N‡vrat na hlavn’ stranu

 

 

OhlŽdnut’ za výstavou Marie Gab‡nkovŽ

Dne 6. listopadu  2014 jsme konečně viděli výstavu Marii Gab‡nkovŽ a l’bila se n‡m. Je to hodně velký rozd’l vidět ona poměrně velk‡ d’la na zdech galerie, když jsem je dosud znala pouze z občasnŽho zveřejněn’ v novin‡ch či knižn’m titulu Řetěz bl‡znů. Něco se mi l’bilo opravdu hodně, něco o trochu mŽně.

To "o trochu mŽně" patřilo oněm anatomickým, velmi modern’m obrazům v zadn’ č‡sti galerie. Samozřejmě, že jsem si u nich asi nejv’ce uvědomovala, co všechno mus’ umět mal’ř a z‡roveň pedagog, aby výsledek byl bezchybný a aby ti, kteř’ jsou učeni, dobře pochopili. Každop‡dně i zde jsem si našla dvě n‡dherně provedenŽ věci a sice jakŽsi prostorovŽ hlavy udělanŽ za pomoci do prostoru vloženŽ dr‡těnŽho pletiva a pap’rovŽ lepenky. Obě tato d’la navozovala takovŽ re‡lno, že by si člověk na obě hlavy chtěl nejraději s‡hnout. Nemohu se vyjadřovat k jednotlivým obrazům, protože nejsem ta, kter‡ si to může dovolit a rozum’ tomu. Mohu se vyj‡dřit jen k jakýmsi pocitům, kterŽ u mne výstava způsobila. Takže celŽ mi to připadalo dokonale zpracovanŽ a ať už akty či postavy oblečenŽ, u kterých se na obraze objevily lidskŽ lebky, ve mně navodily přesvědčen’, že vlastně život je v’tězný a věčný a že nikdy nepatř’ jedinci. Jedinci ho tvoř’ způsoby svŽho žit’, kterŽ do života vkl‡daj’. A žit’ věčnŽ nen’. V poměrně častŽm vyj‡dřen’ slepých postav, kterŽ jsou ovšem na obrazech poj’m‡ny jako postavy vůdč’, to ve mne zanechalo pocit určitŽ politickŽ nads‡zky, ale, bohužel, zcela pravdivŽ a nebezpečnŽ. Klopýt‡n’ ve tmě a nejistotě za slepými vůdci, mi dost připom’n‡ častŽ a opakuj’c’ se skutečnŽ situace běžnŽho žit’ mnoha a mnoha lid’. Ale nech‡m mŽho filozofov‡n’ a budu už jen konstatovat, že se výstava perfektně hod’ pr‡vě do Ostravy a to nejenom proto, že se zde autorka narodila a společně se svými mal’řskými rodiči v ml‡d’ žila. Mimochodem ta čtyři vystaven‡ d’lka Mariiných rodičů jsou mil‡, laskav‡ a mal’řskŽ geny z nich jednoznačně přeskakuj’ na autorčina d’la a to je dobře. Cel‡ Mariina výstava se sem hod’ hlavně pro svou žensky vyv‡ženou drsnost, protože Ostrava je takŽ rodu ženskŽho a œplně nejjemněji se takŽ, hlavně v minulosti, nikdy nechovala. Je to osobitŽ město a ta výstava takŽ.

Jsem ještě zakoukan‡ do mal’ře Jakuba Špaňhela a um’m si moc dobře představit jeho i M‡riiny věci pohromadě - nav’c i on je spojen s t’m severomoravským drsnem, protože je z KarvinŽ. Douf‡m, že moje ř‡dky nebudou pochopeny špatně - chtěla jsem jen vyj‡dřit, že jsem měla, d’ky výstavě v Ostravě, jeden kr‡sně prožitý den.

Jana Fafejtov‡ - Ostrava

***

Zahajovac’ proslov Pavla Rejchrta  na vernis‡ži M. G. ve čtvrtek 23. ř’jna  2014 ve SlezkoostravskŽ galerii

 

 D‡my a p‡novŽ,

 

       je mi velkou ct’ a m‡m upř’mnou radost z toho,  že mohu tady před V‡mi promluvit na zah‡jen’ výstavy  obrazů  M‡rii Gab‡nkovŽ. Sama umělkyně  mne před ned‡vnem pověřila t’mto œkolem. Nejsem však ani odborný znalec jej’ch obrazů, ani výtvarný teoretik.  Mohu  se tedy s V‡mi  podělit  pouze o  bezprostředn’ osobn’ dojmy z jej’ho uměn’.

       V těchto  prostor‡ch vid’me celkem čtyřicet pět expon‡tů M‡rii Gab‡nkovŽ. Kromě toho ještě  čtyři obrazy jej’ch rodičů, kteř’ tŽž byli výtvarnými umělci. M‡riiny obrazy můžeme rozdělit do čtyř skupin.

       Jako prvn’ jmenujme řadu obrazů, kde jsou často zn‡zorněni kanadsko-američt’ politici. 

Ta sŽrie je uvedena cit‡tem z evangelia, že když slep’ slepŽho vede, tak upadnou do j‡my oba. Je v tom takŽ nar‡žka na zn‡mý obraz vl‡mskŽho mal’ře Breughela, mistra ze šestn‡ctŽho stolet’.  Několik výjevů z těchto velkých, expresivně realistických obrazů je reprodukov‡no jako ilustrace ve vynikaj’c’  vzpom’nkovŽ knize mal’řčina manžela, zde př’tomnŽho Aleše Březiny, zn‡mŽho disidenta, který je s‡m nen‡padně vypodobněn  na obraze s politiky,  jak na ně děl‡ zd‡lky dlouhý nos.

Kniha nese n‡zev Řetěz bl‡znů a je možnŽ si ji na tomto m’stě i zakoupit.

      Druhou skupinu tvoř’ řada d’vč’ch portrŽtů, zakončen‡ podobiznou Leonarda Cohena. 

 

 

Třet’ řadu představuj’  fantaskn’ studie podle anatomických voskových modelů z muzea La Specola ve Florencii a konečně, jako čtvrtou skupinu, zde m‡me obrazy inspirovanŽ barokn’mi plastikami Maty‡še Brauna před  špit‡lem ve východočeskŽm Kuksu. 

      Než jsem na tuto výstavu přijel, nemohl jsem ještě přesně vědět, co zde bude vystaveno, zato jsem si mnohokr‡t  prohl’žel i proč’tal reprezentativn’  monografii o M‡riině d’le, vydanou v Anglii r. 2007 pod n‡zvem Body broken – body redeemed, tedy, jak bychom mohli přeložit, Tělo zlomenŽ – tělo vykoupenŽ.  Už v tomto n‡zvu monografie bylo pro mne výstižně naznačeno něco podstatnŽho z charakteru mal’řčina uměleckŽho zaměřen’.   V jej’ tvorbě je určuj’c’ silou kontrast, nebo protiklad, nebo sv‡r, a to  na v’ce rovin‡ch a v rozličných souvislostech. 

       Jde předevš’m o značnŽ rozpět’ mal’řčiných z‡jmů, vzorů a inspirac’  v dějinnŽm čase: M‡ria Gab‡nkov‡ je sice současnou umělkyn’ se vš’m všudy, instaluje např’klad figury z dr‡tů a hadrů nebo krabicovŽ lepenky, um’sťuje figur’ny do beden jako do rakv’, tyto svŽho druhu sochařskŽ výtvory pak veristicky namaluje (dvě takovŽ hlavy zde vid’me),  ale z‡roveň zakouš’  plodnŽ tvůrč’ otřesy nad d’ly  starých mistrů,  přeb’r‡ jejich tŽmata a do určitŽ m’ry z nich mal’řsky cituje,  např’klad slavn‡ Duererova  ãMelencoliaÒ ji přivede až k přemalov‡n’ původně zamýšlenŽ M‡ř’ MagdalŽny.

       A dovol’m si ř’ci, že t’m nejz‡važnějš’m zdrojem protikladů a  hluboce niterných sv‡rů  je mal’řčina duše sama, ale  jde o konflikt proz‡řený paprsky naděje. Na jednŽ straně n‡s zaval’ proud př’mo eruptivn’ fantazie, v jej’mž  pozad’ se za výjevem p‡du skrývaj’ děsivŽ tv‡ře zla,   nen’  popřen ani autoportrŽt, který se před n‡mi měn’ v jediný výkřik hrůzy,  na druhŽ straně n‡s obepne v jiných obrazech tichŽ a vše převyšuj’c’ vanut’ křesťanskŽ v’ry, kter‡ vede d‡l a naštěst’ ještě jinam než do těchto končin  našeho neust‡le zkoušenŽho i pokoušenŽho života, našeho pozemskŽho dramatu, kde každý předčasný klid by byl podezřelý, a věru by neměl s pokojem Bož’m mnoho  společnŽho, s n‡dherou lili’ a hostiny, kter‡, pokud věř’me, n‡s opravdu ček‡ po konci tŽto apokalypsy, po zjasněn’ naš’ existence, po vykoupen’ těla i všeho tvorstva z marnosti, až přijde P‡n.

       Mal’řce  nikdy nestačilo vlahŽ př’tm’ přirozenŽho života,  ta př’jemně absurdn’ plavba na děravŽm člunu s podivnou kratochv’l’ a trochu černým humorem, jak vid’me alespoň v reprodukci na jednom z jej’ch velkých pl‡ten, kterŽ bohužel nemohlo sem být dopraveno. Vždyť i v pozad’ tŽto  zneklidňuj’c’ karikatury vid’me sb’rat se těžkŽ bouřkovŽ mraky onŽ z‡hady,  že vůbec existujeme, sv’ravŽ temnoty, ze kterŽ  občas zableskne Bož’ Absolutno.   Tma ale, kter‡  člověku  dř’v ani tolik nevadila,  je teď,  po z‡žitku blesku, dvojn‡sob  hrozn‡. V tom světle odjinud totiž teprve ch‡peme, č’m vš’m jsme v tŽto svŽ časnosti bloudili, jak ž‡douc’ by bylo  patřit už navěky svŽmu vykoupen’, svŽ pravŽ vlasti.

       Ale ani tehdy z tŽto n‡m uloženŽ ciziny neut’k‡me do nějakých spiritualit odvr‡cených od tohoto tělesnŽho, hmatatelnŽho stvořen’, jakkoli zbědovanŽho, zkrvavenŽho, křič’c’ho někdy bolest’ i zuřivým vztekem protestu,  odol‡v‡me l‡kadlům, někdy věru velmi svůdným, jakŽkoli nirv‡ny,  vznešenŽho vyhasnut’ do jakŽhosi  předpokl‡danŽho Praz‡kladu všeho,  neboť ček‡me na z‡zrak tvrdoš’jně jedině zde, kde n‡m ho je třeba, v tomto těle a v tŽto mnohostrannŽ b’dě,  trv‡me na Bož’ch zasl’ben’ch pro tuto časnost  a nehneme se odtud, než ãučin’ proměnu pravice Nejvyšš’hoÒ, jak čteme v žalmu sedmdes‡tŽm sedmŽm.  (Ž 77,11). A možn‡ i proto se jmenuje tato výstava Neodch‡zen’.

       Dovoluji si na z‡věr vytknout jeden př’mo christologický rys z d’la M‡rii Gab‡nkovŽ:  Tělo zlomenŽ - to m‡ jistě v’ce významů -  ale jeden je i ten, že tělo Ber‡nka Bož’ho, jak vypov’d‡ i  hrůzyplný obraz složený z krvavých a kostlivých c‡rů, nazvaný prostě ãKř’žÒ,  se za n‡s l‡me. Tělo toho jednoho spravedlivŽho, Adama novŽho, který n‡s vysvobozuje z propasti p‡du, a tud’ž i z odsouzen’  na Soudu, z œplnŽho propadu při posledn’ bilanci.  Proto ještě sm’me m’t naději přes všechno, co proti n‡m osobně i proti celŽmu lidstvu svědč’.

       Toto všechno jsem poc’til nad  Mariinými obrazy. Velice si  cen’m u mal’řky,  zn‡mŽ dnes v několika zem’ch Z‡padu,  že  se  alespoň  na chv’li vr‡tila svým d’lem k n‡m, do svŽ starŽ vlasti, ba  př’mo do svŽho rodiště zde v Ostravě. TakŽ to je očividný důkaz jej’ho NEODCHçZENê. Zjišťuji s radost’, že nepodlehla  častŽmu nebezpeč’ uzn‡vaných umělců, mezi kterŽ už dlouh‡ lŽta  patř’. Vyhnula se povýšeneckŽmu papal‡šstv’, spokojenosti se sebou a v malbě samotnŽ  obvyklŽmu opakov‡n’ již jednou osvědčenŽho.  Dodnes z‡pas’ o výraz, hled‡ nov‡ tŽmata,  nezůstala jen u inspirac’ italských,  zajela si, jak zde sami vid’me, sb’rat novŽ podněty i ve východočeskŽm Braunově baroku.  Hled‡ a z‡pol’ dodnes. I n‡m t’m dod‡v‡ s’lu a naději.  Za to j’ nemůžeme být ani dost vděčn’ a na adresu, kter‡ přesahuje n‡s všechny, sm’me připojit  větu, kterou  si rovněž  mal’řka vybrala jako podtitul svŽ monografie: Soli Deo Gloria.  

 

Děkuji za pozornost.

 

Zvukový z‡znam

V’ce na webu

http://paintinggallery.ca

Obr‡zky z vernis‡že

Obr‡zky z instalace

 

 

***

 

 

 

N‡vrat na hlavn’ stranu