Kdo čte knihy mnoho let, rozšiřuje sobě svět
Čtenáři, tak jako všichni lidé, se dělí na lepší a horší; ti lepší si nechávají přečtené pro sebe jako svou tajnou zbraň proti zmatku své každodenní existence, zatímco ti horší otravují své okolí svými čtenářskými zážitky a dokonce své knihy nabízejí jiným, aby si to či ono též přečetli.
Nemíním skrývat, že patřím k těm druhým, horším, co loudí pozornost.
Ti horší, a pár takových znám, si knihy bezostyšně vypůjčují a dokonce je pošlou v balíčku, což se mi stalo, a já děkuji.
K mým 69. narozeninám avizované emailem přišly z Čech do Ontaria hned tři: první Federico Fellini, život a filmy, faktická lahůdka pro sběratele filmu a nostalgika času, kdy filmy měly hlavu a patu a film byl tvořen v lineárním formátu a obsah lze vyprávět.
Než jsme Felliniho přečetli nadvakrát a zde musím obnažit, že čteme s Evou knihy společně, tedy Eva čte a já poslouchám, abychom se nehádali, kdo bude číst první a diskutovali na stejné téma.
Druhá kniha přišla loudavou poštou na Den dětí a držela nás v napětí dva týdny: Knihu nazvanou Vila na Sadové jsem četl se zaujetím, čili v libém čtenářském zajetí.
Každý návykový čtenář hledá text, který ho zaujme a vtáhne do pokračování děje a to se autorovi Richardu Skláři povedlo; Sklář propojením dvou vzrušujících příběhu oddělených sedmdesáti lety spojil do napínavého thrilleru minulost a přítomnost v jedné vile.
Příběh současnosti vypráví realitní agentka, jejíž profesionálním úkolem je prodej vily. Příběh minulý v čase protektorátu v Ostravě vypráví městský úředník obývající vilu a ukrývající tajemství původní rodiny obyvatel židovského původu. Oba příběhy jsou bohaté na detaily a situace jedinečné povahy z doby polozapomenuté - protektorátu i bujné podnikatelské a podnikavé současnosti.
Autor bezpochybně je poctivý student historie nacismu a současně bedlivý pozorovatel přítomnosti, aby obě dějové zápletky propletl do knihy, kterou nelze přehlédnout v rozmanité knižní nabídce zaplavující pulty knihkupectví, a proto se snažím na tuto knihu upozornit čtenáře, protože události ve Vile na Sadové v Ostravě určitě mají vysokou zajímavost a vypovídací hodnotu pro čtenáře v Olomouci či Plzni, kde lidé nebyli hrůzného nacismu či bujného kapitalismu ušetření a kniha ukájí zvědavost.
Nemíním vyzradit zápletku, ale každopádně jako zkušený čtenář vyzvedávám knihu na čtenářský zážitek roku 2015, i když teprve začíná léto. V den čtení doslovu knihy Vila na Sadové, přinesl pošťák třetí balíček obsahující posmrtnou knihu Ludvika Vaculíka nazvanou Další tisíce.
Kniha zahrnuje stovku Vaculíkových esejů a sloupků a článků počínaje rokem 1977 a mám obavy, že to nebude bestseller, protože Vaculík sahá českým čtenářům do svědomí i do žaludku, což v Čechách tehdy ani dnes nepatří k oblíbeným kratochvílím - podívat se do zrcadla.
V prvním fejetonů (1977) se Vaculík posmívá pravdomluvnosti Rudého práva obratným způsobem komentuje zprávu o kvasaru (quasar, upozorňuje LV) a jaké blbosti RP tiskne, což potažmo bedlivý čtenář odvodí, kolik asi pravdy v témže RP bylo napsáno o Zdeňku Mlynářovi.
Vzpomínám si na své padesátiny slavené v 1996 v Ostravě, což si moji rodiče, rodina i přátelé vyžadovali jako úlitbu, že žijeme v Ontariu a slavíme ve vlasti. Byly to bohatýrské oslavy s jídlem, pitím a zpěvem jak je na Moravě zvykem, aby si oslavenec kulatiny pamatoval. Skupina kolegů ze zaměstnání uspořádala pijatiku na chatě v Jeseníkách, kde jsme jedli, pili, křepčili a zpívali od pátečního odpoledne do sobotního rána a třeba říct, že to bylo nezapomenutelné.
Kolem osmé ráno v sobotu oslava končila vyčerpáním legrace i energie a namísto očekávaného odpočinku většina účastníků po probenděné noci nalezla do aut a serpentinou po úbočí z hor se vydala domů.
Pravda mé protesty, že v takovém stavu nelze za volant, byly umlčeny větou, že v sobotu ráno nejsou policajti na ulici a tedy je bezpečno, i když jízda byla nebezpečná, dle mého ontarijského úsudku. V autě, kde jsem seděl na zadním sedadle bylo veselo až kdosi řekl, že musíme zastavit v Opavě a zakoupit cigarety.
Před trafikou, kde řidič koupil cigarety a spolujezdec Rudé právo v novém provedení Právo, jsem odmítl zůstat v autě s Právem, že raději pojedu do Ostravy vlakem; pochopitelně mi bylo zabráněno v takové demonstrací odporu a celou cestu z Opavy do Ostravy mi bylo třemi vrstevníky, kteří zažili co já, zcela vážně objasněno, že Právo je nejlepší tiskovina mezi novinami a já to vzdal a poslouchal co jsem vědět nechtěl, že Právo ovládlo mysl mých kamarádů.
Vaculíka budem číst pomalu a po troškách cucat mistrův selský rozum. Kéž by byl Vaculík čten v Česku se stejnou zalíbenosti a poučením jako ho čteme zde. A Zdeněk se už domáhá zapůjčení, ale spěchat nebudeme; naopak si Vaculíka vychutnáme po troškách, odhaduji až do sklizně jablek.
Rosťa Firla - Sudbury
***