Každa smrt umenšuje nás
Když John Donne psal tyto verše, nemohlo ho ani napadnout, že by je někdo mohl citovat desetiletí i staletí později.
Přemysl Staněk
Bolavou hloubku jejich pravdivosti jsem si jen v posledních třech desetiletích uvědomil několikrát:v červenci, když zemřel poměrně mladý Přemysl Staněk, který se narodil v Praze, v září nadějného roku 1946, později emigroval do Kanady, pracoval jako mechanik a otevřel si vlastní podnik - zamiloval se totiž do luxusních aut. Měl by být uveden mezi krajanskými podnikateli v knize It All Begin with Prince Rupert...
***
Ladislav Hamvaš
Běh jeho života popsala v našem tisku jeho druhá žena, Brigita Hamvašová: Laci byl strojní inženýr, který po celý život pracoval na projektech velkých strojařských podniků.. Znal jsem je, hlavně i Brigitu, která (byla skvělá režisérka) se ze mne jednou nebo dvakrát pokusila udělat herce. Přišli do Toronta v devadesátých letech. Brzy po příjezdu Brigita s toronským Novým divadlem okouzlila Toronto dvěma podukcemi Já, Francois Villon a Já, Georg Fiedrich Handel. Před příchodem do Kanady Brigita pracovala se slovenským divadlem Dolina, měla významnou funkci v Národním vzdělavatelském středisku v Bratislavě. Ale těchto pár řádků má být spíš o Lacim, s kterým jsem se nejvíc sblížil při zkouškách Komedie lásky a žárlivosti. Viděl jsem pot na jeho tváři, cítil jsem, že dává všechno, co je v něm. Jeden z lidí, kteří se nehlásili o potlesk. A ještě malé zastavení u Brigity. Dva neb tři týdny před premiérou Komedie lásky a žárlivosti jsem dával dohromady článek o představení. Mým hlavním zdrojem byla Brigita. Během rozhovoru hodně hovořila o inspiraci herců Nového divadla. Vypočítávala, co všecko musí režisér udělat v rámci sedmi hodin zkoušek do týdne a během deseti či dvanácti týdnů do premiéry, jak musí sjednotit výkon herců, postarat se o rekvizity, aby to vše hrálo se světlem a hudbou. Na první pohled se zdálo, že je to nemožné. A přece, v den premiéry se opona zvedne a stane se zázrak a živý člověk hraje pro živého člověka. Hovořila s nadšením a krásně. Tato přeměna úmorných zkoušek na veselé a jiskřivé představení jí nikdy nepřestala fascinovat. Položila si otázku, že neví, co se zatím skrývá… Láska? „Ano, je to láska na celý život a dosvědčíte to i vy, a to tím, že se objevíte v naší Komedii lásky a žárlivosti a s autoritou vašeho požehnaného věku na nás zvoláte: Kde se couráš, Rabio? A my společně s nehrdinským hrdinou komedie poběžíme jako vítr do vaší zahrady svěžího ducha.’
Dovolil jsem se ocitovat několik názorů Brigity Hamvašové.. Jednak proto, že souhlasím s její analýzou vztahů členů Nového divadla k svému vypůjčovanému stánku - sám tu možnost být členem považuji za jeden z nejpěknějších darů, které mi exil uštědřil. Ale i pro to líbezné pohlazení - zahrada svěžího ducha. I proto, že nevím, kolikrát ještě budu o Novém divadle psát.
A prosím ji, aby přijala moji soustrast k úmrtí manžela, kterému jsem začínal rozumět.
***
Manžel Mileny Krajinové
Někdy začátkem srpna jsem hovořil telefonicky a Milenou Krajinovou. Uprostřed hovoru mi řekla: „Jak víš, jsem už také vdovou.“ Takové krásné manželství měli.
***
Gizelle Kerney 99
Na první naše setkání, které mi utkvělo v paměti nebo alespoň na několik zvlášť citlivých okamžiků, se pamatuji překvapivě jasně. Bylo to v sedmdesátých letech minulého století. Gizelle mne vezla z výroční schůze jejich společnosti Courtice Steel Limited (kterou inkorporoval její manžel Alexander Kerney a jejímž jsem byl právním zástupcem) na podzemní dráhu. Bylo to naše první neformální setkání.
Gizelle mne překvapila svojí otevřeností, a nečekanou moudrostí v řešení osobních problémů. Oba jsme cítili přitažlivost národnostní i politickou. Zvlášť mile na mne zapůsobily její vzpomínky na návštěvy u presidenta Masaryka v jeho letní rezidenci v Topolčiankách, kam každým rokem na podzim prezident Masaryk pozval představitele regionální vlády na Slovensku a Gizelle tam jezdila se svým otcem Aladarem Ondrejkovičem. Gizelle obdivovala, jak Masaryk držel šálek s čajem v dlani, tak to napodobovala doma a když ji tatínek za to peskoval, odvolala se na prezidentskou autoritu. Moc jí to nepomohlo. S Masarykem jsme se, Gizelle a já, sešli dlouho předtím, než jme se setkali. To by ale bylo z mé strany nepoctivé vytahování: já se s Masarykem nesetkal nikdy a samozřejmě jsem s ním nepopíjel čaj. Prvně jsem ho viděl při sokolském sletě, kdy přijel na koni. A to jedinečné spojení vznešeného člověka s ušlechtilým zvířetem mi navždy zůstalo v paměti. Po druhé jsem ho neviděl - ležel jsem ve škarpě vedle silnice vedoucí na Lány, kam ten den vezli rakev s jeho tělem. Někteří z vás si jistě vzpomenou na Seifertovu báseň: Ty zářijový dni, koho jsi nám to vzal…
Gizelle byla svědkem i další historické epizody: Topolčanský zámek sloužil až do roku 1918 jako jedna z rezidencí rakousko – maďarského císaře, který uvedl do oblasti chov lipicánských koní. Stáje byly po převratu přejaty československým státem, který o několik let později najal kozáckého důstojníka, kapitána Slobodinského, aby se o stáje staral. Po obsazení Československa sovětskou armádou, velitel místních jednotek se dotazoval na Slobodinského. Když ho objevil ve stájích, na místě ho zastřelil.
Gizelle milovala svoje poslední torontské domovy, vilu v oblasti nedaleko sídla rodiny Baťovy, kde vytvořila pěknou zahradu a domov poslední, nádherné kondominium na Bloor Street, z něhož měla celý rok výhled na vysokou stráň s vzrostlými stromy, kde se probíhaly veverky a než v Torontu vyhynuly i lišky. Zde přijímala členy své rodiny, děti i vnuky své dcery Veroniky a syna Petra. Své vnuky, pravnuky, vnučky i pravnučky prostě zbožňovala.
Některé problémy jsem znal, protože každé ráno v 7:30 jsme si telefonicky ověřovali pokračující společný pobyt na této zemi. S některými problémy se vyrovnala s nadhledem člověka, který viděl lecos ohyzdného, ale zachoval si vznešenost liského rodu. A nikdy nezapomněla svého skoro kamaráda, presidenta Masaryka.
Sbohem, Gizelle, bylo mi ctí Tě znát...
Josef Čermák
***