Již se stalo tradicí, že druhou sobotu po srpnovém dlouhém víkendu, se koná na letišti Milana Kroupy v Edenvale letecký den spojený s přehlídkou starých automobilů. Historii tohoto letiště popsal Josef Čermák podrobně v knize Rozlet, která má vyjít v těchto dnech v anglickém překladu Paula Wilsona. Při minulé návštěvě leteckého dnu v roce 2013 se mi dokonce podařilo se proletět nad Wasaga Beach a přilehlým okolím. I když letos v sobotu 8. srpna v Torontu pršelo, předpověď na odpoledne byla příznivá a tak jsme s Martinem Přibáněm do Edenvalu vyrazili. Původně s námi měl jet nestárnoucí Josef Čermák, ale tentokrát mu to nevyšlo. Doufejme, že příště. O létání nad Rajským údolím, jsem psal v 13. čísle Satellitu z roku 2013 a o svých zážitcích s mojí první cestou letadlem ve 4. čísle z roku 2012.

Dnes bych se proto chtěl věnovat nedílné součásti leteckého dnu a to přehlídce starých vozidel. I letos jich bylo na letišti požehnaně. Dokonce jsem na vlastní oči spatřil aerovku z roku 1935 Jerry Formánka. Pravda trochu mne zklamal, protože do Edenvale s ní nepřijel, ale pouze jí přivezl na tahači, takže nevím do jaké míry je funkční a jestli by vzdálenost 180 km urazila bez úhony. Skutečností je, že kdyby tento stroj selhal, pak by se teprve mohla použít náhradní doprava. Kromě toho jsem ale spatřil tatrovku, která byla ještě o rok starší.

Byly však doby, kdy vlastnit jakýkoliv automobil bylo znakem pracovitosti a navíc každé motorové vozidlo přinášelo do rodiny radost. V té době byla i motorka Jawa 175 luxusem. Jediný, kdo v celém příbuzenstvu vlastnil automobil byl strejda Pepík z Kutné Hory. A já jsem byl na to náležitě hrdý. Vždycky jsem tvrdil, že sice nemáme auto, ale že můj strejda ho má. Strejda byl totiž nesmírně pracovitý truhlář a my jako děti jsme jezdili do Kutné Hory na prázdniny.

A strejda Pepík měl garáž, v které stále něco kutil. A jednoho dne se objevil skutečný automobil – veterán. Krásný zelený opel z roku 1934. Ani v dnešních SUV není tolik pohodlí. Pravda maximální rychlost byla asi šedesát kilometrů za hodinu a do kopců se vůz mírně zahříval. K tomu měl vedle volantu teploměr, na kterém byla nejprve hodnota 60°C, to když se automobil rozjížděl, 80°C bylo, když se vyjelo z Kutné Hory a pak již bylo dvakrát 100°C. První stovka znamenala, že se auto mírně přehřálo. Druhá červená stovka značila nebezpečí výbuchu. Patnáctiminutová pauza následovala vždy po třiceti až čtyřiceti kilometrech. Cesta do Prahy byla obvykle s jednou přestávkou. Cesta do Krkonoš z Kutné Hory obvykle s dvěma. Ta druhá bývala ve Vrchlabí, před stoupáním do Strážného. Jenže ve Strážném toulky s oplem nekončily. Pamatuji se na jeden výlet na Zlaté návrší, kdy ručička byla již na druhé stovce a zelený automobil vařil, že se na něm jen mouchy škvařily. Strýc zastavil před nějakou horskou chatou, vypustil vodu z chladiče a nalil tam studenou. Chladič nepraskl a my jsme pokračovali dál.

Další zkušenost přišla o pár let později. To již jsem chodil na průmyslovku a měli jsme krásnou mladou učitelku matematiky Irenu Merglovou. Ačkoliv jí nebylo snad ani třicet, byla již po druhé vdovou. Naše sympatie k ní byly o to větší, že jezdila do školy starou aerovkou. Jednou jela opět z Holešovic do Panské ulice a její stroj zkolaboval někde na náměstí Republiky a potřebovala aerovku dopravit na školní dvorek. Když vstoupila do třídy a vyslovila požadavek, či prosbu, jestli bychom aerovku nedopravili před školu, okamžitě se objevil les rukou ochotných studentů. K přepravě vozu po Příkopech byla paní učitelkou vybrána skupina deseti mladíků. Podle popisu jsme nalezli nám známý vůz. Usedl jsem za volant, zbylá skupina devíti, ačkoliv by stačil jeden nebo dva, začala tlačit. Vůz se řítil asi patnáctikilometrovou rychlostí středem města. Příslušník VB u Prašné brány nám pokynul, takže jsme projeli první křižovatkou bez zastavení. Točil jsem volantem a při tom jsem měl stále sešlápnutou spojku. Chvíli šlo auto mírně doprava, pak zase doleva. Pravda, trochu jsme šněrovali jednu z hlavních pražských ulic, po které v té době ještě jezdily i tramvaje. Pak však přišel okamžik pravdy a já měl zabočit doleva. Tým, který rozjel auto zastavil, ale aerovka setrvačností jela dál. Otočil jsem to tedy doleva do Pánské ulice, která byla již tehdy jednosměrnou. Když jsem najížděl z protisměru do jednosměrky, vyřítila se proti mně zcela nová tatra 603 a já s hrůzou očekával čelní náraz. Sundal jsem nohu z pedálu spojky a nějak instinktivně šlápl na brzdu. Zkušený řidič vládního vozidla udělal podobný manévr a obě auta se zastavila pár centimetrů od sebe. Můj protijezdec byl maximálně rozrušen a začal něco hulákat, že jsme mohli poškodit nové vozidlo v hodnotě asi sto tisíc korun. Já byl pro změnu zelený jako jarní ještě nerozkvetlá louka. Pokoušel jsem se vymumlat slova omluvy. Pouze prostořeký Thienel zachránil situaci: „Vy s tím vašim křápem naděláte, ale my jsme mohli mít teprve škodu!“