OhlŽdnut’ za výstavou Marie Gab‡nkovŽ
Dne 6. listopadu 2014 jsme konečně viděli
výstavu Marii Gab‡nkovŽ a l’bila se n‡m. Je to
hodně velký rozd’l vidět ona poměrně velk‡ d’la na
zdech galerie, když jsem je dosud znala pouze z občasnŽho
zveřejněn’ v novin‡ch či knižn’m titulu Řetěz
bl‡znů. Něco se mi l’bilo opravdu hodně, něco o trochu
mŽně.
To "o trochu
mŽně" patřilo oněm anatomickým, velmi modern’m
obrazům v zadn’ č‡sti galerie. Samozřejmě, že jsem si
u nich asi nejv’ce uvědomovala, co všechno mus’ umět mal’ř
a z‡roveň pedagog, aby výsledek byl bezchybný a aby ti,
kteř’ jsou učeni, dobře pochopili. Každop‡dně i zde
jsem si našla dvě n‡dherně provedenŽ věci a sice jakŽsi
prostorovŽ hlavy udělanŽ za pomoci do prostoru vloženŽ dr‡těnŽho
pletiva a pap’rovŽ lepenky. Obě tato d’la navozovala takovŽ re‡lno,
že by si člověk na obě hlavy chtěl nejraději
s‡hnout. Nemohu se vyjadřovat k jednotlivým obrazům,
protože nejsem ta, kter‡ si to může dovolit a rozum’ tomu. Mohu
se vyj‡dřit jen k jakýmsi pocitům, kterŽ u mne výstava
způsobila. Takže celŽ mi to připadalo dokonale zpracovanŽ a
ať už akty či postavy oblečenŽ, u kterých se na
obraze objevily lidskŽ lebky, ve mně navodily přesvědčen’, že
vlastně život je v’tězný a věčný a
že nikdy nepatř’ jedinci. Jedinci ho tvoř’ způsoby svŽho
žit’, kterŽ do života vkl‡daj’. A žit’ věčnŽ nen’. V
poměrně častŽm vyj‡dřen’ slepých postav, kterŽ jsou
ovšem na obrazech poj’m‡ny jako postavy vůdč’, to ve mne
zanechalo pocit určitŽ politickŽ nads‡zky, ale, bohužel, zcela
pravdivŽ a nebezpečnŽ. Klopýt‡n’ ve tmě a nejistotě za
slepými vůdci, mi dost připom’n‡ častŽ a opakuj’c’ se
skutečnŽ situace běžnŽho žit’ mnoha a mnoha lid’. Ale
nech‡m mŽho filozofov‡n’ a budu už jen konstatovat, že se
výstava perfektně hod’ pr‡vě do Ostravy a to nejenom proto,
že se zde autorka narodila a společně se svými
mal’řskými rodiči v ml‡d’ žila. Mimochodem ta čtyři
vystaven‡ d’lka Mariiných rodičů jsou mil‡, laskav‡ a
mal’řskŽ geny z nich jednoznačně přeskakuj’ na
autorčina d’la a to je dobře. Cel‡ Mariina výstava se sem hod’
hlavně pro svou žensky vyv‡ženou drsnost, protože Ostrava
je takŽ rodu ženskŽho a œplně nejjemněji se takŽ, hlavně v
minulosti, nikdy nechovala. Je to osobitŽ město a ta výstava takŽ.
Jsem ještě
zakoukan‡ do mal’ře Jakuba Špaňhela a um’m si moc dobře
představit jeho i M‡riiny věci
pohromadě - nav’c i on je spojen s t’m severomoravským drsnem, protože je z KarvinŽ. Douf‡m, že moje
ř‡dky nebudou pochopeny špatně - chtěla jsem jen
vyj‡dřit, že jsem měla, d’ky výstavě v Ostravě,
jeden kr‡sně prožitý den.
Jana Fafejtov‡ -
Ostrava
***
Zahajovac’ proslov Pavla Rejchrta na vernis‡ži M. G. ve čtvrtek
23. ř’jna 2014 ve SlezkoostravskŽ galerii
D‡my a p‡novŽ,
je mi
velkou ct’ a m‡m upř’mnou radost z toho, že mohu tady před V‡mi
promluvit na zah‡jen’ výstavy
obrazů M‡rii Gab‡nkovŽ. Sama
umělkyně mne před
ned‡vnem pověřila t’mto œkolem. Nejsem však ani odborný
znalec jej’ch obrazů, ani výtvarný teoretik. Mohu se tedy s V‡mi podělit pouze o bezprostředn’ osobn’ dojmy z jej’ho
uměn’.
V těchto
prostor‡ch vid’me celkem čtyřicet pět expon‡tů M‡rii Gab‡nkovŽ. Kromě toho
ještě čtyři
obrazy jej’ch rodičů, kteř’ tŽž byli
výtvarnými umělci. M‡riiny obrazy
můžeme rozdělit do čtyř skupin.
Jako prvn’
jmenujme řadu obrazů, kde jsou často zn‡zorněni
kanadsko-američt’ politici.
Ta sŽrie je uvedena cit‡tem
z evangelia, že když slep’ slepŽho vede, tak upadnou do j‡my
oba. Je v tom takŽ nar‡žka na zn‡mý obraz vl‡mskŽho
mal’ře Breughela, mistra ze šestn‡ctŽho
stolet’. Několik
výjevů z těchto velkých, expresivně
realistických obrazů je reprodukov‡no jako ilustrace ve vynikaj’c’ vzpom’nkovŽ knize mal’řčina
manžela, zde př’tomnŽho Aleše Březiny, zn‡mŽho disidenta,
který je s‡m nen‡padně vypodobněn na obraze s politiky, jak na ně děl‡ zd‡lky
dlouhý nos.
Kniha nese n‡zev
Řetěz bl‡znů a je možnŽ si ji na tomto m’stě i
zakoupit.
Druhou skupinu
tvoř’ řada d’vč’ch portrŽtů, zakončen‡ podobiznou
Leonarda Cohena.
Třet’ řadu
představuj’ fantaskn’ studie
podle anatomických voskových modelů z muzea La Specola ve Florencii a konečně, jako čtvrtou
skupinu, zde m‡me obrazy inspirovanŽ barokn’mi plastikami Maty‡še Brauna
před špit‡lem ve
východočeskŽm Kuksu.
Než jsem na
tuto výstavu přijel, nemohl jsem ještě přesně
vědět, co zde bude vystaveno, zato jsem si mnohokr‡t prohl’žel i proč’tal
reprezentativn’ monografii o M‡riině d’le, vydanou v Anglii r. 2007 pod n‡zvem
Body broken – body redeemed,
tedy, jak bychom mohli přeložit, Tělo zlomenŽ – tělo
vykoupenŽ. Už v tomto
n‡zvu monografie bylo pro mne výstižně naznačeno
něco podstatnŽho z charakteru mal’řčina uměleckŽho
zaměřen’.
V jej’ tvorbě je určuj’c’ silou kontrast, nebo protiklad,
nebo sv‡r, a to na v’ce rovin‡ch a
v rozličných souvislostech.
Jde
předevš’m o značnŽ rozpět’ mal’řčiných
z‡jmů, vzorů a inspirac’ v dějinnŽm čase: M‡ria Gab‡nkov‡ je sice současnou umělkyn’ se vš’m
všudy, instaluje např’klad figury z dr‡tů a hadrů nebo
krabicovŽ lepenky, um’sťuje figur’ny do beden jako do rakv’, tyto svŽho
druhu sochařskŽ výtvory pak veristicky namaluje (dvě takovŽ
hlavy zde vid’me), ale z‡roveň
zakouš’ plodnŽ
tvůrč’ otřesy nad d’ly
starých mistrů,
přeb’r‡ jejich tŽmata a do určitŽ m’ry z nich
mal’řsky cituje,
např’klad slavn‡ Duererova ãMelencoliaÒ
ji přivede až k přemalov‡n’ původně
zamýšlenŽ M‡ř’ MagdalŽny.
A dovol’m
si ř’ci, že t’m nejz‡važnějš’m zdrojem protikladů
a hluboce niterných
sv‡rů je mal’řčina
duše sama, ale jde o konflikt
proz‡řený paprsky naděje. Na jednŽ straně n‡s zaval’
proud př’mo eruptivn’ fantazie, v jej’mž pozad’ se za výjevem p‡du
skrývaj’ děsivŽ tv‡ře zla, nen’ popřen ani autoportrŽt,
který se před n‡mi měn’ v jediný výkřik
hrůzy, na druhŽ straně
n‡s obepne v jiných obrazech tichŽ a vše převyšuj’c’
vanut’ křesťanskŽ v’ry, kter‡ vede d‡l a naštěst’
ještě jinam než do těchto končin našeho neust‡le zkoušenŽho i
pokoušenŽho života, našeho pozemskŽho dramatu, kde
každý předčasný klid by byl podezřelý,
a věru by neměl s pokojem Bož’m mnoho společnŽho, s n‡dherou lili’ a
hostiny, kter‡, pokud věř’me, n‡s opravdu ček‡ po konci tŽto
apokalypsy, po zjasněn’ naš’ existence, po vykoupen’ těla i
všeho tvorstva z marnosti, až přijde P‡n.
Mal’řce nikdy
nestačilo vlahŽ př’tm’ přirozenŽho života, ta př’jemně absurdn’ plavba na
děravŽm člunu s podivnou kratochv’l’ a trochu černým
humorem, jak vid’me alespoň v reprodukci na jednom z jej’ch
velkých pl‡ten, kterŽ bohužel nemohlo sem být dopraveno.
Vždyť i v pozad’ tŽto
zneklidňuj’c’ karikatury vid’me sb’rat se těžkŽ
bouřkovŽ mraky onŽ z‡hady,
že vůbec existujeme, sv’ravŽ temnoty, ze kterŽ občas zableskne Bož’
Absolutno. Tma ale,
kter‡ člověku dř’v ani tolik nevadila, je teď, po z‡žitku blesku, dvojn‡sob hrozn‡. V tom světle odjinud totiž teprve ch‡peme,
č’m vš’m jsme v tŽto svŽ časnosti bloudili, jak
ž‡douc’ by bylo patřit
už navěky svŽmu vykoupen’, svŽ pravŽ vlasti.
Ale ani
tehdy z tŽto n‡m uloženŽ ciziny neut’k‡me do nějakých
spiritualit odvr‡cených od tohoto tělesnŽho, hmatatelnŽho
stvořen’, jakkoli zbědovanŽho, zkrvavenŽho, křič’c’ho
někdy bolest’ i zuřivým vztekem protestu, odol‡v‡me l‡kadlům, někdy
věru velmi svůdným, jakŽkoli nirv‡ny, vznešenŽho vyhasnut’ do
jakŽhosi předpokl‡danŽho
Praz‡kladu všeho, neboť
ček‡me na z‡zrak tvrdoš’jně jedině zde, kde n‡m ho je třeba, v tomto těle a v tŽto
mnohostrannŽ b’dě, trv‡me na
Bož’ch zasl’ben’ch pro tuto časnost a nehneme se odtud, než ãučin’
proměnu pravice Nejvyšš’hoÒ, jak čteme v žalmu
sedmdes‡tŽm sedmŽm. (Ž 77,11).
A možn‡ i proto se jmenuje tato výstava Neodch‡zen’.
Dovoluji
si na z‡věr vytknout jeden př’mo christologický rys
z d’la M‡rii Gab‡nkovŽ: Tělo zlomenŽ - to m‡ jistě
v’ce významů - ale
jeden je i ten, že tělo Ber‡nka Bož’ho, jak vypov’d‡ i hrůzyplný obraz
složený z krvavých a kostlivých c‡rů,
nazvaný prostě ãKř’žÒ, se za n‡s l‡me. Tělo toho jednoho
spravedlivŽho, Adama novŽho, který n‡s vysvobozuje z propasti p‡du,
a tud’ž i z odsouzen’ na
Soudu, z œplnŽho propadu při posledn’ bilanci. Proto ještě sm’me m’t
naději přes všechno, co proti n‡m osobně i proti celŽmu
lidstvu svědč’.
Toto
všechno jsem poc’til nad
Mariinými obrazy. Velice si
cen’m u mal’řky, zn‡mŽ
dnes v několika zem’ch Z‡padu,
že se alespoň na chv’li vr‡tila svým d’lem
k n‡m, do svŽ starŽ vlasti, ba
př’mo do svŽho rodiště zde v Ostravě. TakŽ to
je očividný důkaz jej’ho NEODCHçZENê. Zjišťuji
s radost’, že nepodlehla
častŽmu nebezpeč’ uzn‡vaných umělců, mezi
kterŽ už dlouh‡ lŽta
patř’. Vyhnula se povýšeneckŽmu papal‡šstv’,
spokojenosti se sebou a v malbě samotnŽ obvyklŽmu opakov‡n’ již jednou
osvědčenŽho. Dodnes
z‡pas’ o výraz, hled‡ nov‡ tŽmata,
nezůstala jen u inspirac’ italských, zajela si, jak zde sami vid’me, sb’rat
novŽ podněty i ve východočeskŽm Braunově baroku. Hled‡ a z‡pol’ dodnes. I n‡m t’m dod‡v‡
s’lu a naději. Za to j’
nemůžeme být ani dost vděčn’ a na adresu, kter‡
přesahuje n‡s všechny, sm’me připojit větu, kterou si rovněž mal’řka vybrala jako podtitul svŽ
monografie: Soli Deo Gloria.
Děkuji za pozornost.
V’ce na webu
***