Krásná Morava
V letošním roce jsem byla přísedící u dvou maturitních
zkoušek. Jedna byla ve státním uĊilišti potravinářské chemie a cestovního ruchu
v Brně a druhá, na střední škole vinařské a cestovních aktivit ve Valticích.
ZaĊalo to pro mne v Brně. Prvním žákem byl Tomáš Bedlivý
a hned po jeho úvodních slovech mi bylo jasné, že svému jménu nedělá ostudu.
Tréma na něm však doslova visela a to se ji všemožně snažil od sebe odehnat.
Bedlivě zvolené měl i obleĊení, za jehož volbu viditelně zodpovídala jeho
matka, paní Bedlivá. Jen nohavice u kalhot byly poněkud krátké a divně veselá
kravata potištěná barevnými motivy pejsků také nic moc.
Vytáhl si otázku Ċíslo pět. „Tak nám,
prosím, povězte vše, co víte o městu Břeclavi“ řekla usměvavá třídní. Bedlivý
ihned peĊlivě spustil: „V 11. století nechal postavit kníže Břetislav
pohraniĊní hrad a dal tak základ budoucímu městu a také jeho jménu. Dnes má
město bohatou průmyslovou zástavbu, veliký železniĊní uzel a mnoho stavebních
zajímavostí. Má dokonalou polohu na jihu Moravy a tvoří tak jakýsi vstup do Lednicko valtického areálu.“ „Můžete vyjmenovat některé
stavební anebo i jiné zajímavosti?“ „Ano, z původního hradu vznikl postupně
zámek, který je ale nyní v dost špatném technickém stavu, na náměstí je moderní
kostel sv. Václava, který nahradil válkou vybombardovaný kostel barokní,
původní obrovskou židovskou kulturu připomíná židovský hřbitov.“ „A znal byste
některou z tehdejších významných osobností města?“ znovu třídní. Bedlivý dlouho
mlĊí a nic. „No, dejte to do souvislosti s židovskou kulturou!“ pomáhá třídní
Křepelková. Bedlivý zase nic, ale pak se rozjasní: „Nejslavnější byl Hermann Kuffner, vlastnil ve městě cukrovar a zaměstnával v něm
místní dělnictvo. Vybudoval také kolonie pro dělnické bydlení a otevřel
vzdělávací systém pro mladé, nadané lidi. V roce 1900 získal šlechtický titul.“
Pak už je Bedlivý trvale zticha. „To staĊí.“ Řekne Křepelková a obrátí se na porotu
„Chce se někdo ještě něco studenta Tomáše Bedlivého zeptat? A tak se ptám já
„Pane Bedlivý, říká vám něco píseň „Za starú Breclavú?“ přiĊemž jsem si už dříve v jeho papírech
přeĊetla, že chodí do jakéhosi pěveckého kroužku. „Ano, je to stará lidová píseň,
která proslavila, stále za městem stojící boží muka tak, že jsou nejznámější v
celé naší zemi.“ Je to jasné, pomohla jsem mu, mám radost. A tak už jen na
odlehĊení celé situace říkám „A uměl byste ji zazpívat?“ Bedlivý se nervózně
maliĊko přikrĊí, přejede si rukou svoji pejskovou kravatu a skoro neznatelně
přikývne.
Ještě nám povězte, co víte o Mülleru Thurgau, ptá se profesor potravinářské chemie: „Je to
moravská vynikající odrůda, zelenkavě žluté barvy s muškátovým až kopřivově
broskvovým buketem s nižší kyselinkou. Je to víno vhodné k sýrům a ke všem
přátelským posazením.“ Bedlivý odemele Müllera a je propuštěn na chodbu.”
Otázku s Ċíslem třináct si vytahuje
studentka Veronika Prohnaná. Prohlížím si ji. Je hodně vysoká a dost nápadně
nalíĊená a obleĊená, kratší sukni už může mít jen stěží. Na botách má tak
vysoké podpatky, že se jen obtížně klátí od potítkového
stolku ke stolku zkušebnímu, ale doklátí se a neupadne. „Prosím, zaĊněte“ říká
její třídní, doktor Ználek. „O Mikulově platí vše
jako o víně“ zaĊne neformálně studentka a pokraĊuje „Má krásu, jiskru, barvu a
vůni, urĊitě je to jedno z nejkrásnějších měst na jihu Moravy. Může se chlubit
bohatou historií, barokním zámkem, náměstím s grafitovým domem, Ditrichštejnskou hrobkou, synagogou, židovským hřbitovem,
který je hodně navštěvovaný Židy z celého světa. Ti zde vyhledávají hlavně
rabínský vršek, kde se modlí a vzpomínají na zdejší rabíny, kterých v Mikulově
žilo a působilo bezpoĊet. Nad městem se tyĊí pohádkový Kozí hrádek a klikatí se
prošlapaná křížová cesta na Svatý kopeĊek. Všude jsou nádherné výhledy do kraje
plného vinic.“ Nikdo z Ċlenů poroty nemá žádnou další otázku, všichni jen
pozorují její opálené nohy přizdobené nahoře kratiĊkou sukni. Takže už jen
odborná otázka „Co víte o Vlašském ryzlinku?“ Pozoruji ji, jak se pokouší
stáhnout si tu sukni, což ovšem není možné: „Je to tradiĊní moravská odrůda,
později dozrávající, světlezelené barvy, s mírně květinovou vůní, jemné chuti,
výrazné kyselinky. Vždy vítaná surovina pro výrobu šumivých vín. Vynikající je
z mikulovské oblasti a bývá pravidelně zastoupená v salónu vín.“ „Můžete nám
ještě objasnit zmíněný salón vín?“ „Je to prestižní expozice sta našich
nejlepších vín vybíraných v rámci Národní soutěže vín.“ Pak už se jí nikdo
další na nic neptá a tak se vyklátí na chodbu a opět se jí to podaří a
neupadne.
O týden později už sedím ve škole ve
Valticích. Sleduji znaĊně vyhublou studentku Romanu Zelenou, jejíž nervozita jí
přibarvuje do zelena i obliĊej. V duchu žasnu nad tím, jak si může Zelená vzít
na sebe ostře zelenou sukni. Třídní jí hodně pomáhá, moc to však není platné.
Nakonec ze sebe alespoň vysouká cosi o pár centimetrech vysoké hliněné sošce,
co se našla u Věstonic. A dokonce ví, že kdysi bylo tohle nejstarší keramické
dílo oceněno nějakými americkými starožitníky na Ċtyřicet milionů dolarů. Na
odbornou otázku o ledovém víně mlĊí.
Od studenta Šimona Loubka
se dovídám hodně zajímavého o Lednicko valtickém
areálu a v duchu si umiňuji, že se tam musím jet podívat a navštívit minaret a
některé další stavby, kterými hojně a romanticky přizdobili zdejší krajinu Lichtenštejnové. Šimon Loubek má na sobě světle šedý oblek,
urĊitě ho má dnes teprve podruhé na sobě, premiéru mu zřejmě dopřál na
maturitním plese. Na zubech má rovnátka a tak mu skoro nic nerozumím. Jemu je
to viditelně jedno. Každopádně musím přiznat, že zkoušku zvládá bez jakýchkoli
problémů. V odborné Ċásti vysvětluje co je to barikové
víno a také tohle téma ho nikterak nezaskakuje. “Barikové
víno zraje v barikových sudech z dubového dřeva od
tří do dvanácti měsíců. Dřevo předává vínu zajímavé aroma, sudy se dají použít
jen třikrát a nejdéle tři roky, technologie je drahá a nároĊná. Barikové víno je víno znalců.“ A říká toho mnohem víc.
Ptají se ho ještě na vína přívlastková – odpovědi mu jdou jak po másle. Na
závěr se trochu zašklebí na porotu, možná že to měl být úsměv, to nedokážu
posoudit. Dívám se do jeho papírů, má stále vyznamenání. Na šprta ale nevypadá.
Den se pomalu uzavřel a přenechal místo
veĊeru a já se odebírám do jednoho z mnoha místních sklípků okoštovat vínka od
soukromých vinařů. Studenti se mi už jen pletou a tak na ně přestávám myslet.
Ve sklípku je plno, a když za chvíli přivyknu sklepnímu šeru, uvidím v rohu
sedět Loubka s nějakou oteniskovanou
holkou a jsou oba jaksepatří rozjetí. Loubek má k veselí urĊitě pádný důvod, to
vím jistě. Dnes totiž úspěšně složil zkoušku.
Pravdivá
poznámka: Jižní Morava byla opakovaně náplní
mých dovolených. Studentské zkoušky tvoří v povídce jen jakousi vypravěĊskou
licenci. Popisy měst a dalších zajímavostí z jižní Moravy vychází z mých
dovolenkových poznání a postřehů. A protože studentka Romana Zelená neví nic o
ledovém vínu, tak to trochu vysvětlím sama. Lisuje se ze zmrzlých hroznů, má
výrazné aroma, malý obsah alkoholu, vysoký obsah cukru, malou výlisnost, plní se do malých lahví, pije se při velkých
příležitostech. K objevu zřejmě přispěl velký mráz, který v roce 1794 zniĊil
většinu vinic ve Francii. Pak už se víno zaĊalo vyrábět cíleně. Před vylisováním nesmí bobule namrznout, celá
výroba je znaĊně riskantní, používají se pozdní odrůdy, u kterých
by nemělo docházet k hnilobě a opadávání bobulí. LahviĊku Ledového vína jsem si
koupila v nádherném historickém Zámeckém sklepě ve Valticích a ještě ji
uchovávám pro nějakou slavnostní příležitost. Je to roĊník 2012 Chardonnay,
vinařská obec Dunajovice, viniĊní trať Dunajovický
kopec. Jižní Morava je nádherný kus Ċeské země!
Jana Fafejtová -Praha