Legendární reportér…
Ve věku 83 let zemřel rozhlasový komentátor Karel Malina.
Příběh první: O účasti na Mistrovství světa v roce 1962 v Chile se rozhodlo až 29. listopadu 1961 v Bruselu. Pokud by českoslovenští fotbalisté hráli i po prodloužení nerozhodně, postupovali by na Mistrovství světa. Utkání se však pro ně nevyvíjelo dobře. Dvakrát prohrávali a teprve deset minut před koncem Adolf Scherer vyrovnal na 2:2. V prodloužení pak Pospíchal a Kvašňák zpečetili vítězství 4:2. Dobře se pamatuji, jak jsme u rádia odpočítávali vteřiny do konce. Před odjezdem do jižní Ameriky se našim fotbalistům nedávalo mnoho nadějí. V přípravě proti Uruguayi v Praze na Strahově jsme sice vyhráli 3:1, ale výkon nebyl nejlepší. Naši měli ve skupině Brazílii, Španělsko a Mexiko. Za Španělsko hrály hvězdy jako Alfredo Di Stefáno, Francisco Gento či Ferenc Puskás. Obzvláště byl otazník nad tím, jak mladíček Jan Lála udrží snad nejrychlejšího fotbalistu té doby Genta. Vždy vtipní fotbaloví odborníci v pražských hospodách šprýmovali, že bude mít ve štulpně schované laso.
Tehdy zápas televize pochopitelně nepřenášela. První transatlantický přenos se uskutečnil až při pohřbu J. F. Kennedyho o rok později pomocí družice Telstar a přenos podmořským kabelem byl na úrovni telegrafního spojení. Jakmile se ozvala dvojice Malina - Mana z Viňa del Mar v Chile, nebylo rozumět ani slovo. Dalo se jen tušit, že Španělé jsou ve velkém náporu. O jeho síle svědčil hluk v reproduktoru a občas, když bylo přece jen trochu ticho, se do toho ozvalo ujištění reportérů, že je to stále 0:0. Až deset minut před koncem bylo slyšet výkřiky: „…Popluhár … Jelínek … Štibrányi …Štibrányi … góóól…“ I fotbalový analfabet pochopil, že vedeme 1:0. Tak začala cesta do slavného finále, ve kterém jsme prohráli s Brazílií 1:3.
Když v roce 2012 po padesáti letech ukazovali tento zápas v televizi, měli k dispozici pouze obraz, nikoliv zvuk. V rozhlase měli záznam zase jen zvukové reportáže. Technika udělala své, zvuk se vyčistil a sesynchronizoval s obrazem. Po padesáti letech jsem obdivoval přesnost s jakou dvojice Karel Malina – Oskar Mana komentovala. Žádné fixlování, žádný oddechový čas, žádné čtení z připravených poznámek nebo jako dnes z obrazovky na internetu. Při tom reportéři neměli možnost video-záznamu, kde by si situaci zpomaleně znovu prohlédli.
Příběh druhý, který mi vyprávěl Pavel Pecháček: 9. dubna 1969 se hrál v Glasgowě semifinálový zápas mezi skotským Dunfermline Athletic FC a Slovanem Bratislava, který se skončil 1:1, když vyrovnávací branku vstřelil Ján Čapkovič těsně před koncem zápasu. Kromě Československé televize vysílal zápas, jak Československý rozhlas, tak i Svobodná Evropa. Skotští technici nějak nerozlišovali mezi těmito dvěma znepřátelenými stanicemi a tak se stalo, že Pavel Pecháček dostával pokyny z pražského studia, zatímco Karel Malina měl ve sluchátkách mnichovskou režii. V ten okamžik Pecháček vyděšeně pohlédl na Malinu, ale ten to vzal s bohorovným klidem a smál se, pusu od ucha k uchu a po chvíli předal slovo Gábo Zelenayovi, který to rozsvítil: „Sú tu s námi aj kolegovia zo Západného Nemecka, ktorí taktěž prenášajú toto stretnutie!“ Inu západoněmecký rozhlas vysílá zápas provinčního skotského klubu s vítězem Československého poháru i ne příliš bystrý posluchač si mohl domyslet jací to byli kolegovia.
Když nám Pavel Pecháček vyprávěl toto v Montrealu v září 1984 při Kanadském poháru, kde byli rovněž kolegové z Československé televize, doplnil „Ještě že nám Skotové nepřehodili mikrofony…“ Ján Lacko z ČTV vzápětí dodal: „A Malina by pak v Praze v životě nevysvětlil, že to neudělal schválně!“
Příběh třetí se udál v Mexiku o dva roky později: Kanada se díky vítězství nad Hondurasem 2:1 v St. John's na New Foundlandu probojovala na Mistrovství světa a díky tomu jsem získal akreditaci do Mexika. Jedna z hlavních tepen v metropoli se jmenuje Avenida Presidente Masaryk. Když jsem přišel do tiskového střediska vyřídit si patřičné formuláře, mladá sympatická Mexičanka se mě zeptala na zaměstnavatele, což byl Masaryk Memorial Institute. Podala mně akreditační kartu se slovy: „Netušila jsem, že Masaryk byl Kanaďan.“ Vysvětlil jsem jí, že nebyl Kanaďan, ale Čech. Ulice se jmenuje po Masarykovi od roku 1936 díky prezidentovi Cardenásovi.
Kanaďani sice na MS nevstřelili ani branku, ale proti skvělé Francii byli rovnocenným soupeřem. Občas jsem potkal na MS nějaké Rusy, Maďary, Bulhary či Poláky, ale jak mizela mužstva, tak se stával z akreditačního střediska větší babylón. Když se přiblížilo semifinále spatřil jsem kolegy z Československé televize vedené Vítem Holubcem. Po zkušenostech z Montrealu, kdy byla atmosféra velmi družná až přátelská, jsem se k nim hlásil s otázkou, jak dopadla liga. Nastalo zděšení a trapné ticho. Další otázku jsem již nepoložil. Bylo vidět, že o konverzaci v češtině nemají zájem. Odjeli do Guadalajary na semifinále Francie-Německo a já zůstal v Mexico City na utkání Argentina-Belgie.
Jaké však bylo moje překvapení, když se v tiskovém středisku objevili dva jiní reportéři z Československého rozhlasu – Karel Malina a Stanislav Dutka. Po zkušenostech z předchozího dne jsem byl opatrnější. Zbytečně. Okamžitě se rozjel dialog. Po krátkém oťukávání jsem se vypravili hledat sochu prezidenta Masaryka. Tu jsme pochopitelně nenašli, protože ta se objevila v Mexico City až v roce 2000 jako dar české vlády. Dověděl jsem se, že rozhlas dostal nějaké peníze na druhé semifinále, které se hrálo v noci a které televize nevysílala přímým přenosem a na finále a že reportéři z rozhlasu přiletěli svojí cestou přes Havanu. Těsně před odletem se Karel Malina zeptal, jestli bych mohl něco dát Pavlu Pecháčkovi. Pak mě a Pavlovi věnoval vlajku s pěti olympijskými kruhy s nápisem ČSSR – 1984 – Los Angeles (jak známo Československo na letních olympijských hrách v Los Angeles nebylo z rozhodnutí ÚV KSČ) a tato vlaječka je zřejmě unikátem, který by mi leckterý sběratel záviděl.
Po revoluci jsem viděl Karla Malinu několikrát na nějakých tiskových konferencích, ale to bylo v devadesátých letech a ještě nedávno jsem ho slyšel v Českém rozhlasu 2 – Praha.
Patřil do skupiny velkých rozhlasových reportérů počínaje Josefem Laufrem, Stanislavem Sigmundem st., či nezapomenutelným Gabrielem Zelenayem.
Aleš Březina
***
