Návrat na hlavní stranu

Návrat na hlavní stranu

Hey Joe!

Nedávno jsem dostal e-mail od Jiřího Neduhy: …možná, že by Tvoje čtenáře zajímalo, co dělají ti, kteří byli v Kanadě a vrátili se do Čech… Jiří Neduha má pravdu a těch lidí je požehnaně. Někteří se zase vrátili do Kanady, jiní zmizeli neznámo kam. Z té nejstarší generace to byli třeba manželé Petříčkovi. Jaromír byl středoškolský profesor, Růženku Zemanovou jsme znali z Nového divadla. Hned po revoluci se odstěhovali Foustkovi a v Čechách se rovněž neztratili. Karel Foustka působí jako prorektor na AMU a Alenka pokračuje ve své výtvarné činnosti. V pražském divadle Alfred ve dvoře, jsem mohl nedávno spatřit skvělé představení Jana Komárka a Andrey Miltnerové Tranzmutace.

Z plzeňského Finále jsme přinesli letos recenzi na film Evangelium podle Brabence. Právě na tomto festivalu jsem před časem pokřtil cédéčko dvojice Brabenec – Karafiát Létání je snadné. Proto jsem byl rád, když jsem začátkem května mohl být svědkem křtu dalšího cédéčka, které má jednoduchý název Joe Karafiát 1985-2015, čili průřez třicetiletou tvorbou tohoto kytaristy a zpěváka. Na tomto disku je zajímavé vidět Karafiátovu konsistentní tvorbu. Při nedávné návštěvě Toronta mně Josef přivezl ještě DVD Živě u Holečků.

Není náhodou, že oba disky začínají skladbou Hrstka prachu na text básníka J. H. Krchovského. Jestliže na živé nahrávce z koncertu u Holečků hraje kapela ve složení Joe Karafiát (kytara – zpěv), Jan Martínek (kytara), Petr Rošky Roškaňuk (kytara), Wenca Březina (baskytara) a Milan Prase Panocha (bicí), pak v studiové nahrávce hraje na kytaru česká legenda Luboš Andršt. Luboš Andršt je i ve čtvrté skladbě v klasické bluesovce Looking For my Love. Není bez zajímavosti, že na cédéčku je i dvakrát Čertův smích – Letní. Nová nahrávka s Oskarem Petrem a pak starší z roku 1999 s Mejlou Hlavsou (jedna z jeho posledních studiových nahrávek). Nejstarší nahrávka však pochází z roku 1985 z Toronta, téměř čtyřminutová skladba Shadow of the Moon, tato skladba vyšla v kazetovém vydání v Itálii. Po prvé zde hráli Karafiát s Brabencem. Doprovázel je na foukací harmoniku Petr Kašpar z Quebeku, který za nedlouho po tom, zemřel při operaci srdce. Na kazetě je mu věnována skladba Jasper Blues. Na kazetě Brabence a Karafiáta doprovází Jan Komárek.

Říká se, že když něco napadlo Antonína Dvořáka, použil manžetu od košile, aby si to zaznamenal. Doba se mění a Joe k zachycení nápadu používá mobilní telefón. Podle Karafiáta to bylo proto, že tehdy nebyly mobily. Jinak by Dvořák používal také mobilu.

Vypráví, že vlastně první hudební kroky udělal v dětství. Otec Josefa Karafiáta hrál na kytaru, ale nikoliv v nějakém orchestru, ale jako tramp. Přitom to byl vynikající přespolní běžec a u Karafiátů je řada trofejí a pohárů. Před válkou byl dokonce i na ME v Antverpách v roce 1938. Občas si tedy otec a syn brnkali na kytaru. Teprve v šestnácti nebo sedmnácti se syn dostal k elektrické kytaře. Od kamaráda získal Jolanu. Většinou se jako zesilovač používalo rádio. Do té doby chtěl být Joe sportovcem. Nejprve běhal 400 metrů, ale protože to byla dost velká námaha, tak začal skákat do výšky. Atletické prvky jsou patrné častokrát i při jeho vystoupeních, když s kytarou naběhne k mikrofonu, jak je možné vidět na DVD Živě u Holečků. Vzhledem k tomu, že Mejla Hlavsa hrával kdysi s Paulem Wilsonem hokej, dá se říci, že Plastici jsou s výjimkou Vratislava Brabencem sportovně založení lidé. Podle dosud žijících svědků měli i svůj fotbalový tým. Pamětníci tvrdí, že při jejich utkáních pomezního rozhodčího dělal sám Egon Bondy.

V sedmnácti však šel sport stranou a mladého kytaristu oslovili hlavně Frank Zappa a Jim Morrison s Doors – skupiny sedmdesátých let, zatímco jeho bratr byl spíš na šedesátá léta Beatles a Hollies, které poslouchal z magnetofónu, kde se hlasitost musela štelovat šroubovákem. Z české hudby se Josefovi líbilo Flamengo a Kuře v hodinkách. Většinou na tomto elpíčku zpívá Vladimír Mišík a texty dělal Josef Kainar a také v té době poslouchal hodně jazz Big Band Milana Svobody, basistu Luďka Hulana, Energit, Jazz Q, kde hrál s Martinem Kratochvílem i Luboš Andršt a Vladimír Padrůněk, také zde byl vliv polských kapel, zpěváka Czeslawa Niemena a SBB, kterou založil Józef Skrzek a kde hráli Apostolis Anthimos a bubeník Jerzy Piotrowski. Z toho vyplynula i láska k jazz-rocku a k hudbě Jana Hammera. Plastiky moc nežral, snad jen první desku Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned, kterou znal z magnetofonové nahrávky. Před odchodem do emigrace hrál sporadicky ve studentském klubu a pak ve skupině Jazzboat, dokonce se propracoval do Malostranské besedy.

Jeho první kroky v emigraci byly v Londýně, kde strávil dva roky, zatímco jeho kamarádům ve východním Londýně, kde byla u moci levice, dali azyl, konzervativci v západní části města azyl nedávali a tak Josef musel za moře. Páter Lang, který se staral v Londýně o uprchlíky na Velehradě, ho upozornil na Československé sdružení v Kanadě a díky panu Strážnickému v Ottawě, který mu sehnal bydlení a zaměstnání poslíčka pro právnickou firmu, mohl emigrovat do Kanady. Další cesta vedla do Toronta, kde docela ztratil motivaci k hudbě. Na štěstí se seznámil s Vratislavem Brabencem a za dlouhých zimních večerů začali spolu tvořit.

Na krátkou dobu znovu odjel do Anglie, kde se seznámil s hudebníkem Darrylem Readem. Po návratu do Kanady hrál s hudebníky, kteří doprovázeli slavného slepého kytaristu Jeffa Healeyho, dokonce měli spolu pár koncertů. Po listopadu se mu zpátky moc nechtělo, ale z rodinných důvodů se se do Prahy nakonec v roce 1991 odstěhoval.

V roce 1992 nahrál se svou skupinou Joe Carnation Band album Letters, po které ho přizvala skupina Garáž, aby s nimi hrál a s touto skupinou je prakticky dodnes. Z Plastiků hrál pouze s bubeníkem Honzou Brabcem. Zlom nastal v druhé polovině devadesátých let, kdy se vrátil do Čech Vráťa Brabenec.

V té době také Václav Havel při oslavě 20. výročí Charty 77 pozval Plastiky na Hrad a Joe dostal pozvánku s nimi, aby se večera zúčastnil jako divák, když president navrhl, aby Plastici něco zahráli. Karafiát s nimi vystoupil jako host. Dnes říká: „Taková nabídka se neodmítá!“ Tak se stalo, že od roku 1997 hraje i s Plastiky. Nejprve jako host, později jako řádný člen skupiny.

Zlomem pro skupinu byl rok 2001, kdy zemřel Mejla Hlavsa. Do té doby hráli Plastici v klasickém složení Jan Brabec – bicí, Mejla Hlavsa – baskytara, Vratislav Brabenec – saxofon, Jiří Kabeš – viola, Josef Janíčk – klávesy a Joe Karafiát – kytara, zpěv. Skupina absolvovala i turné po Spojených státech a Kanadě. V Torontu vystoupila v známém klubu El Mocambo, kde v roce 1977 hráli i Rolling Stones. O tomto koncertu se traduje, že Mick Jagger měl pletky v zákulisí s Margaret Trudeau.

Po této šňůře odešel od skupiny bubeník Honza Brabec. Na můj dotaz, proč odešel, odpověděl Josef Karafiát jedním slovem: „Nevím!“ Pak dodal: „Měl svoji kapelu a asi se chtěl věnovat jenom jí. Já to mám jinak já zvládnu pět i sedm kapel najednou a nemám s tím problém!“ Už Martin Jirous říkal, že Plastici měli vždy s bubeníky problémy. Do roku 2009 hrál na bicí Ludvík Kandl a po něm Jaroslav Kvasnička. Kandlovi se podobně jako předchozímu bubeníkovi Pavlu Zemanovi říkalo Eman. Dalo by se říci s Karlem Poláčkem, že se jednalo o Emana mladšího. Podle Karafiáta, ale nemají kromě hry na bubny, nic společného.

Kolem roku 2000 připravoval Mejla další desku, ještě se zkoušelo, ale už byl dost dezorientovaný. Pak volala Josefovi manažerka, že je to s ním dost špatné. Ještě to chtěli nahrát, ale Mejla už měl problémy s pamětí. Po jeho smrti kapela chtěla ukončit činnost, ale Karafiátovi se podařilo přesvědčit zbytek kapely, aby se to dokončilo. (Jde pravděpodobně o nahrávku Líně s tebou spím/Lazy Love z roku 2001 pozn. red.) V roce 2009 pak Plastici nahráli další desku Maska za maskou. To již je s baskytaristkou Evou Turnovou, která Mejlu nahradila.

„Byl to nápad Vráti Brabence, který má slabost pro ženy a tak chtěl mít v kapele také nějakou,“ říká Joe. „Nějakou dobu s námi hrál i kontrabasista Váňa Bierhanzl, což nebylo nejšťastnější řešení. Magor (I. Jirous) vždycky říkal, že sice je to dobrá image on s basou, ale že není vůbec slyšet.“

Anglický dramatik Tom Stoppard napsal hru ze života disidentů Rock'n'roll, kterou uvedlo také Národní divadlo v Praze v roce 2007 (od roku 2010 byla hra na programu Nové scény). Před touto hrou a po ní hráli na prknech Národního divadla i Plastici. Tato hra byla uvedena i v Izraeli - v češtině s nadtitulky. Hra se hrála i v Rusku, ale zde byli Plastici pouze jako čestní hosté. Na scéně tam byli v kleci, což se Stoppardovi  moc nelíbilo. V Rusku měli Plastici ještě koncert v Moskvě a když se fotili na nádraží, tak hned k nim přišel milicioněr, že se tam nesmí fotit. Na druhou stranu Karafiát a Brabenec diskutovali v angličtině v ruské televizi o lidských právech. Podle Karafiáta je Moskva šíleně drahé město a dvě deci vína tam stojí tisíc korun, ale vodka je na každém rohu. Přestože se zařekl, že již tam nepojede, jel tam opět s Garáží, na pozvání českého velvyslance v Rusku Petra Koláře.

Jako jeden z nejzajímavějších zájezdů byla cesta na Tchaj-wan, kde Plastici vystupovali na festivalu. Jejich koncert byl tak úspěšný, že dostali pozvání ke koncertnímu turné, což byla pro hudebníky skutečná lahůdka. Říká: „V hledišti byli děti a na pódiu starci.“ Kapela hrála dokonce i v prezidentském paláci. Bohužel to v následujících volbách vyhrála pročínská strana a tohoto prezidenta zavřeli. (Koncert je možno nalézt na Youtube.)

Josef Karafiát a Vratislav Brabenec nahráli spolu tři desky. První Kanadské vytí pochází z Toronta (byla vydána v Guerilla Records v roce 2007) a hraje na ní i Jan Komárek, druhá je Začni u stromu (GR – 2006)  a třetí vyšla k sedmdesátinám Vratislava Brabence Létání je snadné (GR – 2013).

Na posledním cédéčku Joe Karafiát 1985-2015 je sedmnáct nahrávek, z toho pět nových. Kritika nahrávku přijala pozitivně, ale problém je v tom, že pokud se nezaplatí komerčním stanicím, tak to žádná televizní nebo rozhlasová stanice neuvede. Výjimkou je snad jen Radio Beat. Občas se něco objeví na Radiu Jedna. Nyní má být s Joem rozhovor v Českém rozhlasu, na stanici Regina.

Joe dodává: „Pokud vyjde CD, tak se prodá hlavně na koncertě. Například Bondyho Zodiac je i jako video clip, ale televizní stanice Óčko, která vysílá pouze hudbu to odmítla s odůvodněním, že to nemají, kam zařadit.“

A nakonec obligátní otázka: „Co chystáš?“

„Jeden projekt je s Lubošem Andrštem a s úžasným americkým kytaristou Danim Robinsonem. Dani hodně připomíná Jimi Hendrixe. Dokonce i tak vypadá. Jeho manželka žije v Praze. Nazvali jsme to Super-guitars. To budou elektrické kytary. Bude tam i slavná skladba Hey Joe!, kterou proslavil Hendrix. Mimo to chystám ještě desku s akustickými kytarami. Dalším projektem jsou DVD. V Liboci je Hospoda U Holečků, kde pravidelně hrajeme. Již jsme tam nahráli jedno DVD, ale to se moc neprodává. Celý koncert je možné vidět na Youtube. Pak ještě hraji s Plastiky, s Garáží, Brabenec napsal něco nového a také mám svou kapelu Joe Carnation Band. Teď se tomu říká Joe Karafiát Band a pro jistotu mám tyhle kapely dvě. Jednu v Čechách a druhou na Moravě, abych je nemusel přesouvat. Sám jezdím Pendolinem. Je to celkem zábavný život…“

V torontské vietnamské restauraci Jade rozmlouval nad polévkou z mořských potvor s Josefem (Joem)  Karafiátem (Carnationem) Aleš Březina

***