N‡vrat na hlavn’ stranu

 

Foto: G. Hahn

Listopad 1989 a Satellite

O datu 17. listopad 1989 koluj’ a budou ještě dlouho budou kolovat různŽ legendy. Od teorie, že Reagan ãuzbrojilÒ Sovětský svaz, přes variantu V‡clava Klause, že komunismus padl s‡m, po hypotŽzu, že se jednalo o rafinovanou akci Stb. Netvrd’m, že nic z toho nen’ pravda, ale snažit se vysvětlit listopadovŽ dny takto zjednodušeně je zoufale naivn’. Nebudu se proto snažit přiložit k mnoha variant‡m svoji vlastn’. Pro mne listopadovŽ ud‡losti budou zahaleny jednak tajemstv’m, ale takŽ i radostnou skutečnost’, že revoluci lze udělat nen‡silnou cestou, což tyto varianty vylučuj’. Ba přesněji řečeno, cesta nen‡sil’ byla později zesměšňov‡na a vytunelov‡na těmito bl‡boly. Chci zde podat sp’še osobn’ svědectv’ o tomto kr‡snŽm podzimu, kdy během pokojných demonstrac’, jak řekl John Schlesinger v CBC, nezůstal ani jeden cigaretový vajgl na ulici.

Po setk‡n’ na Balatonu, kterŽmu jsme pracovně ř’kali DruhŽ alkoholickŽ symposium a po cestě lod’ přes Bratislavu do V’dně, zůstal v n‡s hořký pocit, že všude se to hýb‡, jen u n‡s to nepraskne.  Jenže ono se to hýbalo mnohem rychleji, než jsme oček‡vali. V Maďarsku byl rehabilitov‡n Imre Nagy, v Polsku se chystaly prvn’ svobodnŽ volby a dokonce i východn’ Němci byli k neudržen’. ȇst se svými trabanty zam’řila do Maďarska, druh‡ skupina do Prahy na z‡padoněmeckŽ velvyslanectv’. Tehdy ne ještě xenofobn’ PražanŽ jim nosili j’dlo a všemožně je podporovali. Dalš’ skupina veden‡ pacifistickými skupinami, soustředěnými kolem c’rkve, demonstrovala v Lipsku a v Dr‡žďanech. Když protesty dorazily do do hlavn’ho města NDR, padla i ob‡van‡ Berl’nsk‡ zeď.

A u n‡s poř‡d nic. Když přijel do Toronta Lech Walesa, pozdravil jsem ho. Na rozhovor nebyl čas ani prostor. Při kr‡tkŽm setk‡n’ vůdce Solidarity řekl: ãTeď je řada na v‡s, na Češ’ch!Ò A j‡ se trochu zastyděl.

Konečně došlo k 17. listopadu a kolem třet’ hodiny odpoledne zase nic. Vypnul jsem znechuceně televizi a najednou mi vol‡ pan Dufek: ãOni je zml‡tili, hrozně je zml‡tili!Ò A věci se daly do pohybu. Každý den na V‡clavskŽm n‡měst’ byly demonstrace. Najednou Pavel Pech‡ček komentuje z Prahy, na balkoně Melantricha na V‡clavskŽm n‡měst’ zp’v‡ Karel Kryl a Marta Kubišov‡, ale takŽ i Karel Gott a o týden později již bylo na LetnŽ půl milionu lid’. Snažil jsem se vyd‡vat noviny Nový domov jednou týdně. Na korektury nebyl čas. TakŽ jsem si uvědomoval, že moje m’sto je v Praze. Pož‡dal jsem o československŽ v’zum. Tehdejš’ velvyslanec Dzœr, později tolik ž‡daný některými členy ČSSK, mně sdělil, že na v’zum mus’m čekat čtrn‡ct dnů. Řval jsem do telefonu: ãCo to pov’d‡te, v tuhle dobu čtrn‡ct dnů! A je vůbec možnŽ, že byste mi ho jako novin‡ři nedali!Ò ãNo někteř’ novin‡ři psali nelichotivě o Československu a těm v’zum ned‡v‡me.Ò Konečně po několika dnech Dzœr povolil a v’zum mně a Marii přisl’bil.

Myslel jsem si, že je vyhr‡no. Ozn‡mil jsem to veden’ Masarykova œstavu a tam jsem se dověděl, že MMI moji cestu do ČR nepovoluje. Začalo dalš’ hanykov‡n’ a že bych mohl odjet jako soukrom‡ osoba, když podep’ši reverz, že jedu na vlastn’ nebezpeč’ a že nikoho nereprezentuji a že hlavně tam nesm’m pracovat bla, bla, blaÉ

Spokojil jsem se s t’m, že budu dělat pro Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, ale přišla dalš’ jobova zvěst. Jiř’mu Sýkorovi zam’tli ve Washingtonu v’zum a moje zpravodajstv’ by mohlo být z‡minkou, aby ho vůbec nedostal, protože Hlas Ameriky tam zpravodaje už m‡.

Mezit’m agiln’ John H‡sek svolal do Kampeličky tiskovou konferenci, kterou uvedl slovy: ãChtěli jsme informovat o demonstrac’ch v Praze, při kterých byl zabit student Martin Šm’d!Ò Ztuhl jsem a jemně majora H‡ska opravil, že student Šm’d nezemřel.Ò H‡sek však zareagoval velice pohotově: ãOn nebyl zabit, ale byly zabity des’tky dalš’ch!Ò To už se zvedla polovina novin‡řů, kteř’ přece jen něco o situaci věděli a odešla.

Nakonec jsme 9. prosince 1989 vyrazili. Na letišti jsme se dověděli, že Gust‡v Hus‡k odstoupil a druhý den jsem byl po dev’ti a Maria po 21 letech v exilu v Praze. Při přeletu nad hranicemi jsme si s majorem H‡skem v letadle značky Lufthansa připili. Na letišti čekali pracovn’ci z kanadskŽho velvyslanectv’, nečekali na n‡s, jak jsme se mylně domn’vali, ale na dva zaměstnance od Bati, který se rovněž chystal do Prahy a který měl přivŽzt do Čech tu prosperuj’c’ ekonomiku.

Zat’mco Maria m’řila z letiště na V‡clav‡k demonstrovat, mne a Johna H‡ska odvezli do televize. V rozhovoru jsem se snažil upozornit, že na Z‡padě nen’ vše ide‡ln’, že je zde nebezpeč’ plytkosti a komerce. Chtěl jsem vyslovit varov‡n’, kterŽ v euforii z revoluce vl‡dlo. V tom se rozl’tly dveře od studia a major H‡sek mně zak‡zal takto mluvit. I uvědomil jsem si, že revoluce, byť sametov‡, to nebude m’t v Čech‡ch jednoduchŽ. Za p‡r dnů se pak stal V‡clav Havel prezidentem, vše bylo již v pohodě  a do starŽ vlasti se začali trousit skutečn’ z‡stupci  a reprezentanti exilu.

Když jsem se vr‡til do Toronta a vydal jsem velkŽ dvojč’slo o sametovŽ revoluci, bylo mi ozn‡meno, že moje pr‡ce v ČR byla nedostatečn‡, že jsem měl pracovat na Masaryktownu a že se jaksi pozapomnělo na moji rezignaci. Sdělil jsem, že na rezignaci trv‡m a tak začal po čase vych‡zet Satellite.

Aleš Březina

***

N‡vrat na hlavn’ stranu