Z
bulharského filmu Červenec
Festival filmů
Evropské unie, Toronto, 15. - 30. Listopadu 2014
Tento zajímavý
festival se každoročně koná v Torontu díky konzulátům zemí
Evropské unie a kulturním institutům, které spolupracují v rámci
nevýdělečné organizace založené před deseti lety.
Letošní festival představil 28 výjimečných současných
filmů obdařených cenami na různých
filmových festivalech, ale také reflektoval inovaci a diverzitu evropské
kinematografie, a jeho součástí bylo i sympozium Evropa po pětadvaceti letech, Evropské naděje a očekávání
před 25 lety a evropská a globální realita dneška. Biograf Royal na ulici College
poskytuje festivalu příjemný domov a neformální atmosféru.
Cenu diváků získal film Pozlacená klec režiséra Rubena
Alvese, který vznikl ve
francouzsko-portugalské koprodukci, ale zde reprezentoval Portugalsko. Komedie
o portugalských emigrantech v Paříži, domovnici v nóbl činžáku a jejím manželovi, kteří
jsou tak oblíbení, že se boji říci zaměstnavateli, že se
chystají vrátit se do Portugalska, byla nesmírně populární v jak
francouzských, tak i portugalských kinech.
Bulharský film Červenec přilákal zpočátku
jen malou frontu diváků na volňásky a dostalo se tak na všechny.
Je to film o třech mladých ženách v postkomunistickém
Bulharsku, které se několik let neviděly z důvodů, které se
postupně dozvídáme, a vypraví se autem na pobřeží Černého
moře. Rozčarování ze současného prostředí je okamžité:
moderní tzv. luxusní zástavba, restaurace, kde domácí nejsou vítáni, komerční
folklór a jídlo. Spontánně se rozjedou do vesnice Krapec
na kraji moře, kam dřív za rok nepřišlo víc jak dvacet
návštěvníků a kde vždycky na útesu nad mořem
oslavovaly 1. července východ slunce. Film má krásnou atmosféru, je
plný smíchu, zvratů a nečekaných setkání se
starými známými nebo s místním policajtem, a s obchodníky s
ukrajinskými dívkami, které v noci převážejí rychlými čluny
za tichého, možná neochotného souhlasu okolí. Nakonec všechno dobře
dopadne, včetně elegantní pomsty, a dívky se chytře ocitnou z
dosahu všech v Rumunsku. Film mohla natočit režisérka jako třeba
Olga Sommerová, ale je dílem Kirila Stankova, který po několikaletém
pobytu mimo Bulharsko měl otevřené oči a neotřelý
pohled, a dovedl přirozeně a jaksi mimochodem zavadit o věci
vážné: na příklad každá z těch tří krásných
holek měla v minulosti nejvyšší mety na dosah, v šachu nebo
ve sportu, proč si na ně nedovedly sáhnout?
Na německý film Západ byly dlouhé fronty a promítání
se zdrželo, než se podařilo všechny do posledního volného
místečka usadit. Na jeho začátku je láskyplné rozloučení s
odjíždějícím milencem a tátou, pak střih na tutéž mladou
ženu a jejího syna o tři roky později, v létě na konci
sedmdesátých let, kdy před stejným domem čekají na
Volkswagen, kterým je papírový západoněmecký
manžel převeze přes hranice do NSR. Na hranicích, pro diváka ne
úplně nečekaně, se blýsknou pohraničníci NDR svojí
typickou důkladností, a když se zase můžeme nadechnout,
projíždíme reklamami osvětleným lákavým K'damem konečně ve svobodném světě. Je
to krátký záblesk. Od dobrovolného příchodu dvojice, Nelly a syna
Alexeje, do uprchlického tábora v západním Berlíně se divákovi už
zase často špatně dýchá. Rigidní správa s mnoha
požadavky a předpisy a ve švech praskající ubytovny nemohou ale
hned udolat Nellin optimismus, naději a víru,
že se svým vzděláním a pracovitosti se brzy uplatní ve své
profesi. Doktorát ani pracovní zkušenosti ji, jako mnohým
jiným emigrantům v mnoha zemích, neotvírají profesní dveře:
jediná nabídka, kterou dostane je na místo začátečnice ve
fotolaboratoři… Nevadí, bude hledat sama! Nepočítá s všeobecnou
atmosférou nedůvěry, se kterou se setkává Alexej ve škole (nosí
přece červený šátek s bílými puntíky - to bude pod
vlivem pionýrů, a nesedí mu náboženská výchova a
modlitba před jídlem - to bude ta zakořeněna komunistická
výchova, navíc jeho oblečení smrdí východem) ani s agilními
vyšetřovateli německé a americké rozvědky, kteří si
myslí, že Nellin přítel a otec jejího syna
byl ruským špiónem a nezahynul v údajné autonehodě. Střelba
otázek najednou není tak moc jiná na východě a na západě. Na
otázku proč odešla z NDR Nelly Američanovi odpovídá kvůli
takovým otázkám jako jsou ty vaše. Nelly na povrch funguje, ale
hroutí se a stává se paranoidní, jako její prostředí, bývalé i nynější.
Snad ze vzdoru a ve snaze mít aspoň nad něčím moc rozhodovat
iniciuje milostné odpoledne s americkým vyšetřovatelem. V táboře
se začíná odvíjet vztah mezi Nelly a dlouholetým východoněmeckým
uprchlíkem, který se laskavě a nevtíravě snaží být
oporou Alexejovi, oboje ale Nelly odmítá. Každý v táboře přece
je nebo může být donašeč Stasi, to si tam myslí
každý o každém. Krásný je vztah mezi Nelly a Anjou z
Polska, kde hrála v národním orchestru, a jejím otcem, který možná
trpí Alzheimerem anebo neobvyklou jasnosti ducha. Kritikům třeba ve Variety
údajně chyběla specifičnost a barva, ale to právě bylo příznačné
pro tehdejší situaci. Nelly a Alexej se nakonec vymaní ze spárů
tábora, v poslední scéně je vidíme v jednoduchém malém bytě dělat
společně večeři, a když někdo nečekaně
zazvoní dole u dveří, Nelly a Alexej pokrčí vesele rameny - kdo by to
tak mohl být - úplně osvobození od paranoi. Film natočil
Christian Schwochov, podle scénáře Heide Schwochov, a herečka Jordis Triebel v roli Nelly je
skvělá. Zajímavý pohled na západ a východ před
sjednocením.
Eva Mesticová
***