Po Velikonocích
Napadá mne otázka, jak se teď slaví české velikonoce? Pochopitelně moje pětatřicetiletá vzdálenost od rodné Moravy zanechala v paměti zcela odlišné Velikonoce, než jaké jsou dnešní.
Navíc v Kanadě jsou Velikonoce zásadně odlišné; státní svátek je Velký Pátek - den ukřižování a velikonoční pondělí zvané šmigrust je tu tradice zhola neznámá a pondělí je normální pracovní den; karabáče, pomlázka a podobně starodávné tradice plodnosti se tu nedělají.
Napadá mne, jestli se o Velikonocích praktikuje cosi podobného jako je vánoční pohádkový maraton opakující se rok co rok z pohádek půlstoletí starých. Kdoví, jestli je nějaký velikonoční televizní zvyk. Přiznávám, že si nevzpomínám jediný film pojednávající o Velikonocích, šmigrustu a malování vajíček.
Včera jsem se podíval na film, abych nezapomínal češtinu, zvaný Líbáš jako ďábel od režisérky Poledňákové, která zazářila filmem Líbáš jako bůh, který nebyl tolik o líbání jako o užívání mobilu a z neznalosti tohoto příručního přístroje vznikla zápletka. Víme, že milostný trojúhelník je zápletkou mnoha filmů, ale Poledňáková se nespokojila s trojúhelníkem, ale pojala čtyřúhelník jako pozadí filmu Líbáš jako ďábel.
Manželství po dvaceti či více letech už není co bývalo a tak nevěru páchají dva z manželství, které už nefunguje a rozpadá se; ti dva zamilovaní holoubkové nadále udržují vcelku funkční, dokonce konstruktivní vztah se svými bývalými partnery, což je navzájem dost štve, že ti bývalí toho druhého jsou užiteční, ba i prospěšní.
Holoubkové se rozhodnout vyjet na dovolenou a ne na nějaké blbé Kanáry, ale do Kasablanky; zde nastává série zmatků, když holoubek v Kasablance vsedne do vlaku na opačnou stranu, než ten, ve kterém sedí holubička; holoubek stíhá vlak s holubičkou směřující do exotického Marakeše, ovšem odehrává se to v Maroku a při šťastném setkání na peronu jsou holoubkům ukradeny kufry i doklady a peníze, takže jsou švorc v cizině.
Leč zde nastoupí oblíbená rekvizita Poledňákové a to je mobil; každý z holoubků volá bývalého partnera s žádostí o poslání peněz a ti bývalí bez váhání vyhoví. Když jsem to vyprávěl Evě, vznesl jsem otázku „Co horšího se ještě může stát holoubkům dovolenkářům?“
Eva, která se nerada dívá na filmy, ale ráda si je nechá ode mne vyprávět, řekla: „Únos? Teroristi?“
„Ale kdepak,“ řekl jsem a prodlel, abych podtrhl vynalézavost Poledňákové, „kdyby ti bývalí neposlali peníze na výpomoc zamilovaným holoubkům, ale ty peníze jim do Marakeše osobně přivezli.“
Eva zamávala rukou, a řekla, že takovou kravinu už nechce více poslouchat, marně jsem zdůrazňoval, že to je začátek filmu, první čtvrthodinka, a tím skončilo moje vyprávění filmu Líbáš jako ďábel.
Chceš abych Ti to dopsal, anebo po vzoru Evy oželíš?
Přeju hezké a klidné povelikonční období a všecko dobré.
Rosťa Firla
***