Uzbekistán
3. část
Taškent je starověké město s počátky z 2. až 3. století pnl. a v průběhu této doby se i jeho jméno měnilo. Byl znám i jako Džadž, Čačkent, Šaškent i Binkent. Své jméno Taškent dostal v 11. stol. a znamená to město z kamene. Stopy prvních obyvatel je těžko zjistit, protože dobyvačná napadnutí, války a anexe jsou zapsány v jeho historii. Svému rozmachu se město těšilo v době Hedvábné cesty, kdy tudy projížděly karavany. Kdysi bylo obehnáno 25 km dlouhou zdí s jedenácti vstupními branami, po které dnes, bohužel, nezůstala ani minimální památka. Odtud asi pramení jeho jméno. V dubnu 1966 byl Taškent postižen velkým zemětřesením, které zničilo půlku města a zanechalo 300 000 lidí bez příbytků. Nové město bylo třeba postavit a Rusové se chopili práce. Nastala modernizace v ruském stylu, tzn. široké bulváry, opulentní moderní budovy, krásné parky, obytné domy, ukončeny byly i první linky metra. S tím ale také začaly určité etnické nepokoje, protože na stavební práce přijelo hodně Rusů, kterým zde bylo pak nabídnuto trvalé bydlení a asi 20% z nich v Taškentu zůstalo. Proto se zde říká u Rusů či u Uzbeků. Toto i vysvětluje, proč je Taškent na jedné straně velmi moderní město s chybějící antickou atmosférou a na druhé straně velmi přelidněné staré město s duchem starověku, kam se ale peníze opomněly dát. Protiklady mne vzrušují a tak se stejným zájmem jsem obdivovala novou moderní výstavbu a vstřebávala již vánek Orientu, tak jako jsem se zamotávala v uzounkých uličkách starého města a zvědavě, jako malá holka, nakukovala pootevřenými vraty do dvorků omítnutých baráčků.
Nedaleko odtud, kde jsem bydlela se nachází oficiální náboženské centrum republiky, tzv. Khast Imom. Jedna z budov je i sídlem muslimského výboru Uzbekistánu a jejich nejvyšší představený velký mufti je muslimský ekvivalent našeho arcibiskupa. Byla jsem ohromena - velký komplex na velké ploše, staré dobře udržované budovy, páteční mešita s dvěma čtyřiapadesátimetrovými vysokými minarety, medressas (muslimský seminář nebo typ střední školy poskytující vyšší vzdělání s internátním ubytováním pro žáky i učitele), vše posazené v rozkvetlém a zeleném parku. V tomto komplexu má být někde vystaven k nahlédnutí Korán ze 7. století, prý nejstarší na světě. Ptala jsem se několika zdejších, kde bych ho našla, každý mě posílal někam jinam, až potom nakonec jsem honbu za Koránem vzdala. Třeba to ani ti dotyční sami nevěděli!. Byla zřejmě polední přestávka, protože studenti v uniformách se vyrojili z budovy ven a hned jak mě jedna skupina z nich zahlédla, už následovalo focení a procvičování angličtiny. Byli ale začátečníci, takže jsem jim jen popřála hodně úspěchů ve výuce. Modrá a zlatá barva kopulí i keramické mozaiky svítily v plné kráse! Medressa je vždy postavena do čtverce se vstupní bránou, stejně jak tato a s velkým dvorem uvnitř v jeho středu se vzpínal k nebi již hodně starý krásně rostlý strom. Nízký kamenný ochoz kolem něj sloužil jednak jako odpočivadlo pro unavené nohy a potom také k pozorování jak svět se točí kolem nás... Stěny budovy byly plné malých oken, zřejmě to ubytovny a učebny, v přízemí zase byla spousta dveří, která vedla do malinkatých krámečků se suvenýry a nebo i do dílniček, kde zdejší umělci - řezbáři i malíři – ukazovali, co umějí. Jako součást poznávání kultury země jsem samozřejmě do několika dílniček hned nahlédla. Pozorovala jsem řezbáře v akci, uměl to! Krásná práce. Hned bych si něco koupila a podpořila ho, ale vzhledem k váze baťohu, který pak musím zvedat a nosit, jsem se na dřevěné výrobky jen dívala. Další obchůdek byl s keramikou, barvy Orientu v plné škále, i když k tomuto oboru mám blízko, tak i zde jsem se jen dívala. Následoval krámek s miniaturním malováním. Tady jsem strávila skoro celou hodinu, neboť jsem se dostala do rozhovoru s malířem, povídálkem a moje ruština se už za dobu mého pobytu v bývalých ruských zemích natolik vylepšila, že jsem byla schopna konverzaci udržet. Přistihla jsem ho v plné práci, na malý dřevěný talířek maloval malé kytičky a líbila se mi preciznost jeho dokončení. Během té hodiny, co jsem tam pobyla, žádný zákazník nepřišel, ale starosti si nedělal, jak jsem si všimla, a maloval v poklidu dál. Hlavně on se vyptával a já odpovídala. A jak to vždy začíná, tak první otázky jsou: Jak se mi líbí v Taškentu, odkud jsem přijela, kde jsem se naučila rusky, proč cestuji sama – časté otázky v střední Asii. Zajímal se o život v Čechách a čím se živím, že si mohu dovolit cestovat. Velmi se omlouval, že se tak vyptává, ale že ho zajímá, jak se žije jinde. Samozřejmě, že já o Kanadě ani slovo, jsem Češka a kde žiji, o tom se nezmiňuji. Nemohl pochopit, že jednak cestuji sama, že i bydlím sama a proč nebydlím s rodinou, jak je jejich tradičním zvykem. Ženská otázka mu dost vrtala hlavou, ale jak jsem se potom dozvěděla, přečetla a bylo mi i potvrzeno, tak uzbecké ženy mají ze všech bývalých zemí sovětského paktu nejméně práv, ba dokonce i svatby jsou zde domlouvány. S rozpadem Sovětského svazu odpadly i penze, sociální podpory skoro neexistující. Starší ženy, pokud nežijí společně s rodinou a nebo žádnou nemají, žijí v chudobě. Vídávala jsem je sedět na trhu na židli či na chodníku a prodávat co doma zbylo a nebo žebraly, aby bylo aspoň na chleba… Častokrát jsem jim do kasičky přidala.
I moje vegetariánství přišlo na přetřes, tady je maso základem obživy, nejoblíbenější je skopové a čím víc tučné, tak tím prý je chutnější. (Tohle potvrdit nemohu, ale na trhu jsou vůně teplé kuchyně cítit velmi silně. Že by to skopové?). Poctivě jsem odpovídala, ale hlavně jsem mu pak zdůraznila, že se mohou považovat za šťastné lidi, protože tu mají čistý vzduch, přírodní, dalo by se říci organické zemědělské plody, jak ovoce tak i zeleninu a hlavně bez chemických postřiků, osvěžující dobrou vodu, která se dá pít z vodovodu a i zdravé maso bez hormonálních přídavků. „V tom je vaše velké bohatství,“ a dodala jsem, „jste velcí vývozci bavlny a sedmí producenti zlata na světě. Máte zemní plyn, uhlí, měď, olej, stříbro i uran. Jste bohatí!“ Neopomněla jsem se zmínit také o jejich dlouhé historii, Amir Timurovi a pochválila jsem i krásnou přírodu. Přemýšlel o tom, co jsem mu řekla, zřejmě takhle o své zemi nikdy nepřemýšlel. Myslím si, že jsem ho potěšila. Na rozloučenou jsme se domluvili, že až se vrátím zpátky z Bukhary, tak se u něho ještě stavím. Jeho matka mi prý připraví tradiční jídlo, plov, (rýžový pilaf) pro mne tedy bez masa. Skutečně jsem se za týden v jeho dílničce zastavila, pokrm byl chutný a koupila jsem si od něho na památku našeho setkání onen malovaný malý talířek, na kterém pracoval při mé první návštěvě. Byl spokojen. Velmi srdečně se se mnou loučil.
K politice jsme se nedostali, neboť jak jsem se již dříve zmínila, Uzbekistán je stále silně kontrolovaný politický stát, v současnosti pod záminkou islamismu je potlačována jakákoliv opozice, vojáci i policie jsou všude kolem. Metro, banky, nádraží, vstup do obchodů, všude jsou přítomni, na trhu je uniforem vidět nespočetně a podezřelým hned kontrolují co mají v tašce. Mně se to nikdy nestalo, ba naopak se na mne vždy přívětivě usmáli. V roce 1999 vybouchlo u metra šest aut s bombami, zabilo to 16 lidí a poranilo více než sto. Od té doby jsou bezpečnostní kontroly ještě více zpřísněny a vojáků přibylo. Pro cizince je povinností nosit cestovní pas stále u sebe, jinak pak vysvětlení by probíhalo na policejní stanici. Jak mi pan bytný na moji otázku odpověděl: „Nechceme být druhý Afghánistán“. Snídaně nosil sice velmi chutné, ale i on se hodně vyptával, hlavně proč jsem zrovna přijela sem k nim, do této země. Řekla jsem mu, že o životě v Uzbekistánu se toho v naší zemi moc neví, že mě fascinuje jejich kultura, historie a že jsem mj. i zvídavá ženská a že z těchto důvodů jsem jak Kyrgyzstán, Kazachstán, tak i jejich zemi chtěla navštívit. Ještě měsíc pobytu tady, tak tutově budu mluvit plynulou ruštinou!! Individuální turistika zde masová zatím není, ale s přibývajícími teplými dny jsem tu již viděla autobusové turisty, nebo-li zájezdy.
Uzbekistán je stále ještě jednou asi už z velmi mála zemí, kde je velmi čilý černý trh na výměnu peněz, inflace je zde vysoká. Každý o tom ví, když jsem se zeptala náhodného chodce, kde si mohu vyměnit peníze, tak mi rovnou řekl, kam mám jít. Vůbec se nepodivil mé otázce. Jak mým pravidlem vždy bývá - nová země, jiná měna, hned k bance a k ATM. Tady byl postup jiný. Existují tu dva výměnné kursy, oficiální a černý, nejžádanější jsou americké dolary a eura. Pamatujete, jak to kdysi bylo při našich prvních návštěvách po devětaosmdesátém v Čechách? Stejné je to pořád tady a rozdíly jsou asi 30%. Jak jsem se dočetla, tak na veškeré výměny peněz musím mít doklad, kterým se při výjezdu musím prokázat, ale jak se ukázalo, nebylo to tak. Co jsem potřebovala, bylo víc dolarů a tak jsem se vypravila do Národní banky, která jako jediná v městě mi mohla na Visa kartu dolary vydat. Byla to trochu nervní výprava a i když jsem adresu měla, tak potíže nastaly, když jsem se snažila banku najít. Měla jsem u sebe sice tři různé mapy, ale na každé z nich se stejná ulice jmenovala jinak. Zřejmě přejmenovávání ulic je jednou z oblíbených marností úředníků města. Nezbývalo než se ptát a ptát, až nakonec se mi podařilo k bance dojít, oddechla jsem si! Následoval policejní doprovod k ATM. S penězi v kapse jsem šla zpátky na trh, kde jsem asi příliš zapadla do houfu lokálních a nikdo mi výměnu peněz nenabídl. Možná už i moje kalhoty odpovídaly pěti měsícům na cestě a překupníci mě nebrali jako „bohatou“ turistku. Vždy věřím v pozitivní konce, výměna se podařila a za svých 200 amerických dolarů, jsem si nesla tašku plnou zdejší měny.Ta váha! Za jeden dolar na černém trhu jsem dostala 2800 soms, bankovky v nižších nominacích, bylo tak lepší, na trzích by prodávající těžko měnili. Platila jsem za všechno v lokální měně, takže pro mne tu bylo velmi levné. Po zkušenosti s hledáním banky a dlouhých bulvárů jsem si na další vyřizovací akci vzala taxíka. Potřebovala jsem si zajistit odlet ze země do Čech. Moderní budova nádraží, kde jsem si koupila jízdenku na vlak do Samarkandu, i kancelář Českých aerolinek byly od sebe dost vzdáleny a ještě k tomu ve spleti ulic a uliček. Čas je teď pro mne drahocenný a tak jsem byla ráda, že jsem si taxikáře najmula. Ušetřila jsem tím několik hodin času, najeli jsme hodně kilometrů, k Čechům jsme jeli dvakrát, poznala jsem i více město a také díky dalšímu taxikáři, který udanou adresu zprvu také nemohl najít! V polední pauze mě vysadil v ruské části města u velkého moderního trhu Mirobod se střechou létajícího talíře, kde nabídka zboží předčila moji fantazii. Opět jsem žasla! I podle prodavaček jsem věděla, že jsem u Rusů. Naproti se dmuly k obloze zlaté cibule ruského nového pravoslavného kostela. S taxikářem jsem se domluvila, že za hodinu zde u vchodu na mne počká a opět se vydáme za letenkou. Chtěla jsem mu zaplatit za čas i za kilometry, ale odmítl, že později vše vyřídíme. Byla jsem překvapena, ale i potěšena jeho důvěrou, že ho nezklamu a že za hodinu budu u chodníku na něho čekat. To by se v Praze asi nestalo. Ani tady v Kanadě. Prošla jsem se trhem, nádhera!, ovoce, zelenina, sušené plody - vše v přebytcích, velmi oblíbená tu jsou granátová jablíčka – a pak hlavně saláty. Luštěniny, zelenina, vše se smíchá, přidá trochu koření a chuť je velmi dobrá. Hodně jsem jich tady za svého pobytu ochutnala, dnes jsem si pochutnávala na řepném, k tomu kus chleba, kefír i čaj na zakončení. Všechno jsem pořídila za dolar. Saláty byly denně na mém jídelníčku. U chodníku jsem čekala, taxikář přijel na čas, letenka ještě nebyla (jednalo se o příznivou cenu pro mne), musím přijít navečer. S mým sympatickým řidičem jsem se rozloučila, zaplatila jsem mu v přepočtu 12 dolarů, přidala tři navíc, byl šťasten a popřál mi dobrou cestu domů. Další amin - muslimské poděkování se sepjatými rukami a pokynutím hlavy - na rozloučenou. Třetí výprava do kanceláře, tentokráte pěšmo, byla úspěšná, cena dobrá a tak poletím! Bohužel, musím ale oželet tři dny pobytu v této zemi, nelétá se každý den. Tím tedy odpadá výlet k Aralskému moři a asi zřejmě i Khiva. Příště??
Navrus – slavnost jarní rovnodennosti, je tím největším svátkem, který se v zemích střední Asie slaví. Spadá na 21. března, v Kazachstánu na 22. Oslavy se již tradují z doby ještě než tudy táhl Alexandr Veliký, což bylo 330 pnl. V ruských dobách se slavilo pouze v úzkých soukromých kruzích, Josef i tohle odboural!, ale teď je to opět oficiální dvoudenní záležitost s tradičními hrami, hudbou, tancem, drama, pouliční umění, kolotoče, hojně jídla, pikniky, přátele, zkrátka vše, co tato velkolepá oslava přináší sebou a každý si určitě přijde na své. Tradičně, i veškeré dluhy se mají před oslavou zaplatit. Tradičním pokrmem připravovaný ženami je sumulak – pšenice namočená do vody po tři dny až do vzklíčení, potom se umele, přidá se mouka, olej a cukr a pomalu se vaří na mírném ohni 24 hodin. K tomu se pak dle chuti přidává sedm dalších přísad, které všechny začínají s arabským „sh“, rozloží se na stole a strávníci si ochutí uvařenou kaši. Jsou to – víno, mléko, sladkosti, cukr, vodová zmrzlina, symbolicky svíčka a nové poupě. Svíčka má počátky ještě z doby oslav před islámem, poupě znamená začátek života. Škoda, ze zvědavosti bych kaši určitě ochutnala, ale nebyla! O svátku jsem byla informována, těšila jsem se, že se půjdu do města podívat. Přípravy byly veliké, parky zářily čistotou, pódia rostla, květinová výzdoba nádherná a jak mi městský zřízenec sdělil, tak všechny městské fontány tyto dva dny budou nepřetržitě stříkat vodu. Večer ohňostroj a veselí po celou noc, rodiny se sjíždí z celého okolí, město se zaplňuje… Jak to už ale v životě bývá, tak není dobré se moc na něco těšit, protože to může dopadnout úplně jinak. Také to tak dopadlo. Přes noc začalo pršet, teplota klesla aspoň o 15°, ráno sice nepršelo, ale kdo ví jak bude. Vyšla jsem ven bez teplé bundy, ale záhy jsem toho litovala. Měla jsem v zásobě sice návštěvu několika museí, ale byla jsem varována, že ve dnech státního svátku budou asi zavřena. Přesto jsem zkusila své štěstí. Muslimské, s lokací na Khast Imom, kousek od mého bydliště, bylo, bohužel, dnes zavřené, ale stejně tak museum zdejšího národního hrdiny Amir Timura. To mě docela mrzelo, plánování mi tentokráte nějak nevyšlo. Byl to nelítostný, krutý, bezcitný, nemilosrdný válečník, který se v letech 1336-1405 postavil na odpor mongolským dobyvatelům. V této době vytvořil obrovskou říši rozkládající se především na území dnešního Iránu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a Afghánistánu s hlavním městem Samarkandem. Nechal také bohatství z dobytých zemí vozit do Samarkandu. I když to byl válečník se všemi přídavnými jmény, která jsem uvedla, který ze zacementovaných hlav vojáků poražené armády stavěl věže a v době jeho válečného působení přišlo o život více jak milion lidí, přesto i tak je uctíván jako národní hrdina. Jeho vnuk, známý jako Ulugbek (1394-1449) byl milovníkem vědy a i když za jeho čtyřicetileté vlády říše ztrácela na významu, tak současně se ale Samarkand stal jedním z nejvýznamnějších vědeckých center té doby. Podobně jako Čingischán, také krutý válečník a dobyvatel, je velkým hrdinou Mongolů. Každý národ potřebuje mít někoho, ke komu může vzhlížet. My máme Jana Husa, Masaryka a teď i Havla. Aspoň někteří z nás. Někdo šavlí, někdo slovem. Ke komu vzhlížíte vy?
Metrem do středu města, Národní museum je poblíž náměstí Nezávislosti, kde je také hlavní dějiště oslav – tance a zpěvu. Museum jsem našla, bylo otevřené!, ale zpěvu a hudby nebylo. Ani fontány nestříkaly. Matka Příroda si opět zahrála dramatickou roli a pokazila hodně radostí. Připadalo mi, že půl města si našlo před deštěm úkryt v muzeu, bylo tu dost plno. Velká moderní budova, dobrá zastávka k lepšímu porozumění historie regiónu a Uzbeků - od začátků až po dnešek, malá část expozice byla věnována i Timurovi a tak se mi dostalo aspoň trochu pofoukání na bolístku. Najdeme tu i svatyni současného presidenta Karimova (1990-dodnes) s hlubším pohledem na jeho roky vládnutí. Zprvu byl sice uzbecký režim považován za diktaturu, ale v souvislosti s demokratizačními procesy v posledních letech dochází k postupným změnám. Neschází ani části jeho projevů. Ale jak místní říkají: „..víme co máme, nevíme, co bychom dostali.“ S prohlídkou jsem nespěchala, neb venku opět hustě pršelo, neměla jsem deštník ani pelerínu. Paní pokladní se nade mnou ale ustrnula, dobrá to duše, našla igelitový větší pytel, já si dala kousek přes tašku a zbytkem jsem se přikryla a vyrazila statečně ven do deště.
Jak jsem se zmínila, tak orientace podle mapy v Taškentu nebyla snadná, díky častým přejmenováváním ulic a nepružností lokálních podnikatelů vytisknout nové. Ale jsou nutné? Z 95% sem turisté přijíždějí se zájezdem a o vše je jim postaráno, no a těch pár vandrovníků si už nějak poradí. Moje orientační body byly velké budovy, hlavní bulvár a náměstí. Jednou při toulce městem jsem se dostala na kulaté prostranství – Amir Timur Maydoni (náměstí), které mě upoutalo hned několikrát. Předně tedy obrovskou bronzovou sochou Timura na koni, potom Dom Forum, vládní budova, kde se pořádají státní oslavy i recepce pro vybrané hosty. Je to obrovský celek, podle mne líbivý. Kousek vedle je i již zmíněné museum Amira Timura a v neposlední řadě obrovský hotel Uzbekistán, jeden z mých orientačních bodů, taková vysoká kolmá stěna s množstvím oken. V mnoha případech byl i mojí záchytnou stanicí. Když bylo třeba koupit pohlednice – tak jedině tady, zkusit štěstí s novou mapou – k dostání jedině tady. Posilnit se a nebo použít i toaletu – tak také tady. Jednou jsem tu takhle seděla a popíjela Fantu, když jsem najednou uslyšela hudbu. Vyjdu ven a tam u hlavního vchodu stálo deset trubačů s dlouhými trubkami a zaznívaly fanfáry. Přicházeli i velmi dobře odění lidé, jak muži tak i ženy, byla zde svatební hostina. Ženicha a nevěsty jsem se, bohužel, nedočkala. Co mě ale velmi upoutalo, byly zdejší ženy, s jakou elegancí se pohybovaly. Přála bych si, aby ženy jak v Kanadě tak i v Čechách je viděly, protože i když mají šátky ovázány kolem hlavy, nic to na jejich vzhledu neubírá. Naopak, šátky mají barevně sladěny se svým oblečením, nosí kratší nebo i delší sukně, k tomu vysoké podpatky, krásně nalíčené obličeje, jen jsem zírala. Potrpí si na samet a hedvábí, která je silně zdobeno zlatem či stříbrem. Jsou to moderní princezny Orientu. Připadala jsem si najednou jako vesničanka z toho nejzapadlejšího konce světa.
Promoklá a hladová, jsem se z muzea vracela zpátky domů, jela jsem metrem a na trhu jsem si koupila samsy – těstové taštičky plněné špenátem – sušené ovoce i ořechy. O večeři jsem měla tedy postaráno. Po sprše v příbytku mě ale čekalo ještě jedno překvapení. Pan domácí, trochu excentrický profesor historie, jak jsem ho poznala, mi přinesl jako obvykle konvici s čajem, ale také si přinesl sebou hudební nástroj dutar (dvoustrunná kytara s dlouhým krkem) a začal mi hrát a zpívat, takže jsem měla malý koncert. Měl příjemný hluboký hlas a zvuk nástroje se mi líbil. Zalezlá ve spacáku, dobře se mi té noci spalo.
Zítra jedu vlakem do Samarkand a pak do Bukhary. Už se těším, obě místa jsou perlami Orientu.
O tom ale až příště.
Na co se dnes těšíte vy?
Naďa Humlová, červen 2015
***
