Pokus o malé letní (hamletovské) zamyšlení
Vesnický hřbitov se zděným výklenkem. Dýchne z něj na vás chlad a záchvěv neklidu. Malý prostor plný lidských kostí. Jsou uspořádány do kříže. Ramena tvoří dlouhé kosti, střed vyplňuje hromada lebek. Člověk nemusí být zrovna Hamlet, aby se zamyslel.
O co nám v životě jde? – Určitě být úspěšný, šťastný, zdravý a bohatý. Především ale, přiznejme si to, o uznání. Koneckonců, jsme sociální druh. Vždyť právě s uznáním naší práce, s vybudováním si postavení souvisí naše celkové životní uspokojení a pocit štěstí a naplnění. A tato váha u druhých, osobní renomé, toť nemateriální hodnota, která formuje náš vztah ke společnosti, a dokonce nás přežívá. Moci říci o někom, že to byl čestný člověk, totiž stále něco znamená. Na pomnících slavných pak často čteme „zasloužil/a se o …“ Co byste chtěli mít na náhrobku vy?
Můj náhrobek by měl být veliký, aby se tam o mně, i přes drobné písmo, vešlo co nejvíce. A i tak by výčet všech těch zásluh zůstal neúplný, podobně jako u vás, páč jsme přece všichni ctnostní lidé, a končil by nejspíše takto: „…“ A kdeže jsem vyšetřil místo pro hříchy? - Ale prosím vás, považte, jak hloupě by to znělo, „zasloužil se o stát“, a hned vedle toho „pil jako duha a rozvrátil rodinu“. Nebo „vyléčil mnoho svých pacientů“ a trochu níže „hulil jako tovární komín, čímž nevratně poškodil zdraví svých dětí“.
Ale takoví my lidé přece jsme! Dokážeme velké věci se znaménkem plus i mínus. A to, prosím, v jednom jediném životě. Pravda, některé naše hříchy jsou méně nápadné, některé dokonce ještě neznámé. Když přišel papež Benedikt XVI. s výčtem dalších sedmi smrtelných hříchů, tedy nad rámec oněch tradičních, překvapilo to, ale ti zasvěcenější vědí, že i seznam a definice lidských poklesků jde ruku v ruce s celkovou úrovní poznání. A tak, ať již čteme bibli nebo ne, bezpečně víme, že ukrást sousedovi slepici a vypustit motorový olej z převodovky do kanálu je svinstvo. Já bych si tedy ani jedno na náhrobek nedal. Poněkud benevolentnější jsme v případě sesmilnění nebo nehorázného přecpání. A vidíte, právě obžerství lze rovnou zařadit mezi hříchy proti Stvoření. Stejně jako devastaci krajiny, ničení přírody a znečišťování ovzduší.
Když jsem šlapal tuhle do Vídně a Bratislavy na kole, ukázal mi můj spolehlivý cyklokompjůtr, že jsem během cesty nevyprodukoval (rozumějte, uchránil jsem životní prostředí před vypuštěním) 93 kg oxidu uhličitého v porovnání se stejnou cestou průměrným osobním automobilem. Kdyby po mně za celý můj život někdo všechny ty metráky nevyprodukovaného skleníkového plynu sečetl, byla by to jistě bohulibá cifra na náhrobek, že? Paradoxně, časová lhůta k tomuto mému konečnému účtování se pravděpodobně touto zmiňovanou cestou zkrátila, neb jsem se během ní nadýchal biliard toxických částic tzv. polétavého prachu z výfuků automobilů. Neboť o těchto částicích velikosti řádově jednotek mikrometrů a nanometrů vědátoři tvrdí, že prý pronikají pohodlně buněčnou membránou plicních sklípků přímo do krve. Na svědomí pak mají, díky navázaným karcinogenním látkám, takové fujtajblové neduhy, jako je rakovina, leukémie, infarkty myokardu, aj. Obecně se v této souvislosti hovoří o předčasné úmrtnosti. Mimochodem, v důsledku znečištěného ovzduší je tato úmrtnost více jak desetkrát větší než ta, kterou mají na svědomí dopravní nehody, a v Česku si tak každý můžeme v průměru odepsat deset měsíců života. Ale tohle už jde na vrub, pardon, na náhrobek, jednotlivých motoristů. Ano, každého extra. Někteří to třeba ještě ani nevědí, ale možná jim to nějaký papež jednou coby smrtelný hřích připomene.
A protože jsem přesvědčen, že člověk je v základě dobrý, a také vím, že navzdory tomu koná mnoho špatného, vychází mi, že náhrobky tak jak je známe, se na konečnou a úplnou bilanci našich životů ani trochu nehodí. Bohužel. Protože ty pouhé dva letopočty, narození a úmrtí, o nás mnoho neřeknou. Na druhou stranu zase věřím, že někde takový pomyslný náhrobek se všemi našimi ctnostmi a hříchy, kde se navíc všechno sečte, prokrátí, vydělí a odečte, existuje. A věřím, že výsledek je zaručeně správný a zaručeně spravedlivý. My žijící máme ještě čas ho ovlivnit, řekl by asi se vztyčeným prstem pan farář. A dodat by měl, že i hříchy, které nejsou v knize knih taxativně vyjmenovány, setsakramentsky existují. A nebo nás poslat juknout do výklenku, kde na nás dýchne chlad a záchvěv neklidu. Do výklenku plného lidských kostí uspořádaných do kříže.
Miroslav Petr – Hradec Králové
červenec 2015
***
