šla několikrát v různou denní i večerní dobu a vždy hrál jinými barvami. Západ slunce nad minaretem je nejvíce používaný motiv k bucharským suvenýrům. Až do minulého století město bylo zavodňováno sítí kanálů a více než dvěma sty kamennými nádržemi. U nich se lokální soustřeďovali, rozprávěli o všem možném, pili vodu i se v ní umývali. I koně si zde hasili svoji žízeň. Voda v nádržích nikdy
nebyla ale vyměněna a tak Buchara byla známa jednak častými pohromami infekčních nemocí a potom i množstvím insektu. Lidé se zde dožívali průměrně tak 32 let. Teprve až za komunistů systém byl zmodernizován, voda z nádrží vypuštěna, většina z nich byla zasypána, ale jedna, ta nejslavnější – Lyabi-Hauz ponechána. Je srdcem centra starého města a ve stínu morušových stromů, stejně starých jako ona, je oázou klidu a míru a se svým okolím tvoří jedno z nejoblíbenějších romantických míst lokality. I když je zde pár restaurací s venkovním posezením, obchůdky s nutnostmi, šachové stolky (národní sport), tak stále ovzduší dávných let zde přetrvává. Opodál stojí velká bronzová socha Hoja Nasrudin, islámský pohádkový hrdina, zdejší chytrý český Honza, s úsměvem od ucha k uchu a s jeho věrným oslíkem. Každý, kdo projde náměstím, se neopomene s ním vyfotit. Je zde příjemné posezení nad šálkem kávy či čaje. Bydlím kousíček odtud, kapučíno jsem zde popíjela několikrát i psala své zápisky.

The Ark - královské město uprostřed města, je ohromná masivní stavba - pevnost, posazena uprostřed velkého náměstí se vstupní branou na každé straně. Je to nejstarší budova v Buchaře, již od pátého století až do roku 1920 byla obydlena, tehdy byla zbombardována Rudou armádou a osmdesát procent z ní zůstalo v sutinách. V zachovalých královských komnatách jsou teď různá muzea, jedno z větších je o bavlně. Skoro nedotčena zůstala i korunovační místnost, nejstarší z celého komplexu, poslední korunovační rituál se zde udál v roce 1910. Pevnost byla částečně opravena a tak jsem procházela např. i harémem, kuchyní i obytnými prostory. Ze shora z hradeb je nádherný pohled na celé město. Opodál stojí městské vězení Zindon, které bylo proslulé až hrůznými způsoby týrání vězňů. Tam jsem se podívat nešla. V průběhu století se na prostorném náměstí odehrávaly za zvuku bubnů, fanfár i davů lidí nesčetné popravy. Jedna z „nejslavnějších“ se odehrála 24. června 1842 a popraveni byli dva Angličané - kolonel Charles Stoddart a kapitán Arthur Connolly. Jak jsem si přečetla, tak Stoddart přijel do Buchary ujistit tehdejšího legendárně krutého emíra o přátelských záměrech Anglie a o navázání dobrých vztahů. Přijel ale bez darů a bez dokumentů od královny Viktorie, ale jen od guvernéra v Indii. Emír se cítil uražen. Čím se ale ještě více kolonel proti protokolu provinil, že před Ark přijel na koni, místo aby šel pěšky. Strávil pak v Zindonu mezi krysami s denním týráním tři roky. Za dva roky po jeho příjezdu přijel kapitán Connolly a doufal, že snad on přesvědčí emíra o dobrých úmyslech Anglie a o propuštění kolonela. Emíra ale nepřesvědčil a tak i on skončil mezi krysami. Věznění anglických důstojníků vyvolalo nelibost jak v Anglii, tak i v dalších zemích světa, ale i tak Angličané byli za velkých fanfár popraveni.

Ve městě je přes sto čtyřicet historických staveb, jak náboženské školy, tak i mešity a minarety, staré vodojemy a prý je i velmi zajímavá Nová Buchara. Není možné všechno shlédnout za pouhé tři dny a už jsem vším i nějak přesycena. I kdybych chtěla, tak se mi zdá, že moje mozkové závity už nejsou schopny přijímat další informace a vjemy, je na čase už vypnout… A tak jsem chodila městem křížem krážem, nakoukla sem i tam, prohodila slova se stánkaři, pokukovala po suvenýrech, všímala si denních maličkostí. Co mně učarovalo, byl malé mauzoleum Ismaila Samani, zakladatele dynastie. Dokončeno bylo v roce 905 a je to zdejší nejstarší muslimský monument a jak se zdá, tak i nejrobustnější. Upoutala mě intrikovaná skladba cihel, které s denním měnícím se světlem mění i svoji „osobnost“. Seděla jsem uvnitř asi hodinu a pozorovala hru stínů s cihlami. Uklidňující podívaná. Stěny jsou dva metry silné a zřejmě asi díky jim mauzoleum zatím nepotřebovalo kromě štítu žádných oprav a stále stojí!
Na kraji města je několik trhů a k jednomu jsem se pěšky vydala. Opět na velkém prostranství, část pod střechou, někde stánky anebo se prodává jen tak z chodníku. Byl to trh lokálních pro lokální, žádným kouzlem krásy neoplýval, asi proto jsem tu ani žádné turisty neviděla. Prodával se zde dobytek, krmení, oblečení, železářství, potraviny, zkrátka takový místní obchoďák. Koupila jsem si pytlík velmi chutných jablek bez chemického postřiku a sedla jsem si do jedné prosté Čajkovny (bufetu) na trochu jídla - chleba, kefir, vejce a čaj. Kefir jsem sice s chutí vypila, ale nějak mi pak neseděl. Žádné problémy, Bohu díky, nenásledovaly, hurá! Celých pět měsíců jsem byla bez nich, doufám, že to vydrží ještě posledních pár dní cesty!! Na konci trhového prostranství jsem narazila na mohutnou zeď z hlíny, kamenů a bláta, dlouhou asi tak padesát metrů a s jednou vstupní bránou. Jak jsem se dozvěděla a pak i přečetla, jsou to pozůstatky, trochu již i opraveného, kdysi dávného městského 12 km dlouhého opevnění. Další z podpisů Čingischána!

Jako poznávací cestu městem a předměstím jsem se jela marshrutkou (miniautobus) podívat na letní palác posledního emíra Alim Chana, postaven na přelomu 20. století v duchu moderní evropské architektury. Byl na konci města, přijela jsem ještě před otevírací dobou a tak kam jinam, než do Čajkovny, která byla hned vedle. Čekalo mě zde ale překvapení, neboť jeden z provozovatelů, mužská polovina, žil dva roky v Brně a vyučil se zde soustružníkem. Hned jak zjistil, že jsem Češka, tak na mě spustil česky! Já koukala co to, slyšela jsem češtinu po hodně dlouhé době a to ne od Čecha, ale od cizince! Velmi pěkně vzpomínal na dobu tam strávenou, byl mladý, líbila se mu česká děvčata a chutnalo mu i pivo. Slíbil mi, ať po prohlídce paláce přijdu zpátky, že mi připraví bezmasý plov. Pozvání na jednu ze specialit zdejší kuchyně rozhodně nemohu odmítnout a tak jsme si plácli. Plov sestává z rýže, z masa (nejčastěji skopové), cibule, mrkve, ale také obsahuje hrozinky, kdoule, cizozrnu, kousky ovoce a vše je vařené v hermetickém hrnci. Každá hospodyňka má svůj recept, samozřejmě, že ten nejchutnější, pokrm nikdy nechybí na nedělním stole a bývá tou šlehačkou na dortě. S prohlídkou jsem nijak nepospíchala, abych dala kuchaři dost času na jeho přípravu, aby to neodbyl, haha!. Co se týče paláce, tak lokální ho považují za nejkrásnější budovu ve městě, turisté spíše za kýčový výplod. Palác sám o sobě byla nesourodá směs cetek, křiklavého vkusu, ale i s prvky jemné architektury. Na jeho výstavbě se podíleli dva architekti, každý jiného stylu a konečný výsledek to zcela určitě potvrdil. Všechna okna soukromých komnat např. byla ve tvaru srdce a víte, jak si emír vybíral svou spolunocležnici na noc? Uprostřed komplexu před harémem byl velký bazén, zde se ženy šplouchaly a laškovaly, emír je okukoval a pak té, kterou si vybral, hodil jablko. Tuhle historku prý vypráví návštěvníkům každý průvodce, takže předávám dál i já. Jednou z unikátností této památky byla výzdoba jídelního sálu, kde strop a vrchní část stěn je pokryta bohatě zdobenými majolikovými panely, každý jiného vzoru. Bylo to vkusné i hezké, líbilo se mi to. Při prohlídce parku a zahrad jeden musel mít hodně představivosti, protože, bohužel, z altánků skoro nic už nezbylo, o kus dál byla již napůl rozpadlá socha obtloustlého emíra v nadosobní velikosti, no a na zahradníka peníze už určitě nestačí, protože kromě pávů, kteří zde stále mají své rejdiště, zde nic neroste, ba ani tráva. Ani ty jabloně už jablka nerodí! Prostopášný emír pak v roce 1920 odešel do exilu do Afganistánu.

No, ale už byl čas k obědu, plov byl hotov, dostala jsem ho plný talíř, byl vynikající a tak jsem odcházela s plným žaludkem, ale i s dobrým pocitem u srdce - dobří lidé všude žijí! Co se ale nestalo dál…Cestou zpátky autobusem mě oslovila mladá žena, Uzbečanka, učitelka angličtiny. Začaly jsme povídat a po chvíli mně řekla, že by byla hrozně ráda, kdybych přijala její pozvání přijít k nim zítra do rodiny na večeři a že bychom spolu připravily plov. Nemohla jsem věřit tomu, co slyším, během jednoho dopoledne dvě pozvání! Bohužel, toto pozvání bych hrozně ráda přijala, ale musela jsem odmítnout, druhý den jsem z Buchary odjížděla. Škoda, že jsem ji nepotkala o den dříve!

Zpátky k mému příbytku jsem se vždy vracela tzv. „turistickou stezkou“, což znamená starým městem a mezi hotely, na ní bylo nesčetné množství suvenýrových stánků i galerií otevřeno od rána až do noci. Byla to úžasná podívaná i atmosféra, neboť se prodávalo všude. Hlavně však v podloubích a nebo ve dvoraně komplexů, kde prostor byl osvětlen, ale také i naplněn jiskřivými barvami nabízeného zboží. Největší tlačenice byla vždy u koberců, které jednak buď visely na stěnách a nebo ležely na podlaze. Malé, velké, běhouny, čtvercové, kulaté, ochotní prodavači vždy našli ten pravý a samozřejmě za ty nejlepší ceny! Vlněný, hedvábný, nebo 50/50 …aby se v tom jeden vyznal! Hrály všemi barvami a vzory. Zkrátka byly to krásné peršany, jak by moje maminka řekla!! Dalším velkým lákadlem byly hedvábné šátky, šály a pak i keramika. A nakupovalo se! Turisty jsem potkávala všude, hodně z Asie, vždy s větším naplněným baťůžkem na zádech, s kamerou kolem krku a často i s kobercem pod paží. Je dobře, že přijíždějí a nakupují, země potřebuje jejich valuty. Sama jsem si koupila jen malou tašku přes rameno ušitou z koberce. Líbila se mi, byla to originální, praktická i hezká památka, ale napoprvé jsme se nedohodli na ceně. Prodávající si mě ale pamatoval, a když jsem šla kolem podruhé, tak na mě zavolal, jestli jsem se nerozmyslela. Řekla jsem mu, že ne, že cestuji již dlouhou dobu a že mám určitý rozpočet. Ptal se mě, jak se mi líbí jeho město, atd., atd., atd. Opět procvičování ruštiny. Rozloučili jsme se, ale poslední večer opět na mne zavolal a že prý mi dá tašku levněji, asi zřejmě ten den moc neprodal. A tak jsem si ji koupila, moc jsem ale nesmlouvala, stánkaři tady i támhle, konkurence velká. Třeba mých dvacet dolarů byla jeho jediná denní tržba… Cestu k hotýlku už jsem měla vyšlapanou, předtím jednou jsem se v těch klikatých uličkách tak zamotala, že mi to pak trvalo nějakou chvíli se z nich opět vymotat. Hrách jsem u sebe, bohužel, neměla. Zamilovala jsem si večerní procházky Bucharou.

Dvanáct dní uběhlo velmi rychle, dny k pobytu docházejí… Dalším místem kam jsem se chtěla podívat byla Khiva, staré město v Kyzylkum (Červený písek) poušti, její počátky jsou z pátého století, důležitá zastávka Hedvábné stezky, intelektuální centrum 9. století, ale také tržiště s otroky z Persie až do roku cca 1920. Rusové sem zamířili několikrát, poprvé za vlády cara Petra Velikého (1682-1725), zajímavá historie. Později následovala rusko-uzbecká spolupráce v restaurování města a v dnešní době je prý toto hradební město něco jako muzeum v přírodě. Někdo říká, že mělo zůstat jak bylo, patina dávna prý tak vyprchala, někdo tvrdí opak. Jeho návštěva by určitě stála za to. Příště??

Další, určitě zajímavou zastávkou mělo být i Aralské moře, kdysi čtvrté největší jezero na světě. Dnes nese vizitku jako největší ekologická katastrofa, způsobena člověkem. Leží na území Uzbekistánu i Kazachstánu, vtéká do něho voda z horských pohoří (Tian-šan a Pamir) ze dvou řek – Syr-Darya a Amu-Darya. V padesátých letech byla voda v jezeře čistá, okolo něho malebná zákoutí i pláže. Dokonce i osobní přepravní lodě ze severu na jih ho křižovaly. Dobrý komerční rybolov uživil velké rybárenské závody ve dvou přístavech. O trochu později ruští plánovači chtěli zvýšit pěstování bavlny jak v Uzbekistánu, Turkmenistánu i Kazachstánu. Nová bavlnová pole v pouštní, ne moc dobré půdě potřebovala podstatně více vody, než ta původní stará s lepší půdou. Byla zavodňována kanály z obou řek, ale množství vody potřebné na jeden hektar stouplo o hodně výše a tak následovalo podstatné snížení přílivu vody do Aralského moře. Produkce bavlny sice rostla, ale moře se postupně smršťovalo. V roce 1987 se Aral rozdělil a sice na menší severní moře a větší jižní. Občas do nich ještě trochu vtéká voda z jedné z řek. Oba dva rybářské přístavy – Moynaq v Uzbekistánu a Aralsk v Kazachstánu teď leží na suchu, 60 000 obyvatel, kterým moře dávalo obživu se odstěhovalo a několik km okolo bývalého pobřeží, jako němí svědci katastrofy, na suchu a na písku odpočívají rybářské lodě. Ze 173 druhů živočichů, kteří kolem moře žili, jenom 38 jich přežilo. Nesčetné další problémy jak ekologické, tak i zdravotní, následovaly. Ke zbytkům moře je možné si z obou dvou bývalých přístavů zajet, doporučuje se ale, pouze se zkušeným řidičem a průvodcem. Příště??

Uzbecká ekonomie je velmi závislá na produkci bavlny, i když uzbecká krajina není tou nejvhodnější na její pěstování. Z velké části je to vyprahlá poušť. Vláda si ale postavila hlavu, musí to být bavlna a hotovo!!! Nevhodné podmínky pro pěstování, nízká úroda a vládou kontrolované ceny. Farmáři si povětšinou nevydělají ani na zakoupení strojů anebo najmutí pomocníků. Přejít k pěstování ovoce také není dovoleno. Zřejmě celý tento bavlnářský systém by už dávno zkolaboval, kdyby vláda nevydala zákon, že všichni žáci, studenti i dospělí musí přiložit ruku k dílu a na podzim v době sklizně jít pomáhat. Tento zákon a tato praxe, viděna jako otrocká práce, vzbudily mezinárodní pohoršení, dokonce i sankce bojkotovat výrobky z uzbecké bavlny. Pod nátlakem světového mínění vláda v roce 2009 vydala nový zákon a zprostila povinnosti děti pod šestnáct let. Pro všechny ostatní je sklizeň bavlny stále povinnou činností.

Zítra vlakem do Taškentu, přespat jednu noc v ubytovně u excentrického profesora, poslední procházka tržištěm, loučit se srdcem i očima s prostředím kolem mne. Rozhodně mi nepřipadá, že jsem pobývala v cizím světě, nemám k tomu důvody. Byla jsem přijata přátelsky, i když jsem byla často tak trochu okukována, nikdy jsem se necítila v osobním nebezpečí. Budu postrádat trhy, bezprostřednost lidí, jejich pohostinnost, vřelost, fascinující chodící historii kolem mne a mnoho dalšího, všechno to, co toulky světem sebou nesou. Ukápne i pár slziček na letišti. Ano, měla jsem někdy náročné dny, co se psychiky týče, plánování nevycházelo, byrokracie úředníků, zklamání v očekávání, ale ona síla jít dál a podívat se, co se děje za dalším rohem, mne přes všechny strasti přenesla. Je důležité chodit s otevřenými očima, bez předsudků a z nadhledu vnímat dění kolem sebe. Moje silně ošoupané kalhoty visí teď na věšáku jako jedna z trofejí mého života.

Proč zrovna o této zemi jsem psala? Byla poslední zastávkou mé cesty Asií. Čína, Kambodža, Laos, Vietnam, Burma (Myamar), Thajsko a tři státy z bývalého Sovětského svazu - Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán. O asijských státech se píše, jezdí se tam, víme toho o nich hodně. O státy střední Asie se málokdo zajímá, i já nevěděla co mne čeká, málo je toho napsáno, málo i řečeno a nebo často jen negativa, nejsou na vrcholu turistického zájmu. Věřím, že i předsudky hrají silnou roli. Vždyť přece patřily k Rusku a žijí tam muslimové!! A je to velká škoda! Mají toho hodně co nabídnout, vedle rozmanité nádherné přírody i silné kulturní zážitky, ale hlavně tu žijí přátelští jejich obyvatelé. Psala jsem trochu o Kyrgyzstánu a rozepsala jsem se o Uzbekistánu. Ten mě připadal jako bájný svět, chtěla jsem vám proto tuto zemi, perlu Orientu a kolébku civilizace, aspoň trochu přiblížit.

Jen letadlo sedlo v Praze, mobil mi fungoval!

Přeji i vám dobrý vítr do plachet!

Naďa Humlová, září 2015

***