Tančící Praha
Jako každý rok touhle dobou, začíná Praha pomýšlet na plesovou sezónu a radovánky s ní spojené. Chystá se i na již tradiční ples v Opeře, který byl v Praze otevřen poprvé už v roce 1948. Tehdy byl v jeho přípravném výboru dokonce Rafael Kubelík. Mnoholetá odmlka byla definitivně prolomená až v roce 2009. Ples v Opeře, který má rodnou kolébku ve Vídni, kdysi pro Prahu oficiálně podpořil i sám vídeňský starosta, takže mu tím vlastně udělil jakési povolení a uznání. Ples v Opeře je naprosto velkolepá událost navštěvovaná představiteli politické moci, kultury, vědy, byznysu a to nejenom z českých řad, ale i z ciziny. Nelze se nezmínit i o nemalé účasti šlechty, která tomu celému dává jakési třpytivé vyjádření starých bohatých, uznávaných a společenských časů. Plesy ke šlechtě prostě patřily a šlechta k nim. Nelze také opomenout skutečnost, že každoročně je ples v Opeře vystaven řadě kritik těch, kteří se domnívají, že jde výhradně o bohaté snobství, hru na aristokratickou noblesu, jakési hogofogo, už méně nebo vůbec, si kritika všímá toho, že ples je i význačným dárcem financí pro sociální využití.
Takhle to vlastně probíhá u všeho, co patinu bohatého života předvádí a zřejmě to neplatí jen pro Česko. Zajímavým momentem posledních dvou ročníků je ale fakt, že ples v Opeře navštěvují mnohem mladší ročníky, než tomu bylo dříve a platí to i o přijíždějících kulturních a společenských celebritách z ciziny. Znám českou mladou dvojici, která v žádném případě nepatří mezi nějaké současné zbohatlíky, a ta se celý rok na ples těší, na to, že zde uvidí zajímavé osobnosti, dokonalé oblečení, doprovodný program na vysoké úrovni a svou účast na něm považuje za jakýsi společensky a kulturně zajímavý osobní počin a to i navzdory nemalému finančnímu obnosu za vstupenky.
Letošní ples bude mít změnu v moderátorovi a namísto inteligentního a odborně dokonalého Marka Ebena nastoupí neméně dokonalý a oblíbený Leoš Mareš. Poprvé též není ples zasvěcen nějakému vybranému významnému jubileu, letošním jeho mottem je „Savoir vivre“ čili „Umět žít“. Opravdu je na co se těšit, 365 sedadel dá přednost tanečnímu parketu na den 7. února 2015 - pouze pro tento jediný účel k této technické přeměně v opeře dochází. Oslnivý ceremoniál doplněný úryvky operních arií a tanečními sekvencemi a bezchybný hudební doprovod orchestru Státní opery je zárukou dokonalosti celého plesu. Zatím jsou v utajení jména pozvaných světových celebrit a tak nemohu připojit už k těm dřívějším jejich přehled. Mohu zatím jen sdělit, že letošní taneční hvězdou večera bude Julia Makhalina, primabalerína Mariijského divadla v Sankt Petěrburgu.
Vždy jsem měla a stále mám ráda plesy, taneční soutěže, balety a vlastně vše, co je nějak s tancem spojené a nedá mi to, abych v tomhle mém povídání nezabrousila k tanci ještě z nějakého jeho dalšího úhlu pohledu. A pro tohle mé povídání jsem si vybrala poněkud zvláštní směr a to jednu z moderních pražských staveb, pojmenovanou Tančící dům na Rašínově nábřeží poblíž Vltavy.
Vlastně také to teď bude o tanci, i když s určitou nadsázkou. Takže, „Smím prosit“? Dům je postavený v místě kde byl v době druhé světové války zcela vybombardován rohový dům na dnešním Rašínově nábřeží a Jiráskově náměstí. Dům byl zničen v únoru 1945 při jednom z amerických leteckých náletů a nesl obrovské ztráty na lidských životech. O vzniklou proluku na neuvěřitelně lukrativním místě brzy začal nelítostný zájem a boj. Nikomu to však nevyšlo ať už z důvodu, že se proti postavily příslušné úřady nebo z důvodů jiných. Nápadů pro vyplnění proluky bylo nebývalé množství, bytová výstavba, administrativní budovy pro nejrůznější účely, sídlo Svazu novinářů, obchodní zastupitelství Maďarské lidové republiky a další a další. Ještě v roce 1988 ale zel vybombardovaný roh prázdnotou a někteří tehdejší architekti se vyjadřovali, že se zde jedná o celkově malý půdorys cca 20x30 metrů, složitou dopravní situaci, nemožnost potřebného zásobování, náročnost při celkové architektonické estetice nové stavby a její tíživé zapojení do stávající zástavby. Mezi pražský lid se tehdy dostala i ničím nepodložená informace, že proti zastavení proluky je sám Václav Havel, bydlící v sousedním domě. Později se ukázalo, že opak byl pravdou. Zajímavý byl tehdejší názor architekta Pavla Pirka, který mimo jiné prohlásil, že by nová budova měla mít charakter vysoce reprezentační, neboť se bude nacházet na nároží a Praha je svými dokonale ztvárněnými nárožími proslulá.
Definitivní změna nastává v roce 1992, kdy rohový pozemek koupila nizozemská pojišťovna. Tehdy se poprvé objevuje jméno architekta Vlado Miluniče, který žije v sousedním domě, patřícím rodině Havlových. Také tehdy vzniklo nemalé množství projektů, ke stavební realizaci byl posléze vybrán projekt Vlado Miluniče. K jeho osobě jen několik málo poznámek. Narodil se v Záhřebu, kde do svých asi čtrnácti roků žil u babičky, neboť jeho rodiče emigrovali do tehdejšího Československa a Titův režim trval na rozdělení rodiny. Milunič později do Československa natrvalo přesídlil a vystudoval zde architekturu. Kdesi jsem si přečetla jeho výrok: „Jsem československý architekt, protože mám československé vzdělání a cítím se jako Jugoslávec na protest proti primitivnímu nacionalismu, přestože Československo ani Jugoslavie už neexistuje. Žiji v Praze na půl cesty mezi Jadranem, kde jsem prožil dětství a Drážďany, kde mám část předků.“
Projekt Vlado Miluniče na zástavbu proluky byl nesmírně avantgardní. To celé se dále ještě umocnilo šťastným pracovním spojením Miluniče s jedním z nejuznávanějších architektů a designérů světa Frankem O. Gehrym. Tančící dům je tedy jejich společné dílo. K Franku O. Gehrymu také pár poznámek. Narodil se roku 1929 v Torontu v chudé rodině druhé generaci polských židů, původem z Lodže. Má nejvyšší možné vzdělání architektury v USA a má za sebou celou řadu světově uznávaných a supermoderních staveb. A teď je jeho tvůrčí podpis i u nás v Praze na Rašínově náměstí!
Začátek byl o tanci a konec povídání bude také o tanci. Inspirací pro onen moderně pojatý Tančící dům byla totiž myšlenka ztvárnit americkou legendární taneční dvojici, a sice Freda Astaire a jeho partnerku Ginger Rogersovou. Oba se celý život věnovali tanci, herectví, zpěvu a Astaire ještě choreografii. Jako dvojice byli světově známí a oblíbení, působili na počátku 20. století v neuvěřitelném množství zejména muzikálových komedií. Jako taneční pár byli prý oba naprosto jedineční. Budova Tančícího domu má dvě věže, z nichž jedna nese jméno Ginger a druhá Fred. Freda představuje věž kamenná, lépe řečeno betonová, Ginger věž skleněná, ladně prohnutá v tanečním postoji, možná jako v tangu – a také proto, aby nestínila výhledu z vedlejšího domu. S trochou nadsázky má Ginger rozevlátou sukni přímo do Jiráskova náměstí. Na vrcholu věže symbolizující Freda je kupole s konstrukcí z kovových trubek potažená nerezovou síťovinou, zahalená do pomyslných vlasů. Představuje hlavu medúzy. Tančící dům se protančil ke svému otevření v roce 1996. Stavba získala prestižní ocenění amerického časopisu „Time“ – zvítězila v kategorii design roku 1996.
A k celému povídání už jen to, že tanec je výsostní pohybovou aktivitou s doprovodem hudby. Tanec může navodit lepší náladu a může být i vyjádřením pocitů tanečníka, čímž smí být považován za umění. Celé tohle tvrzení platí i pro Tančící dům. Oba jeho tanečníci třebaže jen z betonu, skla a kovu jsou bezchybní. Náladu dům navozuje více než dobrou. Trošku odlišnou je doprovodná hudba, protože ji tvoří hluk velkoměsta, rušné Jiráskovo náměstí, krásný mostní oblouk přes řeku, pohled na Hradčany a ubíhající voda Vltavy. A celé je to opravdové umění!
Tak jako určitou měrou zvyšuje prestiž Prahy ples v opeře, konaný v krásné neorokokové budově a přidává svou existencí podíl na vytváření renomé Prahy jako místa s pohádkovým „genius loci“, tak také tančící dům zvyšuje umělecké procítění Prahy jako takové, už dávno je vyhledávaným místem turistů a možná, že si tam lze i představit slávu jmenované taneční dvojice a třeba i tolik proslavené stepování Freda Astaire.
Jana Fafejtová – Praha
***
