Na nemocniční postel padá svět
Vážení přátelé, během posledních šesti měsíců potulování po nemocnicích se mi dostalo tolik projevů přátelství, že bych chtěl poděkovat co možná největšímu počtu svých laskavých krajanů. Pokouším se to udělat touto črtou.
Na nemocniční postel padá svět… Těmito slovy začíná Jiří Wolker jednu ze svých nejpozoruhodnějších básní. Pět slov, která se nezdají mít spolu něco společného. A žádné z nich není ani básnicky něžné a dokonce ani přítulné. Snad jen Machar uměl použít slovo tak užitkově: A padli všichni? Po zákonech vlasti. A někdy Bezruč: Maryčko, po stranách ostré jsou skály. Kolem nich utíká k Frýdku divoká, šumivá Ostravice. Slyšíš ji, rozumíš, děvucho z hor?... Černé Tvé vlasy se na skále chytly, bílé Tvé ruce se zbarvily krví... Myslíš, že kdo doly má, srdce má taky, tak jako ty, Maryčko Magdonova?
Nemocniční postel nebyla jediným tématem této Wolkerovy básně, kterou psal v době, kdy jeho život se úžil do soutěsky smrti (umíral na souchotiny: dřív než moh’ život k boji uchopit, zemřel mlád dvacet čtyři let). V této básni zní ještě jiné mocné téma Wolkerova mládí: Soudruzi do boje jdou za spravedlnost, soudruzi do boje jdou, a nikdo neschází. Ono vznešené téma spravedlivějšího světa, které Wolkerova generace – a nejen u nás, ale po celé Evropě – přijala za své, groteskně vykrvácelo v říjnové revoluci a v příštích 40 letech na bojištích a v koncentrácích málem celého světa.
Když jsem se nedávno sám seznamoval s nemocniční postelí, nemohl jsem si nevzpomenout Wolkerových veršů, které jako by byly palcátem vytepány do javoru. Ale také jsem znal schopnost tohoto čtyřiadvacetiletého básníka vidět svět (ten který padal na jeho postel) v jeho nejbrutálnějších obrysech a současně dávat Sbohem mým letním láskám, smyslným a žhavým. Byl jsem svědkem životů, kterým bylo přiděleno mnohem více roků, žitých pod věčným úhlem věčnosti a službě bližnímu než Wolkerovi, ale málokdo ve mně zanechal tak silný pocit ceny života a lásky, nejen mezi mužem a ženou, ale mezi lidmi vůbec, jako právě tento básník, odsouzený vzdát se předčasně všech krás života ve 24 letech. Pamatujete? Až umřu, nic na tomto světě se nestane a nezmění, jen srdcí několik se zachvěje v rose, jak z rána květiny. Tisíce umřely, tisíce umřou, tisíce na smrt jsou znaveni. Neboť ve smrti a zrození tu nikdo nezůstal jediný... Ale Wolkerova láska k životu neumřela s jeho smrtí: Ale má láska k světu ta bude žít v mých verších, v mých knihách zakletá je, ve všem co rád jsem míval, i ve vás, vás zraje...
Patří mezi drobné ironie života, že básníku, který umřel v roce, kdy já se narodil, jsem povinován vděčností za připomenutí hodnoty daru života.
Josef Čermák
***
Jedna zapomenutá připomínka
Milý pane redaktore, toliko kratičká poznámka k článku dr. Josefa Čermáka „Hledači věčných pravd“ (Satellite, 18. prosince 2014). Úryvek „Uzavírá se zvolna kruh, a jak se jeho křivka úží...“, který autor vzpomíná, nepochází ani od Josefa Hory, ani od Karla Tomana, ale nachází se v básni Jaroslava Seiferta Vějíř Boženy Němcové.
Jistě není zase tak moc důležité, kdo tyto, dle mého zdařilé, verše napsal. Naopak jsem rád, že dr. Čermák úryvek ze Seifertovy básně o Boženě Němcové, psaný v době Druhé světové války, připomenul ve svém článku.
Aleš Zeman -Burlington, Ontario
***