Návrat na hlavní stranu

Vepřenky od Vašaty, ovocné knedlíky z Koruny, segedín se šesti od Rozvařilů

Pražský kolorit“ je leccos, třeba věže a věžičky, pražská mozaika, hospůdky, opékané vuřty, ale málokoho napadne, že jeho neodmyslitelnou součástí byly i proslulé jídelny, nazývané automaty.

Už nejsou, čas je odvál, škoda! Tak na ně zavzpomínejme.

A začneme na Václavském náměstí v čísle 16, kde se nacházela prosperující a vyhledávaná restaurace a jídelní automat vynikajícího českého restauratéra, podnikavého a vlastenecky smýšlejícího Jaroslava Vašaty. Od svých čtrnácti roků pracoval jako obchodní příručí firmy Pacelt a to k naprosté spokojenosti majitele, kterého brzy překvapoval odvážnými podnikatelskými nápady. Vašata však pokukoval dál a přijal místo na Letné ve známé Procházkově restauraci, které po krátké době pomohl z neprosperující pozice na jedno z předních míst v Praze. Od Procházků ho osud odvál do nově otevřené restaurace Černý pivovar na Karlově náměstí a konečně v roce 1936 se mu vyplnil celoživotní sen a koupil si na Václavském náměstí restauraci Evropu. Restaurace, přejmenovaná na Vašata mu brzy vydělávala tolik, že si mohl dovolit i pronájem Obecního domu (Repre). Zmíněné vlastenectví, projevil Vašata především v době druhé světové války. Intenzivně se začal podílet na odbojové činnosti – největším jeho hrdinstvím bylo ukrytí parašutistů v Obecním domě, kteří následně provedli atentát na Heydricha. Do odbojové činnosti vložil neuvěřitelných šest milionů vlastních korun. Větší podrobnosti jsou v jeho knížečce Živůtek byl krásný a také ve vzpomínkách českého exilového spisovatele Oty Ulče. Po roce 1948 odešel do emigrace – prvně do Londýna, pak do Chicaga a konečně do New Yorku. Tady se opět dokázal znovu pevně postavit na vlastní nohy v české restauraci, kterou vedl až do roku 1967.

Ještě dnes se najde v Praze nemalý počet těch, kteří si dobře pamatují poměrně jednoduchá, ale kvalitní a levná jídla v automatu na Václavském náměstí. Nedávno jsem si kdesi přečetla chválu na Vašatovy vepřenky a musela jsem se usmívat, když jsem si uvědomovala, že vlastně Vašata už ve své době nabízel v automatu cosi, co v dnešní době představují fast foodové hamburgry. Těm, co snad nevědí, co je vepřenka, sděluji, že se jedná o dobře osmaženou placičku z jemně umletého vepřového masa, k ní chleba a nemalé množství hořčice nebo majonézy a cibule. A celá dobrota stála tehdy tři koruny a dvacet haléřů.

A na Václaváku ještě zůstaneme, tentokrát na jeho druhé straně u rohového nádherného paláce Koruny. Tady byl totiž svého času také slovutný automat, občas navštěvovaný snad každým, kdo v Praze žil anebo do města alespoň odněkud na chvíli přijel. Lukrativní rohovou parcelu koupila První česká všeobecná akciová společnost pro pojišťování na život a pak si zde v letech 1911-12 nechala postavit obdivuhodně moderní palác spojující funkce obchodní, administrativní, správní, kulturní, bytové, společenské a další. Honosný palác je dílem architekta Pfeiffera – je v železobetonové skeletové konstrukci s několika trakty, dvoupatrovým podzemím a čtyřmi patry s podkrovím nad zemí. Nad palácem se tyčí ozdobná koruna obklopená sochařskou výzdobou od Suchardy, představující jakési svalnaté strážce paláce. V podzemí byly ve své době dokonce lázně a biograf. V přízemí kavárna. A konečně v roce 1935 byl do přízemí architektem Machoněm vyprojektován automat Koruna nabízející kvalitní a rychlé občerstvení. Ve své době samoobslužné občerstvení bylo v Evropě takové nóvum, že si dokonce na Machoňovi později Angličané vymohli projekt stejného samoobslužného občerstvení pro londýnskou Oxford Street.

Na vrcholu slávy, počátkem devadesátých roků, ale zároveň i v jeho už značně zanedbaných letech posledních, měl automat 790 metrů prodejní plochy a plných 240 zaměstnanců. Denně se zde na občerstvení zastavilo 10000 lidí a denně se prodalo více než 5000 chlebíčků ve třinácti druzích, 400 kg lahůdkových salátů v pěti druzích, 4000 kusů zákusků a 7000 pekařských výrobků. K dispozici bylo 23 druhů hlavních jídel, teplé i studené uzeniny, grilovaná kuřata. Denně se tady vytočilo 1800 litrů piva. Chodívali jsme tam na koktejl za pouhou jednu korunu šedesát haléřů a dobrota to byla milionová. Vzadu se prodávala jakási kofola, tři decinky za devadesát haléřů, topinka stála šedesát haléřů a bramborák jednu korunu. Pokud někdo opravdu nebyl moc při penězích, měl možnost si dát jen knedlíky s omáčkou, přičemž v omáčkách byl docela výběr od rajské, přes koprovku, houbovou a další.

Automat Koruna měl později, už za bolševika, i svou velikou zvláštnost. Na jídlo sem občas chodili a nejvíce na dopíjení piva i tací, které dnes nazýváme bezdomovci – bolševik samozřejmě tuhle existenci jakýchsi nepracujících individuí přísně popíral - od těch dnešních se ve své většině dost tehdy odlišovali. Nebývali špinaví, chovali se nenápadně a slušně. Jakmile jste dojedli a odsunuli svůj talíř – nádobí se tady sbíralo placenou silou – a na talíři jste nějaký zbytek nechali, zaslechli jste „Milospaní, už nebudete? Můžu?“ A už si pochutnávali. A vám zbylo jen přemítat, kde se tam ten člověk tak rychle a tiše vzal a také, jak u něho ani náhodou neplatilo komunisty často používané „Kdo nepracuje, ať nejí.“

A spěcháme na Poříčí. Tam se nacházel znamenitý automat U Rozvařilů. Tenhle ty dva předchozí přežil. Ale už dávno také není a nepomohlo mu ani přemístění do patra obchodního domu Bílá Labuť, kde se snažil po vypuzení ze své pasážové pozice přežít. V Labuti to už nebylo ono. Automat se původně narodil do funkcionalistické budovy s pasáží postavené roku 1937 vedle slavné Gočárovy Legiobanky. Samoobslužná jídelna U Rozvařilů byla jednoznačně pro nenáročné strávníky, nabízela jídla česká a levná, ani náhodou však nekvalitní. Lidé sem chodili rádi, mnohdy to bývalo poslední místo pro občerstvení před nastoupením do vlaku na Masaryčce anebo do autobusu na Florenci.

Z Poříčí není daleko do Libně ke vzpomínkám na automat Svět, do kterého míval často namířeno Bohumil Hrabal, neboť z domu v ulici Na Hrázi, kde bydlel, to do Světa měl tak asi čtyři minuty, možná v žízni ještě méně. Zajímavou stavbu si v letech 1932-33 nechal v Libni postavit pan Ladislav Svět a nebyla to jen stavba obyčejná, šlo o stavební komplex s obytnými činžovními byty, obchody, restaurací a kavárnou, hernou, automatem nebo lépe řečeno bufetem, v suterénu nechyběl biograf a to nejenom lecjaký, ale biograf promítající tehdejší filmové premiéry. Stavbu navrhl architekt František Havlena a vytvořil unikátní funkcionalistický objekt typu velkoměstského paláce, což bylo v tehdejší periferní Libni něco zcela nevídaného. Prostě palác vhodný pro Václavské náměstí, Národní třídu nebo Příkopy. Při pojmenování si pak pan majitel trochu pohrál se svým jménem a mnoho bylo takových, které s označením Svět zcela zmátl. Navíc nad palácem se vypínala ozdobná zeměkoule s tímhle označením. Ještě dneska ale nese jedna z tamních ulic označení Světova, nikoli Světová. Také tenhle bufet-automat se velmi brzy stal vyhledávaným místem a to hlavně vrstvou dělnictva z četných okolních továren.

Palácový objekt jako takový nebyl jednoduchou stavební záležitostí, už od svého počátku do něho totiž pronikala spodní voda, takže suterén byl opatřen obrovskou jímací vanou a trvale byla v chodu čerpadla. Myslím si, že to byla hlavně spodní voda, která docela brzy vyřadila biograf z provozu. V současné době už v Libni ve zcela zdevastovaném paláci nic nefunguje a mnoho roků probíhají jen k ničemu nevedoucí jednání s novým italským majitelem, který palác po nezdařilých restitucích před více než před patnácti roky koupil, už ve značně zchátralém stavu. Po povodních v roce 2002 požádal o demolici, ta mu však povolena nebyla proto, že je palác na seznamu kulturních památek. Před zbouráním je tím palác jakžtakž ochráněn, ale jeho osud tím nikterak vyřešený není. Už se v Praze ani nechceme nechávat překvapit, už je jen málo těch, co věří, že Svět v libeňském světě znovu ožije.

Tak a je to ze vzpomínání pro tentokrát všechno, znovu jen opakuji, že automaty dotvářely pražský kolorit a společně s vuřtovými stánky, masnými jídelnami, výčepy, dobrým jídlem a pitím, mlíčňáky, ovocnými bary a nenáročnými cenami tvořily jakýsi zdravý, okysličený krevní oběh města. Zmizely, odnesl je čas. Přesto se několik významných pražských architektů a gastronomických odborníků i nadále domnívá, že se stravování v automatech do Prahy vrátí. Kdy? To neříkají. A v jaké podobě? To neříkají také. Dala jsem si tu práci a prošla si Václavák nahoru i dolů a výsledek? V žádném případě už to ani zdaleka nepřipomíná chvíle, které si na Václavském náměstí užívala americká spisovatelka a blízká přítelkyně Jana Masaryka, Marcia Davenportová, když jednoho březnového dne roku 1930 přijela vlakem do Prahy a které popsala takto: „… šla jsem pomalu a prohlížela si bohaté obchody, klidné, mohutné muže, kteří nesli aktovky, buclaté, světlovlasé ženy, množství jídelen a svůdné věci k jídlu, všude to náramně vonělo…“

Jana Fafejtová – Praha

***

 

 

Návrat na hlavní stranu