Uzbekistán - Samarkand
4. část
Taškent – Samarkand - 293 km, 8.00 – 10.15, $18 včetně snídaně. Nádraží v Taškentu je moderní, velké a prostorné, zcela určitě postavené Rusy. Párkrát jsem se zde i zastyděla za česká nádraží, která, jak se často zdá, jsou zřejmě ještě z doby Marie Terezie a jak se také zdá, tak mnohé z nich se stále ještě původní omítkou! Nový rychlovlak, tzn. i bez zastávek - střela Afrosoiyob, pohodlný, čistý, plně obsazen, dobře, že jsem si koupila jízdenku předem. Při všech těch městských bezpečnostních opatření a kontrolách jsem byla teď ale překvapena, neboť mě kontrolovali jenom jednou a to při vstupu na nádraží. Potom si mě už nikdo nevšiml, průvodčí u vagónu také nebyl a ani jsem ho po celou dobu jízdy nezahlédla. Jízdenka proštípnutá také nebyla. Nikdo z cestujících se nerozčiloval, že jeho místo je už někým jiným obsazené, takže i bez průvodčích zde vlakový systém přepravy lidí docela funguje. Měla jsem ale trochu smůlu, neboť jsem sice seděla u okna, ale, bohužel, mezi okny, takže z mého sedadla jsem se dívala do stěny vlaku. Proto mi ani tak moc nevadilo, že můj mladý soused si chtěl hodně povídat a zřejmě si i procvičovat angličtinu. Neustálé otázky o životě jinde – a pak se trochu i rozpovídal o marné snaze i možnosti začít si svůj byznys a stejně i tak o cestování. V takovýchto citlivých okamžicích si vždy silně uvědomím svoji svobodu pohybu, óh, jak jsem vděčna za ní! Byl jedním z těch co pracovali v Rusku a dnes, v neděli, jela celá rodina navštívit babičku. Pochválila jsem jim to.
Krajina do cíle mého dnešního putování byla sice dost nezáživná - dědiny, pole, pastviny, domky, ale rozkvetlé ovocné stromy jí plně zkrášlily. Zanedlouho bylo pak i v dáli vidět kopečky. Nástěnná info-deska ve vlaku mj. i informovala jak rychle jedeme, nejvíce to bylo 156 km za hod. a pokud jsem se k oknu dostala, tak jsem mohla i fotografovat. Přijeli jsme načas, nádražní budova, opět velká a moderní, je asi pět km vzdálená od centra Starého města. Zastavila jsem se hned u pokladny a koupila si jízdenku do Bukhary, kam jsem chtěla za dva dny odejet. Měla by to být snadná akce, ale nebyla, neboť pojem fronty je zřejmě pro lokální neznámý a tak jak jsou asi zvyklí, tak se jeden přes druhého tlačili k malému okénku pokladny a vykřikovali hlasitě své požadavky. V první okamžik se mi to zdálo úplně nemožné se k pokladně probojovat, ale pak jsem si uvědomila, že mám dobrou zbraň a sice na zádech svůj baťoh! Už byl dost velký, nacpán vším možným a také těžký. Za pomoci loktů jsem se začala tlačit dopředu a natáčela jsem se do stran pro trochu místa. Moje technika fungovala, jízdenka byla v kapse a pak jsem jenom pomalu vycouvávala z řady ven. Jen jsem byla pár kroků vzadu a už to znovu začalo – tlačenice a halekání s požadavky. Zřejmě národní sport.
Taxík mě přivezl až k bráně mého bydliště, opět nahozený dům, ale s nádhernými velkými vyřezávanými vraty a za nimi čtvercový dvůr s pavlačí, pohodlnými křesly a chutným suchým ovocem na přivítání. Můj pokoj byl sice jako brloh s rozpadávající se již koupelnou, ale zato jsem bydlela jenom asi 300 m od hlavních atrakcí. O Samarkandu jsem četla, že to je město úžasné krásy, noblesy, nádherné i romantické, město učenců, umělců i básníků, kde historie na vás kývá z každého rohu a nedá vám odejít, že jeho jméno evokuje myšlenky na Hedvábnou stezku a v mysli se navracíme k Pohádkám tisíce a jedné noci. Kopule tyrkysových barev s bohatou majolikovou (jemná zdobená keramika s barevnou glazurou) dekorací, náboženské školy - medresy, mešity, mausolea, minarety… ta architektura!... ten prostor!... všechno to tu bylo a tak nádherně skloubeno!! Památky celého města jsou chráněny Unescem.
Samarkand byl jednou z nejstarších osad střední Asie, pravděpodobné založení se datuje do 5. století pnl. Když v roce 329 pnl. Alexander Veliký sem přitáhl, tak byl nejen překvapen, jaké kosmopolitní město, obehnané kamennou zdí, to je, ale také prý řekl: „Všechno co jsem o něm slyšel, je pravda, až na to, že je krásnější než jsem si mohl představit!“ I Marco Polo, když se tu zastavil, oplýval poctami nad jeho krásou. Takže tady to máte potvrzeno hned z prvních rukou, jakou perlou východu Samarkand byl a stále je! Bylo to za vlády Amira Timura, kdy zaznamenal největší rozkvět. Timur najímal umělce i architekty, kteří se práce hned chopili a Samarkand se rozvinul do jednoho z nejkrásnějších míst Orientu. Stal se nejen hlavním městem jeho říše, ale i ekonomickým a kulturním epicentrem střední Asie. Když jeho vnuk Ulugbek převzal později otěže, město se stalo i intelektuálním centrem. Svým geografickým položením bylo i klíčovým zastávkovým městem Hedvábné stezky, kdy putovní trasy z Číny, Indie i Persie se zde křižovaly a karavaníci přiváželi sebou jak zboží, tak i umělce. Mezi 6. až 13. stoletím počet obyvatel neustále narůstal a v jednom období jich zde žilo více než v dnešní době. V 16. stol. se hlavním městem stala Buchara a Samarkand zaznamenal úpadek. Od svého počátku do dnešní doby má za sebou dlouhou krvavou historii dobyvačných válek i změn panovníků – chánů. V roce 1868 přibyli Rusové a ještě za Lenina se začalo s restaurováním monumentů. V roce 1930 Taškent nahradil Samarkand jako hlavní město. Není možné si nevšimnout ruského vlivu, i toto město má svoji moderní ruskou část i uzbeckou, čas dávna.
Dnes se mi přihodila jedna úsměvná historka. Odpoledne jsem na pěší zóně spatřila pestře oděnou ženu se zlatými náušnicemi v uších a se zlatem kolem krku. V náručí držela malého chlapce s velkými kukadly. Blížila se ke mně, věděla jsem o koho se jedná. Samozřejmě, sezóna začíná, jsem turistka a tak teď jsem čekala s čím přijde. Nejdříve trochu váhala, ale pak anglicky začala prosit o peníze pro chlapce na jídlo. Zeptala jsem se jí, kde má muže, jestli pracuje. Zarazila se, nečekala zřejmě takovou otázku „na tělo“. Byla to pohledná mladá žena, typická Rómka jak z učebnice a tak jsem se jí zeptala, zda-li si ji mohu s chlapcem vyfotit. Tak že prý ano, výměna byla udělána, poděkovala. Ten den jsem ještě jí i pár dalších viděla rejdit kolem turistů, okolo Registanu to měly naplno obsazené. Chlapce si předávaly z ruky do ruky, čí to byl syn, kdo ví?? Když jsem jí míjela, tak jen pokývla hlavou na pozdrav a stejně tak i její kamarádky. Věděly, že už dostaly a tak mě nechaly na pokoji. Navečer jsem se šla najíst do blízkého bufetu, tzv. Čajkovny a za chvilku přišly i mé známé Romky s chlapcem. Bylo jich šest a jak jsem vyrozuměla z posunků a hlasitější mluvy, tak i na skromné jídlo, které by chtěly, neměly dost vyžebráno. Hostinský byl nesmlouvavý, nepovolil, zřejmě poprvé. Byly mi docela sympatické a tak jsem mu pokynula, aby jim to dal, že mu to za ně zaplatím. Najednou se všem v očích objevila radost a když jsem je další dva dny ještě potkávala, tak se mě klaněly pomalu až k zemi. Pár dolarů z mé kapsy a co to radosti udělalo, ale hlavně, že po mně už více nešly! Už zcela určitě měly ode mne vybráno. Jinou jejich skupinku jsem viděla i na trhu, kde věštily budoucnost. Tu jsem si ale věštit nedala, mám ráda překvapení. Další zase zapalují bylinu, isrig, tzv. svaté kouření, její kouř vás prý ochrání před chřipkou a nachlazením, ale také před zlými duchy. Stále ještě silně přetrvávající zvyk, zlí duchové mohou být všude kolem nás, jako třeba i v novém domě a tak se stále svatě vykuřuje. Pozůstatek z předislámské víry – sufizmus (mystický směr v islámu hlásající původně myšlenku úplného zřeknutí se individuální vůle). Tyto mladé ženy byly zřejmě jedny z 30 000 tisíc středoasijských Rómů, zde se nazývají luli, kteří pocházejí z okolí Samarkandu, jižního Tadžikistánu a Turkmenistánu. Mluví tadžickým jazykem.
Druhý den ráno jsem s rozbřeskem dne nevstala, nechtělo se mi ze spacáku vylézt, spalo se mi velmi dobře. I když sice v „brlohu“, ale docela útulném. Dole mne čekala chutná snídaně – káva, sladké pečivo, jogurt, sušené ovoce, chléb, vajíčko a kousek sýra. To ani doma takto nejím, úplné lukulské hody! Na talířku jsem nenechala ni kousek, energie je třeba. U snídaně jsem seděla s dvěma Japonci, cestovali střední Asií na kolech, přes všechny vrchy i doly, anglicky moc neznali a rusky vůbec ne. Obdivovala jsem je, že se vydali, i když si myslím, že ztrácí tu nejdůležitější složku své nové zkušenosti, protože komunikace, i alespoň částečná, s lokálními nás nejvíce obohatí. Je to ten nejcennější souhrn informací i znalostí, které cestou získáváme a které z knih nevyčteme. Vnikáme tak do jejich nitra, myšlenek, způsobu života, poznáme, co je trápí i těší. Stane se, už i dost často, že zapomenu třeba dějepisná data, ale vím, kde je najít, nebo jméno, ale určitá setkání s lidmi mi z mysli nikdy nevymizí. Jsou tím nejmocnějším obohacením mých toulek a rozšířením mého obzoru. Jak můžeme říci, že jsme poznali zemi, když jsme si nemohli promluvit s jejich obyvateli?
Cyklisté už měli za sebou spoustu najetých kilometrů, určitě náročných, tak jsem jim popřála šťastný dojezd. Jsem si jista, že si angličtinu do příště vylepší.
Sama jsem se vydala opět po pěší zóně k dalšímu sekulárnímu souboru mausoleí a mešit, tzv. Šah-i Zinda. Nejkrásnější perla Orientu, poutnické místo a Mekka muslimů, je velmi, velmi působivá třída nádherných budov s bohatou mozaikovou a majolikovou výzdobou tyrkysových barev a jak kniha praví, ta má být jednou z nejkrásnějších uměleckých výtvorů této kategorie v muslimském světě. Areál je postaven na kopci s velkou vstupní bránou a s mnoha schody se k ní dostat. Doplněno zlatými kopulemi, slunečním svitem, modrou oblohou, byla to vskutku oslňující podívaná. K tomuto svatému místu se váže legenda, je zde prý pochován Qusam ibn-Abbas, bratranec proroka Mohameda, který jak se věří, přinesl islám v 7. století do této části světa. Qusamova svatyně zde existovala již dlouho před tím, nežli hordy Mongolů zde ve 13. století začaly rabovat a drancovat. Dnešní podobu si Šah-i-Zinda začala získávat v době vlády Timura, vydržela bez oprav několik století, ale v roce 2005 se začalo velmi radikálně opravovat, takže z původní majolikové výzdoby už toho moc nezbylo, bohužel. Ale stejně to neodradilo návštěvníky a ve vysokých číslech sem proudí dále. Absolutně mi nevadilo zaplacené značné vstupné, bylo na co koukat. Po schodech nahoru chodili svátečně oblečení lidé – muži, ženy, děti, staří i mladí. Okolo v kopci je obrovský muslimský hřbitov, na kterém jsem se tentokráte, i když je to oproti mému zvyku, nezastavila. Hřbitovy jsou totiž také dobrá „informační střediska“. Čas je mi zde v této zemi drahocenný a tak proto i své priority si musím upravit.
Dnes na sklonku dne obloukem z observatoře zpátky domů jsem se zastavila na židovském hřbitově. Je položen vysoko na kopci a jeden musí vyšlapat mnoho schodů, aby se k jeho bráně dostal. Ani se mi nahoru už nechtělo jít, hladem mi kručelo v žaludku, ale přeci jen moje zvědavost mi nedala a schody jsem vyšlapala. Hned za bránou stál malý domek, možná patřil hrobníkovi a přede mnou se objevila stařenka, jako kdyby tam na mne čekala s přivítáním. Začala hned na mne mluvit a nechtěla mě nechat jít a zvala mě k ní na čaj. Vzalo to několik minut mluvení a posunků, než pochopila, že si chci prohlédnout hřbitov. Konečně mě nechala pak i jít, ale s příslibem, že na ten čaj k ní zajdu. Velké množství hrobů nasvědčuje tomu, že i zde musela být velká židovská komunita, některé hroby jsou staré i několik staletí. Nejvíce se jich usadilo v Bukhaře a okolí, jejich příchod se traduje do 12. až 13. století, žili svým vlastním ojedinělým způsobem života a mluvili jazykem Buchori. Byli od raných začátků dobří obchodníci, i když museli čelit silné rasové diskriminaci. Z pramenů jsem se dozvěděla, že po devadesátém roce velké jejich procento odešlo do Izraele a z celkového počtu zde zbylo jen pár set. O hroby je ale i nadále dobře pečováno. Stařenka na mne před domkem čekala, asi si chtěla být jista, že ji neuteču, byla jsem tou rybou, kterou si dnes pracně ulovila! Vtáhla mne do svého velmi prostého, ale čistého příbytku - větší místnost, v rohu postel, stůl a dvě židle, police, televize a kamna. Bylo tu útulně, příjemně teplo a voda na čaj se na plotně vařila. Jmenovala se Rosa, velmi přátelská šestaosmdesátiletá stará drobná žena s jedním zubem. K čaji mi nabídla pamlsky ze svých skromných zásob, které jí dcera jednou týdně přinese a neustále jednak povídala a pak i pobízela, abych jedla. Seděla jsem tu na židli a popíjela čaj skoro celou hodinu a vyslechla jsem zřejmě celou její rodinou historii, ale problém byl v tom, že jsem z 95 procent nerozuměla, co říkala. A tak jsem jen doufala, že se usměji, pokývám hlavou a že i má obličejová mimika bude tou vhodnou v daný okamžik. Zřejmě tomu asi tak bylo, neboť i po té hodině mě nechtěla nechat odejít, asi mi chtěla ještě mnoho co říci a nebo již hodně dlouho žádnou rybu nechytila, haha! Neustále mě držela za ruce a přesvědčovala, abych zase přišla. Jen jsem pokyvovala hlavou… Na cestu mi vnutila hrozinky, které jsem na ulici pak dala žebrajícímu invalidovi. Těch pamlsků bylo na týden dost! Pohostinnost je trademark zdejších obyvatel. Dají i poslední. Zpátky domů jsem přišla již za tmy, v žaludku mi sice už nekručelo, ale na sladké dobrůtky není zvyklý, tak trochu rebeloval…Ale co by jeden neudělal pro radost druhého, že? I se přecpat sladkým! Usínala jsem s jejím usmívajícím se obličejem před sebou.
Zítra směr Buchara, poslední zastávka mé dlouhé cesty.
Naďa Humlová, červenec 2015
***