Danny Smiřický z Náchoda
A protože jsem mnohé z jeho děl přečetla a také se kamarádím s Tomášem Mazalem, který vydal opravdu podařenou knihu Putování k Port Arthuru, což je jakási konfrontace oněch několika dní konce války v Náchodě popisovaných Škvoreckým v jeho „Zbabělcích“ a skutečnostmi dnešních dní, rozhodla jsem se pro několikadenní letní loudání po Náchodě, městě v severovýchodních Čechách, jehož název byl odvozen od slova „chození“, neboť se jím opravdu kdysi chodilo jak do Německa, tak Slezska a v době dnešní do Polska. Městě, které založil rytíř Hron už ve 13. století a vystavěl tam nejenom obranné hradby, ale i obrovský hrad na nejvyšším místě. Další majitelé, především bohatý rod Smiřických pak hrad přebudovali na mnohem pohodlnější renesanční zámek a městu zajistili neuvěřitelný rozvoj. Každopádně se jak město, tak zámek neubránily důsledkům třicetileté války a vyzkoušely si smutnou úlohu několika konfiskátů. Naštěstí si Náchod zachoval i celou řadu hodnotných historických a kulturních památek jako budovu staré radnice, kašnu, budovu děkanství i s původním pranýřem, výstavný dům Cyrila Bartoně od architekta Janáka s dnešní funkcí knihovny, kostel sv. Vavřince uprostřed náměstí s dvěma věžemi pojmenovanými biblicky Adam a Eva a další zajímavosti.
Můj zájem se ale vysloveně pohyboval kolem míst spojených s Josefem Škvoreckým a jak jsem je postupně navštěvovala, tak ve mně rostla jakási pochybnost, zda si město Náchod dostatečně uvědomuje hvězdnou velikost svého rodáka. Nevím, nějak jsem o tom celém začala pochybovat a pořád se mi víc vnucovala myšlenka, že si město důstojně se Škvoreckým neumí poradit.
V Náchodě jsou dva domy, které mají co do činění s narozením a žitím Škvoreckého, jeden je v ulici Komenského a druhý v ulici Kamenice. Ani na jednom z nich není žádná upoutávka, žádná cedulka, která by to hlásala. Na Kamenici je v domě zlatnictví a dokonce sexshop – na tyto služby zde upoutávky jsou.
Na rodinném hrobě Škvoreckých se vzpomínka objevuje v podobě kamenné knihy se jménem, narozením a úmrtím. Stejně tak uprostřed náměstí osadilo město litinovou lavičku, na které sedí v nadživotní velikosti Josef Škvorecký. Dílo je od sochaře Josefa Faltuse. Nevím jak komu, ale mně se Danny Smiřický na lavičce vůbec nelíbí. Jednak je obrovský, jednak má na lavičce položený velikánský litinový klobouk a tudíž tam ubylo i místo pro možné posezení. Na opěradle lavičky je zcela nečitelný jakýsi nápis nebo snad citát – přečíst se to nedá ani náhodou. Zda nečitelnost byla uměleckým záměrem sochaře, nevím, pokud ano, pak to též nechápu, neboť Škvorecký byl ve své povaze průzračný a nemusel být opřádán žádným tajemnem. Umístění lavičky na holém náměstí pod kostelem, bez kousku zeleně nepokládám za příjemně vybrané místo.
Vlastně z lavičky nemůže Škvorecký zahlédnout ani svou oblíbenou kavárnu v hotelu „U beránka“ v horní části náchodského náměstí. A že se jí nanavštěvoval ve svých mladých studentských letech.
Dnes celý hotelový komplex i s divadlem září dobře provedenou rekonstrukcí – v chodníku před vchodem je v žulové mozaice datum vzniku budovy 1914 a na budově samotné je cedule pod jedním z balkonů s upozorněním, že zde byl Náchodským oznámen vznik Československa. Secesní interiéry restaurace a kavárny jsou úžasné a právě v nich sedával mladý Danny Smiřický, přemýšlel o holkách, jazzu a svém saxofonu a pozoroval ruch náměstí. Určitě v té době vůbec netušil, kam ho osud zavede.
Co ale vůbec není tržní trik, je stará hospoda „Port Arthur“ na okraji města poblíž pivovaru za řekou Metují. Sem totiž Danny Smiřický opravdu chodil s jazzovou náchodskou kapelou. Právě za války se Port Arthur stal místem, kde se scházeli příznivci moderní a Němci zakazované swingové hudby.
Židovský podnikatel Rudolf Stark dal Náchodu tuhle hospodu už v roce 1904 a Josef Škvorecký ji knihou Zbabělci proslavil. Od doby svého vzniku také stále stejně otvírá, každý všední den ve čtyři hodiny odpoledne.
Citace z knihy: „Seděli jsme v Port Arthuru a Benno řekl: „Tak revoluce se vodkládá na neurčito.“ Hodně dnešních štamgastů zná tato úvodní slova románu. Hospoda zůstala prakticky nezměněná od doby 2. světové války, oprýskaná omítka s náhodně odkrytým původním názvem Restaurace Port Arthur, staré schody i celý vstup do lokálu, památkově přísně chráněný secesní předěl z barevných skel oddělující salónek a lokál, původní kulečník – prostě zde se viditelně též žádná revoluce nekonala. Naštěstí. Výzdoba je už poněkud novodobá, přesto jsou v salónku na zdi zarámované staré portréty Masaryka a Beneše a mapa Československa z první republiky i s Podkarpatskou Rusí. Nemám ráda památkáře, ale za to, že se jim podařilo, zachránit původní hospodu Danny Smiřického, jsem jim vděčná. Do hospody od jejího vzniku chodilo hojně židovské obyvatelstvo, za protektorátu už to měli Židé mnohem horší a pivo jim smělo být čepováno pouze přes okýnko u vstupních dveří do lokálu, to je tam dosud.
A jak je to s tak zvláštním názvem hospody „Port Arthur“ – v roce 1904 zuřila na dálném východě rusko-japonská válka a téměř jedenáctiměsíční obléhání ruského přístavu Port Arthur se stalo symbolem k této velmi sledované válce, v níž sympatie Čechů stály na straně nakonec neúspěšných Rusů. Každopádně název hospody naprosto v klidu přečkal všechny režimy i ten komunistický. K hospodě se váže mnoho zajímavého, třeba i to, že náchodský akademický malíř Bohumír Španiel vytvořil obraz Tanec v Port Arthuru, který v roce 1970 poslal do emigrace Škvoreckému, tomu se jednoduchá črta saxofonisty a tanečního páru tak líbila, že ji později použil pro své první vydání románu Prima sezóna.
Nový majitel zde po revoluci asi dvakrát zažil návštěvu Škvoreckého, ale pro oficialitu návštěv, množství televizních kamer to už prý nebylo ono, Danny Smiřický neměl ani moc času si s dnešními štamgasty posedět a popovídat. Naposledy byl v Náchodě v roce 2004.
A jsem u konce povídání. Jen ještě chci zopakovat, že swingová éra zcela pohltila Škvoreckého a trvale se k ní ve svých románech vracel. Obrovský prostor dal ve své tvorbě i rodnému městu. Jeho průměr či dokonce osobní hudební neúspěchy, byly jeho bezchybným a úspěšným vstupem do literatury. Jako mladý vnímal jazz jako jednu z nejvyšších hodnot, která v sobě nese erotiku, sny, možnost předvádět se holkám. Jazz jako motiv v jeho tvorbě představuje život osvobozený od konvencí, ryzí, radostný a bezprostřední. Sám o tom řekl: „Na západě se ke mně skláněl nějaký nový a nově marný život, ale byl hezký a já jsem pozvedl třpytící se saxofon k němu.“
Jana Fafejtová – Náchod, Praha, foto - abe
***