Finale

Plzeňské Finále: So far, so good

Vzpomínám si, že v roce 2010, když jsem letěl z Florencie, letadlo KLM dvakrát nastartovalo a dvakrát počítač motory vypnul a při třetím startu pilot zameditoval do mikrofonu: „So far, so good“ a odstartovali jsme. Tehdy jsme letěli v noci a na hladině moře se krásně zrcadlil měsíc, takže to byl nezapomenutelný zážitek.

Na tuto příhodu jsem si vzpomněl při letošním odjezdu z Plzně. Ne vždy byl odjezd z plzeňského Finále tak úspěšný. Někdy kolem roku 2003 se stalo, že při cestě z Plzně mi vypadl z auta kufr s počítačem a když jsem pak otevřel jeden z prvních laptopů, sbíral jsem jen střípky z obrazovky. Tentokrát, když jsem vystupoval z auta na konečné metra ve Zličíně, mi opět vypadl kufr, ale technologie přece jen prošla nějakým vývojem a můj iPad bez nejmenšího poškození přežil. Protože se běžel pražský maratón, musel jsem jet metrem přes stanici Florenc. I zde mám jednu vzpomínku: V roce 2005 mně kdosi pomáhal s kufrem. Poděkoval jsem, ale v zápětí jsem pochopil, že mi pomáhá spíše od kufru. Když jsem získal kufr opět pod svou kontrolu, zjistil jsem, že mně chybí pas a peněženka. I tentokrát mně někdo v této stanici chtěl pomoci s kufrem. Od té doby jsem zestárl o deset let, ale kufr zůstal stejný. Tentokrát to však byl dobrý samaritán a tak jsem s úsměvem poděkoval. Takže zatím so far, so good vše je tedy v pořádku a tak si mohu v klidu pomalu zrekonstruovat celý festival.

Vlastně to byl můj nejdelší plzeňský festival Finále, na který jezdím již od roku 2000 a tentokrát jsem zde byl od prvního okamžiku do posledního a ještě o trochu déle, protože jsem přijel před zahájením a odjel jsem až po závěrečném zakončení.

Úvod festivalu patřil Trnkovým Starým pověstem českým, které byly pro festival znovu zrekonstruovány. Trnkovi byly věnovány na festivalu i dvě výstavy. První byla interaktivní a patřila hlavně dětem. Děti se mohou na výstavě položit do trávy a při tom mohou sledovat animované ptáčky a motýly na modré obloze. Jinde zas mohou honit s tříkolkami zlomyslného kocoura nebo se podívat na svět očima trpaslíka. Výstavu připravili Trnkův syn Jan a vnuk Matyáš. Na druhé výstavě pak jsou Trnkovy loutky a kresby.

Plzeň je letos hlavním městem evropské kultury a všude to zde bylo znát. Do Plzně míří hudební hvězdy první velikosti jako John Mayal. Škoda jen, že na letošním festivalu Finále nebyly některé filmy, na které jsem se těšil, jako třeba film Andrey Sedláčkové Fair play, či film Fotograf Ireny Pavláskové o fotografovi Saudkovi s Karlem Rodenem, ale i to, co bylo vidět na festivalu, stálo za to.

Hned první den to byl film Petra Václava Cesta ven, který získal několik českých lvů a i z letošního Finále si odnáší hlavní cenu Zlatého ledňáčka v kategorii celovečerních hraných nebo animovaných filmů, kterou udělila mezinárodní porota v čele s režisérem, scénáristou a producentem Davidem Ondříčkem. V zhodnocení se říká vysoce profesionální, plný emocí, s úžasnou hlavní představitelkou. Zabývá se tématem, které je extrémně důležité v dnešní znepokojivé době. V porotě dále zasedli polská režisérka Dorota Kedzierzawska, ředitel ukrajinského festivalu Molodist a člen Evropské filmové akademie Andriy Khalpakhchi, makedonská herečka Verica Nedeska a slovenský distributor Michal Drobný. Celkově o Zlatého ledňáčka v této kategorii soupeřilo 12 celovečerních filmů z celkově 27 přihlášených. Osobně bych ho také pokládal za nejlepší. Vynikající herecký výkon Klaudie Dudové v hlavní roli. Příběh Rómky, která beznadějně hledá zaměstnání, stará se o malé dítě, přitom rodina, která si nežila nijak extra, přichází díky lichvářům i o to, co má. Tradiční zázemí již také nefunguje. Návrat k rodičům není možný. Život na ubytovně je nesnesitelný. Přitom byrokracie na úřadech je neprůstřelná.

Rómské problematice se věnuje i další dokument dvaapadesátiminutový snímek Tomáše Kudrny Zatajené dopisy. Jedenáctiletá Karolína pátrá po osudu svých předků. V padesátých letech minulého století mladý pedagog Miroslav Dědič vytvořil v hraničním pásmu v obci Květušín školu pro rómské děti. Z dětí se stali bezproblémoví žáci, kterých režim využíval ke své propagandě. Jenže během doby se zjistilo, že rodiče mají o děti strach. Došlo ke konfliktu mezi rodiči a školou a děti byly rodičům odebírány. Dokonce ani nebyla možná korespondence mezi rodiči a dětmi. Z té doby zůstaly zabavené dopisy. Přesto děti nevzpomínají na pobyt ve škole, později v internátu, ve zlém. Žilo se jim pravděpodobně lépe než v rodině, ale film neukazuje druhou stranu mince: děti, které nebyly úspěšné a které se nepodařilo do dokumentu nalézt a kam tento experiment vedl, když v pozdějších letech byly děti, v mnoha případech ze sociálně slabých rodin, odebírány do dětských domovů, kde již neměly zdaleka takovou péči jako v Květušíně.

Překvapením prvního dne byl absolvenský film Štěpána Altrichtera Schmitke, o inženýru, konstruktérovi větrných elektráren. Film se odehrává z části v německé části Krušných hor, z části v okolí Božího Daru, kam německý inženýr přijede opravit nefunkční větrnou elektrárnu. Bloudí krajinou, setkává se s místním obyvatelstvem a zmizí mu spolupracovník. Cítí se jako někdo, kdo přichází z civilizace do divočiny a otázkou je, kdy je více ztracený, jestli ve chvíli, kdy bloudí po opuštěných silnicích nebo v hospodě, kde si s nikým nerozumí, či v opuštěném hotelovém pokoji nebo uvnitř větrné elektrárny, kde se ozývá hrůzostrašné skřípění rotujících hřídelí jako v povídkách Edgara Allena Poa. Film byl oceněn studentskou porotou.

Každým rokem vydává Finále jednu publikaci, která je věnována jednomu filmaři. Letos Jan a Ivana Lukešovi připravili Schůzky se stíny Jiřího Svobody. V úvodu se říká o režisérovi, který 5. května oslavil sedmdesát let: „…ale filmy točí výborně,“ končí skoro každá debata o něm. Příslušnost k předlistopadové KSČ a fumkce předsedy polistopadové KSČM uvrhá jeho sudiče i dnes do nejistoty, co si o něm vlastně mají myslet. Přitom už za normalizace natočil dobou tak nepoznamenané filmy jako Schůzka se stíny, Zánik samoty Berhof, Papilio či Prokletí domů Hajnů a celou svou kariéru patrně odnesl v roce 1992 vražedným útokem, který přežil jen s velkým štěstím. Natočil film o likvidační komunistické mašinérii Jen o rodinných záležitostech, sám se však v devadesátých letech stal obětí nevysloveného profesního zapovězení, jeho Sametoví vrazi zachytili zločinné důsledky patologického pojetí mravnosti v éře nového budování kapitalismu, v řadě filmů televizních se obrátil také k dalším obdobím moderní historie, aby v nich zobrazil jedince stále se znovu potýkajícího s mocí, propagandou či vlastními deviacemi. Letos symbolicky vrcholí jeho dílo televizní trilogií Jan Hus a možná i nad ní se ozve: „Proč právě Svoboda?“ Snad odpověď zase bude „…ale filmy točí výborně.“ Dodejme, že o této trilogii napíšeme něco v příštím čísle, protože projekce pro tisk by se měla konat v Praze koncem května, čili krátce po uzávěrce tohoto čísla.

Na závěr prvého dne byl projekt pěti režisérů podle knihy Mariusze Szczygila Gottland, kde popisuje epizody z naší historie. Pět autorů se vrací ke vzniku Baťových závodů, k historii vzniku a zániku Stalinova pomníku a co vše se na tomto místě objevilo od té doby, kdy pomník byl zbourán po Chruševově odhalení kultu osobnosti. Jeden příběh je věnován tragické postavě kolaboranta s každým režimem a paradoxně každým režimem semletým, osudu spisovatele Eduarda Kirchbergera. V dokumentu můžeme vidět i poslední setkání Lídy Baarové s režisérem Otakarem Vávrou a velkolepé oslavy Vávrových stých narozenin, na kterých nechyběl ani ohňostroj a Václav Klaus. Poslední povídka je věnována studentu, který se po vzoru Jana Palacha upálil v roce 2003. I v této povídce je zmíněn Václav Klaus: V roce 2003 nahradil Havlův idealismus Klausův pragmatismus. Pro mnoho lidí to znamenalo konec jakékoliv perspektivy.

Tři filmy na festivalu byly věnované třem signatářům Charty 77, třem charismatickým osobnostem, třem hudebníkům: Martě Kubišové, Vratislavu Brabencovi a Svatopluku Karáskovi.

Magický hlas rebelky – Po úspěšném dokumentu Olgy Sommerové o Věře Čáslavské jsme mohli vidět krásný a při tom citlivý film o zpěvačce Martě Kubišové. Vypráví o svém dětství, kdy její tatínek byl internista a o svém mládí, které prožila v Poděbradech, vypráví o profesionálních začátcích v Pardubicích a o příchodu do Prahy oklikou přes plzeňské divadlo Alfa. Hezky vzpomíná i na působení s Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou. Zlomem v její kariéře byl rok 1968, v té době byl jejím manželem režisér Jan Němec. Během filmu nikdy nehovoří o něm s hořkostí, ale naopak s pochopením, že pro něho bylo důležité tvořit filmy. Marta Kubišová se spolu s Ladislavem Hejdánkem a Jiřím Hájkem stala po smrti profesora Patočky a uvěznění Václava Havla jednou z prvních mluvčích Charty 77. Největší radostí pro ni, jak tvrdí, je její dcera Kateřina, která se rovněž ve filmu několikrát objevila. Není bez zajímavosti, že se na filmu podílela kamerou dcera Olgy Sommerové, Olga Špátová. V dokumentu jsou skvělé historické záznamy z šedesátých let. Letos při Finále v Plzni pak bylo setkání, jak s Martou Kubišovou, tak Olgou Sommerovou, nezapomenutelným zážitkem.

Evangelium podle Brabence – Vratislava Brabence jsme mohli v Torontu potkat na Masaryktownu, kde dělal po dobu jednoho roku správce parku. Později se odstěhoval do Britské Kolumbie a nakonec se vrátil do Čech, kde stále hraje se skupinou Plastic People of Universe. Brabenec v rozhovoru s redaktorkou Renatou Kalenskou je nekompromisní k jakémukoliv kýči. V jednom okamžiku popisuje, jaké bylo pro něj trauma, když poznával jazz a v tanečních ho učili poskakovat jako ptáčka při rytmu letkissu. Zde připomenu jednu historku, která se stala počátkem sedmdesátých let, kdy do pražské Lucerny přijel trumpetista Dizzy Gillespie, který hrál s pokroucenou trubkou otočenou v úhlu pětačtyřiceti stupňů nahoru. Hudebníci již byli na pódiu a konferenciér Hrubeš po vzoru lehké estrádní zábavy začal blbnout s podobnou trumpetou a vyluzovat z ní vysoké tóny jako Dizzy Gillespie. Vypadalo to, jako že se hudebníci zvednou a odejdou a Lucerna se bavila jako při estrádě. Pouze Brabenec v dvanácté řadě nesmiřitelně hvízdal na prsty. Vedle něho seděla jakási blondýna, které se Brabencovo chování nelíbilo. Po chvíli ho začala napomínat: „Chovejte se slušně!“ Brabenec však ve svém protestu pokračoval. Po chvíli blondýna zopakovala své napomenutí. V ten okamžik již nevydržel Brabenec a otočil se k ní s památnou větou: „Milá dámo, jestli si myslíte, že mně můžete říkat, co mohu a co nemohu, tak já vám říkám, že vy mně můžete zase políbit prdel!“ Konferenciér se odporoučel a veliký jazzman mohl začít hrát. O přestávce kdosi přišel za Brabencem a zeptal se ho: „Cos to řekl té Vondráčkové, že byla tak rudá?“ Brabenec opáčil: „Jaké Vondráčkové?“ „No tý ženský, co seděla vedle tebe.“ Tato příhoda vypovídá asi nejlépe o vztahu první a druhé kultury v době normalizace; obě se totiž dokonale míjely. Dokument ukazuje i Brabencův svérázný humor. Zarputile odmítá odpovídat na otázku, jestli je někdy šťastný. Tvrdí, že to je jako kdyby se ho někdo zeptal, jestli je někdy blbej. Kalenská, které se v tento okamžik nějak nedařil rozhovor, říká: „Vráťo já jsem z tebe nešťastná, to podle tvé logiky by znamenalo, že nejsem blbá…“ Vráťa: „To beru!“ Humorný je také Brabencova meditace nad brabeništěm, či mraveništěm. Naopak asi jako největší hodnotu v lidském životě pokládá Vráťa odpuštění, v ten okamžik zcela zvážní. Během filmu oba vystupují na vrch Zebín poblíž valdické věznice. Když dojdou nahoru, Kalenská se svěří se svým tajemstvím. Její otec dělal bachaře právě ve Valdicích, ale byl pro pomoc vězňům později odsouzen a odseděl si dva a půl roku po veřejném procesu v místním kině.

Fenomén underground: Bránil se jen kytarou – Od září loňského roku běží v ČT seriál Fenomén underground a jeden z pořadů je věnován evangelickému faráři Svatopluku Karáskovi. Karásek ale není skutečný hudebník a většinou mu někdo musel naladit kytaru, přesto si nalezl svůj výrazový prostor a hlavně dokázal pracovat s textem, takže pronikl i do kritického prostředí androše, jak se říkalo hudebníkům druhé kultury. Nejprve působil jako farář na Hvozdnici u Prahy, později v Novém Městě pod Smrkem, další zastávkou byl kastelánem na hradu Houska, po odejmutí státního souhlasu k výkonu duchovenské služby. V roce 1980 odešel do exilu a působil jako farář v Bonstetten a Curychu. Méně skvělé již bylo jeho politické působení po roce 1989 v českém parlamentu, ale tím se naštěstí dokument nezabývá. V dokumentu může český divák vidět i záznamy ze setkání Opus Bonum v Rohru v dolním Bavorsku. Mnohé Karáskovy písně jako Say No to the Devil zlidověly. Hlavně na období sedmdesátých a osmdesátých let vzpomínají při projížďce po Vltavě Karáskovi přátelé. Fenomen underground lze vyhledat na internetu České televize.

Koláží ze současných Jeseníků je film Miroslava Krobota Díra u Hanušovic. Ve vesnici se jakoby zastavil čas. Vše se odehrává v hospodě nebo v kostele. Zde také vyrůstají dvě sestry Maruna a Jaruna, které se starají o svou panovačnou matku. Zatímco Maruna, bývalá učitelka němčiny je pěkná a pohledná, ale nemá mužskýho, Jaruna sice německy neumí, ale má známost se starším poněkud amortizovaným Němcem v Mnichově, kam se hodlá odstěhovat. Nakonec Maruna zůstává s matkou, ale i do vesnice vnikne kriminální zápletka, která není ani tak důležitá. Pro někoho může být depresivní atmosféra vesnice. Ale co je deprese? Žít na vesnici v Jeseníkách anebo žít v městě ve virtuální realitě se sluchátky na uších?

Kromě dokumentů byl zajímavostí druhého dne festivalu i slovenský soutěžní film Juraje Nvoty Jak jsme hráli čáru. Je to příběh malého chlapce z vesnice poblíž rakouských hranic, kterého vychovávají dědeček s babičkou, když jeho rodiče počátkem šedesátých let utekli do Rakouska. Příběh se končí příchodem vojsk varšavské smlouvy a odchodem chlapce za rodiči, kam ho odveze dědeček.

Dalším dobrým slovenským filmem byl snímek Miloslava Luthera Krok do tmy. Drama z padesátých let, kdy lékař se nedokáže vyrovnat se svou partyzánskou minulostí a přitom chce žít čestným životem. Na jednu stranu se nechce zkompromitovat s novým režimem, ale zároveň nezvládá svůj osobní život, což ho nakonec dostihne a zničí.

Ještě bych zmínil dva slovenské dokumenty: Vlna vs břeh od Martina Štrby. Dokument zachycuje generaci slovenských fotografů, kteří přišli studovat na pražskou FAMU. Jelikož byli nezatíženi konvenčním pohledem, přinesli do světa fotografie něco nového a průkopnického. Je zde vzpomenut i tragický osud jednoho z nich – Jána Pavlíka, zvaného Džano. Film si odnesl Zlatého ledňáčka za nejlepší dokument.

Nestane se často, že domácí dokument předčí v návštěvnosti hollywoodské trháky. Na Slovensku se to stalo a film 38 skončil na třetím místě. Tragická smrt kapitána slovenské reprezentace Pavla Demitry při leteckém neštěstí 7. září 2011 je zde v živé paměti. Autoři dokumentu museli prohlédnout stovky záběrů z NHL, kde Demitra působil. Přitom se mu nepodařilo dosáhnout na Stanley Cup jako jiným hvězdám. Ani umístění Slovenska na MS v Bratislavě a v Košicích nebylo vítězné. Přesto ho diváci odměnili neutuchajícím potleskem. Kvůli rodině ukončil svoji kariéru v NHL a vrátil se na Slovensko, nakonec se nechal přemluvit, aby ještě jeden rok hrál v ruské KHL, což se mu stalo osudné.

Plzeňské Finále není pouze přehlídkou filmů, ale pořadatelé pro návštěvníky připravili i návštěvu zámku v Kladrubách, který založil kníže Vladislav I. už na počátku 12. století, avšak současná podoba pochází ze století osmnáctého. Nejpozoruhodnější součástí kláštera je barokně-gotický kostel, na jehož přestavbě se podílel Jan Blažej Santini, který navrhoval i vybavení interiérů. Na úpravách kostela pracovali i sochařští mistři Karel Legát a bratři Asamové, blízcí spolupracovníci Matyáše Bernarda Braunana. Jižně od kostela je starý konvent, na východní straně stará prelatura. Budova nového konventu pochází od Kiliána Ignáce Dienzenhofera (wiki).

Letos podruhé se konalo zakončení festivalu na Západočeské univerzitě – Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara a večer byl přenášen Českou televizí – Art. Na tomto festivalu se objevil naposledy v roli ředitele festivalu Ivan Jáchim. A nutno říci, že zanechal za sebou něco, na co se dá navazovat i v budoucnosti.

28. filmový festival Finále proběhl od 26. dubna do 2. května 2015. Doufejme, že i po 29. ročníku budeme moci říci jako pilot v letadle KLM: „So far, so good.“

Aleš Březina – Plzeň

***