Fenomén – české lázně
Ano, je tomu tak, opravdu lze v případě našich lázní mluvit o fenoménu. Přesto, že Evropa z počátku mnohem více a dříve proslula existencí lázeňství, dokázaly si Čechy v tomto směru, byť později, vydobýt neuvěřitelné uznání a lze je považovat za lázeňskou velmoc. Vše, co napomáhalo vzniku a rozvoji českého lázeňství zde bylo, úžasná krajina, příhodné klima, nepřeberné množství využitelných pramenů.
Lázně, z počátku značně skromné, začaly vznikat, jednak díky šlechtě, na jejichž panstvích minerální prameny vyvěraly, dále díky církevním hodnostářům, kteří v léčebné síle viděli dílo boží a svou vzdělaností si s lázeňským léčením dokázali poradit a konečně díky bohatší vrstvě měšťanů, která ve využití objevených pramenů hledala jakési počátky podnikání a zajištění svého dalšího majetku. Největšího rozmachu dosáhlo u nás lázeňství v konci 18. a celém 19. století, což bylo zákonitě spojeno i s pokrokem vědy, techniky a společenské komunikace. U techniky pak hlavně s rozvojem železnice. Do lázní přijížděla ta nejvybranější klientela. Rozvoj nazývaný „Zlaté období lázní“ trval až do začátku druhé světové války. Nemalou měrou k rozvoji přispíval vznik zdravotních pojišťovacích ústavů, hojně též vznikaly zcela nové léčebné lázeňské metody. Kromě léčení minerální vodou a to jak jejím pitím, tak koupelemi, nenechala na sebe dlouho čekat ani slatina a rašelina se svými zábaly. K tomu ke všemu nelze nepřičíst fundované lázeňské lékaře, kteří lázeňství mnohdy zasvětili celý svůj život. Rok 1948 s vadnými komunistickými rozhodnutími rozvoj lázní na dlouhou dobu zcela pohřbil. Lázně se znehodnotily znárodněním a zůstal jen pokus, zbytky ještě trochu fungujícího lázeňství nabízet širokým vrstvám pracujícího lidu, jak političtí představitelé tehdy přesně uváděli. Úpadek lázní započal a trval prakticky až do pádu komunismu. Mnohé z lázní se už ani pak nepodařilo zachránit.
V současné době má Česko více než třicet fungujících lázní. V letech 1985-95 se projevil pokles zájemců o lázně o celých 30%, přičemž úloha lázní je jen obtížně zastupitelná. Po roce 1995 začal nesmělý nárůst. Zlom byl až v roce 2008, kdy lázně využilo více než 670 000 osob, přičemž rok 2000 představoval číslo kolem 400 000. Současná zahraniční klientela je zejména z Německa, Rakouska, Ruska, nárůst je u Izraele, USA a Slovenska. Odliv u Polska a Ukrajiny. Také nárůst zaznamenala domácí klientela, neboť české zdravotnictví právně narovnalo dosavadní nefunkční indikační systém, který českým lidem do značné míry omezoval možnosti lázeňského léčení.
Našimi nejstaršími lázněmi jsou Teplice v Čechách – svědčí o tom zachované a funkční vřídlo, tak zvané Pravřídlo, u kterého novodobý výzkum dokázal jeho existenci už z 8. století. České lázeňství při svém vzniku okamžitě pochopilo, že je třeba skloubit funkci léčebnou s funkcí společenskou, což dalo určitě základ celkovému rozvoji. A toto v našich nejstarších lázních platilo jednoznačně. Ne náhodou se Teplicím říkalo Salón Evropy. A kdyby žili, určitě by to dosvědčili jak Beethoven, tak Goethe, či Napoleonova Luisa, Vilém I., František Josef I., anebo pruský král Vilém, protože ti všichni a ještě mnozí další Teplice poznali. Co do proslulosti a brzkého vzniku na sebe nenechaly dlouho čekat ani Karlovy Vary, opět s tou nejbohatší a nejzajímavější klientelou, mezi níž pravidelně patřil i car Petr Veliký. Když už píšu o nejstarších, tak se zmíním i o lázních nejmladších a těmi jsou jihomoravská Lednice, jejíž lázeňský status je od roku 2007. Ještě před nimi primát mládí držely lázně Poděbrady se svou nabídkou léčby kardiovaskulárních onemocnění, se svou mírně nahořklou a silně železitou vodou, která poprvé vytryskla na nádvoří zdejšího zámku v roce 1905 a se svými nádhernými parky, ve kterých nikdy nechybí dokonale ztvárněné zahradnické dílo, obrovské květinové hodiny.
Asi ve světě nejproslulejší a nejznámější jsou už zmiňované Karlovy Vary. Jsou opravdu světové i se svou přírodní zvláštností, bohatým pramenem horkého vřídla. Všechny jejich minerálky jsou klasické kyselky, ale i termy s teplotou nad dvacet stupňů. Do Varů jezdím nerada, nemám tam v sobě žádný klid, uspokojení a českou hrdost, když jsem nucena dívat se na všudypřítomné nápisy v domečkovém písmu. Každopádně jsem tam bývala ráda hostem, ale nestojím o to, abych tam byla jako kurórtnik a pochutnávala si na oblátkje a nikoli české oplatce. Porevoluční rozprodávání Karlových Varů považuji za neodpustitelnou a nenapravitelnou chybu.
Svou proslulostí si nezadají ani další západočeské lázně jako jsou Mariánské Lázně, Františkovy Lázně, Kynžvart. Také tyto se mohou chlubit velmi vzácnou klientelou, mezi kterou patřili: Destinová, Wagner, Chopin, Goethe, Neruda, Dvořák, Masaryk, Kafka, Edison, František Josef I. a pravidelně anglický král Edvard VII. – ten posledně jmenovaný zde byl dokonce devětkrát.
Opusťme západočeské lázně a dopřejme si pár skromných informací o lázních Jáchymov, prvních radioaktivních lázních vůbec. V roce 1864 v jednom z tamních hornických děl vytryskl pramen vody, který zatopil šachtu – o radioaktivní vodu v šachtě nebyl žádný zájem až do časů madame Curie – pak se teprve vše přehodnotilo. Dnes Jáchymov tvoří svým významem jednu z nejdůležitějších součástí v komoditě českého lázeňství. Jáchymov nebyl sám s léčebnými účinky radioaktivní vody, na jižní u obce Zdravá voda byla též léčivá radioaktivní voda a kolem pramene malé lázně – ty ale do dnešní doby nepřežily.
A když už jsme tak trochu na jižní Moravě, je na místě konstatovat, že se zde nacházelo značné množství povětšinou menších lázní, které však z nejrůznějších důvodů nepřežily. Jmenujme alespoň Sedlec u Mikulova, Petrov u Strážnice, lázně Heliga v Čejči, ve Znojmě, Lískovci. Přežil jen Hodonín, nově již zmíněná Lednice a od roku 1982 Ostrov u Macochy, jehož léčebnou zajímavostí je speleoterapie.
Téměř každé české lázně mají svou osobitou zvláštnost, která není dána jen lokalitou, ve které se nacházejí, ale mnohdy zajímavostmi historickými.
Za vznik krásných lázní Bohdaneč, vděčíme tamnímu rodákovi Janu Veselému, bohatému nájemci rybníků. Ten zde už v roce 1897 u Rajského potoka založil menší lázně, přičemž jako lázeňská budova posloužily prostory bývalého pivovaru. Pro léčení použil Veselý zdejší rašelinu, která se nacházela na více než 40 hektarech v mnohametrových vrstvách a ve stáří kolem čtyř tisíc roků. K dalším lázním Karlově Studánce patří počáteční vzpomínka z 18. století na bruntálského měšťana Riedla, který si sám na sobě úspěšně ověřil účinky koupelí ve zdejší kyselce ohřívané žhavou struskou z hutí. Další budování zde provedl nejmladší potomek Marie Terezie Maxmilián II. František. V počátečních letech zde nebyly žádné lázeňské domy, ty se objevily až kolem roku 1803. Přesto se sem hojně za léčivou vodou jezdilo. Místo v té době neslo své zvláštní jméno Hinnewieder, což v překladu znamenalo něco jako Tam a zpátky. Pokusy plnit léčivou minerálku do lahví, nebyly úspěšné, láhve praskaly, takže se od expedice upustilo.
Dalším rybníkářem, který má na svém kontě počátky lázní byl třeboňský rodák Václav Horák. O lázeňství toho dost znal, neboť Třeboň mívala lázně očistné už od 15. století. Nelze však opomenout dalšího místního měšťana, učitele a podporovatele společenské kulturnosti Václava Hucka, který v roce 1883 ve městě v blízkosti Zlaté stoky opravdové lázně založil a to pro svou nemocnou dceru Bertu, které po ní také pojmenoval jako lázně Bertiny. Kupodivu ani komunistický režim nenechal bez povšimnutí ideálnost všech třeboňských léčebných podmínek a v roce 1975 vystavěl lázeňský kolos Auroru.
Jižní Čechy nabízejí další zajímavé slatinné lázně a těmi je Bechyně, mimo jiné s tradicí keramiky a vzpomínkami na zdejší panství Petra Voka.
Uvedené tvrzení, že za vznikem mnohých lázní stojí šlechta, podporují také snad nejslavnější moravské lázně Luhačovice. Byl to hrabě Vincenc Šereny, jemuž se založení lázní připisuje už v 18.století. V lázních vyvěrá kolem 16 pramenů, některé s názvy odvozenými od jmen šlechtické rodiny jako Vincentka, Ottovka, Aloizka. Lázně vždy byly a stále jsou proslulé všestrannou kulturností a nádhernou architekturou původních budov.
A nebyly to pouze světoznámé lázně, které vstoupily do dějin českého lázeňství, byly to i menší, ale neuvěřitelně oblíbené – určitě by se na ně nemělo zapomenout. Malé lázně Sv. Jan pod skalou v blízkosti Berouna z let 1904-1912 s vedoucím lékařem MUDr. Čapkem, otcem Karla a Josefa, určitě do výčtu patří. Stejně tak zaniklé a kdysi hodně živé lázně Balda u Poličky založené na léčivém studeném prameni silně železité vody. Léčbu zde vyhledával i Jaroslav Vrchlický. Každopádně lázně Sedmihorky, o jejichž vznik se zasloužil lidový léčitel Vincenc Priessnitz, zakladatel celého vodoléčebného systému. Stejně nelze zapomenout, že založil vodoléčebný ústav, který se stal později základem pro lázně Jeseník. V roce založení Sedmihorek v nich bylo pouze sedm pacientů, v roce 1842 už 58, později běžně kolem 500. Nechyběla zahraniční klientela z Rakouska, Ruska, Německa, Turecka i Švédska. Experimentovalo se zde s celou řadou nových léčebných metod, třeba s tak zvanými vzduchovými lázněmi, kdy za slunečna, dvě hodiny před obědem se chodilo na vytyčenou procházku jen v prostěradle a se slamákem na hlavě. Prosazovala se pitná kúra venkovského mléka a bylo toho mnohem víc. Pak lázně Toušeň založené 1868, které navštěvovalo obrovské množství osobností, jejichž seznam by byl velice rozsáhlý, tak za všechny alespoň Emil Pollert, Milan Rostislav Štefánik, Voskovec, Werich, Branald, Janáček, arcivévoda Karel s císařovnou Zitou, - lázně, které v soukromém držení poskytují služby stále.
Jak jinak ukončit „lázeňské povídání“ než několika skromnými informacemi o lázních Kyselka. Prameny zde byly objeveny už v 16. století, za pití Bukové kyselky se zpočátku dokonce platilo. Minerálka se začala plnit do nádob a roku 1793 vznikla továrnička na výrobu keramických nádob. 1826-27 postaveny lázně s neuvěřitelně chutnou vodou o čemž se vyjádřilo mnoho hostů, dokonce i řecký král Ota I. Pro zdejší lázně sehrál nejdůležitější úlohu český podnikatel italsko-německého původu Mattoni, který začal se stáčením minerálky do skleněných lahví – v roce 1876, kdy zároveň už byl majitelem lázní, to bylo více než milion lahví. Následný rozkvět lázní byl úžasný a trval až do konce druhé světové války. Po roce 1948 začaly lázně velice chátrat, budovy se rozpadaly, chutná voda vytékala rezavějícími zbytky potrubí a většinou tekla do základů budov, čímž urychlovala celkovou zkázu, střechy budov se rozpadaly a v jejich spárách začaly růst náletové rostliny. Z lázní se stávalo rumiště. Zběsilá privatizace po revoluci nic nevyřešila, ať se za ni stavěl Rus, Ital, Němec nebo Čech. Kyselka vlastně trvale a pomalu umírá – viděla jsem to na vlastní oči a bylo mi z toho na nic. Když v naší televizi běží reklama, kdy číšník na jakémsi banketu říká „Mattoni už není“ vždy si vzpomenu na lázně Kyselku.
Pro mé povídání to není zrovna pozitivně laděný konec, ale není všem dnům konec, plánuji si totiž prožít tři týdny v Bechyni a třeba pak ještě nějaký lázeňský pozdrav napíšu.
Jana Fafejtová – Praha
***
Lázně Poděbrady