Torontský mezinárodní filmový festival po čtyřicáté
Když jsem přišel v září 1981 do Toronta, byl jsem překvapen, kolik se zde hraje různých filmů. Najednou jsem se cítil jako ve filmovém klubu v Klimentské ulici, kde dávali každý večer jiný film. Jenže zde v Torontu se hrálo téměř nepřetržitě, vstupné bylo pár dolarů a pokud někdo neopustil sál, mohl sledovat filmy od rána do večera. Cítil jsem se jako Alenka v říši divů do chvíle, než mi někdo prozradil, že to zde není každý den, ale pouze tento týden. Již se nepamatuji v kolika kinech se promítalo, pouze vím, že vše bylo soustředěno kolem kina Bloor, kde se dnes hrají dokumentární filmy. Ten dotyčný měl pravdu, ale přesto to v Torontu s promítáním filmů nebylo tak špatné. Do speciálních kin se dala koupit průkazka a i ne příliš bohatý mladík si kino mohl občas dovolit. Jenže doba se změnila a jak se měnila doba, tak se měnil i TIFF, který se zabydlel nejprve v okolí Varsity Cinema, nyní již patnáct let má svoji budovu v TIFF Bell Light Box na 350 King St. W., poblíž Roy Thomson Hall, kde se odehrává spolu se Scotiabank Theatre většina představení. Torontský mezinárodní festival se stal největší torontskou událostí. Podobně jako je tomu třeba v Praze během festivalu Pražské jaro.
Již několik roků se těším na rumunskou kinematografii. Tentokrát byla zastoupena čtyřmi filmy, z nichž jsem viděl dva. První ještě v předpremiéře
Un etaj mai los (O jedno patro níž). Režisér Radu Muntean vypráví příběh
z neobvyklého úhlu. Kamera během celého filmu sleduje pouze jediného herce, který je nejprve na procházce se psem. Když se vrací, slyší za dveřmi hádku ženy s mužem. Mladší muž sice vyjde ze dveří, vypadá to jako, že bude sledovat staršího muže vracejícího se z procházky se psem, ale pak se vrátí dovnitř. Kamera pak sleduje staršího muž v zaměstnání, kdy pomáhá lidem registrovat auta. Když se vrací domů, je za dveřmi policejní páska napovídající, že se za dveřmi mohl stát zločin. Nikdo však neví, jestli se tam skutečně stal zločin nebo jestli to byla nešťastná náhoda. Když policie přijde vyšetřovat zločin, všichni mlčí, nikdo neviděl nic podezřelého. Druhý den se oba muži potkají opět, pozdraví se. Dovídáme se, že se znají a bydlí spolu v domě. Třetí den požádá mladší muž staršího, aby mu pomohl s registrací auta. Vidíme, že navštěvuje jeho rodinu. Shání drahé počítačové hry pro jeho syna. Získává nad ním stále větší moc a kontrolu, až ho přímo konfrontuje. Při registraci auta dojde mezi nimi ke rvačce. Starší muž má pocit, že zvítězil, vrátí se s úlevou domů, ale když konečně usíná, přijde za ním syn, který se pomátl z počítačové hry, kterou mu nainstaloval mladší muž z baráku. Před zlem se nedá uniknout tím, že ho prostě ignorujeme.
Druhý rumunský film vypadá už podle názvu,
The Treasure (Poklad), jako krásná novodobá pohádka. Režiséra Cornelia Porumbuiu známe z vynikajícího filmu
Police Adjective. Film začíná v panelákovém bytě v Bukurešti, kde otec Costi čte synovi pohádku o pokladu. V ten moment zazvoní soused Adrian a žádá Costiho o půjčení 800 eur, protože by jinak přišel o venkovský dům, který mu zanechal jeho dědeček - pop. Costi odmítne.
Po chvíli Adrian zvoní opět a vysvětluje, že potřebuje detektor na hledání kovů, protože na zahradě toho venkovského domu, o který má přijít, je zakopán poklad. Nakonec se jim oběma podaří sehnat někoho, kdo vlastní detektor a vypraví se k zbořenému domu na venkov. Dvě třetiny filmu dva muži běhají po zahradě, hledají poklad a kopou díru, ale ani vteřinu se divák nenudí. Je v tom neuvěřitelné napětí. Film se odehrává v jedné místnosti jako ve filmu
Dvanáct rozhněvaných mužů, v tom je jeho mistrovství. Kolem třetí hodiny ráno skutečně ve velké hloubce najdou malý trezor, ale nemohou ho otevřít. Rozhodnou se tedy že trezor odvezou do Bukurešti. Jakmile však vyjíždějí ze zahrady, zastaví je policie. Costi i Adrian přiznají, že mají poklad. Místní policisti nakonec najdou kasaře, který jim trezor otevře, ale ten je prázdný. Po chvíli se však přijde na to, že v dutém víku jsou nějaké papíry, které však vypadají bezcenně. Policie je tedy propustí a když se k ránu vrátí do Bukurešti, tak se syn ptá otce, jestli našel poklad a otec mu ukazuje papíry. Syn je zklamán a Costi s Adrianem jdou do banky zjistit, jestli papíry přece jen nemají nějakou cenu. Tam jim řeknou, že se jedná o platné akcie Mercedesu, které okamžitě banka odkoupí a Costi nakoupí množství šperků, které dá do trezoru a ten přinese na dětské hřiště. Když děti otevřou trezor nevěří svým očím. Mají skutečný poklad. Film svádí k tomu, aby se objevila určitá klišé: Adrian, který přijde za Costim je podvodník, Adrian s Costim se dostanou do spojení s mafií, muž vlastnící detektor zapře, kde je poklad, místní policie bude zkorumpovaná, v bance je podvedou, oba muži se pohádají o majetek, získané peníze zkazí charakter nálezců pokladu, oba se stanou nepřáteli na život a na smrt, majetek bude prohandlován na burze. Nic z toho, vše nakonec slouží k tomu, aby děti měly radost. Skoro jako biblické
Pokud nebudete jak děti…Co říci o našich filmech na festivalu? Proti loňsku, kdy český film zastupovala koprodukce - jakási islandsko-česká koprodukce, kde v závěrečných titulcích nebylo ani jedno české jméno a jednalo se o film čistě islandský a
totéž se stalo se slovenským filmem, který byl zastupován pro změnu Maďarskem, je zde patrný posun dopředu. Čistě český film byl zastoupen šestadvacetiminutovým snímkem
Furiant (Peacock) mezi krátkými filmy. Je o mládí Ladislava Stroupežnického. O jeho neprokázaném erotickém vztahu s Janem Alšem (bratrem Mikoláše Alše). Zřejmě důvod, proč se film dostal na festival. Provokativní může být, že Stroupežnický se nechtěl podrobit žádné autoritě, je známé, že v mládí trápil zvířata a měl obdiv k zbraním. Osudovým byl pro něj den, kdy vystřelil na domnělého pytláka (někde je uváděno hajného) Charváta a pak se pokusil o sebevraždu. Střela mu prošla obličejem, způsobila vážné zranění a nebýt Charváta, který původně předstíral, že je mrtev, patrně by zranění podlehl. Takhle byl na celý život zmrzačen. Stroupežnický se stal prvním dramaturgem Národního divadla a výrazně ovlivnil divadelní život na přelomu devatenáctého a dvacátého století, ale o tom již se ve filmu nepojednává. Nové divadlo v Torontu uvedlo několikrát Stroupežnického hru
Naši furianti, odtud i název filmu.
Slovenský film
Eva Nová (je v české koprodukci, ale na festivalu je uveden pouze jako slovenský), vypráví příběh stárnoucí herečky, která odchází z protialkoholického léčení. Nemá se na co upnout. Snaží se navrátit k rodině svého syna, ale ta má svoje problémy. Obzvláště syn Dodo ji nechce přijmout. V penzijním věku ji nikde nechtějí zaměstnat. Jako herečka má nálepku
nespolehlivého člověka, ověnčeného skandály. Při tom bojuje se svými démony – osamělostí a s tím, že jediné řešení vidí v alkoholu.
Požádal jsem režiséra Marka Škopa, aby v rychlosti odpověděl pár otázek:
ABE: Byl jste při promítání filmu, byla to světová premiéra nebo již film viděl někdo před tím?
MŠ: Film som už vo fáze hrubého zostrihu ukázal niekoľkým priateľom doma a poslal vybraným známym v zahraničí. Vždy to tak robíme a to aj pri filmoch, na ktorých sa podieľame producentsky. Feedback je veľmi dôležitý, pretože predznačuje, ako film pôsobí. Som veľmi rád, že sme od začiatku na Evu Novú dostali hlavne pozitívne reakcie, aj keď film hovorí o tvrdej téme nedoriešených rodinných vzťahov a preto som sa v ňom snažil vytvoriť atmosféru dusna, v ktorej sa filmové postavy necítia príjemne. V Toronte mal film svetovú premiéru a na projekcii pre verejnosť to v kinosále žilo, ľudia sa nahlas prejavovali a vo vzduchu sa dalo cítiť, keď Eve fandili alebo vzdychali že nie, toto nerob! Bol to pre mňa indikátor, že sa s postavami dokázali identifikovať.
ABE: Jak dlouho námět filmu vznikal a jak dlouho se točil?
MŠ: Projekt sme vyvíjali viac než dva roky a paralelne s písaním scenára sme sa ho snažili zafinancovať. Film vznikol vďaka podpore slovenského Audiovizuálneho fondu, českého Fondu kinematografie, európskeho fondu MÉDIÁ a v koprodukcii s Rozhlasom a televíziou Slovenska. Zafinancovaný bol teda z verejných zdrojov. Nakrúcali sme 30 dní, polovicu v Bratislave a polovicu v Sabinove a okolí, teda tam, kde Ján Kadar
nakrútil film
Obchod na Korze. Je to veľmi pekný kraj východného Slovenska, spolupracovali sme s miestnym komparzom a robilo sa nám tam veľmi príjemne.
ABE: Vy a Emílie Vášáryová jste z jiné generace, jak přijala Vaši nabídku s ní natočit film, měla nějaké výhrady nebo se naprosto podřizovala plánům režiséra?
MŠ: S pani Emíliou Vášáryovou sa poznáme dlhšie. Bola taká láskavá, že nám pred pár rokmi nahrala audiokomentár pre nevidiacich k filmu Slepé lásky. Na rolu Evy Novej bola mojím favoritom od začiatku. Viedli sme o postave veľa rozhovorov a kľúčové bolo, aby sa bola ochotná degradovať - ako Eva Nová musela vyzerať oveľa horšie ako v skutočnosti. Prijala to, bola veľmi odvážna, masku sme dotvárali s make-up artistom a jej prístup si veľmi cením. Samotná spolupráca prebiehala veľmi harmonicky, až ma to samého zaskočilo, ako hladko nám všetko išlo. Pani Emília je veľmi krásny a aj veľmi múdry človek.
ABE: Kdy přijde film do kin na Slovensku, v Čechách a projevily některé jiné země o film zájem?
MŠ: Na Slovensku bude mať film kinodistribučnu premiéru teraz v novembri, v Čechách v marci budúceho roku. O týždeň po Toronte cestujem do švajčiarskeho Zurichu, kde budem mať film európsku premiéru v hlavnej súťaži a máme potvrdené ďalšie festivaly, o ktorých zatiaľ nesmieme hovoriť, kým sami nevyhlásia svoj program. Z prijatia filmu sa úprimne veľmi teším.
Po uzávěrce jsme se dověděli, že film Eva Nová dostal cenu filmových kritiků. Blahopřejeme!
Film
Koza je uveden na festivalu pod slovenskými i českými filmy. Je to příběh slovenského olympionika Petera Baláže, který žije v romském ghetu poblíž Žiliny. Přestože má téměř čtyřicet let, stále trénuje a pokouší se vrátit do ringu. Jeho návraty jsou však neúspěšné. Někdy nevydrží ani první kolo. Velice často trpí otřesem mozku. Stává se i terčem různých podvodníků. Pokud soutěží v cizině nemá pojistku, což k rizikovosti povolání může mít ekonomický dopad. Baláž velice hezky ve filmu vypráví, proč mu říkají
Koza. Byl odloženým dítětem,
o které se starala babička a protože ho nemohla kojit, dávala mu kozí mléko. Peter ve filmu Ostrochovského působí sympatickým dojmem. Jako člověk, který má své sny, ale neví, jak na to. Nechce, aby jeho přítelkyně měla potrat, ale nedokáže tomu zabránit. Jeho hrdost se projevuje v tom, že nosí svoji reprezentační bundu, ale to je asi vše, co mu z minulosti zbylo. Podobně jako v Škopově filmu se jedná o někoho, kdo byl kdysi slavný, ale to, proč byl slavný, nějak nepasuje do praktického života. Oba filmy stojí za zamyšlení a pokud se nám to podaří k filmu
Koza se ještě vrátíme.
Co říci k festivalu? Z organizačního hlediska je zde katastrofální nedostatek míst, kde by se mohla zaparkovat kola. Návštěvníci je přivazují všude, i ke stromům, které tím evidentně trpí. Já osobně jsem si nalezl jednu lampu poblíž Scotiabank Theatru, která měla mřížkové kování. Druhý den jsem zpozoroval, že už můj nápad někdo okopíroval. Naštěstí to nebyla jediná lampa toho druhu. Co festivalu vytýkám již několik roků, je rozvrh, kdy se současně hrají filmy s podobnou tématikou a z podobné geografické oblasti. Dále je to nedostatek filmů z východní Evropy. Z české kinematografie pouze jeden krátký film mně připadá málo. V Čechách bylo natočeno poměrně hodně dobrých filmů, které byly lepší než to, co jsem viděl na festivalu. Slovensko bylo zastoupeno poměrně dobře dvěma celovečerními filmy. Skvělá rumunská kinematografie měla pouze tři filmy. Bulharsko jeden, který byl v koprodukci s Holandskem (bulharská modelka se ocitne v bordelu v Amsterodamu – pouze epizoda v celovečerním filmu), Chorvatsko mělo dva filmy v koprodukci. Rusko dva filmy (jeden horor a jeden krátký film). Srbsko, Slovinsko, Bosna-Hercegovina, Makedonie žádný film, ale Německo 32 filmů, Izrael jedenáct filmů, Čína sedm, jižní Korea čtyři. Doufejme, že to příští rok bude lepší.
Aleš Březina
***
