Uzbekistán
2. část
Hned za uzbeckou pohraniční závorou mě obklopilo aspoň tucet taxikářů a všichni doufali, že to budou zrovna oni, kteří mě do Taškentu povezou. Připadala jsem si pomalu jako na letišti v Praze v dřívějších dobách, kdy jiné cesty nebylo, jak se do centra Prahy dostat. Na rozdíl od Čechů, Uzbekové jsou jednotnější v ceně za odvoz. Teď jen záleželo na mne, do kterého z nich si sednu a budu věřit v bezpečný příjezd do Taškentu. Nakonec jsem si vybrala auto, kde už seděla mladá rodinka s malým dítětěm, ale čekali jsme ještě na jednoho dalšího pasažéra, taxíci nevyrazí aniž by nebyli plně obsazeni. Jet sólo by znamenalo zaplatit za další volná místa. Autobusy do Taškentu po této cestě plné zatáček nejezdí. Seděla jsem opět vedle řidiče, který tentokráte rusky neznal ani slovo, ale měla jsem možnost hovořit s mladíkem, který pracoval v Rusku. Jeho žena byla Kyrgyzska, a on zrovna přiletěl domů na návštěvu. Jak jsem se z rozhovoru s ním dozvěděla, tak pro Uzbeky je prý snadné a bez problémů tam zaměstnání dostat a hodně Uzbeků to tak běžně dělá. Menší auto, pět dospělých a malé dítě, velké pohodlí to rozhodně nebylo. Zprvu jsme projížděli Fergánským údolím směr Andijon, které mi jako údolí sice nepřipadalo, spíše taková jako široká plochá mísa, kde obruba – hory (Tian Shan na sever a Pamir Alay na jih) – byly vidět až daleko v dáli. No a samozřejmě, když jsme projížděli úrodným zemědělským krajem a kde poupata na jabloních se již otevírala, řidič cestou u malého trhu zastavil, koupit si ta nejlepší a nejchutnější jablka, jak tvrdil. Byla to pravda, sice jsem si nekoupila košík jako on, ale aspoň pár na ochutnání a mohu potvrdit, že chutnala výborně. Koupila jsem si i chleba a ten jsem podle uzbeckého zvyku roztrhala na větší kousky a všem ve voze nabídla.
Přijeli jsme do města Andijon, kde se v roce 2005 smutně vepsalo do historie, tzv. Andijonské krveprolití. V oblasti Fergánského údolí žije přes 8 milionů obyvatel a z 90% to jsou etničtí Uzbekové, kteří měli silný vliv na otázky v uzbecké politice, ekonomii i náboženství. Toto území bylo v historii také svědkem různých politických vzpour, ať to bylo proti carovi, nebo později pak i proti komunistům. V devadesátých letech minulého století se tady zrodil islámský extremismus (Islamic extremism) - Akramiya - ve Střední Asii. President Karimov se snažil brutální cestou extremisty zneškodnit, až vše nakonec vyvrcholilo 13. května 2005 a jak jsem slyšela, tak jen vzpomínka na onen den je stále hrůznou noční můrou pro mnohé zdejší obyvatele. Ke krveprolití došlo, když dvacet čtyři vlivných místních byznysmenů – podnikatelů - bylo nařčeno, že jsou členy oné islámské extremistické skupiny, která je uzbeckou vládou zakázána. Skupina jejich přátel vtrhla do vězení, kde byli drženi, zatím co na náměstí se mezitím už zformovala masivní, ale klidná manifestace. Státní aparáty samozřejmě odpověděly a během pár hodin skoro tisíc civilistů bylo zabito. Přesná čísla nebyla nikdy známa. Mezinárodní odsouzení následovalo, Spojené státy odmítly nadále finančně pomáhat, to podnítilo pak následné vyhoštění amerických vojenských jednotek ze strategických leteckých základen, žurnalisté, reportéři i nezávislí novináři byli vyhoštěni a případný další jejich vstup zakázán. (Toto platí až do dnešní doby, je velice obtížné komukoliv od médií dostat povolení ke vstupu.) Ale jak víme, čas hojí bolístku, tak i vztah se Západem se časem vylepšil a od roku 2009 Spojené státy už mají opět povoleno převážet Uzbekistánem své zásoby do Afghanistánu. Můj mobilní telefon, který nosím sebou, abych rodině dala vědět, kde se právě nacházím, mi přestal fungovat už v Oši a bylo tomu tak po celou dobu mého pobytu u Uzbeků. Silně kontrolovaný politický stát, ale jeho obyvatelé velmi přátelští a pohostinní. Každý návštěvník je povinen se přihlásit v místě pobytu na policii. Většina hotelů to udělá automaticky, ví se tak o každém našem kroku!
Pokračovali jsme dál a za Andijonem jsme se dostali opět do hor, také vysokých přes tři tisíce metrů, můj fotoaparát byl opět v činnosti, ale za pár minut jsem byla upozorněna mými spolucestujícími, že v této oblasti je zákaz fotografování. Cedulí jsem si pak dodatečně všimla, visely na každém sloupě. Projížděli jsme totiž vojenskou zónou, vojáků bylo plno všude, dvakrát nás i zastavili a kontrolovali. Nejdříve tuto základnu používali Rusové k náletům do Afghanistánu, potom sloužila Američanům, jak mi sdělil mladý muž v autě. Ještě něčím se tato pouť do Taškentu vyznačovala a sice množstvím tunelů, kterými jsme projížděli. Takže, bohužel, fotky z této stovky kilometrů žádné nemám. Taškent se blížil, z malých dědin vyrůstala industriální městečka, namísto zeleně bylo stále více a více vidět průmyslové budovy a hlavně sloupy s elektrickým vedením. Než jsme dojeli do cíle, tak jsme se zastavili v typické uzbecké restauraci na jídle. To byla další velká podívaná pro mne! Obrovské dvě haly plné stolů a všude plno strávníků (byla neděle) a pomalu stejné množství i obsluhujícího personálu. Podnosy plné s jídlem bylo vidět nad hlavami, kam jsem se podívala, ale nezaznamenala jsem ani jedinkrát nějakou kolizi. Stoly byly čtyřhranné, okolo nich velmi široké lavice pokryté perským kobercem, takže se u jídla nesedělo s nohama dolů, jak je naším zvykem, ale sedělo se na lavici s nohama pod sebou. Zřejmě tu není rozšířena artritida kolen, to by je pak nemohli tak snadno ohýbat! Pro nás našli normální stůl se židlemi, nevím, zda-li to bylo kvůli mě a nebo už nebylo prázdných lavic. Tyto společné nedělní večeře patří k jejich tradičním zvyklostem a není to jen jednochodová záležitost, ale čaj se pije, jí se i beseduje několik hodin. Na předměstí Taškentu jsem byla posazena do jiného taxíku – městského – a řidič se mnou pak jel celým městem. Zprvu jsem si myslela, že to je bonusová prohlídka města, ale pak mi sdělil, že udanou adresu nemůže najít. (Na GPS asi určitě peněz nemá). Vybrala jsem si ubytování ve staré části města a jak se ukázalo, s rozvětvenými uličkami a nesnadnou orientací. To jsem samozřejmě druhý den zjistila i já, když jsem vyšla na první vycházku městem. Modrá omítka, správné číslo, i jméno ubytovny souhlasí a tak konečně si budu moci zout své pohory! Jak málo stačí k tomu cítit v duši blaho! Vrata se otevřela a já se octla na krásném čtvercovém dvoře s květinovými záhony i místem k posezení. Nechyběla ani šňůra na prádlo s pověšenými ponožkami a ručníky, známka toho, že tu nocují batůžkáři. Ložnice byly po obou stranách dvora. Pan domácí i syn byli v pilné práci s opravami, ale hlavně s natíráním a malováním, než nastane hlavní sezona. Spala jsem v hezkém čerstvě vybíleném pokojíčku s velkými okny, která byla otevřena dokořán celou noc, jinak by se tu spát nedalo. Až příště zase se někde budu zajímat o ubytování, tak se hned zeptám, jestli náhodou nemalují. Byla jsem ale dost utrmácena z cesty, sprcha, pan domácí přinesl čaj, takže jsem si vlezla do spacáku, přikryla ještě dekou – večery byly chladné – a dočkala jsem se v pohodě rána.
Hlavní město Taškent má přes dva miliony a rozbíhá se do všech směrů. Jedna jeho půlka je ruská, nově postavena s veškerými vládními budovami a institucemi vysoké vážnosti, širokými bulváry, i krásnou parkovou romantikou. Procházka touto částí města přesvědčivě svědčí tomu, kdo tu stavěl. Druhá jeho část je unavené uzbecké staré město s chomoutem spletitých uliček, maltou nahozenými stěnami domů se dvory uvnitř, bazary hemžící se živými tvory i nabídkou zboží a směsí vůní, mešity i drobné obchůdky. Potkáte zde tradičně oděné obchodníky tlačící káru se zbožím před sebou, uslyšíte volání k modlitbě. Mně se zde velmi líbilo, právě kvůli nim. Město je fascinující míchanicí protikladů s dlouhou a zajímavou historií. Jeden den jsem šla po širokém bulváru, obdivovala zajímavou velkolepou, až skoro abstraktivní architekturu vládních budov, seděla pod kaštany se šálkem kávy v moderní kavárně, nakoupila si denní zásoby v západním stylu velkoobchodu a všude bylo volno, měla jsem pocit velkého prostoru kolem sebe. I když lidé chodili, auta jezdila, nezavadila jsem tělem o člověka. Přechody široké, parky líbivě a vkusně upraveny, lavičky držely pohromadě. Kolikrát se mi ale zdálo, že jdu a jdu a pořad tam ještě nejsem… např. jedna z hlavních tepen města, Navoi Blvd., je přes deset km dlouhá a tak jsem tam našlapala i hodně jarních km. Vízum jsem měla ale na krátkou dobu, čas je drahocenný, tak jsem začala používat i metro. Bydlela jsem přímo ve staré části města, kousíček od Chorsu Bazaar, kde je i stanice metra a také kousek od historických památek. Trh je největším ve městě. Miluji bazary, ty jsou pro mne pohledem do srdce i duše lidí, do společnosti navštívené země. Pozorovat trhové hemžení je pro mne to nejlepší televizní představení. Na rozdíl od širokých ruských bulvárů, spletité a uzounké uličky nedávají moc prostoru. Cítila jsem se zde stísněná, vklíněna mezi omítnutými domy, ale obejmula mě historie města i lidí.
Pokračování příště.
Naďa Humlová, květen 2015
***
