Foto: G. Hahn
Listopad 1989 a Satellite
O datu 17. listopad 1989
koluj’ a budou ještě dlouho budou kolovat různŽ legendy. Od
teorie, že Reagan ãuzbrojilÒ Sovětský svaz, přes variantu
V‡clava Klause, že komunismus padl s‡m, po hypotŽzu, že se jednalo o
rafinovanou akci Stb. Netvrd’m, že nic z toho nen’ pravda, ale snažit
se vysvětlit listopadovŽ dny takto zjednodušeně je zoufale
naivn’. Nebudu se proto snažit přiložit k mnoha variant‡m svoji
vlastn’. Pro mne listopadovŽ ud‡losti budou zahaleny jednak tajemstv’m, ale
takŽ i radostnou skutečnost’, že revoluci lze udělat nen‡silnou
cestou, což tyto varianty vylučuj’. Ba přesněji
řečeno, cesta nen‡sil’ byla později zesměšňov‡na
a vytunelov‡na těmito bl‡boly. Chci zde podat sp’še osobn’
svědectv’ o tomto kr‡snŽm podzimu, kdy během pokojných
demonstrac’, jak řekl John Schlesinger v CBC, nezůstal ani jeden
cigaretový vajgl na ulici.
Po
setk‡n’ na Balatonu, kterŽmu jsme pracovně ř’kali DruhŽ
alkoholickŽ symposium a po cestě lod’ přes Bratislavu do
V’dně, zůstal v n‡s hořký pocit, že všude se to
hýb‡, jen u n‡s to nepraskne.
Jenže ono se to hýbalo mnohem rychleji, než jsme
oček‡vali. V Maďarsku byl rehabilitov‡n Imre Nagy, v Polsku se
chystaly prvn’ svobodnŽ volby a dokonce i východn’ Němci byli k
neudržen’. ȇst se svými trabanty zam’řila do
Maďarska, druh‡ skupina do Prahy na z‡padoněmeckŽ velvyslanectv’.
Tehdy ne ještě xenofobn’ PražanŽ jim nosili j’dlo a
všemožně je podporovali. Dalš’ skupina veden‡
pacifistickými skupinami, soustředěnými kolem c’rkve,
demonstrovala v Lipsku a v Dr‡žďanech. Když protesty dorazily do
do hlavn’ho města NDR, padla i ob‡van‡ Berl’nsk‡ zeď.
A
u n‡s poř‡d nic. Když přijel do Toronta Lech Walesa, pozdravil
jsem ho. Na rozhovor nebyl čas ani prostor. Při kr‡tkŽm setk‡n’
vůdce Solidarity řekl: ãTeď je řada na v‡s, na
Češ’ch!Ò A j‡ se trochu zastyděl.
Konečně
došlo k 17. listopadu a kolem třet’ hodiny odpoledne zase nic. Vypnul
jsem znechuceně televizi a najednou mi vol‡ pan Dufek: ãOni je zml‡tili,
hrozně je zml‡tili!Ò A věci se daly do pohybu. Každý den
na V‡clavskŽm n‡měst’ byly demonstrace. Najednou Pavel Pech‡ček
komentuje z Prahy, na balkoně Melantricha na V‡clavskŽm n‡měst’ zp’v‡
Karel Kryl a Marta Kubišov‡, ale takŽ i Karel Gott a o týden
později již bylo na LetnŽ půl milionu lid’. Snažil jsem se
vyd‡vat noviny Nový domov jednou týdně. Na korektury
nebyl čas. TakŽ jsem si uvědomoval, že moje m’sto je v Praze.
Pož‡dal jsem o československŽ v’zum. Tehdejš’ velvyslanec Dzœr,
později tolik ž‡daný některými členy
ČSSK, mně sdělil, že na v’zum mus’m čekat čtrn‡ct
dnů. Řval jsem do telefonu: ãCo to pov’d‡te, v tuhle dobu
čtrn‡ct dnů! A je vůbec možnŽ, že byste mi ho jako
novin‡ři nedali!Ò ãNo někteř’ novin‡ři psali
nelichotivě o Československu a těm v’zum ned‡v‡me.Ò
Konečně po několika dnech Dzœr povolil a v’zum mně a Marii
přisl’bil.
Myslel
jsem si, že je vyhr‡no. Ozn‡mil jsem to veden’ Masarykova œstavu a tam
jsem se dověděl, že MMI moji cestu do ČR nepovoluje.
Začalo dalš’ hanykov‡n’ a že bych mohl odjet jako soukrom‡
osoba, když podep’ši reverz, že jedu na vlastn’ nebezpeč’ a
že nikoho nereprezentuji a že hlavně tam nesm’m pracovat bla,
bla, blaÉ
Spokojil
jsem se s t’m, že budu dělat pro Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, ale
přišla dalš’ jobova zvěst. Jiř’mu Sýkorovi
zam’tli ve Washingtonu v’zum a moje zpravodajstv’ by mohlo být z‡minkou,
aby ho vůbec nedostal, protože Hlas Ameriky tam zpravodaje už
m‡.
Mezit’m
agiln’ John H‡sek svolal do Kampeličky tiskovou konferenci, kterou uvedl
slovy: ãChtěli jsme informovat o demonstrac’ch v Praze, při
kterých byl zabit student Martin Šm’d!Ò Ztuhl jsem a jemně
majora H‡ska opravil, že student Šm’d nezemřel.Ò H‡sek však
zareagoval velice pohotově: ãOn nebyl zabit, ale byly zabity des’tky
dalš’ch!Ò To už se zvedla polovina novin‡řů, kteř’
přece jen něco o situaci věděli a odešla.
Nakonec
jsme 9. prosince 1989 vyrazili. Na letišti jsme se dověděli,
že Gust‡v Hus‡k odstoupil a druhý den jsem byl po dev’ti a Maria po
21 letech v exilu v Praze. Při přeletu nad hranicemi jsme si s
majorem H‡skem v letadle značky Lufthansa připili. Na letišti
čekali pracovn’ci z kanadskŽho velvyslanectv’, nečekali na n‡s, jak
jsme se mylně domn’vali, ale na dva zaměstnance od Bati, který
se rovněž chystal do Prahy a který měl přivŽzt do
Čech tu prosperuj’c’ ekonomiku.
Zat’mco
Maria m’řila z letiště na V‡clav‡k demonstrovat, mne a Johna
H‡ska odvezli do televize. V rozhovoru jsem se snažil upozornit, že
na Z‡padě nen’ vše ide‡ln’, že je zde nebezpeč’ plytkosti a
komerce. Chtěl jsem vyslovit varov‡n’, kterŽ v euforii z revoluce vl‡dlo.
V tom se rozl’tly dveře od studia a major H‡sek mně zak‡zal takto
mluvit. I uvědomil jsem si, že revoluce, byť sametov‡, to nebude
m’t v Čech‡ch jednoduchŽ. Za p‡r dnů se pak stal V‡clav Havel
prezidentem, vše bylo již v pohodě a do starŽ vlasti se začali trousit
skutečn’ z‡stupci a
reprezentanti exilu.
Když
jsem se vr‡til do Toronta a vydal jsem velkŽ dvojč’slo o sametovŽ
revoluci, bylo mi ozn‡meno, že moje pr‡ce v ČR byla
nedostatečn‡, že jsem měl pracovat na Masaryktownu a že se
jaksi pozapomnělo na moji rezignaci. Sdělil jsem, že na
rezignaci trv‡m a tak začal po čase vych‡zet Satellite.
Aleš Březina
***