Krásný pozdrav z Bechyně
posílám všem čtenářům Satellitu. Trávím ve zdejších jihočeských lázních třítýdenní čas a mám se dobře. Lázně Bechyně jsou proslulé léčbou pohybového aparátu, ale tak, jak přibývá civilizačních chorob a také jak se medicína pouští do řady nových operací páteře, kloubů, kolen, sem jezdí pro znovunabytí zdraví i tito pacienti. Lázně jsou v soukromém vlastnictví české rodiny, které v restituci byly vráceny. Ta nenechala bez povšimnutí stav budov a jejich vybavení a tak se dnes lázně pyšní novým moderním lázeňským domem Olgou s kapacitou kolem 350 lůžek. Komplex však tvoří i budovy lázní zcela původní, které rodina Krátkých na doporučení Františka Křižíka zakoupila v úplném počátku dvacátého století. V jedné ze dvou hrázděných původních budov je dokonce v litinovém zábradlí schodiště ozdobný letopočet 1905. A to hrázdění se jim prý zalíbilo v Luhačovicích. Kromě Olgy, nazvané po původní paní majitelce, tvoří komplex ještě domy Šárka, Libuše, Vlasta, Dalibor a Jana.
Také o Františku Křižíkovi, věhlasném vynálezci, nebo též „českém Edisonovi“ se nezmiňuji jen tak mimoděk. Od dávna se totiž Bechyně snažila o kvalitnější propojení s okolními regiony. Už v roce 1896 vznikl projekt železnice Tábor - Bechyně - původní parní pohon byl, právě zásluhou Františka Křižíka změněn na elektrický a tak se trať stala vůbec první elektrifikovanou tratí na území Rakouska -Uherska. Slavnostní zahájení bylo 21. června 1903. Trať s netypickým poloměrem zatáček a výrazným sklonem terénu původně končila před Bechyní. V roce 1928 po dokončení železobetonového mostu přes Lužnici byla po něm prodloužena až do města.
Elektrifikovaná trať značně uspíšila rozvoj města a to se stalo vyhledávanou lokalitou pro zámožnou třídu, která si zde začala stavět luxusní letní vily. A i když se komunisté o vily nestarali a ty chátraly, většinou onu dobu nějak přečkaly a dnes jsou opět ukázkou dokonalé architektury, která si jejich prostřednictvím do Bechyně našla cestu. Snad všechny stavební slohy se v Bechyni sešly, od původního gotického, pak renesančního, přes baroko i rokoko. Ovšem pro mne úplně nejzajímavější je dokonale zrekonstruovaná kubistická vila Elektra, která je navíc obklopená úžasnou klášterní zahradou a v hlubokém srázu pod ní proudí Lužnice a jen o malý kousek dál i říčka Smutná. Vila je z roku 1911 a jejím autorem je architekt Antonín Belada. Vila vlastně přežila jen díky tomu, že sloužila jako dům mládeže, a později dům pionýrů. V restituci byla vrácena původním majitelům.
Úžasnou secesi nabízí opravená obrovská vila Božena dnes sloužící pro léčebné účely. Velmi zvláštní je vila, kterou si nechal v roce 1939 postavit ing. arch. Zdeněk Pštross. Stavba je skloubením jakési nové gotiky a renesance, vile nechybí lomený oblouk rámování okna, krakorce, kamenná bosáž přízemí, mohutné zábradlí připomínající renesanční arkády a v úžasu si prohlížíte v dominantní poloze na rohovém opěráku pískovcovou plastiku madony s dítětem jako myšlenkové završení celé stavby. Vilu postavil pan architekt pro svou ženu Františku - také bych chtěla mít takovou!
A nelze se nezmínit o díle Jana Kotěry, který v Bechyni svoji architektonickou dokonalou stopu též zanechal a to ve vile Jupiter z let 1902-03. Kotěra na ní bezchybně použil svoje zkušenosti z anglické vilové architektury. Také tato vila dnes slouží lázeňskému účelu.
Žák Jana Kotěry, pražský architekt František Vahala (1881-1942) zanechal v Bechyni též svůj odkaz a to v podobě 38 rodinných domků a dvojdomků pojatých funkcionalisticky, přičemž jeho projekt bral viditelně zřetel na celkovou malebnost a to se také podařilo. Mimo jiné se Vahalovi podařilo naprosto přirozeně zapojit mezi funkcionalistické vilky i vodárenskou věž z 18. století a původní zahradní domek (dnes kino). Štíty některých domků ozdobila sgrafita pedagogů zdejší slavné keramické školy. Dnes se tato zdařilá rodinná výstavba nazývá Křižíkovou vilovou čtvrtí. Zajímavostí je i to, že se v této zástavbě nachází i tak zvaná Křižíkova vila, ale jen v názvu, jinak nikdy Františku Křižíkovi nepatřila. Tahle vila má ale svou velkou zajímavost, protože v ní žijí pravnučky Františka Křižíka, přičemž obě udělaly ve svých životech pěkně dalekou a dlouhou pouť, Jana až do Ameriky a Helena Schmausová-Shoonerová až do kanadského Montrealu, kam se provdala. Po revoluci se vrátily zpět domů. Ani jedna nezdědila po svém pradědečkovi záliby v exaktních vědách, ale více v umění. Vzpomínky na Helenu v Kanadě zůstaly dodnes, třeba v podobě betlému vystaveného v Oratoriu sv. Josefa v Montrealu. V Bechyni jí zase na zahradě vzpomínkově třepotá kanadská vlajka.
Tak o stavebních bechyňských slozích jsem vám napsala a zbývá už jen klasicistní stavba s postrománským průčelím v tmavě růžové barvě a tou je židovská synagoga v dnešní Široké ulici, dříve Židovské. Dnes je v téhle budově zajímavé muzeum turistiky jako jediné v celé republice. Součástí muzea je i expozice věnovaná historii židovství v obcích na Bechyňsku.
A už mi zbývají jen dvě zajímavosti. Tou první je prestižní střední keramická výtvarná škola, jejíž historie vzniku sahá až do roku 1884. Vyučuje se v ní výtvarné zpracování keramiky a porcelánu, průmyslový design, propagační grafika a další předměty. Každopádně škola proslavila Bechyni prakticky po celém světě a ani město se ke škole nikdy nechovalo macešsky. Školu absolvovalo od jejího vzniku téměř 3000 studentů a mezi nimi i řada pro nás zajímavých osobností. Každopádně to byl herec Jan Kačer, který má v Bechyni dokonce chalupu přizdobenou keramickým kachlem s názvem: U Kačerů pod schody – byla jsem se na chalupu i kachel podívat a každopádně je na místě konstatování, že si chalupa na žádný přepych nehraje, působí příjemně jak pan herec sám. Dalšími absolventy byli herec Karel Roden, zpěvák Viktor Sodoma a konečně v letech 1958-62 i Karel Kryl. Ten má v prvním patře školy osazenou bustu od Patrika Proška, syna jednoho z jeho spolužáků a také fotografii ze svých studentských let. V Bechyni se traduje, že Krylova vůbec první písnička vznikla zde, „Potkal jsem svou tchýni, na mostě v Bechyni, vítr jí rozcuchal drdol….“ Jestli je to pravda, nevím, ale povídá se to tady.
Na pohlednici už nemám skoro žádné místo a k popsání by se toho tady našlo ještě mnoho zajímavého. Už jen krátce o bechyňském zámku. Má hodně bohatou historii, prvně to byl gotický hrad, postupně byl přebudován na renesanční zámek. Vždy patřil české šlechtě, Švamberkům, několikrát Šternberkům, Petru Vokovi z Rožemberku, pak rodině Paarových. V současné době je v soukromých rukách rodiny Šťávových a řekla bych, že je o zámek vzorně pečováno. Hned za vstupní branou je možné podívat se na zajímavé účetnictví, které tam majitelé vyvěsili. Od roku 1992 do roku 2010 vložili na opravy (které jsou zde konkrétně uvedené) plných 205 milionů a je to na stavu zámku vidět. O zámku by se dalo napsat samostatné povídání, ale nemohu ubírat i ostatním pisatelům novinové místo a tak už jen to, že se zámek vypíná v dramatickém místě vysoko nad soutokem Lužnice s říčkou Smutnou a o jeho kráse nelze vůbec pochybovat.
V lázních budu ještě týden a určitě se chci jet podívat do okolních vesnic, které září ve svém vznešeném selském baroku a tak, co já vím, třeba vám ještě někdy o tom úchvatném krajkoví na štítech venkovských statků něco napíšu.
Jana Fafejtová – Bechyně
***