Čas plesů, masopustů a doba půstu

Čtyřicet dnů před velikonocemi na popeleční středu ráno je povolen poslední hlt kořalky a oběd má být již přísně postní. Jestliže je začátek období plesů vždy po svátku Tří králů - 6. ledna, konec masopustu se řídí podle velikonoc. Moje generace bohužel masopusty moc neprožívala a že by bylo nějaké velké masopustní veselí v Torontu také nepozoruji. Matně si vzpomínám na maturitní plesy, kdy jsem se většinou setkával před maturitou se spolužáky z deváté třídy na plese jejich školy a po maturitě se spolužáky z průmyslovky na našem plese. Jak čas běžel a normalizace se přitvrzovala i toto období plesů se nějak vytratilo.

Letošní zima a snad vzpomínka na film Vojna a mír mne vyprovokovaly, abych po letech vyrazil na ples farnosti svatého Václava. Nebyl to sice ples, na kterém Nataša Rostovová vzplála láskou ke knížeti Andreji Bolkonskému, jak si pamatuji z tří a půl hodinového filmu, ale trio Mira Letka s Jozefem Lesayem a Elizabeth Martins zpívalo písničky, které jsem znal z konce šedesátých let například od Chubby Checkera Twist Again, Beatles či snad písničky od Olympicu nebo i latinsko-americké rytmy a to díky  původu zpěvačky  - zkrátka retro.

Vloni v létě jsem oprášil staré magnetofonové pásky a přehrál si je do počítače. Od té doby, byť v mizerné kvalitě si je občas hraji, ale zkusím se vrátit k filmu. Většině z nás, co jsme tří a půl hodinový film s Audrey Hepburn viděli, se vybaví právě scéna na plese. Z románu je jasné, že Lev Nikolajevič Tolstoj popisuje detaily napoleonského tažení. Slavný spisovatel znal dokonale vojenskou strategii Kutuzova, prostředí armády, přesto nebo právě proto, se rozhodl pro radikální pacifismus. Car ho pokládal za revolucionáře, kterým však v žádném případě nebyl. V závěru života byl vyloučen z církve jako

kacíř. Důvodem bylo jeho odmítání dogmatu o trojjedinosti Boží a ostrá kritika militaristické role církve (žehnání zbraním, podpora válkám) – wiki.

Je zajímavé, že myšlenka pacifismu se vlastně objevuje vždy jako reakce na násilné řešení problémů. Petr Chelčický (podle historika F. M. Bartoše se jednalo o zemana Petra Záhorku ze Záhorčí) svým učením odpovídá na revoluční husitskou dobu v první polovině patnáctého století.

Mahátma Gándhí se k nenásilí dostal přes búrské války. Jeden z jeho pozdějších neověřených výroků je:  „Kdybych byl postaven před rozhodnutí mezi zbabělostí a násilím, zvolil bych násilí.“

Ze zbabělosti nelze podezírat ani dr. Martina Luthera Kinga či Joan Baezovou, pocházející z kvakerské rodiny, která přijela v létě roku 1989 na Bratislavskou lyru podpořit Václava Havla a písničkáře Ivana Hoffmana. O pár let později se nebála zpívat v obleženém Sarajevu.

Švýcarský dramatik Friedrich Dürrenmatt, který se velice často odvolává na dánského filosofa Sorena Kirkegaarda odkazuje na tři polohy vzdoru. První je okamžik, kdy vše přijímáme s lhostejností či zbabělostí. Netečně, jakoby bez zájmu. Druhý stupeň je, kdy se chce oběť bránit násilím a vzdoruje. Třetí cesta je cesta pokory a nenásilí.

Bohužel politici tento postoj neznají a proto se objevují silová řešení. Řada českých osobností v roce 1938, po Mnichovu, se nedokázala s novou skutečností vyrovnat a když selhaly zbraně, přizpůsobila se. Do dneška se řeší, jestli se mělo bojovat nebo nemělo. Pamatuji se na jednoho bojovného legionáře, jak se před léty v torontském vysílání Nové vize rozčiloval nad národem švejků, který se vzdal v roce 1938 bez boje a vzápětí pokračoval: „…vždyť ty Němci měli tak ubohou armádu, že když přijeli k nám do Vysokého Mýta, museli jsme je traktorem tahat ze závějí…“ Josef Švejk by v tomto případě spíše předstíral žaludeční nevolnost nebo by německé vojáky nasměroval na opačnou stranu. Dánský nenásilný postoj v době druhé světové války svědčí o tom, že nebyly pouze dvě alternativy. Před druhou světovou válkou žilo v Dánsku 8000 židů. Díky pomoci dánského hnutí odporu (Modstandsbevægelsen) a mnoha obyčejných občanů se podařilo během války většinu dánského židovstva evakuovat do neutrálního Švédska. V minulém čísle jsme přinesli článek Johna Freunda, kolik židů (osmadvacet z tisíce) se vrátilo do města (Českých Budějovic), odkud pocházel.

Zajímavá je úvaha Miloše Rejchrta v českém rozhlase věnovaná postoji církve k tomuto období: Když 1. října 1938 německá branná moc obsadila české pohraničí, arcibiskup Adolf Bertram jménem všech německých kardinálů poslal Adolfu Hitlerovi děkovný telegram a oznámil mu, že celá katolická církev v říši oslaví v neděli vůdcův úspěch slavnostním vyzváněním. Také v říjnu 1939, když bylo poraženo Polsko, zvonilo se v německých kostelích na oslavu vítězství celý týden. Před tím, těsně po napadení Polska Německem, vyzvali němečtí biskupové bojovníky na frontě, aby poslušni svého vůdce Adolfa Hitlera, splnili všechny povinnosti i za cenu nejvyšší oběti.

Ne všichni katolíci uposlechli. Rakouský kněz Franz Reinisch, který mimochodem působil půl roku ve farnosti na Šumavské Kvildě, byl na jaře roku 1942 povolán do armády. Nastoupil, ale vzápětí byl uvězněn, protože odmítl složit vojenskou přísahu se slibem věrnosti Adolfu Hitlerovi. Zastání ze strany církve se mu nedostalo. Naopak, vězeňský kaplan shledal zločin svého spolubratra kněze natolik odporným, že mu odepřel svaté přijímání. Jiný kaplan ale tak striktní nebyl, takže Franzi Reinischovi se dostalo zpovědi i těla Páně, než byl 21. srpna 1942 popraven.

Otázka, zda katolická církev kolaborovala s nacistickým režimem či mu odporovala, nemá odpověď a vlastně ani nemá smysl. Instituce nejsou statečné ani zbabělé, instituce prostě jenom jsou. Stateční nebo zbabělí, jasnozřiví nebo zaslepení, jsou lidé. Selhala spousta lidí, selhali mnozí němečtí křesťané, včetně vysoce postavených církevních představitelů. Někteří naopak obstáli. Paušálním pranýřováním církve nespravedlivě připisujeme selhání i těm, kdo neselhali a paušální obhajobou církve si nespravedlivě přivlastňujeme zásluhy, které nejsou naše.

Symbolicky 25. února 1950 byl umučen příslušníky StB farář Josef Toufar. V dubnu roku 2013 dala česká biskupská konference souhlas k zahájení procesu jeho blahořečení. Možná jsem neinformovaný, ale doposud jsem neslyšel o procesu blahořečení faráře Franze Reinische (jeho smrt má rovněž pro nás symbolické datum 21. srpen). A co třeba nedoceněný český pacifista Přemysl Pitter, který během války zachránil mnoho židovských dětí a naopak po válce se staral o děti německé. Jak v době války, tak i po válce na něj přišlo udání.  Nenásilí neznamená přizpůsobení se. Naopak s výjimkou dr. Františka Kriegla se přizpůsobili čeští politici v Moskvě v roce 1968.

Popeleční středou tedy končí období fašangů a nastává období půstu. Doby, kdy bychom se měli zamyslet, jestli máme dostatek sil na to přinést nějakou oběť nejen pro někoho známého, přítele, soukmenovce, ale i pro někoho neznámého, pro někoho cizího. Jestli máme přijmout trpící přistěhovalce třeba z muslimských zemí nebo nikoliv. Jak by se choval v takovém případě Přemysl Pitter? Doba půstu je zkouškou jestli je naše víra dost silná přinést nějakou oběť. Jestli věříme podobně jako tři muži v peci ohnivé v knize proroka Daniele svému Bohu, anebo jestli mu nevěříme. Pokud mu nevěříme, pak je zbytečné hovořit o tom, jak zachránit naše židovsko-křesťanské tradice a ani atomové zbraně nám nepomohou.

Aleš Březina

***