Před sedmdesáti léty byla osvobozena
Osvětim
Narodil jsem se v roce 1930 v Českých Budějovicích, které
se nacházejí padesát kilometrů od rakouských hranic. V městě s padesáti tisíci
obyvateli žilo tisíc židovské národnosti. Většina z nich mluvila Ċesky, ale
Ċást měla jako první jazyk němĊinu. V březnu 1939 německá vojska obsadila zemi
a byly nastoleny norimberské protižidovské zákony. V září téhož roku Hitler
napadl i Polsko. V dubnu roku 1942 bylo tisíc lidí naloženo do vlaku odvezeno z
Českých Budějovic do Terezína. Město, které vzniklo v 18. století se jmenuje po
panovnici Marii Terezii, německy Theresienstadt.
V té době mně nebylo ani dvanáct. Umístili nás do domků a baráků v ghettu, ale
zároveň jsme byli rádi, že jsme pouze necelých sto kilometrů od Prahy. V
třinácti letech jsem prošel konfirmaĊním obřadem barmicvou.
Od dvanácti do Ċtrnácti let zde žili chlapci spolu v předělané škole a
mohli jednou za týden asi na hodinu navštívit své rodiĊe.
Nejhorší pro nás byl strach z
transportu na severovýchod do Polska. V každém transportu bylo asi tisíc lidí.
Mezi nimi děti, nemocní a starci. V dobytĊácích byly transportovány celé
rodiny. Neměli jsme zprávy od deportovaných, jestli byli okamžitě zabiti nebo
jestli šli do koncentraĊních táborů. Naše deportace přišla v roce 1943. Dva
vlaky s vagóny pro dobytek, v kterých byly pouze malé kontejnery pro vykonávání
potřeby, nás vezly neznámo kam. Cesta trvala osmnáct hodin s mnoha zastávkami,
při kterých však nikdo nesměl opustit vagón. Ocitli jsme se mezi baráky
ohraniĊenými ostnatými dráty, které byly hlídané vojáky SS. Vězeň obleĊený do
pruhované uniformy nám sdělil, že jsme v Osvětimi, což znamenalo, že jsme
odsouzení k smrti.
Byli jsme odvedeni do baráků, kde jsme
se museli svléknout do naha, odevzdat všechny osobní věci, vĊetně darů, které
jsem dostal k barmicvě – hodinek a
plnícího pera. Potom nám bylo vytetováno Ċíslo na levém předloktí a muži
a ženy byli odděleni. V barákách byly třípatrové palandy a v některých
postelích bylo natěsnáno až šest lidí. Já jsem byl v posteli s otcem a s
bratrem, který byl o tři roky starší. Každé ráno v půl šesté bylo sĊítání. Těla
těch, kteří zemřeli během noci, byla spálena. Ráno k snídani jsme dostali ešus
horké vody, které říkali Ċaj. V poledne to byla polévka s kouskem
Ċerného chleba a veĊer to byl opět Ċaj, nic jiného. Během dne jsme byli
nuceni pochodovat a silnější muži stavěli cestu mezi baráky. Pouze v našem
táboře byly celé rodiny. Byl to rodinný tábor pro Čechy z Terezína. Vedle nás
byla vedle velká továrna, z které vycházel neustále kouř. Později jsme se
dověděli, že to byla plynová komora s krematoriem, kde umírali židé a někteří
cikáni. V roce 1944 došlo i na rodinný tábor. Těsně před tím jsme museli napsat
koresponďák do Terezína s textem Máme se dobře a jsme zdraví. ZpáteĊní
adresa byla Birkenau u Berouna. Pochopitelně,
že toto místo není v žádném atlase. Tábor Birkenau
byl Ċástí Osvětimi, kde zahynul jeden a půl milionu lidí.
ProĊ byl jiný režim v rodinném táboře,
který byl definitivně zlikvidován na příkaz z Berlína v Ċervnu 1944? Někteří
silní jedinci z tohoto tábora měli jít na těžké práce do Německa. Moje
pětaosmdesátiletá babiĊka, maminka, teta a všechny děti s matkami, nemocní – tři
tisíce lidí zahynulo v Ċervenci 1944 v plynových komorách. Konce války se
nedožil ani můj sedmnáctiletý bratr a tatínek.
Měsíc po Ċtrnáctých narozeninách 6.
Ċervence 1944 byli všichni chlapci od Ċtrnácti do šestnácti let seřazeni nazí a
dr. Mengele jako bůh urĊoval, kdo bude žít a kdo ne.
Pouze devadesát bylo urĊeno k životu, ostatní šli do plynu. Z těch devadesáti
se pouze polovina doĊkala závěru války.
Během mého pobytu v Terezíně Němci
dovolili jednu návštěvu dánského Červeného kříže. Další lží byla pohlednice,
o tom, že jsme zdraví. V říjnu 1944 došlo k ozbrojenému povstání židovských
pracovníků u plynových komor. Ti, kteří přežili byli přinuceni rozebrat plynové
komory a krematorium cihlu po cihle. V té době již Rusové zaĊali bojovat o
koncentraĊní tábor. Nacisti však nechtěli přeživší svědky a tak jsem se ocitl
mezi prosincem 1944 a dubnem 1945 na pochodu smrti. Přes každodenní utrpení
jsem se doĊkal osvobození americkou armádou. Jak jsem předpokládal, nikdo z mé
rodiny nepřežil. Z tisíce lidí v Budějovicích zůstalo naživu osmadvacet a já
ještě ani ne patnáctiletý, jsem byl nejmladší.
John Freund – Toronto
Předneseno v Holy Blossom Temple – 11. 1. 2015