Bitva v Bílých Karpatech
Místo děje: útulná hospoda v příhraniční moravské dědině. Za kopcem je už Slovensko. Čas děje: mistrovství světa v hokeji. Za kopcem už fandí jinému praporu, jinému týmu. Na u stropu zavěšené obrazovce televizoru se právě odehrává zápas té naší, tedy české skupiny, ale místní štamgasty to skoro vůbec nezajímá. A to přesto, že zápas je napínavý, zkrátka pořádné drama na ledě. Národní barvy aktérů však patří zemím nesmírně vzdáleným. Zemím, kde kromě hokeje, umí hrát hry i na občanskou společnost, demokracii a politickou kulturu vůbec. Avšak tady jde jen o to, jak dostat ten černý kotouč do soupeřovy branky. A je to velké trápení pro oba týmy. Nakonec, po prodloužení, jsou úspěšnější favorizovaní Švédové, ale jejich švýcarští protivníci mohou být pyšní, že neprodali svou kůži zadarmo.
Vtažen do tohoto nervy drásajícího souboje zapomínám i na zápisky do svého před sebou otevřeného cestovního notesu, ba dokonce na pití piva značky Radegast, kterážto dobyla hospody v této části Bílých Karpat. Mimochodem, na desítku docela ujde.
„Tak jak hrajou?“ přisedne si ke stolu, naproti mně a zády k televizní záři, dobře živený šedesátník. O hokej mu zjevně vůbec nejde.
„Co tu děláš?“ zeptá se přímo a tak nějak neutrálně v narážce na moji cizorodost. Všichni ostatní se tu znají. Každý o každém všechno ví, možná, že i každý na každého všechno ví. Jenom tenhle příchozí s baťohem zůstává takový nepopsaný list papíru. A o ten papír tu jde především. Doslova.
„Co píšeš?“ Tazatel přechází rychle k ústřednímu bodu jeho zájmu. Tón jeho hlasu se změnil. Ach jo, znám to ze zkušenosti, většinou tu nejde o pouhou zvědavost. Některé typy zkrátka dráždí, když si někdo něco zapisuje v jejich přítomnosti a oni nevědí co. V jejich bujné fantazii to zaručeně je o nich a proti nim. Tahle utkvělá představivost musí mít sílu vola, když dokáže v krátkosti vyvolat nejen pocitovou zášť, ale i vyprovokovat člověka ke konfrontaci vůči neznámému. Znám to ze zkušenosti. Přemýšlím, nakolik to svědčí o síle psaného slova, nakolik zde coby spouštěč působí alkohol, nakolik nějaké paranoidní sklony, nebo třeba jen zvýšená nedůvěra vůči cizincům a odlišnosti, řekněme, v životním stylu.
„Ty tu nejseš jen tak, že?“ muž přechází z jednoduchých vět na složitější. Ale jen nakrátko.
„Co jsi? Co umíš? Čím se zabýváš?“ střílí otázky můj vyšetřovatel. V masité neoholené tváří je patrné stoupající napětí. Husté, černé, stříbrem prokvetlé obočí dodává jeho výrazu přísnost. Navíc mhouří oči. Hadí oči. Připomíná mi moderátora z pořadu „Chcete být milionářem?“. Ústřední postavu, která má za úkol stále udržovat napětí a atmosféru tajemnosti.
„Jsem turista. Jsem jenom turista,“ odpovím co nejstručněji. Nemám chuť se s tímhle nezvaným spolustolovníkem bavit. Doufám, že ho moje rezervovanost co nejdříve odradí, a já budu zase moci sledovat probíhající hokejovou bitvu. Bohužel. Stane se přesně opak. Zřejmě pochopil, že naše konverzace je příliš jednostranná a že je potřeba to napravit.
„Já jsem bohatej člověk, víš? Jsem podnikatel.Vydělávám sto tisíc měsíčně, víš?“
„A co s tím?“ pokrčím rameny. Jasně, neokouzlil mě, ale přeci jen mě začíná trochu zajímat, a tak se zapojím.
„Mě připadáte spíš jako vyšetřovatel.“
„Ehm, to ne, ale dotáhl jsem to na majora. Major v záloze, jestli víš, co to znamená.“
„Á, soudruh major.“ Proti soudruhu se ohradí, ale ne zas nějak kategoricky. Tak mu to zůstane.
„Tak to budete vědět, tady v lese mají památník nějací američtí letci.“
„Jo, devět Američanů. Jedno letadlo.“
„Tý jo! Vy jste je sestřelili?“
„Jseš blbej!?“ chytá se soudruh major za hlavu.
„Tak komunisti?“ kuji železo dokud je žhavé. A majora fakt chytá amok.
„Ježíši, ty seš blbej. - Němci! Němci přece!“
„Jaký Němci? Tady a Němci?“
Soudruh major už nervově nevydrží.
„Umíš vůbec číst a psát?!“ zařve ve stoje nad mým zápisníkem, a pak divoce rozkládá rukama a burácí na celou hospodu, jak jsem blbej.
Pravda, trochu jsem to vyhrotil, ale chtěl jsem mu ještě vysvětlit, že nás to ve škole neučili. Nedal mi šanci. Takže v závěru to bylo přinejmenším stejně napínavé jako v oné zmiňované hokejové bitvě Švédsko – Švýcarsko. Rozdíl tu však byl. Podle mě to mezi námi skončilo plichtou. Já jsem přišel o možnost, že by mi soudruh major zaplatil celou moji večerní útratu, jak nabízel, a on už se zase nikdy nedozví, co je zvěčněno v mém cestovním zápisníčku.
Miroslav Petr - květen ’15
***
