Návrat na hlavní stranu

 

Být Ċi nebýt Charlie?

V roce 1996 natoĊil Miloš Forman film Lid versus Larry Flynt. V pozdějším interview Forman říká, že mu šlo o svobodu slova a kam až může dojít fanatismus, který se pokouší svobodu slova zlikvidovat. Larry Flynt byl kontraverzní majitel striptýzových podniků, který zaĊal vydávat nejprve zpravodaj Hustler Newsletter, později se z toho stal známý pornomagazín. V roce 1978 byl Flynt postřelen před soudní místností v Georgii a od té doby je upoután do koleĊkové židle. Forman vzpomíná, že scénář, aĊkoliv nemusel, zaslal Flyntovi k posouzení. Dostal několik set připomínek typu: toto se nestalo v lednu, ale 14. března, tohle nebylo v Ohiu, ale v Kalifornii atd. Když se ho zeptal na to, jestli nemá námitek proti tomu, že je tam tak negativně vyobrazen. Flynt řekl: „Mám námitky, nelíbí se mi to, ale je to pravda.“ Jestliže se vyjádříme proti atentátníkovi, který zmrzaĊil vydavatele tohoto Ċasopisu, neznamená to, že sami ze solidarity zaĊneme vydávat pornografii.

F. X. Šalda od roku 1925 vydával Ċasopis Tvorba, Ċasopis pro kritiku a umění; zajímavostí je, že na podzim 1928, tedy v době, kdy byl perzekuován komunistický tisk, předal Ċasopis Juliu FuĊíkovi, který jej s přestávkami řídil až do roku 1938 (wiki). F. X. Šalda toto gesto udělal, protože byl zastáncem svobody tisku, nikoliv proto, že byl komunistou.

Prezident Zeman ve svých slavných Hovorech z Lán z října loňského roku si vzal na paškál ruskou skupinu Pussy Riot, její Ċlenky byly uvězněny za to že 21. února 2012 zpívaly v moskevském chrámu Krista Spasitele punkovou modlitbu „BohorodiĊko, vyžeň Putina z Kremlu!“ I zde se jednalo o svobodu slova. Miloš Zeman nazval tuto skupinu jako pornografickou, kvůli tomu, že jedna z Ċlenek Naděžda Tolokonniková obcovala v roce 2008 před více lidmi se svým manželem Pjotrem Verzilovem, což ovšem nijak nesouviselo s punkovou modlitbou. V době, kdy jsme svědky různých manželských trojúhelníků, najednou Ċeskému prezidentovi vadí tato šest let stará exibice. Kardinál Dominik Duka v rozhovoru pro Český rozhlas konstatoval, že média nahlíží na celou událost jen z jedné strany a nezasazují ji do celého kontextu, ve kterém se ctí city a tradice druhých lidí. Jednání skupiny Pussy Riot oznaĊil jako hulvátské, připomínající řádění Stalina. V roce 2014 získala skupina Pussy Riot Cenu Václava Havla za kreativní disent. Nemusíme souhlasit se vším, co skupina dělá, ale i zde se bojuje o svobodu slova.

Vloni na plzeňském festivalu Finále se promítal film Dělníci bulváru od Víta Klusáka. Bylo to krátce po sebevraždě Ċeské zpěvaĊky Ivety Bartošové, která se svým způsobem stala obětí bulváru. Na promítání, které bylo beznadějně vyprodané byl i Pavel Novotný, šéfredaktor bulvárního webu, který v Ċervenci 2013 prohlásil: "Samozřejmě, my ji teď zabijeme. Ona se ale už zabíjí sama. Faktem je, že na ní dlouhé roky parazitujeme, lidsky ji až lituji. My na ni budeme parazitovat až do konce a ještě půl roku po něm. Je to tvrdé, morálně špatné, ale je to tak." Pavel Novotný tam tehdy také bránil svůj webový bulvár jako svobodu slova. Když jsem se ho tehdy zeptal, jestli má bulvár nějaké hranice, odpověděl, že by nepublikoval dětskou pornografii a případ, kdy má někdo rakovinu (jak se ukázalo vzápětí ani toto nebyla pravda). Dětskou pornografii by nepublikoval jednoduše proto, že by ho zavřeli. Je skuteĊně svobodou slova, když media uštvou někoho k sebevraždě, jako to bylo v případě Ivety Bartošové, anebo přece jen se mají stanovit nějaké hranice?

Nedávno jsem dostal dopis od pana Maštalýře z Hopu v Britské Kolumbii, cituji podstatnou Ċást: …Asi nebudu schopen vyjádřit Vám svoji lítost – můj nesouhlas s Vaším rozhodnutím přerušit s Vladimírem Cíchou pracovní styky, jak Vy sám jste oznámil v prohlášení v Ċlánku v jednom z posledních výtisků novin SATELLITE 1-416. Toto Vaše rozhodnutí jeví se mi, coby Ċtenáři Vašich novin jako rozhodnutí nešťastné, z mého hlediska, ne právě dobře uvážené.

Vaším zásahem přicházím já, prostý Ċtenář Vašich novin o zdroj duševní pohody ze vzpomínek na dávnou dobu – znaĊnou Ċást mého života v zemi, odkud jsme byli nuceni odejít. Právě v Ċláncích a úvahách Vladimíra Cíchy, nacházel jsem příležitost vracet se v myšlenkách nostalgicky do dob svého mládí. Oba jsme totiž žili ve stejné Ċásti Prahy a jak jsem měl příležitost poznat z mnoha rozhovorů s krajany, kteří nepocházeli ze stejných konĊin jako já a Vladimír, měli tito stejné, jak jeden z nich prohlásil, blažené pocity při Ċtení Vladimírovy tvorby.

Jeho názory a úvahy nám nyní opravdu chybí, zvláště proto, že se ve svých úvahách nevyhýbal problémům a záležitostem, o kterých jiní mlĊeli.

Dle mnohých názorů během krajanských debat, domnívám se, že Cíchovy práce nám znaĊně chybí a mnoho z nás by uvítalo, kdyby se jeho příspěvky opět objevily na stránkách Vašich novin.

A jako poslední bod mého dopisu: nepokládám se za velkolepého odborníka v tisku a literatuře, ale dle mé úvahy, domnívám se, že jeho práce nelze pokládat za tvorbu „bulvárního charakteru“, jak jste se asi v tomto smyslu zmínil…

Kde tedy jsou hranice? Je omylem tvrdit, jako to Ċiní bulvární tisk, že tyto hranice nejsou. Každý z vydavatelů novin si tyto hranice ve svobodné spoleĊnosti stanovuje sám. Osobně mně nevadí, když někdo z dopisovatelů si vezme na paškál mne nebo Satellite, ale vadí mně, když někdo útoĊí proti lidem jiné národnosti, jiného náboženství, Ċi jiné rasy. Neměl jsem námitky proti Cíchovým Ċlánkům z Prahy. Naopak jeho některé povídky se mi líbily a proto jsem je publikoval. Jiné věci, když útoĊil na imigranty, se mi nelíbily a proto jsem je nepublikoval. Problémem tedy nebyly Ċlánky publikované, ale nepublikované. Během letní návštěvy ve Vancouveru jsem se snažil vysvětlit, že tohle není cenzura (dokonce jsem byl nazván cenzorem z Rudého práva), ale pouze lidská slušnost (když nastoupí muslimská žena do tramvaje, tak ji nenapadáme a totéž platí i v tisku jako se stalo před Ċasem v Montrealu) a práce redaktora spoĊívá v tom, že má právo rozhodnout, co se uveřejní. V tomto bodu jsme se neshodli a proto jsme ukonĊili spolupráci. Vladimír Cícha to možná vidí jinak, ale s tím nemohu nic dělat, snažil jsem se mu mnohokrát svou pozici vysvětlit, ale marně.

Do této diskuse bych nyní zařadil příspěvek, který zaslal Vilém A. Kun z Winnipegu. Nazval ho

Politická korektnost

Teroristický útok provedený 7. ledna 2015 v Paříži na redakci Ċasopisu Charlie Hebdo a následně 9. ledna 2015 v supermarketu otřásl nejen Evropou, ale celým světem, tak jak se to stalo po útoku 9. září 2011 v New Yorku. Čím to, že 17 nevinných obětí v Paříži mělo větší ohlas než 132 zavražděných dětí v Pákistánu? Odpověď je snadná, pařížský masakr byl tou poslední kapkou, aby přetekla Ċíše!

Nejen lidé ve Francii, ale v mnoha zemích, též i v Kanadě projevovali sympatie k zavražděným nápisem „JE SUIS CHARLIE“ (Jsem Charlie).

Osobně nejsem zastáncem házet špínu na kohokoliv formou karikatur, nicméně však pevně stojím na straně svobodného projevu, který je Ċím dále tím více oklešťován a mnohdy nepřímo slouží k propagování různého útisku a zla ve světě.

Do první řady propagace nesvobody tisku a projevu se řadí „politická korektnost“ a spoleĊně s ní „multikulturalismus“! Oba směry aĊ v poĊátku progresivní se správnými úmysly nebezpeĊně odboĊily od svých původních cílů a programů. Vysvětlovat správnost změn některých pojmenování, jako třeba Ċernoch - AfroameriĊan, cikán – Rom, když si to přejí, není třeba.

Multikulturalismus je skuteĊností jak v Kanadě tak i v dalších zemích. Problém zaĊíná v tom, že jak jedno tak druhé je zneužívané – podstrĊené na úroveň vydírání ze svých pozic, které se nám ve světě předvádějí už desítky let, aniž by mlĊící většina to brala na zřetel. Samozřejmým výsledkem toho jsou nátlakové skupiny, mnohdy teroristické. Vyjmenovávat jejich lstivé útoky na ostatní lid, není potřeba.

Zastavím se však u posledních útoků islámistů v Paříži. Právě ve Francii se hlavně ukazuje negativní dopad multikulturalismu, kdy hostitelé – Francouzi zaĊínají mít menší práva než muslimští přistěhovalci. Důkazy toho jsou vidět v některých Ċtvrtích Paříže – tzv, „No go zone“, kam místní policie nemá už přístup. Jsou plně ovládané cizinci.

AĊkoliv koalice západních zemí vede otevřenou válku na středním východě proti radikálnímu Islámu (ISIS), přesto media, hlavně levicově-liberální obcházejí příĊiny a problémy vedoucí k terorům a ke strachu ve světě. Je nepochopitelné, proĊ politici zavírají své oĊi a bojí se vyslovit podstatné skuteĊnosti, které vedou k islámskému terorizmu.

Byl jsem téměř ohromen při Ċtení projevu egyptského prezidenta Abdela Fattah el-Sisi, k výroĊí narození Mohameda, které padlo na Nový rok 2015. Sisi, aĊ zbožný muslim poukázal na hlavní důvody, proĊ Islám si znepřátelil celý svět! Citují z jeho projevu: „Je nepochopitelné, že myšlení, které pokládáme za posvátné, by mělo být v celém Umma - (Islámském světě) zdrojem úzkosti, nebezpeĊí, zabíjení a zniĊení zbytku světa. Je to nemožné! Myšlení - já neříkám "náboženství", ale "myšlení" souhrn textů a myšlenek, (lidi produkující zabíjení a niĊení ve světě), které jsme sakralizovali po staletí do bodu, že odchýlení od nich se stalo téměř nemožné a tím popudil celý svět - znepřátelil tím celý svět! Jako muslim (Sisi), neříkám, že Islám jako "náboženství" je zodpovědný za znepřátelení.“ Ve svém projevu však jde mnohem dál, než jeho západní protějšky (politici), když říká: - „Toto myšlení má kořeny v islámském korpusu textů a myšlenkách, které se právě tím staly "posvátnými.“ Islámský terorismus a chaos není produktem za křivdy a územní spory, za Izrael, za urážlivé karikatury, nebo cokoliv jiného přicházející ze západu. Jedná se o výtvor svých vlastních rukou."

A dále se ptá "Je vůbec možné, aby 1,6 miliardy lidí chtělo zabít zbytek obyvatel světa, kterých je 7 miliard, jen aby oni sami mohli žít?

V tomto je jasně vidět jak daleko zašla politická korektnost, když muslim musí říct to, co politici a novináři v západním světě, aĊ to vidí, se bojí vyslovit, jen aby neporušili „tabu korektnosti.“ Jejich poĊínání se už ani nedá nazvat strachem, má to jiné pojmenování - „zbabělost!“

Jaký mohl mít Abdel Fattah el-Sisi, zájem na přednesení skuteĊností o Islámu, za které mu může hrozit od muslimského bratrstva nejen politický konec, ale i fyzické odstranění. Lze to chápat pouze jako projev inteligentního Ċlověka a hlavně morálního, který dokáže předvídat katastrofální dopad na světový mír vzestupem nezreformovaného a výbojného islámu.

Sisi sám vidí svět z perspektivy 21. století a nikoliv jako středověký způsob života o kterém se západ bojí cokoliv vyjevit a tím nebrání svou civilizaci.

Co dodat? Jen otázku, jaký svět a budoucnost zanechá arogantní a mlĊící lidstvo příštím generacím? A snad ještě jedno další. ProĊ se americký prezident Barack Hussein Obama nezúĊastnil masové protiteroristické demonstrace v Paříži, na kterou se mimo 1,5 milionu obyvatel sešlo více než 40 hlav států z různých zemí? (leden 2015)

Vilém A. Kun - Winnipeg

***

Jistě se shodneme na tom, že útok na Ċasopis Charlie Hebdo je tragédií. Pan Kun položil otázku: Jaký svět a budoucnost zachová lidstvo příštím generacím? Nemyslím si, že se jedná o arogantní a mlĊící lidstvo. Také nevidím jako řešení diktaturu Abdel Fattah el-Sisiho, kde se vynášejí hromadně tresty smrti. Nechci ani polemizovat o tom, zda Francouzi mají menší práva než muslimští přistěhovalci.

Zastavím se pouze u dvou pojmů multikulturalismus a politická korektnost. To, že existuje Satellite a jiná etnická média, patří také do multikulturalismu. Zrovna tak jako, že zde v Kanadě žijí v míru a pohromadě lidé různého původu, národnosti, náboženství, což je také multikulturalismus. Naproti tomu se ve Francii multikulturalismus neaplikoval a spíše potíral, o Ċemž svědĊí i skuteĊnost, že se zakazovaly nosit náboženské symboly, Ċi že vznikla strana Národní fronty Jean-Marie Le Pena. Tskovou stranu zde v Kanadě nemáme nebo aelspoň ne v parlamentě. Terorismus není ve Francii niĊím novým. V letech 1954-1962 zde působila OAS (Organizace tajné armády), ultrapravicová nacionalistická teroristická organizace, která měla heslo Alžírsko je francouzské. OAS jistě nebyla multikulturální. Žádná země není imunní proti terorismu. I zde byl problém v sedmdesátých letech v Quebeku. To, že k těmto výstřelkům nyní nedochází nebo minimálně, svědĊí o tom, že se asi v poslední době v Kanadě něco dělalo dobře, když zde žijí v míru mnohem rozmanitější etnické skupiny než ve Francii. Pokud se zde nějaké výstřelky objeví, pak je to ne díky multikulturalismu, ale díky internetu. Chcete snad zakázat internet?

Druhý pojem, který panu Kunovi vadí je politická korektnost. Zkuste si tam pouze dosadit místo politická korektnost - lidská slušnost a pak se dá rozumět tomu, proĊ se skupiny lidí mají nazývat tak, jak si přejí. Slušnost není zbabělost, ale je to naopak síla. Každá hůl má totiž dva konce. Vzhledem k politické korektnosti (lidské slušnosti) není zde rozšířený bulvár, tak jako v Evropě a nemáme zde Ċasopisy typu Charlie Hebdo, ale také zde nemáme vyhrocenou situaci jako ve Francii.

Ano jsme na rozcestí; buď budeme demonstrovat proti přistěhovalcům jako v Drážďanech, kde pochodovaly tisíce neonacistů spolu s fotbalovými chuligány nebo se budeme chovat jako se chovala kanadská levicově-liberální vláda, která nás před léty přijala. Třetí možnost je, že zaujmeme pozici mrtvého brouka, jako Ċeská vláda, která přijme alibisticky sedmdesát uprchlíků (zraněných dětí) a to se ještě bude v parlamentu jednat o tom, jestli je po urĊité době nepošle zpátky nebo jestli zde budou moci zůstat.

Josef Čermák ve svém příspěvku napsal Jsem Charlie. Teolog Tomáš Halík se v Ċeských médiích vyjádřil, že není Charlie. Oba Ċlánky zde přinášíme.

Aleš Březina

***

Je suis Charlie...

I am a Jew

Poděkování za pařížskou manifestaci

Je nemnoho okamžiků, které změní pochod dějin. NejĊastěji nás přepadnou neoĊekávaně, když se navrší míra zla a nositelé násilí se zdají vítězit nad silami dobra. Ti, kteří chladnokrevně a v přesvědĊení, že jejich šílená filosofie zvítězí, vraždili novináře a karikaturisty a rukojmí v Paříži, zřejmě netušili, že tím otevřeli brány pekla, na sebe přivolávají hněv statisíců pokorných dětí božích. Stejně jako to netušili Hitlerové a Stalinové v minulosti.

Ne, že kdokoliv z nás je zcela bez viny. Kdo z nás byl vždycky strážcem bratra svého, kdo z nás nikdy po nikom nehodil nenávistnou slinou, kdo z nás se nikdy nepovyšoval nad druhé, kdo z nás nikdy necítil, že by se měl ozvat proti bezpráví a nespravedlnosti. Ale zřídka máme vůli a odvahu plést se do sporů, o nichž myslíme, že se nás netýkají. Až přijde okamžik jako ten nedávný v Paříži, kdy skoro všichni i ti, kteří byli přehlíženi jako méněcenní a postradatelní, použijí nabídnuté příležitosti a postaví se do řad těch, kteří se hlásí k spoleĊnému dědictví lidstva.

Myslím si, že většina z nás, kteří přišli do svých nových domovů jako přistěhovalci nebo uprchlíci prakticky s prázdnýma rukama a kterým život nevyšel, jak si myslíme, že bychom si zasloužili (a my měli štěstí přijít do země, která je zemí uprchlíků) rozumí i většině mírumilovných muslimů ve Francii, kde zřejmě se jejich problémy nikdo příliš nezabývá. Tím radostnější bylo vidět spousty muslimů na pařížské manifestaci, mnohé s plakáty Je suis Charlie. Tím uspokojivější bylo, že tak mnozí v tom milionu protestujících odmítli dát se zastrašit vrahy a přihlásili se k víře stateĊných, že vrahům se neustupuje. A byli mezi nimi i takoví, kteří se prohlásili za Židy. A všichni pochopili, že chtějí-li mít Francii, na kterou mohou být hrdi, budou muset spoleĊně hledat snášenlivější a štědřejší způsob života.

Není to poprvé, kdy Paříž byla městem světla. Není to poprvé, že dala dějinám nový směr. Manifestace 11. ledna 2015 patří mezi její slavné okamžiky.

Josef Čermák

***

Já nejsem Charlie. Ke svobodě patří zodpovědnost

Praha /lidovky - Vraždy ve Francii mne hluboko zasáhly a nutí k promýšlení mnoha věcí, o nichž by – až pomine vlna emocí – měla být vedena vážná debata.

Hluboce se solidarizuji se všemi, kdo odsuzují jakékoliv projevy násilí a nesnášenlivosti, vraždy jsou neospravedlnitelné. Před chobotnicí „Islámského státu“ a jejími chapadly v podobě teroristických bojůvek nelze ustupovat.

Vážím si však těch, kdo i v nynější emocionálně vypjaté situaci dokáží s chladnou hlavou rozlišovat mezi islámem a mezi extremisty, zneužívajícími symboly a rétoriku islámu, a kdo se umí jasně vymezit jak vůĊi terorismu, tak vůĊi nepřiměřeným reakcím na terorismus v podobě šíření nenávisti vůĊi muslimům a pogromistických nálad vůĊi menšinám a imigrantům, kteří s terorismem nemají nic spoleĊného.

Je třeba říci „ne“ jak terorismu, tak populistům, kteří ze strachu z islámu chtějí získávat politické body.

Co mne však uvádí do rozpaků, je snaha oslavovat nešťastné oběti z řad redakce satirického Ċasopisu jako hrdiny a symboly naší kultury. Pokud prezident Hollande nazývá redaktory Charlie Hebdo „našimi hrdiny“, ukazuje se tím mělkost a prázdnota nejen tohoto politika, ale také politické kultury, kterou reprezentuje.

Když jsem viděl „karikatury“ Ċasopisu Charlie Hebdo, silně připomínající znevažující obrázky Židů v antisemitském tisku, vnímal jsem je nejen jako urážku posvátných symbolů tu islámu, tu křesťanství, nýbrž také jako porušení zásadní hodnoty naší kultury, kterou je úcta k druhým – hodnoty, která není nižší než svoboda tisku.

Přes všechny sympatie k obětem a jejich blízkým bych si osobně nikdy nepřipnul odznáĊek Já jsem Charlie; hlásím se totiž k jiné tváři naší kultury, k té, která jistě zná laskavý osvobozující humor a ironii, polemiku vůĊi fanatismu a fundamentalismu, avšak odmítá vulgární projevy neúcty a nezodpovědné přilévání oleje do ohně nenávisti mezi lidmi a kulturami.

Ještě jednou: naprosto nesouhlasím s násilím a niĊím nechci zlehĊovat a omlouvat vinu vrahů, ta je neospravedlnitelná. Možná patří k svobodné kultuře i prostor pro dekadenci, nevkus a laciné provokace; ale hájíme-li svobodu kultury proti násilí a nenávisti, asi bychom se měli vyvarovat druhého extrému, totiž toho, abychom oslavovali dekadenci a cynismus jako symbol naší kultury a naší svobody: k svobodě patří zodpovědnost.

Je zdravé, je-li lidská stránka náboženství předmětem humoru, a humor jistě může být legitimní zbraní proti nelidské podobě náboženství, která ve jménu posvátného vraždí; ale pokud by náboženstvím budoucnosti měl být všepohlcující průmysl zábavy a stav, v němž nikomu není nic svaté, pokládám za svou povinnost varovat také před tímto cynickým trendem naší západní kultury.

Ještě osobní douška: přátelé, s nimiž o těchto věcech diskutuji, se obávali, abych tímto stanoviskem nechtě nesouzněl s hlasy fašizující pravice, která mne po léta napadá stejným slovníkem a vehemencí jako stalinisté z Haló novin. Důvěřuji v inteligenci Ċtenářů: příznivci Putina a Le Pena kritizují Západ a jeho kulturu svobody proto, že ji nechápou a nenávidí; já proto, že ji miluji a cítím za ni spoluodpovědnost.

Tomáš Halík, filozof a kněz

***

 

Návrat na hlavní stranu