České střepiny

Na podzim jsem pobyla v Čechách vice než dva měsíce. Původně jsem to takhle sice neplánovala, ale jsem ráda, že se to stalo… Mám pro to několik důvodů. Miluji podzimní toulky českým krajem. Oslava pětadvaceti let svobody. Drahocenný čas strávený se svou maminkou.

Svůj dětský i dospělý život před emigrací do Kanady jsem prožila v Karlových Varech. Sice jsem se tu nenarodila, ale od té doby co si pamatuji, jsou Vary mým domovem. Tady jsem chodila do školy, prožila svoji první lásku i taneční. Rodiče sem byli z pohraniční Aše vyhoštěni, protože tatínek netahal s komunisty za stejnou pilku (jako soudce neplnil jejich příkazy jak a koho odsoudit, koho se zbavit). Mohli jsme dopadnout podstatně hůře. Stejně ho ale jednou dostali a odseděl si v Jáchymově několik let, než přišla amnestie. Přiřknuli nám tenkráte dům napůl rozpadlý, bez vody i tepla, s plastikem místo oken a pár chybějících zdí. V akci „musíme si pomáhat“ jsme zde za několik měsíců mohli už jakž takž bydlet. Stejně i tak jsem si tuto údolní kotlinu zamilovala a i nadále se do „svých“ Varů ráda vracím zpět. Když jsem po dvaadvaceti letech v roce 1990 sem poprvé přijela, tak jsem hned dvakrát zaplakala. Poprvé dojetím, že po tak dlouhé době opět stojím na rodné hroudě a po druhé, když jsem viděla, jak toto krásné město, česká chlouba, za vlády komunistů zpustlo.

Tajemství jeho stálé obliby, si myslím, že leží v kladných výsledcích léčebné kůry a v jeho půvabu. Je to město, které patřívalo k předním salónům Evropy, v jehož stráních a staletých zdech dodnes zní barokní zvony i valčíky sladké epochy. Z Evropy sem jezdil kde kdo, list významných jeho návštěvníků je na dvě stránky dlouhý. K jeho nejčastějším patřil např.: český král Karel IV., J. W. Goethe – celkem třináctkrát, Antonín Dvořák, jehož Novosvětská symfonie zde měla evropskou premiéru, ruská i německá šlechta a další. Pamětní desky na mnohých domech nám je připomínají. Jsou místa, která člověk nedokáže navštívit jen jednou. Vždycky se k nim vrací, opět si připomíná všechny jejich půvaby, které poznal a hledá nové.

MOJE Vary, nejslavnější české lázně a i jejich okolí, si myslím, že jsou jedním z těchto míst. Věhlas tohoto města založil vzácný dar přírody - teplá léčivá zřídla, jež upoutala pozornost člověka od nejstarších dob. O tom, jak se na ně přišlo, kdo objevil teplé prameny a jak vše vlastně začalo, koluje mnoho pověstí. Jen tak připomínám…


Snad ta nejznámější a nejvíce tradovaná je, že to byl sám český král, který měl na tom zásluhu. On totiž velmi rád jezdil na lovy a kdysi dávné karlovarské hvozdy bývaly hluboké i rozlehlé a žilo zde mnoho zvěře. Jednou se však přihodilo, že Karel pronásledoval jelena a onen paroháč tenkráte, ne že jen přeskočil jakousi výšinu, ale také malé jezírko pod ní. To se ale nepovedlo královským ohařům, kteří se hnali za ním. Spadli rovnou do oné horké vody, ze kterého stoupala i horká pára a chvílemi z něho dokonce tryskal vroucí pramen vysoko do výšky. A tak byly objeveny Karlovy Vary a Vřídlo, onen tryskající pramen 73°C teplý, který stále do oné dvanáctimetrové výšky stříká. Léta Páně 1358 se už hovoří o založení lázeňského města, jemuž císař udělil veškeré městské výsady a i erb v roce sedmdesátém. I když Karlovarský kraj, chráněný přirozenou hranicí Krušných hor, náležel po většinu dlouhých věků k zemím Koruny české, žili zde celou dobu i Němci a nutno říci, že právě německý živel až do předminulého století převažoval. Rozsáhlé lesy, ale i chudá políčka – to zde bývalo hlavním zdrojem obživy. Avšak brzy také léčivé prameny a zejména bohatství cenných kovů – zlata, stříbra i mědi - sem lákaly nové a nové příchozí, především ze Saska. Tradice a obyčeje se pak mísily s českými. Ale toto všechno je historie, jaký je dnešek?

Město je krásné a malebné, historické budovy a barokní stavby nádherně zrestaurovány, stačí se projít po kolonádě, nebo si vyjít na procházku do okolních lesů, či na zmrzlinový pohár na jednu z několika lesních vyhlídek a pocit nostalgie a omámení z tohoto místa se do nás neúprosně vkrádá. Každoroční mezinárodní filmový festival je stále živý, divadlo, koncerty – Dvořákův karlovarský podzim, jmenuji jen pár, o kulturní zážitky i prožitky není nouze. Český porcelán, kdysi chlouba republiky, teď již skoro neexistující, porcelánky - nejvyšší zdroj zaměstnanosti ve Varech a okolí jsou většinou pozavírané a nebo jsou zde noví vlastníci – Vietnamci. Lázeňští hosté stále přijíždějí, i když ne v tak hojném počtu. Ve staré časti města je spousta hokynářství, nákupních středisek a velkých supermarketů v okolí. Jak jsem tak pozorovala, tak se nakupuje to, co je momentálně v letáčku na slevě. Obchody naplněné zbožím, regály pomalu praskají, ale za tím zlevněným zbožím musíte hned. Nepřijdete-li do obchodu včas brzy ráno, když otvírají dveře, tak pak už nemáte šanci. Za pár hodin je zboží vyprodané. To nejlacinější – bílé rohlíky bez tuku a bez soli – jdou nejvíce na odbyt a pečou se po celý den. Na nákup zeleniny často už se nedostává peněz. I nadále tu sice panuje trochu rasistický nádech vůči Vietnamcům, ale nikde jinde místní spotřební zboží nenakupují. Za poslední rok vietnamských tržnic jen ve Varech přibylo několik. Po pravdě řečeno, jinde ani nakupovat nejde, kromě tedy značkových a drahých obchodů a ty jsou ruskou doménou. Začínají se objevovat ale drobné malé obchůdky jako papírnictví, zelenina, řezník, večerky, drogerie, pekárničky – ach, jak ten chleba božsky voní!!! – No zkrátka tak, jak to bylo kdysi, jenže teď s tím rozdílem, že tyto obchůdky jsou nabity zbožím, podpultovky a fronty neexistují a lidé sem chodí…

Pravidelné farmářské trhy jsou jednou v měsíci. Stále se spravují boty a i švadleny mají plné ruce práce. Opět se přešívá a látá. Myslím si, že důvodem je jednak dlouhá pracovní doba, často i dvě zaměstnání, rodina s jedním rodičem a také povážlivě hlouběji do kapsy. Zkrátka nezbývá času jít do supermarketů a tak ten rohlík, či chleba a salám je ve Večerce vždy k mání. Myslím si, že éra euforie z mega nakupování je pryč. Staří lidé velká nákupní střediska také nevyhledávají. Jsou to desítky metrů k ujití, než si obstarají svůj skromný nákup. Všude plno zboží, ale schází kupní síla. Ta se najde v davech na nedělní burze, nebo-li bleším trhu. Tady se dostane koupit všechno, jak staré tak i nové, většinou dovezeno Romy z Německa. Častokrát v naší české historii jsme se museli přizpůsobit a to podmínkám hodně drastickým. Jsme národem, který si vždy poradil – žito se vyměnilo za mléko, pila se cikorka, já ti dám slepici, ty mi dáš brambory a tak se zase přizpůsobujeme. Ceny vstupenek na kulturní představení se také přiblížily Západu, masové návštěvy kin či divadel není vidět, ale ani fronty před knihkupectvím na nové knihy, bohužel, jak to bylo kdysi. Knihy se moc nekupují, spíše se půjčují z knihoven, které jsou velmi dobře zásobovány. Smekám klobouk.

Po několik století sem proudily tisíce pacientů i turistů, ale teď jak se zdá, Karlovy Vary mají již po sezóně. Toto padesátitisícové krajské město, jemuž poslední dobou ubývají obyvatelé, je známé také i svou ruskou stopou. Už v roce 1711 se sem poprvé přijel rekreovat car Petr I. a další jeho návštěvy následovaly. V roce 1893-97 byl zde postaven pětikopulový pravoslavný kostel sv. Petra a Pavla. Rusové vozí rubly i po třech staletích, ale tu nejbohatší klientelu let minulých vystřídali chudší příbuzní. Nedaleko od Varů je i letiště s přímou linkou do Moskvy. Pamatuji se již od mých dětských let, že dominantní stavba města - hotel Imperial, postaven v letech 1910-12, byl vždy sanatoriem pro ruské pracující. Bylo je všude po městě vidět a hlavně v obchodech. Nakupovali vždy ve velkém. „ Po krymské krizi jezdí Rusů míň“, jak mi říkal jeden stánkař prodávající porcelánové kalíšky u Vřídla. Moc na odbyt mu nešly. Historickým centrem se dopoledne nejčastěji loudají asijští výletníci a sem tu a tam i muslimky v šátcích. Ruštinu jsem skoro vůbec neslyšela. Nápisy v azbuce však zůstávají – na směnárnách, v obchodech s kožešinami či šperky, v realitních kancelářích. „Už teď je zřejmé, že odliv Rusů může mít dopady na místní zaměstnanost a tržby v hotelích či v obchodech. Bez živého cestovního ruchu budou Karlovy Vary jen městem s teplou vodou a tisíce lidí přijdou o obživu. Nedělejme si iluze, že by se výpadek ruských hostů dal nahradit jinou klientelou. Vary na turistickém ruchu závislé jsou a budou“. Takto se k situaci vyjádřil místní radní Edmund Janisch. Jaká bude budoucnost Varů?

Chytla jsem se příležitosti a jela 17. listopadu do Prahy na oslavu 25. výročí sametové revoluce. Zdálo se mi, že v Praze byla celá republika včetně příslušníků policie!! Takového národa se sešlo! Můj šestý smysl mi přinutil koupit si jízdenku na autobus již několik dní dopředu. Dobře jsem udělala, dostala jsem poslední dvě (cestovala jsem se sestrou). O průběhu dne bylo toho hodně napsáno, každý ví o vajíčkové epizodě na Albertově, o tisících lidí shromážděných na Národní třídě s červenou kartou v ruce, o panu prezidentovi a jeho prohřešcích i o jeho pro-ruské inklinaci, o průvodu na Hrad i alegorickém na Kampu. Věřte mi, že jsem ještě nikdy v takové tlačenici jako na Národní nebyla. Jeden nemusel stát ani na svých, těla okolních vás velmi dobře podpírala. Manifestace byla svolána na jedenáctou hodinu, trvalo to delší čas, než davy prořídly. Každý pak spěchal na Albertov. Všechno pěšky, tramvaje stejně nejezdily. Václavák v tuhle dobu byl průchodný, jen stánkaři s občerstvením zaplňovali plochu. Před pětadvaceti lety jsem na Václaváku ani na Národní sice nebyla, ale jsem si jista, že ona atmosféra byla nabita něčím jiným, než teď po dvaceti pěti letech. Jako kdyby ona romantika tehdejší revoluce – volání po svobodě – vyhasla. Prý se vytratila již hodně dávno a byla nahrazena heslem Prosperita. A tak jak o tom přemýšlím, byla to revoluce nejen frustrovaných občanů, kteří postrádali lidská práva a svobodu, ale také revolucí frustrovaných konzumentů, kteří si kolikrát museli shánět i základní spotřební zboží všude možně. Teď je svoboda, zboží všude hodně, ale radosti málo. Čím to je? Vždyť přece právě listopad 1989 otevřel cestu k systému, který alespoň relativní blahobyt dovede zařídit. Lidé se mají jak nikdy dříve. Mohou si vybrat nejen co si koupí, ale kde si na to vydělají, kde ty peníze utratí a co budou číst. Pro pochopení deziluze dnešních Čechů je nutné, si myslím, pochopit jejich sny z roku 1989. Tehdy byl národ sjednocen ne tím, co by chtěl, nýbrž tím co odmítal. Že by od snů k procitnutí? Kapitalistický blahobyt přináší sebou pyramidovou nerovnost a také nejistotu. Strach ze ztráty místa, z nesplacené hypotéky, z exekutora a podobně. Už se nemusíme bát, že k nám ve čtyři ráno vtrhnou tajní. Ale mnozí mají strach, že na jejich dveře po ránu zaklepají exekutoři. Slova jednoho manifestanta z Národní třídy. Je dnešní strach méně tíživý? Těžko říci, ale možná, že zachvacuje větší část populace než ten před revolucí. Pro velkou část obyvatelstva Listopad 1989 už je jen historické datum. Pro ty druhé, pro něž šlo o klíčovou událost, zbývá teď pocit, že tím Listopadem začalo něco, co se nakonec nepovedlo. A tak ze 17. listopadu se stal státní svátek jako každý jiný. Politici chrlí fráze a občané mají den volna. Já samozřejmě budu tento den navždy světit, jak se patří, dostalo se mi svobody cestovat volně do „mých“ Varů a mé rodné země!! Z Prahy jsem ten den odjížděla velmi zklamaná. I když jsem stále v srdci doufala, že tomu tak není, tak přece jen se mi potvrdilo, že důvodem srocení a sjednocení v tomto dni nebyla oslava 25 let svobody, ale bylo to davové sjednocení se v odporu vůči prezidentu a to je vlastně dost smutné.

Jáchymov je malé městečko a lázně založené roku 1516, ležící v objetí Krušných hor těsně pod Klínovcem a nedaleko od Karlových Varů. Je známé svou bohatou a na tři sta let dlouhou hornickou tradicí, ale je poznamenáno i tragickou minulostí posledního období těžby, které zde probíhalo od roku 1945 – až do začátku šedesátých let minulého století. Jáchymov vešel čtyřikrát do historie. Na počátku 16. stol. to bylo stříbro, v 19. stol. uranové barvy na sklo a porcelán, r. 1898 objev prvku radia a po válce urychlená těžba uranu pro vývoj atomové bomby.


Zbytky hradu Freudenstein, který nechal roku 1517 postavit zakladatel města hrabě Štěpán Šlik, patří k nejstarším památkám Jáchymova. Od roku 1519 se v jeho sklepeních razily proslavené jáchymovské stříbrné mince - tolary. Tyto mince ryzosti 931/1000 byly všude ochotně přijímány a staly se základem pojmenování měny USA-dolary. Hrabě Šlik prý moc vydělával, tak král mu omezil jeho práva a v 17. stol. byla ražba mincí ukončena. Když manželé Curieovi izolovali z jáchymovského smolince radium, zdálo se, že medicína našla zbraň proti rakovině. Na to konto těžba uranu stoupá, stejně jako cena radia. V Jáchymově prosperují radioaktivní lázně, ale rozkvět města přerušuje nacistická okupace, kdy se státní uranové doly stávají majetkem německé říše. Hitler měl zřejmě hlavu plnou jiných starostí a zdejších dolů se prakticky nedotkl. Po válce přešly uranové doly opět do rukou československého státu a 11. září 1945 oddíl Rudé armády je obsadil a začali jsme tvrdě platit za osvobození. Od té doby byl do Jáchymova a jeho okolí povolen vstup pouze na propustky sovětského štábu v Karlových Varech. Sověti se netajili cílem zlomit s pomocí českého uranu americký atomový monopol. A tak svobodné hornické povolání se dostalo do vleku politických zájmů jedné země. Nejdříve zde uranovou rudu sice těžili němečtí zajatci, ale brzy je nahradili vězni domácí produkce. V oblasti Jáchymovska a Slavkovska bylo v letech 1949-53 zřízeno 18 vězeňských táborů, každý se svým jménem, které byly velmi rychle zaplněny vězni, z veliké většiny politickými, kteří byli nuceni k namáhavé vyčerpávající práci v podzemí. Ze slov mého tatínka, který si zde také odseděl pár let svého života, ani nelidské poměry na táborech po práci nebyly výjimkou. Sami vězni byly v řadě případů svými vězniteli utvrzováni v přesvědčení, že jsou pouze muklové - muži určeni k likvidaci. Na druhé straně bylo prý mezi nimi i pár s lidskou tváří, díky Bohu, ale také ti prý často po udání byli odsouzeni k vysokým trestům. Považuje se za prokázané, že do roku 1961 poznalo bědný život v táboře kolem 65 tisíc lidí. Éra nucených prací vězňů na Jáchymovsku končí v červnu 1961, budovy - evidence zlikvidovány. Zůstala jen generace lidí s trvale poškozeným zdravím (věřím, že už jich přežívá jen pár), zdevastovaná krajina a zchátralý Jáchymov, kde nacházejí v horní části města svůj domov početné rodiny Romů. (Dnes mi právě sdělila maminka, že multimiliónové investice jsou plánovány na opětné zvelebení a rekonstrukci města). To jen tak ve zkratce… Osudů, příběhů, statistik je požehnaně, hodně toho bylo i napsáno. Tuto temnou kapitolu našich poválečných dějin připomínají expozice muzeí v Příbrami a Jáchymově. Současně se zde můžete seznámit s dokumentací o významu Třetího odboje v letech 1948-68 jako výrazem odporu většiny občanů proti metodám totalitní komunistické diktatury. Do Jáchymova čas od času se jedu podívat z nostalgické památky na mého tatínka. Za podpory KPV (Konfederace politických vězňů) je zde pro zájemce vybudována Historická naučná stezka, tzv. Jáchymovské peklo, asi 8,5 km dlouhá, která nejdříve ujasní, proč tábory vznikaly, co bude k vidění a pak následuje celkem 12 zastavení s detailními informacemi. Stezka vede částí jednoho z kdysi nejslavnějších důlních revírů Českého státu. V 16. stol. bylo město Jáchymov po Praze druhým největším městem. Bylo zde několik stovek otevřených jam a štol. Koncem května každého roku se u kostela sv. Jáchyma pořádá pietní vzpomínka na všechny ty, kteří táborskou bránou prošli, kladou se věnce  a je řečeno i pár slov. Na velkých kamenech před vchodem do kostela jsou vytesána jména všech lágrů. Zelenému paloučku dominuje centrální plastika Brána svobody, která znázorňuje zlomenou mříž, opřenou z jedné strany o muže, z druhé strany o ženu.

Tatínek se v roce 1989 stal spoluzakladatelem Občanského fóra i pobočky Konfederace politických vězňů ve Varech, byl účastníkem III. odboje. Jako právník, který za totality raději dělal zásobovače, se po revoluci opět vrhl, pilně do práce: „…Komoušům nic nedaruji!!!“ říkal a vyřídil přes sto žádostí o restituce pro své bývalé spoluvězně. Samozřejmě bezplatně, jen občasný pohled do skřínky s alkoholem svědčil o jejich vysokém počtu. Pamatuji na prvních pár let po devadesátém, že s tatínkem nebyla vůbec řeč. Samý papír, telefony, soudy, lidé… Vždy byl šťasten, když další žádost kladně vyřídil. Nikdy se neohnul. Jsem ráda, že byl můj táta.

Jako šlehačka na dortu byl čas strávený s mojí maminkou. I když je jí už 92 let, stále žije sama ve svém pohodlném bytečku a nemíní odtud jít. Říká, že nás přijde v noci strašit, když ji dáme se sestrou do odklaďáku, nebo-li domova důchodců. Když jsem tak viděla, kolik prášků denně spolyká, kterými nemocemi si prošla, tak se kolikrát i divím, že stále tak dobře přežívá. Jaký má recept na kvalitní stáří? Jaké je její tajemství? Stále samostatná - ach, kdyby jen ty nohy chtěly trochu lepší chodit! – je to jediné, co od ní slyšíme. Neztrácí humor a dobrou náladu, denně luští křížovky, u televize jen večer. Myslím si, že je to ta její silná vůle být a zůstat nezávislá, která ji dává onu potřebnou energii. Obdivuji ji za to, že i v jejím pokročilém věku si stále dovede, celkem se snadností, jak se zdá, udržet zájem o denní činnost a nepropadá se do světa mouchy snězte si mne. Vduchu si moc přeji, abychom spolu už zase brzy seděly u stolu a četly noviny, debatovaly o tom či oném, sledovaly televizní seriál, občas šly za módou a nebo na oběd. I když mě často hubovala, že nejím maso, že jsem hubená, nebo že se mám už šetřit – tím míní už žádné další Camino, tak vím, že to z ní mluvila starost o mne. A i když už jsem tou dorostenkou, tak jsem stále její dcerou a ona můj vzor a moje MAMINKA.

Za zmínku by ještě stála návštěva vánočních trhů v Chebu, nebo hradu Lokte, Božího daru – nejvýše položeným horským městečkem ve střední Evropě (1028 m n.m.), procházky povodím Ohře a další jiná zajímavá místa v okolí. Je jich tu plno a je tu krásně. Po Varech jsem všude chodila jen pěšky, mám to tu ráda, líbí se mi tu…Odjížděla jsem s radostí, že se to stalo a těším se na příště.

Stejné i vám.

Naďa Humlová – St. Catharines

***