Ohlédnutí
Někdy před měsícem jsem měl pocit, že jsem se u hřbitovních vrat ve Skúrách (ale při tom jsem byl v Torontu) se setkal s pěti dobrými přáteli k vážné diskusi. Poněvadž jsem ve věku, kdy si myslím, že některé věci, které se staly, ale ve skutečnosti se nestaly, ale jsou poněkud vyvozeným produktem mého podvědomí, ale na druhé straně dojem, který ve mně zůstal, se zdá být věrohodný, tvářím se jako by k ohlédnutí opravdu došlo.
Sešlo se nás pět: Antonie Laníková-Gabánková, Jan Matějovič, John Morawetz, Antonín Leopold a Ladislav Křivánek. Každý odjinud: Antonie Gabánková z Vancouveru, Jan Matějovič a John Morawetz z Toronta, Antonín Leopold ze Slaného, Láďa Křivánek z Montrealu.
O co šlo? Všichni už jsme byli v letech, kdy bychom neměli mít právo ostře protestovat, kdyby si pro nás z druhé strany vzkázali. Ale my jsme si nějak mysleli, že by mohlo být zajímavé a dokonce povznášející, kdyby si lidé svůj odchod z tohoto světa rozhodovali dohodou.
Všichni jsme byli v letech (až na Láďu), kdy se občas dáme slyšet, že bychom se nezlobili, kdybychom se ráno nevzbudili... Ale když se vzbudíme, nijak si nestěžujeme, pokud nás celkem nic nebolí. A tak jsme se s určováním pořadí našeho odchodu z této planety daleko nedostali. Zřejmě si to vzal na starost někdo jiný a krátce po té, co jsme se – alespoň v mé představě - setkali, začali jsme se vytrácet.
První: Jan Matějovič, jehož jsme my, kteří se občas účastníme mše v kostele sv. Václava v Torontu, pokaždé viděli asistovat při mši, umřel první. Žil plodný úspěšný život. Vybudoval podnik, pokračuje v něm jeho rodina. Patřil mezi nejštědřejší dárce nejen kostelu, ale i jedincům a organizacím (včetně Torontské univerzity). Velmi úspěšní lidé obyčejně nejsou pokorní. Jak jsem ho poznal, Jan Matějovič pokorný byl.
Druhé: Poněvadž jsem v době, kdy jsme se začali vytrácet, začal flirtoval s nemocnicemi, mnoho pohřbů těchto mých přátel jsem se nezúčastnil. To jsem se dozvěděl o životě i smrti Antonie Gabánkové, která - jako její manžel Josef - obohatila galérie nejméně dvou kontintnetů svými obrazy, a stejně tak činí její dcera Marie. S Antonií Gabánkovou jsem se setkal snad jen jednou, a to v torontském domově její dcery. Udělala na mě velký dojem.
Třetí: John (Jan) Morawetz - úspěšný člen úspěšné české rodiny. Janův otec Richard Morawetz byl spolupracovnikem T. G. Masaryka a jedním ze zakladatelů českého průmyslu. Janův bratr Oskar byl jedním z nejslavnějších hudebních skladatelů - inspiroval svými skladbami věnovanými hrdince protinacistického odporu dva nejskvělejší cellisty své doby. Jeho pohřbu jsem se zúčastnil. Janova pohřbu jsem se zúčastnit nemohl. Patřil k nejšťastnějším lidem, které jsem poznal - svým laděním, svým osudem, byl šťastně ženat a jeho rodina úspěšně pokračuje v podnikání.
Čtvrté: Ladislav Křivánek. Znal jsem ho jen málo, ale byl mi sympatický, snažil se docela úspěšně zachytit život své montralské komunity. Škoda, že jsme se nepoznali víc. Ale znal jsem ho natolik, abych se ohlédnout chtěl.
Páté: Antonín Leopold. Poznali jsme se na začátku Pražského jara, kdy jsem byl kanadskými krajany poslán, abych se podíval, co se v naší rodné zemi děje. Antonín Leopold učil na slánském reálném gymnáziu Václava Beneše Třebízského (náš Milan Kroupa tam chodil o 18 let později nežli já). Antonín dal dohromady knihovnu tak rozsáhlou, že pro ni na gymnáziu už nebylo místo. Teď se jí ujal jeho syn.
Byl to dopis Leopoldova syna Luboše, který mne vrátil na vesnické hřbitoivy vesnických předků, který mi připomněl bolest rozchodu s někým, kdo je nám drahý. Lubošův dopis popisuje pohřeb, který se konal na venkovském hřbitově v Malikovicích, kde se Lubošův tatínek narodil a byl pohřben: Hřbitov měl v podvečer úžasnou atmosféru. Příroda měla po zimě nádherné zbarvení - na západě zářila teplá záře slunka, dole v údolí se leskla v rybníku jasná modrá obloha, východní straně vévodil kostel s nově pozlaceným křížem (odtud můj otec pochovával svého otce) a budova jeho malé základní školy.
Stál jsem tam dlouho na hrobě otcových předků v podvečerním oparu, bylo tak kolem nuly, kolem absolutní ticho a já se díval přes hřbitovní plot na hvězdu a vychutnával ten rabasovský motiv a měl jsem přitom pocit, že se díváme na rodnou ves spolu. Už jsem neměl mokré oči: „bylo to celkem usmíření s přírodou a se vším“. Stál jsem tam s Lubošem a ten malikovský hřbitůvek nebo ten skúrský anebo netovický se mi zdál tak moc jiný nežli ty kanadské.
Josef Čermák
***