Foustka

Nočním trajektem z řeckého ostrova Ikaria

V pátek 4. září okolo 21. hodiny jsme se (má žena a já) nalodili na pravidelnou lodní linku Hellenic Seaways v Ayios Kyrikos na ostrově Ikaria. Celonoční plavba nás bez zastavení přiveze do přístavu Piraeus. Ostrov Ikaria (malebné místo stále ještě nedotčené volnou rukou turistického trhu) leží západně od ostrova Samos. Odtud trajekt Hellenic Seaways vyjíždí. Jak se dalo předpokládat, kromě turistů a místních Řeků, převážnou část

cestujících tvořily stovky hlavně syrských migrantů. Byli všude, na horní palubě, ale i o patro níže v pohodlných sedadlech: chodili, leželi, spali, seděli, kupovali kávu a jiné občerstvení. Nedalo mi to a tak jsem i já chodil mezi nimi, díval se a pozoroval tuto hlavně mladou mozaiku uprchlíků z válečných míst, které evropské (a celosvětové) imaginaci nahání hrůzu: toto jsou tedy lidé, kteří nám chtějí narušit naše české státní hranice, zneklidnit poctivou práci a snahu našich pracujících, odčerpávat sociální dávky poctivě nepracujících, zahalit naše děvčata do nikábů, či je jinak nutit zakrývat své sexy slovanské křivky a místo Kaplického knihovny, v jungovském stínu naší české hradní státnosti, postavit mešitu, která bude hlasem digitálního muezína pětkrát denně svolávat své pravověrné k modlitbě a ke zpěvu chorálu sv. Ali-Václave, vévodo české země…

Musel jsem však hned tyto vtíravé a nekorektní myšlenky potlačit při pohledu na mladé maminky, které unaveně a tiše kolébaly své neklidné potomky. Viděl jsem jednu mladou maminku na horní palubě, jak na ní sedí otočená k železnému zábradlí s pohledem na moře a v polostínu a cudnosti kojí svého chlapečka. Po chvíli si s ním lehla na tvrdou zem a dítě schoulené v bezpečí jejího těla usnulo a snilo svůj evropský sen. V jakém jazyku se probudí?

Zastavil jsem se u staršího muže z Aleppa unaveně sedícího u kulatého stolu se svou rodinou a ten mi s mírným úsměvem říkal, že jedou za příbuznými do Amsterodamu. Hovořil tiše a plaše, ale jeho oči byly výmluvné nadějnou radostí a pocitem bezpečí noční plavby. Avšak většina z těch, se kterými jsem se zastavil a promluvil několik krátkých vět, říkali, že míří do Německa. Proč? Protože je nejlepší, protože nám nabízí pomoc, protože chceme. Rozdal jsem pár drobností: láhev vody, ovoce, chleba mladé mamince se třemi dětmi spícími na podlaze a plechovku Amstelu pro jejího muže. Většina z těch, které jsem viděl na palubách, byli mladí muži, méně již mladých dívek či mladých maminek s dětmi, velmi málo starších ročníků. Většina byla slušně oblečených, některé dívky měly hlavy zahalené šátkem, nikde žádný nikáb, občas žena v burce. Většina migrantů byla ze Sýrie a okolních zemí, celá řada i z Afriky. Pozoroval jsem staršího muže opřeného o kovové zábradlí s pohledem do tmy noci: pomalu kouřil svou cigaretu a jeho tichý pohled byl výmluvným mementem úlevy, bezpečí, naděje, ale i životní zkušenosti, že ne každý z uprchlíků ve svém snu a očekávání uspěje, ne každá vystuduje Oxford, ne každý vybuduje úspěšný podnik, ne každý se stane presidentem mocné země. Stál u zábradlí a kouřil.

Okolo půl páté ranní trajekt přistál v Piraeu. Jestli má však někdo představu, že na migranty někdo z řeckých autorit čeká, aby jim usnadnil byť i základní orientaci kam, kde a proč, tak se velmi mýlí. Nikde nikdo, jen ranní tma. Stovky uprchlíků vystupovaly a v malých skupinkách odcházely do tmy slavného přístavu. Trajekt však navíc přistál u nákladního přístavu, což komplikovalo orientaci všech cestujících. Odcházeli jsme společně s migranty, kteří se občas na nás obraceli s prosbou o správný směr k aténskému metru, resp. vlakovému nádraží. Obcházeli jsme nákladní přístav k cíli, resp. k začátku jejich řeckého putování. Většina z nich asi mířila do Atén, ale jedna velká skupina s námi čekala na nádraží, až se otevře pokladna. Bylo ještě velmi brzy a tak tam trpělivě čekali v dlouhé řadě. Když se konečně dočkali, s úlevou si ukazovali zakoupené jízdenky pravděpodobně severním směrem k makedonským hranicím. Na nástupišti postávali, děti ležely a spaly na zemi, vedle nich maminky. První vlak odjížděl až v 6.35, bylo ještě brzké sobotní ráno. Dal jsem se opět s některými anglicky mluvícími mladými migranty do řeči a ptal se opět proč, kam a jak: Německo. Ale první Makedonie. Srbsko. Budapešť. A Německo. A odkud jste vy, zeptala se mě jedna mladá zcela civilně oblečená syrská dívka. Z Prahy, Česká republika. Nikdo z kolemstojících se nezdál vědět, o jaké městě či zemi hovořím. Odkud? Česká republika. To je hned vedle Německa, upřesnil jsem. Úsměv. To jméno snad nikdy neslyšeli. To už jsem se smál s nimi. Požádal jsem je, jestli bych se s nimi mohl vyfotit. Jedna dívka odmítla, ale ostatní souhlasili.

Ano, mnoho se píše (píše se, že velká většina české populace) si nepřeje u nás migranty. Ozývají se hlasy, píší se petice a výzvy proti uprchlíkům, proti imigraci. Ale, blízcí i vzdálení, ono to tak vůbec není. Je to naopak. Zcela naopak! Oni k nám vůbec nechtějí! A jestli se u nás objeví, tak pouze náhodou, špatnou orientací, omylem. K nám nechtějí. Ani narušovat naše hranice a státnost. Oni neví, že jsme, kde jsme a kdo jsme. Neví ani, proč jsme. O to víc bychom to měli vědět my. Pozvedněme své lidské a české sebevědomí a popřejme těmto cestovatelům příznivý vítr a klidnou plavbu. A pokud by se snad některý či některá z nich zatoužil či zatoužila učit se svatováclavský chorál v žižkovském či ostravském akcentu, s brněnským hantecem či strakonickými dudy, buďme velkorysí a trpěliví v učení a vysvětlování tajů českých souhlásek a samohlásek. Nebojte se. Bon Voyage.

Pro Satellite

Karel Foustka,

7. září, 2015, Korinthos, Řecko

***