Směr Uzbekistán
1. část
Před dvěma roky poslední zastávka pěti měsíčních toulek Asií. Region je kolébkou kultury vice než 2000 let staré, antická města s modrými až tyrkysovými kopulemi, dlouhá a krvavá historie, magistrála Hedvábné cesty, perla Orientu, lákadlo střední Asie. Kdysi součástí Sovětského svazu, od roku 1991 samostatný. Stále silně kontrolovaný policejní stát.
Nebylo to vůbec lehké se tam dostat. Jako veliká většina z návštěvníků i Kanaďané potřebují vízum. Žádala jsem o něj na uzbeckém konzulátu v Biškeku, hlavním městě Kyrgyzstánu. Vedle vyplněné žádosti jsem také ale potřebovala průvodní, tzv. představující dopis z kanadského konzulátu. Jak všichni dobře víme, že peníze jsou pány světa, tak i cestovní kancelář ráda vypomohla a za pár dní jsem měla požadovaný dopis. Pak nastal den, kdy jsem potřebné formuláře, dvě fotky a vízový poplatek přinesla na dotyčný konzulát. I když jsem měla přijít v určitý čas, zřejmě asi i všichni ostatní byli pozváni na stejnou dobu jako já, protože v malé předsíňce nebylo k hnutí. Bylo třeba i loktů, aby se člověk dostal k úřadujícímu zaměstnanci a ten se pak jen zeptal: „Sama?“ To nebylo poprvé, co jsem na tuto otázku odpovídala, v této části světa je velmi neobvyklé vidět ženu cestovat samotnou. Povětšinou je doprovázena rodinou a nebo aspoň manželem. Za dva dny zpátky, opět davy lidí, ale tentokráte si mě pan vrátný všiml a správně usoudil, že jsem turistka, vytáhl mě z chumlu a přednostně otevřel dveře do kanceláře. Nalepený kousek papíru v pase mi sice otevírá dveře do Uzbekistánu, ale byla jsem zklamaná. Žádala jsem o vízum na 30 dní a dostala jsem povolení k pobytu pouze na 14 dní, což bude určitě málo.
Je tam toho tolik k vidění a tolik k poznání a já nerada, hrozně nerada pospíchám. Vždy si chci na všechno sáhnout, vychutnat si atmosféru a měnit místo i když je důvěrně znám, viděla jsem co jsem chtěla a inspirace dochází. Stalo se mi však už a ne jednou, že jsem byla už tak dobře zabydlená, přiznávám, možná už i trochu unavená, že se mi kotvy zvedat ani nechtělo a moje nutkání jít za poznáním, byť jen v myšlenkách a krátkodobě, bylo nahrazeno bezpečím a pohodlím jistoty. Čekáním na vízum jsem strávila v Biškeku celý týden a rozhodně mi to nevadilo, ba naopak. Zajímavé město, nejvíce ruské s největší ruskou populací a nejvíce rozvinuté v Kyrgyzstánu, najdeme tu několik divadel i dobrých restaurací. Začínalo jarní teplé počasí, parky se zalidňovaly, na lavičkách odpočívali staroušci i milenci. I já si na jednu sedla a pozorovala kolemjdoucí. Univerzitní studenti si častokrát ke mně přisedli a že by chtěli se mnou mluvit, resp. procvičovat si angličtinu. Nikdy jsem neodmítla. Toto se mi stávalo i jinde ve světě, hodně z nich vidí svoji lepší budoucnost se znalostí tohoto světového jazyka.
Vízum v kapse a tak teď mám na vybranou, jak se do Uzbekistánu dostat. V tuto roční dobu autobusové spoje kvůli sněhu v horách ještě nejezdí. První variantou by byl 40ti minutový let z Biškeku přímo do Taškentu (hlavní město) a nebo se vydat na 620 km dlouhou celodenní jízdu přes dva horské hřebeny společným taxíkem směrem na jih do druhého největšího města Kyrgyzstánu Oš a odtud pak k hranicím. Vybrala jsem si variantu druhou a byla jsem nadšena! Stanoviště taxíků je u městského tržiště kolem sedmé ranní a před námi byl nádherný slunný den! Jela jsem dohromady s dalšími třemi muži, kteří galantně vyhověli mému přání a seděla jsem na sedadle vedle řidiče, což znamenalo mimo jiné i dostatečný prostor pro nohy, ale hlavně, že celou cestu jsem měla nádherně před sebou a bylo na co koukat!! Následující kilometry byly pro mne jedny z nezapomenutelných zážitků mého dobrodružného cestování a můj fotoaparát pracoval naplno. Asi 50 km za městem začínaly majestátné hory - Kyrgyz Ala-too Range a my jsme najížděli přímo do nich, jejich vysokou kolmou stěnu bylo vidět daleko před námi. Proplétali jsme se kaňonem a stoupali jsme až do výše 3586 metrů nad mořem do průsmyku Tor Ašuu. Hory jsme měli kolem sebe skoro na dosah ruky, jak se mi zdálo, a za každou zatáčkou další fascinující podívaná, den neměl mráčku ani škraloupu!
Když řidič viděl moji dychtivost pro fotografování, několikrát mi i zastavil a já na pár minut jsem se mohla rozhlížet kolem, až mi za krkem bolelo, jak jsem musela zaklánět hlavu, abych dohlédla na vrcholky! Dobrá silnice (zřejmě postavená s “cizí” pomocí), jak se zdálo spolehlivý i Mercedes a šofér první třídy. Zprvu jsem byla tak trochu nervózní, protože jedna zatáčka za druhou a v horách k tomu, ale s přibývajícími kilometry jsem byla už v pohodě a řidič měl řízení pevně v rukách. Konverzace v autě byla mezi všemi velmi živá, řidič mi potom i řekl, že tuto štreku tam i zpátky jezdí 2x až 3x do týdne, že má dvě manželky, obě miloval stejně, s každou má čtyři děti, jedna žila v Biškek, druhá v Oši, takže se nedivím, že byl pořád na cestě a vydělával. Byl to bodrý a povídavý chlapík, škoda, že moje ruština nebyla o chloupek lepší, ještě více jsem se mohla dozvědět. Těsně před vrcholem jsme vjeli do 2,6 km dlouhého tunelu a když jsme z něho vyjeli ven, octli jsme se v úplně jiné scenérii… Za prvé tam bylo zcela bílo - samý sníh, zamlženo, trochu pod nulou, ale hlavně na místo příkrých strmých skal jen nedohledný široký prostor kolem nás – tak takhle to asi musí vypadat v nebi!, blesklo mi hlavou - žádná stavení, jen v dáli pohybující se lyžařský vlek svědčil o lidské přítomnosti. Dalších pár hodin jsme projížděli pravou kyrgyzskou pasteveckou krajinou a tady mi pan řidič řekl: „Musíte sem přijet v létě, na místo sněhu pak uvidíte zelené pastviny, stáda dobytka, pastevce na koních, jurty, rozkvetlé jabloně, bublající potoky plné vody, polní květiny, zpívající ptáky a vše toto vroubené horami. To je pak nádhera!“ Dovedla jsem si to živě představit a v duchu jsem si slíbila, že se sem určitě vrátím. I nadále mi tato touha drží! Pomalu jsme pak sjížděli, rozlehlá plošina se zúžila, stále jsme se ale pohybovali v nadmořské výšce přes 3000 metrů. Druhý průsmyk Ala – Bel Pass je ve výšce 3184 m. Odtud pak už jen přímo dolů na jih. Jak kilometry ubíhaly, tak sníh mizel, teplota se přehoupla už zase přes nulu nahoru, ale hlavně ráz krajiny se měnil a měla jsem i pocit, že jsem v jiné zemi. Z industriálního ruského severu do zemědělského, konzervativního a muslimského teplejšího jihu, úrodného Ferganského údolí. Zmizely ruské barevné domečky a byly nahrazeny domky typu stavebnice ze sirek s plechovými barevnými střechami, kyrgyzského stylu.V jedné z malých osad jsme se stavili na oběd, chlapi měli nudle s masovým ragú, tzv. langman, já jen ty nudle, ale za to chleba bylo dostatek! Pečený chléb ve střední Asii stojí na hranici až uměleckého výrobku. Je plochý a kulatý, z bílé mouky pečený, ornamentálně zdobený a v několika velikostech. To nejlepší na něm ale je, že výborně chutná! Dá se koupit na tržištích i podél cesty a já jsem si ho dokonce, čerstvě ráno upečený, vezla i do České republiky, kam jsem z Uzbekistánu potom odletěla.
Konečně v Oši - město má dlouhou historii, v roce 2005 slavilo 3000 let od svého založení, ale lokální tvrdí, že je ještě starší… Legendy dávají kredit všem možným slavným lidem za jeho založení, od krále Šalamouna k Alexandru Velikému. Mongolové ho sice zdevastovali ve 13. století, ale netrvalo dlouho a město stálo opět v plné kráse a síle. V devatenáctém století přišli Rusové. Oš je sice důležitým centrem Kyrgyzstánu, ale asi 40% obyvatel jsou Uzbekové. Během minulých století národnosti zde žily promíchány v pospolité společnosti a až Stalin, aby získal větší kontrolu nad regionem, rozdělil území, hranice byly udělány velice “na divoko” a absolutně bez ohledu na etnické skupiny. Co jiného bychom od něho mohli očekávat? Postupně v roce 1924 – 1936 nově založené republiky byly přidruženy do SSSR. Následky trvají, bohužel, až dodnes. Z tohoto důvodu hodně Uzbeků stále ještě žije v okolí města Oš, jako třeba i hodně Kazaků v jiné provincii Kyrgyzstánu okolo Aralského moře, nebo Tadžikové v Uzbekistánu. Pořádně to náš Josef tehdy zamíchal! Na rozdíl od Kyrgyzů Uzbekové nejsou nomádi, ale drží se chalupy a jejich pokladnicí je právě půda. I když na povrch neviditelné, panují tu silné etnické sváry, které v nedávné minulosti dvakrát výbušně vyvrcholily. Želízkem v ohni, jak jsem pochopila, je rozdělení půdy a s tím i související práva. Oš, jen kousek od hranic a Ferganské údolí bylo vždy Uzbecké, teď se dělí o půdu s Kyrgyzy. Přečetla jsem si pár knížek o velmi bohaté i krvavé historii této oblasti, žádný z dobyvatelů, včetně Rusů, lidí nešetřil. Dalo by se psát a psát…
I když 70 let komunismu hýbalo touto oblastí, islám je zde stále velmi silný, obzvláště na venkově. Skoro každý, koho potkáte je muslim – při nejmenším v principu - na základě tradice, kultury i víry. Jsou postavené nové mešity a nebo alespoň staré jsou opraveny. Stalin jich nechal hodně zbourat a taktéž zakázal volání k modlitbě.
V Oši jsem strávila dvě noci, ubytování jsem si našla ve staré části města, v hotýlku, kde počítám, už i Genghis Khan spal, ale nebylo z čeho vybírat. Problém trochu nastal, když jsem si chtěla obstarat něco k jídlu. To už bylo kolem osmé večer, obchůdky zavřeny a tak když nic jiného nemohlo být, tak aspoň čaj v muslimské restauraci. Těšila jsem se na ráno a na čerstvý chleba! Rozpadávající se město nemá z dávné minulosti žádné zbylé památky, kromě rozlehlého městského trhu, jednoho z největších ve střední Asii, Jayma Bazaar, dalo by se říci je to takový větší bleší trh. Přesně v oněch místech kdysi prý byla karavanní stanice, velmi důležitá zastávka pro karavaník na Hedvábné cestě. Když jsem trhem procházela tak jsem si živě představovala, jak to tady asi muselo být, kde byla kovárna, kde jídelny, kde noclehárny - byť třeba i jen se senem apod. Bylo snadné si to před očima vybavit, neboť tu stály polozbořené stánky, rozpadávající se domy, pod nohami blátivá zem, binec všude, odpadky... Auta, autobusy, dodávky, taxi, no zkrátka chaos! Zboží tu byl ale přebytek, nové i staré, včetně tradičních pokrývek hlavy, nádherných nožů, pytle s moukou, obiloviny, zelenina, ovoce... Prodavači a prodavačky s růžolícími tvářemi po kterých se mi bude stýskat! Pár mladých hochů se mi snažilo prodat pytel brambor, pěkné, ale co já s nimi?, ptám se jich, já tu jen cestuji. Byli neodbytní. Zřejmě tu schází kupní síla. Co mne upoutalo byly stánky se šátky, které si muslimské ženy váží kolem hlavy. Nepřeberné množství, krásné barvy i vzory! Podle barvy šátku se hned pozná, zdali je žena Uzbečka či Kyrgyzka. Uzbekové jsou silně ortodoxní muslimové, takže ženy se strojí podle víry, tzn. dlouhé sukně i šaty. Šátky nosí hedvábné a světlejších barev, zatím co Kyrgyzky si vážou šátky pestré. Karavanní stanice byly něco jako Service Centra naší doby, s tím rozdílem, že místo benzinových pump zde byly stáje pro koně s pořádnou krmí a místa k odpočinku pro velbloudy.
Za podívanou zde rozhodně stojí Šalamounův trůn, je to velká masa strmé kamenité skály s pěti hrby, kterou je možno vidět odevšud z města. Kolik schodů nahoru vedlo jsem nepočítala, ale bylo jich hodně, podívaná však stála za to. Fertilní kus země, tolik důležitý pro lokální, jsem viděla jak položený na talíři. Na kopci nahoře je postavena malá mešita – modlitebna - Baburův dům, rekonstrukce originálu z roku 1497, která je už staletí poutnickým muslimským místem. V modlitebně sedí mnich a stále se modlí, pomodlí se i za vás, ale samozřejmě, že za peníze. Na místě mešity se tu prý kdysi modlil prorok Mohammed. Jméno dostala modlitebna podle budoucího vládce Indie, který si zde jako čtrnáctiletý chlapec zbudoval malý modlitební útulek právě onoho roku 1497. Zrovna když jsem to na vrchol vyšlapala, tak tu bylo asi 20 muslimských žen, které vážily cestu 630 km se sem podívat a v mešitě se pomodlit. Jak mi pak řekly, byla to nejdelší cesta jakou zatím kdy podnikly. Byly to takové veselé štěbetavé venkovské babičky se šátky kolem hlavy a hned jsem jim nějak padla do oka a začaly se se mnou bavit. Otázek byla spousta, hlavně ohledně mého sólo cestování, mého věku – na to jsem jim odpověděla, že jsem ho zapomněla a hned to byl důvod se zasmát. Podarovaly mne zmrzlinou, raději bych si sice vypila horký čaj, bylo tam “nahoře” dost zima, ale radost jsem jim nechtěla pokazit a zmrzlinu jsem s nimi snědla. Pak se začalo fotit. A hodně! Ženskou v kalhotách bez šátku na hlavě a samotnou k tomu asi často nevidí. Zkrátka pro ně jsem byla z jiného světa, do kterého ani nenakoukly a věděly o něm jen málo. Ale to i na ulici mě třeba zastavila skupina dívek, že by se chtěly se mnou vyfotit. Stále mě někdo okukoval. Připadala jsem si jako nějaká celebrita nebo osoba z Marsu, co zrovna přistála. Dostalo se mi pozvání přijít na návštěvu od jedné místní ženy z nich, přislíbila jsem, že ráda přijdu. Doopravdy jsem to tak mínila, ale pak jsem o tom přemýšlela… Jsem si jista, že to bylo srdečně míněno, mohlo by to být pro mne velmi zajímavé, jiná země, jiné mravy, ale… tradičně i zde se hostům vždy nabídne to nejlepší co dům dá, hlavně ale maso a nějaká ta specialita, jako jsou např. vnitřnosti z dobytka apod. Určitě bych je zklamala, kdybych jim řekla, že jsem vegetariánka a tak jsem pozvání odřekla. Venkovanky byly smutné, když se se mnou loučily, moc mě objímaly. Bylo to velmi příjemné setkání, hluboko se vrylo do mého srdce i paměti. Pokračovala jsem dál, šla jsem po hřebenu a přešla přes všechny hrby až jsem se dostala k Jeskynnímu muzeu, vkusně vtesaného do skály se spoustou lamp a skla. Zde je nástěnné uspořádání náboženského vývoje v regionu, hlavně se mluví o šamanismu. Titulky jsou psány i v angličtině, což rozhodně přidalo na zajímavosti materiálu. Po schodech pak dolů, okolo obrovské mešity staré 300 let, kde se denně modlí tisíc mužů a s kterou sousedí obrovský muslimský hřbitov. Je tu i muzeum Hedvábné stezky, ale nebylo to nic moc, byla jsem zklamaná. Zato okolní park byl již krásně zelený a umělecké velké sochy ho nádherně zdobily. Stavěla jsem se v kafeci na jídle, což bylo vejce – salát – chleba – kafe, jako bonus byla konverzace s majitelkou a až skoro navečer jsem došla zpátky k hotelu. Co je až zarážející v této oblasti světa, že tu nikdo nepospíchá, nikdo nemá naspěch, vstřícnost k druhému, lidé přátelští a vždy a všude s úsměvem. Potvrzeno častokrát. Nikdy jsem neměla pocit nebezpečí, nikdy mi nikdo nic neukradl a nebyla jsem okradena. V noci jsem ale dobře nespala, neboť byla sobota a z chodby se ozývaly mužské hlasy až skoro do rána. Občas se nestrefili do svého pokoje a tak pak volali své spolubydlící a nebo bouchali na dveře. I ke mně se chtěl někdo nastěhovat. Jak bylo vidět, lidé se rádi baví všude! Už je čas jít zase o kus dál.
Druhý den ráno jsem jela 9 km taxíkem k hraničnímu přechodu Dustlyk. Přivítala mě aspoň 100 m dlouhá fronta čekajících a tak jsem si řekla: „No nazdar, to vypadá tak na dva dny!” Lidé byli vybaveni jídlem i dekami, tak mi bylo jasné, že se do Uzbekistánu hned tak nedostanu. Potom ale jedna dobrá duše mi ukazovala, abych šla dopředu, skoro mě až vyhazovala z fronty. Trochu jsem otálela, ale strážný mě zřejmě spatřil v řadě, (opět se mi vyplatilo být o pár cm vyšší než ti kolem mne), pokynul, abych ho následovala. Dovedl mě přímo až k okénku s úředníkem – turisti prý mají přednost! A tak jsem si opět připadala jako celebrita, při nejmenším jako z kategorie VIP. Razítko a pokynutí, sbohem, Kyrgyzstáne a zas do neznáma. Po padesáti metrech byla pasová kontrola Uzbeků, ta už byla podstatně důkladnější, než kde jinde. Spousta otázek, proč a jak a kdy, kam a jak dlouho, ale asi byli s mými odpověďmi spokojeni, takže razítko vstupní jsem dostala a dny se začínaly počítat…
Čekalo mě 445 km do Taškentu, další den na cestě, další společná taxi. Mohla jsem sice letět, ale přišla bych o všechnu tu horskou nádheru, setkání s babičkami, hlasité ubytování a hlavně o dobré konverzace. O všechno to, co neznámo přináší sebou. Jistota a bezpečí není inspirací pro mne. Já si chci na všechno sáhnout, prožít to, vidět na vlastní oči, poznat svět, udělat si svůj vlastní úsudek. Nechci se spokojit s tím, co mě je často nadiktováno a čemu mám věřit. Cestování mě udržuje naživu, v chodu, přináší sebou neustále něco nového, něco neznámého, novou zkušenost, těším se na každé další ráno. Miluji chození s mapou v kapse, pokornost a skromnost jdou sebou ruku v ruce. Kolikrát to není ani cíl za kterým jdu, ale jen ta odluka od denního pořádku, režimu a vše s tím co je spojeného, to je co mě láká a vyzývá se zase někam vydat. Je to dobrodružství, které beru jak s tím dobrým, tak i s tou občasnou zranitelností. S tím se musí počítat.
Proč cestujete vy?
Naďa Humlová, duben 2015
***
