Slivovice pana sklepmistra
Člověka potkávají někdy příhody, které jsou natolik zajímavé, že se o ně chce podělit i s druhými. Z toho důvodu popíši jednu historku, která se stala mému známému a jmenovci Vilémovi, v mé rodné „dědině“ na jihu Slovenska.
Vilo se svou manželkou zašli ke svým přátelům na nedělní besedu a po návratu je doma čekalo velké překvapení. Hned jak otevřeli domovní dveře, nabrali do nosu silnou vůní slivovice.
„Co se děje,“ ptali se oba, téměř současně.
Dcerka je sice už teenager a někdy si pozve k nim své přítelkyně a kamarády, ale nikdy se nestalo, že by se oddávali pití nějakého alkoholu. Je to samozřejmá rodičovská reakce v postoji k svým ratolestem, o něž všichni mají starost a hned je napadne něco nedobrého.
Vstoupili do předsíně, kde každým dalším krokem aroma byla silnější a silnější. Otec šel do obýváku v domnění, že vůně jde odtamtud, ale nic a nikoho tam nenašel. Manželka však šla do kuchyně, odkud hned volala: „Pojď sem, tady je boží dopuštění!“
Hned tam kvapem vykročil a už ve dveřích ho šlehla ohromná vůně slivovice a zároveň zahlédl mokrou podlahu. Chvíli oba stáli ve dveřích a nechápavě koukali, co se to stalo a co se to děje? Po té oči padly na kuchyňský stůl, na který cosi kapalo ze stropu, kde se kapky tekutiny sbíhaly do nižší polohy, než svou váhou ukáply na stůl.
„Slivovice!“ Vydechl Vilo. Nedalo mu to však. Chtěl se ujistit. Nabral ze stolu kapalinu na prst a líznul si. „Jo, slivovice kape ze stropu,“ přičemž se zarazil.
Alkoholik by se zaradoval, že mu nebesa posílají shůry slivovici, jako Mojžíšovi manu na poušti. Vilo se však neradoval. Střídavě zíral na kapalinou zmalovaný strop a na stůl, jak dopadající kapky se rozprašovaly a uvolňovaly lahodnou vůni do prostoru kuchyně.
„Kde se to bere?“ Přerušila ticho manžela. Vilo ze svého údivu do této chvíle na nějaký původ či důvod ani nepomyslel, až po otázce mu blesklo hlavou, že z mračen to jistě kapat nebude! Nejspíše je to slivovice z demižonů, které sám uskladnil na půdě.
Jo, dva patnáctilitrové demižony slivovice tam vynesl loňský podzim, hned po vypálení švestek, ale co se s nimi stalo? Kočka nebo jiné zvíře nádobu nemohlo převrhnout, či rozbít a kdo jiný by se na zamčenou půdu mohl dostat. Zvědavost ho hned hnala na půdu. Běžel zjistit, co se tam děje, co se přihodilo?
Rozsvítil světlo a okamžitě zahlédl, že jeden demižon stál na uloženém místě neporušený, ale druhý byl roztříštěný jako po explozi. Srdce se mu rozbušilo. Zda to bylo z utíkání na půdu, nebo z rozrušení z katastrofy, těžko říct. Sedl si vedle na soudek a začal uvažovat, co se jen mohlo stát? Kdyby se nějaký vandal dostal nahoru ke slivovicím, tak rozbije obě nádoby. Proč právě jen ten jeden demižon? Což, ten strop se vymaluje, dům se vyvětrá, ale na vzácnou slivovici, ze švestek z naší vlastní úrody, profesionálně vypálenou na 52%, na tu nebude možné jen tak rychle zapomenout.
Na nic ani nesáhnul, jen s těžkým srdcem sešel dolu, do kuchyně, kde našel ženu sedící na židli, s rukama složenýma, zírající do neznáma, která zřejmě nemohla strávit celou událost.
Vzalo to docela notný čas, než se Vilo dopátral k pravděpodobnému důvodu nehody. Vzpomněl si, že jeden demižon naplnil více než druhý. Akorát se tam všechno vešlo a zbyl jen malinký prostor mezi slivovicí a špuntem. A tím se to zřejmě stalo! Každý zná ze školy, že běžné teploměry jsou založeny na tepelné roztažnosti kapalin, proto se do nich dává zbarvený alkohol, který se teplem roztahuje a na stupnici pak ukazuje míru teploty.
Slivovička se také po dlouhém sezení na polici od podzimu, zřejmě protahovala v demižonu přes zimu, až se přihlásilo jaro se sluníčkem, které pěkně rozehřálo celou půdu, na neštěstí také tam uloženou slivovici.
Bohužel zátka, kterou tam dobře zarazil, aby drahocenná vůně při zrání neprchala ven, držela dobře hydraulický tlak tekutiny, tak kam jinam se roztahovat „než vybouchnout!“
Možná, že by se někomu množství slivovice (30 l) pro jednu domácnost mohlo pozdávat trochu moc, proto k tomu podám malé vysvětlení.
Dnešní doba je zcela jinačí než za dob sedlačení, chalupaření na vesnicích, kdy v každém „stavení,“ jak se nazývala usedlost, musela být zásoba na zimu. K té zásobě patřilo do sklepa zhruba 200 l vína, 10 -15 l slivovice, soudek kyselého zelí, brambory a do komory několik pytlů mouky. V současnosti už nikdo si takové zásoby nedělá, ale mít zásoby vína a slivovice na vesnicích se nezměnilo ani v dnešní době.
Vilo - pan Moncz, je družstevním sklepmistrem, který se stará o zpracování hroznů a kvalitu vín ve sklepě. Letitý sklep, ve kterém se uchovávají vína, byl vyhloubený koncem 18. století, který dříve sloužil jako farní, do doby kdy komunizmus zavedl združstevňování a vyvlastnil sklep. Uvádím osmnácté století, ale datum je přesně určen nad vchodem latinským nápisem „Tento sklep byl postaven, když na nebi letěla kometa!“ Byla to Halleyova v roce 1758. O tento sklep se Vilo pečlivě stará. Hlavně o jeho obsah, kde po vinobraní se nachází (mým laickým odhadem), aspoň deset tisíc litrů vína.
Na pozvání sklepmistra tento sklep jsme s manželkou několikrát navštívili. Je vyhloubený do takové hloubky, že teplota ve sklepě se mění s ročním obdobím jen o 1-2 stupně. Klenba je vyložená z cihel, což se ukazuje jen někde. Zbytek je pokrytý zvláštním mechem - plísní, který je měkký natolik, že do něho návštěvníci vtlačují mince s pověrou, že jim ta mince dopomůže k opětné návštěvě. Z tohoto důvodu by se tam našly také kanadské „loonie i toonie,“ které nám s manželkou zajisté pomůžou v budoucnu opět ochutnat několik dobrých vín z „koštérky“ Viléma.
Právě ty ochutnávky vína vysvětlí skutečnost, že dva demižony slivovice, pan sklepmistr s manželkou sami nevypiji. Nýbrž do jejich proslulého sklepa přijíždějí hosté - ochutnavači z mnoha části země i světa. Pořádají se hostiny v místnosti nad sklepem. A jak tradice velí, před vínečkem, na dobrý začátek nesmí scházet štamprle slivovičky.
A když už jsem tolik napsal o pánu sklepmistrovi, přidám ještě něco. Zmíním se o nově odrůdě hroznů -„Dunaj,“ který pan Moncz s dalšími vinaři vyšlechtili na vinicích Svodína. Víno z této odrůdy dunajských hroznů je tak rudé, že dokáže obarvit do červena sklo láhve.
Množství vína ve sklepě, které jsem uvedl, je však jen malá část sklizně ze 120 ha družstevních vinic (dnes Společnost – s.r.o.). Přebytek hroznů většinou vykoupí Bratislava a víno z nich se už nenazývá „Svodínské“ nýbrž „Pezinocké“!
Vilém A. Kun, Winnipeg
***