TIFF:
FilmovŽ ut’k‡n’ před minulost’
Na
zač‡tku letošn’ho TorontskŽho mezin‡rodn’ho filmovŽho festivalu se
mne kdosi zeptal, jestli to bude můj prvn’ festival. Trochu jsem
znejistěl a pak jsem odhodil falešnou skromnost a odpověděl
jsem, že čtyřiatřic‡tý. Nestihl jsem tedy pouze
prvn’ch pět ročn’ků, protože letošn’ festival byl
devětatřic‡tý. Tehdy, když jsem v roce 1981
přišel do Toronta, to bylo poměrně jednoduchŽ,
člověk přišel do kina a pokud neodešel, mohl sledovat
jeden film za druhým. Třeba čtyři filmy za sebou.
Většinou se prom’talo v kině Bloor. Během doby se
centrum festivalu několikr‡t přestěhovalo, festivalovými
st‡nky se postupně stala kina Varsity či
Cumberland, až v posledn’
době, kdy bylo postaveno luxusn’ středisko TIFF Bell Lightbox na Reitman Square
– 350 King St., začal festivalu dominovat Cineplex
Scotiabank, ve kterŽm je čtrn‡ct prom’tac’ch
s‡lů. Připočteme-li k tomu sedm prom’tac’ch s‡lů př’mo
v budově TIFFu a dalš’ch osm
dočasných či permanentn’ch kinos‡lů jako Roy Thomson Hall, Princess of Wales Theatre či Elgin Theatre, vid’me, že
tento festival je pr‡vem označov‡n jako jeden z největš’ch a
nejlepš’ch na světě. Na festivalu se prom’talo 392 filmů, z
toho 284 celovečern’ch a 108 kr‡tkých filmů. 248 jich
mělo světovou, mezin‡rodn’ nebo severoamerickou premiŽru.
Nejdelš’ film (From What
is Before) trval
šest hodin a 28 minut. Nejkratš’ trval dvě minuty.
Letos to však, bohužel, trochu připom’nalo kabelovou
televizi, kde množstv’ kan‡lů neznamen‡ nejkvalitnějš’
pod’vanou a když se mě někdo v metru cestou z posledn’ho
představen’ v neděli večer zeptal, který film jsem
pokl‡dal za nejlepš’, musel jsem po chv’li přemýšlen’
ř’ci, že těch skutečně dobrých filmů jsem
viděl opravdu m‡lo.
Situace pro tisk je poněkud jin‡ než pro ostatn’ div‡ky.
Jelikož media maj’ být o jeden až dva dny napřed,
prom’taj’ se tŽměř všechny filmy pro media na zač‡tku
festivalu, zat’mco pro div‡ky po chladnŽm rozjezdu vrchol’ festival v
z‡věru. V běžnŽ produkci je film většinou
třikr‡t, pro tisk však většinou, pokud se nejedn‡ o
nějaký trh‡k jako francouzský film Francoise Ozona Moje nov‡ př’telkyně, pouze jednou.
Nav’c se hraj’ velice často ve stejnou dobu filmy ze stejnŽ, či
geograficky podobnŽ země, jako třeba letos prob’hal
současně film lotyšský a estonský.
Již posledně jsem psal, že na festivalu je sice jedna
česk‡ a jedna slovensk‡ koprodukce, ale že se mi nepodařilo
zjistit, v čem př’spěvek těchto dvou zem’ spoč’v‡. V
tŽto retrospektivě jsme se pokusili pod’vat na ty nejzaj’mavějš’
filmy. Začněme tedy t’m českým a slovenským
př’nosem.
***
Život v akv‡riu
V
islandskŽm filmu Život v akv‡riu (Life
in Fishbowl) se mi ten český
př’nos nepodařilo zjistit ani po shlŽdnut’ posledn’ho titulku. Skutečně
jsem tam nenašel jedno českŽ jmŽno, jednu českou firmu, jeden
český př’spěvek a takŽ nev’m, jestli jsem byl tolik
unesen dějem filmu. Př’běh mladŽ ženy, kter‡ se snaž’
vyděl‡vat po noc’ch sexem pen’ze, aby zaplatila hypotŽku,
vysvětlený t’m, že v dětstv’ byla sexu‡lně
zneuž’van‡, mně připadal trochu schŽmatický.
Setk‡n’ s b‡sn’kem, spisovatelem a
alkoholikem v z‡věru a odjezd na jiný ostrov, italskou Sic’lii, je
jakousi protiv‡hou se šťastným koncem, ale celý
př’běh je jaksi nepravděpodobný. Nav’c ve filmu se
odehr‡la tragŽdie, kdy se utop’ mal‡ holčička, pod kterou se prolom’
led, ale pak již se tato epizoda neřeš’. Když jsem
jel na tento film, nev’m proč jsem si zp’val pades‡t let starou
p’sničku od Giglioly Cinquetti
Non Ho L'Etŕ a ta tam k mŽmu œdivu
skutečně zazněla, byť v mužskŽm proveden’, což mi
docela spravilo n‡ladu. (abe)
***
Fata morg‡na
Poměrně
hodně jsem si sliboval od maďarsko-slovenskŽho filmu Fata morg‡na
(Mirage). Zde jsem se ze
z‡věrečných titulků alespoň dověděl,
že na filmu spolupracoval slovenský št‡b, i když se to
během maďarsky mluvenŽho filmu moc nepozn‡. Ono se vlastně ve
filmu moc nemluv’. Pokud bych film rozdělil na dvě poloviny, pak
prvn’ je vynikaj’c’, n‡dherně surrealistick‡, druh‡ pak je hloup‡, až
podprůměrn‡. Během prvn’ č‡sti se mi v hlavě vybavily
vzpom’nky na dobu normalizace, kdy jsem častokr‡t jezdil stopem do
Rumunska přes dlouhou nekonečnou pustu v Maďarsku. Po hodin‡ch
j’zdy, často v noci, se v hlavě rojily př’zraky a mezit’m v
pol’ch osamělŽ domy a před nimi studny, z kterých se
čerpala manu‡lně voda.
Občas
osaměl‡ vlakov‡ zast‡vka. Jednou jsem se na takovou zast‡vku dostal
omylem. Jel jsem stopem do Oradey a dobrý
samarit‡n mně zastavil, ale nerozuměl, co ř’k‡m. Ve snaze,
aby mi pomohl, mne odvezl na m’stn’ zast‡vku, což způsobilo
zděšen’. Přednosta stanice zavolal okamžitě policii a
již vše prob’halo jako ve filmu. Musel jsem uk‡zat doklady, pak co
m‡m v zavazadlech a nakonec mne odvezli na policejn’ stanici. TotŽž se
opakovalo, kdykoliv se člověk přibl’žil k maďarskŽ
hranici, z kterŽkoliv strany. Vždy se objevil nějaký
dobrodinec na kole, na mopedu nebo pouze kolemjdouc’, který
vetřelce nahl‡sil policii. Jednou jsem vstoupil do Maďarska
pobl’ž obce Š‡hy, kde se z jednŽ i druhŽ strany hovořilo pouze
maďarsky a během prvn’ch pěti kilometrů na maďarskŽ
straně jsem byl perlustrov‡n celkem sedmkr‡t. Film Fata morg‡na zač’n‡
podobnou situac’ na vlakovŽ zast‡vce někde uprostřed maďarskŽ
prŽrie, kde se prod‡vaj’ l’stky do města. Je zde černoch, fotbalista
z Pobřež’ Slonoviny, který hr‡l v Rumunsku druhou ligu. Byl
obviněn z korupčn’ afŽry a před vězen’m utekl na
maďarský venkov. Po dlouhŽm blouděn’ pustou se ocitne na
vlakovŽ zast‡vce. Na jednokolejce existuje rozpadaj’c’ se vlak, který
ř’d’ starý stoletý strojvůdce, kterŽmu černoch
pomůže do lokomotivy. Asi po půlhodině j’zdy však
strojvůdce umře. Černoch se dostane na venkov, který
ovl‡daj’ znepř‡telenŽ gangy a v ten okamžik se z filmu stane
kovbojka. Všichni stř’lej’ po všech a na dobře
rozeběhnutý film se už ned‡ koukat. Zaj’mavŽ je snad už
jenom to, že Afričan, který je snad z Pobřež’
slonoviny m‡ v batohu fotbalový m’č. Podobně jako v
sedmdes‡tých letech i ve filmu domorod’ Maďaři komunikuj’ nejlŽpe
o fotbale. Skutečnost’ však je, že ve fotbalovŽm m’či, o
který se odehr‡vaj’ přestřelky, jsou zašitŽ pen’ze. (abe)
***
Nov‡ př’telkyně a Ptač’ lidŽ
Vloni
přišel Francois Ozon s provokativn’m filmem o mladŽ prostitutce Mlad‡
a kr‡sn‡. Letos si zaprovokoval s filmem Nov‡
př’telkyně (Une nouvelle amie). Claire a Laura jsou kamar‡dky od dětstv’. Laura
onemocn’ a zemře a zanech‡ po sobě d’tě, o kterŽ, při
pohřbu slibuje Claire s manželem Laury Davidem, se bude starat.
Jenže David m‡ pocit, že d’tě nepotřebuje pouze otce, ale i
matku. Po čase si začne doma oblŽkat šaty svŽ zemřelŽ
manželky, ve kterých ho jednou načap‡ Claire. Ze zač‡tku
ho bere za perverta, ale pak tomu přivykne a
David si začne ř’kat Virginia. Vztah m‡ i svou komplikaci,
protože Claire je vdan‡. Doch‡z’ k různým erotickým
kombinac’m. V komických f‡z’ch film připom’n‡ americkou komedii
šedes‡tých let Někdo to r‡d horkŽ.
V hlavn’
roli v tomto sn’mku Nov‡ př’telkyně hraje vych‡zej’c’
francouzsk‡ hvězda Anais Demoustier,
kter‡ hraje rovněž v jinŽm francouzskŽm filmu Pascala Ferrana Ptač’ lidŽ (Bird People). Jedn‡ se o dva př’běhy z jednoho
hotelu.
Anais Demonstier
Americký
poč’tačový specialista lŽt‡ z jednŽ konference na druhou,
vyděl‡v‡ pen’ze, ale nem‡ čas ani nic z Pař’že, kde je
pr‡vě vidět. Během svŽho pobytu v hotelu se rozhodne, že v
tomto š’lenstv’ nebude pokračovat. D‡ výpověď v
zaměstn‡n’, rozejde se se ženou. Najednou je zkr‡tka na ulici.
Pokojsk‡ Audrey pozoruje svět a sn’ o
budoucnosti. Podobně jako Gary ji nenach‡z’. Oba
se d’vaj’ na svůj život z ptač’ perspektivy, což
symbolizuje vrabec, který lŽt‡ chodbami a pokoji hotelu a občas
unik‡ nebezpečnŽ oranžovŽ kočce. To, že se oba
samot‡ři v z‡věru filmu potkaj’, je oček‡vanŽ, ale nikoliv
podstatnŽ. (abe)
***
Red Army
Film byl
uveden v sŽrii dokumentů. Jde vlastně o př’běh
Vjačeslava Fetisova a jeho souboj s Viktorem Tichonovem. RežisŽr Gabe
Polsky se vrac’ do obdob’ osmdes‡tých let, kdy pětice Fetisov, Kasatonov, Krutov, Larionov a Makarov dominovala sovětskŽmu hokeji. V z‡běrech
se vrac’ až do roku 1972 a slavnŽ sŽrii Kanada-Sovětský svaz.
Film hodnot’ pozitivně Anatolije Tarasova jako geni‡ln’ho trenŽra,
který vybudoval sovětskou hokejovou školu. Naopak
přeskočil Vsevoloda Bobrova,
Kanadský poh‡r 1976, sŽrii sovětských a kanadských
mužstev na přelomu roku 1976, MS v roce 1976 v Katovic’ch a 1977 ve
V’dni, kdy SSSR nez’skalo mistrovský titul a prakticky zaznamen‡v‡ pouze
jediný neœspěch sovětskŽho hokeje na olympi‡dě v Lake Placid, kdy Američt’
studenti otočili v z‡věrečnŽ třetině z‡pas z 2:3
brankami Johnsona a Eruzioneho a zv’tězili 4:3.
Dikt‡torský
Tichonov po tomto z‡pase vyhodil z reprezentace
starš’ hr‡če. To takŽ byla prvn’ olympijsk‡ zkušenost
Vjačeslava Fetisova. Fetisov
popisuje Tichonova jako dikt‡tora, který nutil
hr‡če CSKA být jeden‡ct měs’ců v kas‡rn‡ch. Ilustruje to
na př’běhu spoluhr‡če, kterŽmu um’ral otec a který prosil
o uvolněn’, aby ho ještě jednou mohl vidět. Tichonov jako plukovn’k RudŽ Arm‡dy ho odm’tl uvolnit,
protože byl zapotřeb’ při nadch‡zej’c’m z‡pase. To u Fetisova znamenalo zlom ve vztahu k Tichonovovi.
Přestal k němu m’t respekt. Nehovoř’ se ani o KanadskŽm poh‡ru v
letech 1984 a 1987, kdy zv’tězili KanaďanŽ. Skutečný
souboj mezi Fetisovem a Tichonovem
se odehr‡l na přelomu osmdes‡tých a devades‡tých let, kdy Fetisovovi bylo sl’beno, že bude uvolněn do NHL.
Tento slib však Tichonov nesplnil a Fetisov odm’tl reprezentovat. Z‡roveň již byla
perestrojka v plnŽm proudu a přišla nab’dka, že může
hr‡t v NHL, ale bude muset odevzd‡vat 90 % př’jmu. Fetisov
tuto nab’dku odm’tl. V tu dobu se postavila většina hr‡čů
ze slavnŽ pětice za Fetisova. Pouze jeho
nejlepš’ kamar‡d a spoluhr‡č v obraně Kasatonov
zůstal s Tichonovem. Dalš’ nab’dka byla 50%
st‡tu a 50% pro hr‡če, což ostatn’ hr‡či přijali, ale Fetisov st‡l na svŽm. Byl pozv‡n k ministrovi obrany
Dimitriji Trofimovičovi Jazovovi,
který mu vyhrožoval Sibiř’. Fetisov
se však vzepřel a řekl, že odch‡z’ z arm‡dy. Do deseti
dnů měl pas. V NHL začal hr‡t za New Jersey. Zač‡tky nebyly
jednoduchŽ. Častokr‡t se rušt’ hokejistŽ st‡vali terčem
bitkařů, kteř’ c’tili, že pozice Severoameričanů
je př’chodem Rusů a Evropanů ohrožena. V roce 1997 a 1998
z’skal Fetisov s Detroitem Red Wings, kterŽ vedl Scotty Bowman, Stanley Cup. Fetisov vzpom’n‡, že jim Bowman
do hry mnoho nezasahoval. V roce 2002 se na pozv‡n’ Vladim’ra Putina vr‡til Fetisov překvapivě do Ruska a stal se ministrem
sportu. Tuto funkci vykon‡val až do roku 2008. Fetisov
vzešel ze skromných poměrů. V hokeji je pokl‡d‡n za
jednoho z nejlepš’ch obr‡nců všech dob. Dok‡zal se vzepř’t Tichonovi, který byl dirigov‡n, jak se ve filmu
ř’k‡, př’mo KGB. Přesto překvapuje jak‡si nostalgie po
starých časech. Fetisovovi vad’ to,
že pouze pen’ze maj’ význam, že v lidech zmizelo vlastenectv’,
že je Rusko dnes jinou zem’. (abe)
***
Zlatý věk
Hongkongsk‡
režisŽrka Ann Hui (*1947), jedna z představitelek
hongkongskŽ novŽ vlny z konce 70. let 20. stolet’, je œdajně zn‡m‡
pro svůj pomalý styl nat‡čen’. Jej’ posledn’ film Zlatý
věk (The Golden
Era) je bez dvou minut tř’hodinovou biografi’ významnŽ
č’nskŽ spisovatelky Xiao Hong
(1911-1942) a podrobně zaznamen‡v‡ jej’ život od
nešťastnŽho dětstv’ v Mandžusku po
předčasnou smrt v Hong Kongu.
Přestože jde o významnou spisovatelku, neexistovala ž‡dn‡
jej’ ucelen‡ biografie a tvůrci pracovali s œryvky a stř’pky
z různých zdrojů, vzpom’nek př‡tel a dokumenty doby.
Film s čistě line‡rn’m dějem by mohl být poněkud
plochý, ale m‡ skvělou, skoro impresionistickou kameru, d’ky
n’ž jsme vtaženi do př’běhu nevšedn’ho života
v dramatickŽ době po p‡du posledn’ č’nskŽ c’sařskŽ dynastie
Qing a během druhŽ č’nsko-japonskŽ v‡lky,
napřed v Harbinu, pak ve francouzskŽ
čtvrti v Šanghaji, Qingdao, Wuhanu, Chongquingu,
v Japonsku a Hong Kongu.
Xiao Hong se ve skutečnosti jmenovala Zhang Naiying a použ’vala
pseudonym Qiao Yin, ale Xiao Hong si zvolila po sezn‡men’
se spisovatelem Xiao Jun, svým prvn’m
manželem, aby jejich jmŽna dohromady tvořila xiao
xiao hong jun, ãmal‡ rud‡ arm‡daÒ.
Sezn‡mili
se 1933 v Harbinu, kdy ji majitel hotelu,
v kterŽm bydlela a neměla na zaplacen’ œčtů, m‡lem prodal
do bordelu, a jsou asi nejzn‡mějš’mi představiteli levicovŽ
skupiny Severovýchodn’ch spisovatelů. Spolu publikovali Obt’žnou
cestu; on se proslavil protijaponským rom‡nem Vesnice
v srpnu, jej’ nejzn‡mějš’ kniha je Pole života a
smrti (1934), rom‡n o životech venkovských žen za japonskŽ
okupace. Jej’ život, o kterŽm řekla Nechci nic jinŽho než
klid na psan’, rozhodně klidný nebyl.
Role dvou
možn‡ nejvýznamnějš’ch č’nských
spisovatelů 20. stolet’ vytv‡řej’ půvabn‡ Tang Wei a Feng Shaofeng.
Film byl nominov‡n v kategorii cizojazyčných filmů na
cenu FilmovŽ akademie 2015. (ema)
***
Mlč’c’ pohled
Američan
žij’c’ v Kodani Joshua Openheimer natočil
neuvěřitelný dokument Mlč’c’ pohled (The Look of
Silence). Hlavn’ postavou je optik Adi,
jehož starš’ bratr byl během převratu v polovině
šedes‡tých let brut‡lně zavražděn. Adi jezd’ po indonŽskŽm venkově, kde doposud žij’
v pohodě masov’ vrazi, kteř’ maj’ na svědom’ okolo jednoho
milionu obět’.
Někteř’
z nich s nadšen’m vypov’daj’, jak mučili svŽ oběti. Stačilo
pouhŽ nařčen’ z komunismu a oběť byla
neuvěřitelně týr‡na. Toto mučen’ se nevyhnulo
žen‡m nebo dětem. Jeden, kterŽmu optik Adi
měř’ zrak, s chut’ vypr‡v’ o tom, jak přišel s
uř’znutou ženskou hlavou na č’nský trh a jak si t’m
z’skal respekt. Jiný vypr‡v’, jak pil lidskou krev, aby byl
silný. Mezi t’m se prol’naj’ z‡běry ze zpr‡v z roku 1965, kterŽ
vys’lala NBC. (abe)
***
Tygři
Bosenský
režisŽr Danis Tanovič,
který v roce 2001 natočil film Země nikoho oceněný
v Cannes a který z’skal oskara,
se tentokr‡t zabýv‡ praktikami evropských farmaceutických
firem v třet’m světě. Ayan je
mladý, čerstvě ženatý prodavač lŽků v Pakist‡nu. Dom‡c’m lŽkům však nikdo
nevěř’. Všichni požaduj’ předraženŽ lŽky z
Evropy. Jelikož m‡ zkušenosti s prodejem, podař’ se mu z’skat
m’sto u předn’ evropskŽ firmy Lasta dod‡vaj’c’
na trh dětskou výživu, kter‡ je doporučov‡na matk‡m m’sto
kojen’. Jednoho dne však zjist’, že novorozenci po tomto produktu
um’raj’.
Důvodem
je, že výživa je neškodn‡ pokud se použije s
nez‡vadnou vodou. Lastu lze použ’t
v Evropě, nikoliv v Pakist‡nu. Rozhodne se s
koncernem bojovat. Německ‡ televize v‡h‡ s vys’l‡n’m jeho svědectv’,
boj’ se milionovŽ žaloby. Nakonec se Ayan s
rodinou přece jen dostane z Pakist‡nu a nyn’
děl‡ v Torontu taxik‡ře. (abe)
***
Sek‡č
Chorvatsko-slovinský
film Sek‡č (Kosac) zač’n‡ v noci na
poli, kde s traktrorem skl’z’ zbytky œrody Ivo. K
němu přijde ciz’ žena, patrně ze Slovinska, kterŽ na
silnici došel benzin. Ivo j’ tedy odveze k benzinovŽ pumpě, kde
dostane kanystr s benz’nem, ale mladý pumpař j’ upozorn’, že Ivo
před lŽty seděl za zn‡silněn’ a nab’dne se, že j’ k autu
odveze s‡m. Žena odm’tne, ale sl’b’, že se u benzinovŽ pumpy zastav’
až pojede kolem a že d‡ vědět, že je vše v
poř‡dku. Znervozn’ a ztrat’ kl’če, kterŽ
Ivo najde, ale ponech‡ si je.
Když se žena nemůže
dostat do auta, Ivo ji pozve k sobě. Mezit’m mlad’k u pumpy zavol‡
policii, kter‡ přijde do Ivova domu v okamžiku, kdy dvojice pop’j’
čaj. Žena se snaž’ vysvětlit, že nezavolala policii,
ale Ivo j’ vr‡t’ kl’če a žena odejde. Mezit’m se policie vr‡t’, ale
ten je nalezen v krvi a policistŽ vysvětluj’, že sp‡chal
sebevraždu. Byla to sebevražda nebo si někdo z policistů
vyřizoval œčty? To zůst‡v‡ ot‡zkou. (abe)
***
Vlastn’ci
I v druhŽm
filmu, který jsem na festivalu viděla, od kazašskŽho
režisŽra Adilchana Jeržanova
Vlastn’ci (Ukile kamšat),
kamera exceluje. Je zde překvapivě mnoho scŽn, kterŽ jsou
čistě vizu‡ln’m sdělen’m, skoro nebo œplně beze slov, a
jazyk by v nich byl jen zbytečným balastem. Jedna
z prvn’ch zachycuje tři mladŽ lidi na hromadě n‡bytku a
různých věc’ do dom‡cnosti u silnice. Stopuj’.
Pak je
vid’me, jak přen‡šej’ věci do chaloupky v poli. Sourozenci
Jan, Jerbol a jejich sestřička Alija se
stěhuj’ z drahŽ Almaty na levný
venkov, kde po mamince zdědili tuhle chýšku. Na zabydlen’ moc
času nemaj’. Od chv’le, kdy jim m’stn’ policie přijde doporučit,
aby se hned vystěhovali, se už nic dobrŽho neděje.
V pr‡zdnŽ chaloupce totiž deset let bydlel opilec Žuba,
který, jak s‡m ř’k‡, koupil svŽmu bratrovi m’sto n‡čeln’ka
policie. Jednoduch‡ brut‡ln’ realita zanedbanŽho koutku světa bez z‡drhelu
přev‡lcuje slušnost, poctivost, skoro dětskou naivitu a
bezbrannost a vytv‡ř’ obraz života v celŽ jeho barevnŽ
absurdnosti. Janovo jedn‡n’ na soudě je čist‡ kafk‡rna: když se
po ček‡n’ ve frontě dostane k okŽnku podatelny, před‡
doklad o svŽm dědictv’, aby ho soud potvrdil, a jen
č‡stečně viditelný muž za přep‡žkou mu
sděl’, že soud projedn‡ z‡ležitost do dvou měs’ců.
Dalš’. Nen’ možnŽ s n’m d‡l mluvit, a ti dalš’ ve
frontě hlasitě protestuj’, aby přece už nezdržoval.
Jediný z‡blesk naděje zaz‡ř’ u jeskyně v poli,
když se Jerbolovi podař’
přesvědčit kr‡snou obchodnici (kter‡ jasně patř’ do
œplně jinŽho, kr‡snŽho filmu), aby mu počkala s penězi a
vydala pneumatiku, kterou potřebuje vyměnit u auta. Dalš’ scŽna
naději sestřel’ z‡běrem na rozpadaj’c’ se auto postavenŽ na
čtyřech špalk‡ch. Opilectv’, korupce, isl‡m,
postkomunistický zdravotn’ systŽm, to vše tu hraje roli,
přirozeně a nen‡silně. Celou dobu jsem měla pocit, že
se děj odehr‡v‡ na konci světa, ale v z‡věru je jasně
vidět rozrůstaj’c’ se z‡řivŽ město, a plno
rozestavěných rodinných vilek na nedalekŽm horizontu.
Všudypř’tomný černý humor povzn‡š’ film na
jinou œroveň. Vlastn’ci jsou třet’m celovečern’m filmem
režisŽra Jeržanova (1982), a měl
premiŽru na letošn’m festivalu v Cannes. Na rozd’l od mnoha
jiných na torontskŽm festivalu nebyl vyroben v ž‡dnŽ
koprodukci. (ema)
***
Lekce
Po dlouhŽ
době jsem viděl bulharský film, i když opět na
festivalu byl označen jako bulharsko-řecký. Prostý
př’běh Naděždy, venkovskŽ učitelky angličtiny, kter‡
pracuje nav’c i jako překladatelka. Plat učitelky j’ stač’ na
skromnŽ živobyt’. Manžel m‡ platit hypotŽku. Jelikož je ve
finančn’ t’sni, několikr‡t nezaplat’ a exekutoři hroz’ t’m,
že i o tento malý dům přijdou. Jedinou cestou je, že
okamžitě zaplat’ vše i s œroky. Jelikož v Bulharsku je
platidlem leva, bankomaty zde vyd‡vaj’ i mince (stotinky). Pro zaj’mavost, kurs
1 leva odpov’d‡ asi 15 Kč či 0,77 kanadskŽho dolaru. Exekutoři
chtěj’, aby zaplatila do tř’ dnů celou sumu.
Naděžda
jde nejprve do překladatelskŽ agentury, kde j’ sl’b’, že pen’ze
dostane v œterý, ale pokud pen’ze potřebuje hned, ať jde k
jakŽmusi soukromŽmu bankŽři (lichv‡ři), který j’ poskytne
kr‡tkodobou půjčku. Po splacen’ sumy j’ však banka řekne,
že j’ chyb’ zhruba dvě leva, takže o dům stejnak
půjde. Když však přijde do banky a vyžebr‡ na
autobus‡kovi, který ji zn‡, aby j’ dal dvě leva, banka odm’tne
pen’ze přijmout, protože je zde dalš’ poplatek
čtyřicet stotinek. Naděžda nakonec těch
čtyřicet stotinek vylov’ v kašně a pen’ze jsou v posledn’
chv’li na œčet převedeny. ProblŽm je ale v tom, že v
œterý pen’ze na jej’m kontě opět nejsou, protože
překladatelsk‡ agentura zbankrotuje. BankŽř j’ přisl’b’ odklad
spl‡tky, když zlepš’ jeho synovci zn‡mku z angličtiny.
Učitelka nejprve v‡h‡, ale pak d‡ všem ž‡kům ze tř’dy
jedničku, č’mž znehodnot’ jakŽkoliv zn‡mkov‡n’. Podle
oček‡v‡n’ bankŽř se s t’m nespokoj’ a čin’ sexu‡ln’ n‡vrhy. Film
m‡ překvapivŽ rozuzlen’. Nepředpokl‡d‡m, že by tento film byl v
Kanadě v distribuci, takže s klidem prozrad’m i z‡věr.
Počestn‡ učitelka se převlŽkne do sexy oblečen’, takže
vypad‡ zcela jinak než ustaran‡ žena středn’ch let, vezme
pistoli a pokud někdo ček‡ sex nebo vraždu mafi‡na, což se
nab’z’ jako z‡věr filmu, je na omylu. Naděžda přinese
mafi‡novi pen’ze a ten roztrh‡ jako v poh‡dce smlouvu a ona se vr‡t’
vyučovat do školy. Z večern’ho televizn’ho zpravodajstv’ se pak
dov’me, že v hlavn’m městě byla vyloupena banka nezn‡mou
ženou. Jistě loupež v bance nen’ něco, co by se mohlo
schvalovat, ale systŽm, který je nastavený tak, že pro malŽ
pochyben’ jsou lidŽ připraveni o celoživotn’ œspory, připom’n‡
biblickŽ podobenstv’ o zlŽm služebn’kovi, který je potrest‡n za to,
že nedok‡zal odpustit malou sumu (Matouš, 18 kapitola). V tomto
př’padě je potrestaným zlým služebn’kem banka,
kter‡ nedok‡zala odpustit 40 stotinek. Podobný př’běh
nalezneme v Londonově rom‡nu B’lý den, ale i třeba v
klasickŽm filmu Bonnie a Clyde. Jenže tvůrci filmu Kristina Groževa a Petar Velčanov
si akčnost ku prospěchu filmu - uměleckŽmu i ekonomickŽmu
odpustili. (abe)
***
Bočn’ v’tr
14.
června 1941 v noci bylo mnoho tis’c Estonců, Litevců a
Lotyšů deportov‡no na Sibiř. Př’běh Erny a jej’ dcery Eliide byl zachycen jako dopisy ze Sibiře ve filmu Protiv’tr
(Risttuule).
Film natočil režisŽr Martti Helde zvl‡štn’
technikou. LidŽ se nepohybuj’, ale šaty na nich vlaj’ ve větru,
stromy se ohýbaj’, padaj’ sněhovŽ vločky. Z r‡dia zn’
patetickŽ ozn‡men’ Stalinovy smrti. Tis’ce rodin bylo rozděleno.
Manžel Erny Heldur byl popraven pět
měs’ců po osudnŽ noci. N‡vrat domů přišel někdy
po dvaceti letech. (abe)
***
Ciz’ tělo
Pohled na
dnešn’ Polsko prostřednictv’m př’běhu dominy a
jeptišky. To je samozřejmě až př’liš krutě a
zjednodušeně shrnutý film mistra polskŽho filmu, který
m‡ svŽ křehkŽ a poetickŽ momenty, rychlý děj a skvělŽ
obsazen’ v hlavn’ch rol’ch, k tomu exteriŽry ze tř’ zem’, ale
film byl pro mne lehkým zklam‡n’m, protože od Zanussiho
(1939) se d‡ čekat mnohem v’c. Zač‡tek filmovaný ve slunnŽ
It‡lii m‡ kr‡snou pohodu a světlo; pak se Zanussi
ponořil do svědom’ svŽ země, jej’ch mor‡ln’ch, duchovn’ch a
n‡boženských hodnot, kterŽ ji po stalet’ podržely, a o to v’c
nekompromisně se d’v‡ na současnŽ dravŽ Polsko zaměřenŽ na
materi‡ln’ hodnoty. Mlad‡ kr‡sn‡ Kasia (Agata Buzek),
s kterou se setk‡v‡me prvně v It‡lii v n‡ruč’ jej’ho
italskŽho př’tele, se vrac’ do Polska a přes prosby otce a bez
vědom’ Angela (Riccardo Leonelli), který
se těš’, až se zase vr‡t’, se chyst‡ vstoupit do kl‡štera,
kam ji to (nevysvětlitelně?) t‡hne. Aby j’ byl nabl’zku a mohl pomoci,
Angelo si najde v Polsku zaměstn‡n’ u firmy, kde je jeho
nadř’zenou atraktivn’ a ambici—zn’ Kris (Agnieszka
Grochowska), kter‡ nem‡ ž‡dnŽ skrupule a
rozhodně před nič’m se ani n‡hodou nezastav’. Co je dnes
v Polsku silnějš’ a do jakŽ m’ry je tu ještě zakotveno
to tradičn’? Zanussi se d’v‡
z různých stran na svobodu duchovn’, n‡boženskou,
sexu‡ln’, i ekonomickou. Na konci se zd‡, že ž‡dný
etický kompas tu neexistuje. Anebo, ale to asi přeh‡n’m,
jediný opravdový a šťastný život nab’z’
pouze kl‡šter, jak vid’me u Kasii. Je zaj’mavŽ, že obě nositelky
děje jsou silně vyhraněnŽ ženy. Tradičn’ jemn‡ Kasia nen’ př’liš prokreslen‡, prož’v‡me
s n’ vlastně jen jej’ kr‡tkŽ pochyby v prvn’ch dnech
kl‡štera, ale moc o n’ nev’me. M‡ miluj’c’ho otce, o matce nebo o př’padnŽm
studiu nebo povol‡n’, z‡jmech nev’me nic. Naproti tomu silně z‡porn‡
kapitalistick‡ Kris je vykreslena dopodrobna; v’me o n’, že byla
adoptovan‡ a jej’ adoptivn’ matka je chladn‡ žensk‡
s pošramocenou komunistickou minulost’, v’me, co ji poh‡n’, co m‡
r‡da. Nemus’ se n‡m l’bit, ale můžeme si myslet, že j’ rozum’me.
Kasia by se n‡m mohla l’bit, ale nerozum’me j’.
Zanussi začal třicetidenn’ nat‡čen’ filmu Ciz’ tělo (Obce cialo) ještě pod n‡zvem Vnitřn’ hlas
(Glos wewnetrzny).Když v lŽtě 2013
pr‡ci na filmu skončil, řekl, že ãCiz’ tělo byl
těžký projekt. Vych‡zel z původn’ho scŽn‡ře, u
kterŽho se předpokl‡dalo, že se vyvine jako seriozn’
konverzace s n‡ročným div‡kem, ne jenom jako komerčn’
film. Nav’c nat‡čen’ ve třech velice rozd’lných zem’ch –
v It‡lii, Polsku a Rusku – mělo zvýšenŽ n‡roky na
produkci a střih.Ò
Film se
nat‡čel v Anconě, Varšavě a
Moskvě na 35 mm film. Kameramanem byl Piotr Niemyjski.
Rozpočet byl 1,7 milionu eur. (ema)
Zanussiho film byl jediným filmem z festivalu, který jsme, byť v
rozd’lnou dobu a v rozd’lnŽ atmosfŽře, viděli oba. Po prom’t‡n’ pro
tisk jsem slyšel dva kanadskŽ novin‡ře nebo filmaře, jak film
nazvali bullshitem o italskŽm katol’kovi v
Polsku. Skutečně jsem měl pocit v prvn’ č‡sti filmu,
že je neuvěřitelně schŽmatický. Postavy mně
připadaly černob’lŽ, ale pak jsem si uvědomil, že se jedn‡
sp’š o jakŽsi podobenstv’. A jak mi řekl kdysi Dušan Han‡k,
režisŽr mus’ nastavit občas pěst před obličej div‡kovi
a ř’ci něco jasně. Zanussi je
takový režisŽr, že Kris klidně ve filmu nenechal u
př’mých sexu‡ln’ch nab’dek, kterým Angelo, a to zas nen’ tak
těžkŽ, odol‡v‡, ale v z‡věru ji dokonce nech‡ bič’kem
mrskat pro svŽ sexu‡ln’ ukojen’. Lidově řečeno Kris chce Angela
přefiknout za každou cenu. Kdyby byla trochu rafinovanějš’,
možn‡ by se j’ to podařilo. Ale to Zanussi
nechce. Nechce, abychom si mysleli, že je zde nějaký cit,
tajn‡ skryt‡ l‡ska. Ale i v Kasii je jakŽsi sobectv’: ãPoznala jsem
větš’ l‡sku než k tobě!Ò Tato sobeck‡ l‡ska, i když
vypad‡ velice vznešeně Angela nič’. Angelo, odol‡ pokušen’,
je jistý svou v’rou, ale odměna za věrnost, dobrotu, l‡sku a
pravdu nepřich‡z’. Stoj’ před branami kl‡štera, ale Bůh ho
opustil. Nakonec tu stoj’ bezbrann’ dva jedinci - Kris, kter‡ věř’ v
sebe a je nyn’ troskou bez ničeho a Angelo, který to se svou v’rou
nedot‡hl o mnoho d‡le, za to však možn‡ s větš’ ztr‡tou a
Kris mu ř’k‡: ãI tvůj Jež’š na kř’ži vol‡: Bože
můj, Bože můj, proč jsi mne opustil!Ò Zanussi klade ot‡zku, jestli je skutečně
člověk v dnešn’m světě od Boha opuštěn.
P‡r
dnů po festivalu, jsem viděl španělský film o
Ingmaru Bergmanovi. Světozn‡m’ herci a režisŽři hovoř’ o
jeho filmu Sedm‡ pečeť. Zat’mco, Č’ňanŽ, Japonci
nebo rakouský režisŽr Michael Haneke
či D‡n Lars von Trier hodnot’ Bergmana jako
někoho, kdo je ovlivnil nejv’ce ze všech, někteř’
AmeričanŽ tento film berou jako žert. Tak jako Bergmana nelze
oddělit od luter‡nskŽho protestantismu, s kterým se celý
život, ale hlavně v pades‡tých a šedes‡tých letech
pral, TarkovskŽho nelze odloučit od pravoslav’ (film Andrej Rublev), či KomenskŽho od Jednoty bratrskŽ, tak
nelze Zanussiho oddělit od katolictv’ a nelze od
něj oček‡vat sekul‡rn’ film. Zanussi byl
jako člen poroty na festivalu v Plzni a při tŽ př’ležitosti
jsem se ho zeptal, co si mysl’ o francouzskŽm rež’sŽrovi
Jean-Luc Godardovi.
Odpověděl, že je mu v mnohŽm uměleckým vzorem, ale
že s jeho filosofi’ m‡ poněkud pot’že. Pr‡vě na festivalu
běžel posledn’ Godardův film Sbohem,
jazyku (Adieu au langage),který
jsem bohužel neviděl. (abe)
***
Sbohem, jazyku
ãSbohem, jazyku je o muži a
ženě, kteř’ přestali mluvit t’mtŽž jazykem. Když
se to stane, do věci se vlož’ pes, kterŽho chod’vaj’ venčit.
Netuš’m, jak to natočit. Ale zbytek už se uděl‡ s‡m,Ò
řekl Godard, když se před třemi
roky připravoval na nat‡čen’.
Letos film
dostal Cenu poroty na festivalu v Cannes, spolu s filmem Xaviera Dolana M‡ma (Mommy). Godard (1930) ani do
Cannes ani do Toronta nepřijel.
Sbohem,
jazyku
je film, který bych potřebovala vidět aspoň
ještě jednou, nebo dvakr‡t. M‡m pocit, že mi spousta věc’
unikla, že jsem nestihla d‡t si dohromady ani č‡st z toho, co se
v tŽhle hravŽ, komplexn’ a provokativn’ kol‡ži div‡kovi předkl‡d‡. Na
to, že je to film o selh‡n’ jazykovŽ komunikace, je tam slov hodně.
V tom je možn‡ č‡st toho selh‡n’. V každodenn’m
životě jsme zaplaveni slovy. Ne vždy rozum’me tomu, co n‡m
ř’kaj’. Potřebujeme všechny tyhle verb‡ln’ komunikace všech
druhů? Ve filmu se některŽ obrazy a slova opakuj’, někter‡ se
objev’ jen jednou. Jsou tam jakoby n‡hodnŽ konverzace různých lid’,
kteř’ se znaj’/neznaj’, a konverzace mezi dvojic’, mužem a ženou
(manželŽ nebo milenci), kterŽ se oboje dotknou různých tŽmat a
oboje jsou plnŽ rŽtorických provokac’: St‡t aby se staral o
všechno... Hitler nevymyslel nic novŽho... Darwin po Buffonovi
řekl, že pes je jedinŽ zv’ře, kterŽ m‡ r‡do tebe v’c než
samo sebe.... ON: Dva největš’ vyn‡lezy jsou nekonečno a nula.
ONA: Ne. Sex a smrt.... a vizu‡ln’ch odkazů, když třeba
muž listuje knihou o Nicolasu de Sta‘l, nebo se na velkŽ televizn’ obrazovce v pozad’
objev’ dvojice v americkŽm filmu s francouzskými titulky, zat’mco
v popřed’ se odehr‡v‡ děj p‡ru ve francouzštině
s anglickými titulky, nebo ruka, kter‡ na mobilu vyťuk‡v‡ sms; hudebn’ odkazy, cit‡ty z klasiků; a pes Roxy, který jediný nekomunikuje
verb‡lně.
Brzy
budeme každý potřebovat tlumočn’ka, abychom rozuměli
vlastn’m slovům.
Ve 3D
mnohovrstevnŽ scŽny maj’ neuvěřitelnou vizu‡ln’ hloubku, œžasnŽ
barvy a ostrost. Někdy se mi zd‡lo, jakoby měl film m’sty trochu
jinou rychlost, m’sty je to mix 2D a 3D.
Sbohem,
jazyku bude
prom’t‡n v ČeskŽ republice a na Slovensku na festivalu
v’tězných filmů z letošn’ch prestižn’ch
festivalů Be2Ca v Praze a Brně ve dnech 24. - 29.9. a
v Bratislavě 30.9. – 5.10.
Godard už toč’ dalš’ trojrozměrný film: Bav’
mě, když do filmu začnou promlouvat novŽ technologie, u
kterých ještě nejsou stanoven‡ pravidla.
Někteř’
režisŽři se moc neměn’. Skoro před půl stolet’m Godard točil filmy, kterŽ se n‡m tehdy moc l’bily.
Jeho zat’m posledn’ celovečern’ film, v pořad’ 39., je
obrovským z‡žitkem; jsem r‡da, že Godard
nen’ ani zdaleka u konce s dechem.
Jen na
okraj, narazila jsem na b‡seň univerzitn’ profesorky Jacqueline Berger
z Kalifornie, kter‡ se jmenuje Selh‡n’ jazyka.
Zač’n‡
nějak takhle:
Prvn’
den ve tř’dě se pt‡m, v co studenti věř’:
Je jazyk
n‡š nejlepš’ n‡stroj
anebo
jazyk nedok‡že
vyj‡dřit
co v’me a c’t’me.
Skoro
všichni si mysl’,
že
jazyk to nedok‡že.
Je to
t’m, že jsou ještě mlad’,
ještě
je pro ně těžkŽ ř’ct,
co maj’
na mysl’.
Anebo
jsou to romantici,
a hudba,
výtvarnŽ uměn’, lidskŽ tělo,
všechno
beze slov,
je pro
ně lepš’ způsob vyjadřov‡n’...
(ema)
***
Ať All‡h žehn‡ Francii!
Můj
bratr byl konsistentn’, neboť st‡le proch‡zel změnami. V roce 1956, v
době, kdy Tito byl krvavý pes, odeb’ral jugosl‡vský den’k Borba, vych‡zej’c’ nikoliv v Z‡hřebu,
ale v azbuce v Bělehradu. Maminka se před sousedy tv‡řila jako,
že jsou to ruskŽ noviny. Šim‡kovi (pan Šim‡k byl v tŽ době
zavřený jako doktor pr‡v) zase odeb’rali francouzskŽ L'HumanitŽ. Po n‡vštěvě
Jugosl‡vie se můj bratr přeorientoval sp’š na chorvatskou
stranu. Přispěly k tomu častŽ n‡vštěvy Daruvaru, kde byla česk‡ menšina a z Daruvaru si jezdili k n‡m obnovit mateřštinu
naši př‡telŽ. Pod t’mto vlivem zanevřel na Bělehrad a
vehementně h‡jil rozpad Jugosl‡vie, na rozd’l ode mne –
konzervativce a př’tele starých poř‡dků. Jak již to
býv‡ u bl’ženců, jsou v l‡sce nest‡l’ a když
Republika Bosna-Hercegovina vyhl‡sila nez‡vislost stal se adeptem na
čestnŽ občanstv’ tŽto země. Pokud pracoval na z‡chrance,
protože znal dobře jazyk, byl tŽměř při každŽm
transportu zraněnŽho ze Sarajeva. Jeho př‡telŽ byli jak Chorvati, tak
nově emigruj’c’ Bosň‡ci. Mil’ a př‡telšt’ lidŽ, kteř’
hledali nový domov v Praze, tak jako j‡ před lŽty v Kanadě.
Měli jsme spoustu debat o isl‡mu. J‡ byl proti, můj bratr Jeronym
dokonce poskytl jednomu křesťanskŽmu časopisu i jakousi reflexi,
v čem je isl‡m př’nosem pro Evropu. Nikdy jsem v těchto lidech
neviděl stopy fanatismu či nen‡visti.
Autobiografický
př’běh z roku 2004 Abd Al Malika Qu'Allah bŽnisse la France!, který Malik
zfilmoval v letošn’m roce, z’skal na TorontskŽm mezin‡rodn’m filmovŽm
festivalu cenu mezin‡rodn’ poroty. Zač’n‡ ve Štrasburku v
předměst’ Neuhofu, kterŽ je zn‡mŽ vysokou
kriminalitou. Malik (hraje Marc
Zinga) vyrůst‡ se svou matkou a šesti
sourozenci. Žije troj’m životem. Z’sk‡ stipendium na prestižn’
škole. Je vynikaj’c’m studentem francouzskŽ literatury. Po noc’ch se
živ’ kr‡dežemi a prodejem drog. O v’kendech působ’ jako
zpěv‡k a nový africký b‡sn’k v hip-hop klubech. Na jeho
život m‡ velký vliv učitelka francouzštiny, kter‡ se
snaž’, aby rozvinul svůj talent. Po tragickŽ ud‡losti, kdy
přijde jeho př’tel o život, najde jakŽsi nasměrov‡n’ v
isl‡mu a stane se světozn‡mým hudebn’kem a politickým
esejistou. (abe)
***
Moudrost
Když
jsem v neděli po zaj’mavŽm d‡nskŽm filmu Druh‡ šance odj’žděl
výjimečně metrem z festivalu a trochu mne mrzelo, že jsem
neviděl Godardův film, kdosi se mne zeptal,
který film se mi na festivalu l’bil nejv’ce. Dlouho jsem v‡hal a
měl jsem pocit, že jsem viděl řadu zaj’mavých
filmů, ale abych některŽmu dal čtyři hvězdičky,
tak to bych, podobně jako př’sn‡ bulharsk‡ učitelka, nemohl.
Byly zde kr‡snŽ filmy i otřesnŽ dokumenty. Když jsem stejnou ot‡zku
položil Evě, odpověděla francouzsko-italský Moudrost
(La Sapienza) od režisŽra Eugene Greena o vlivu legend‡rn’ho architekta ze 17. stolet’
Francesca Borominiho na život čtyř
lid’ v současnosti.
Nezbýv‡
než doufat, že se tento film dostane do kanadských kin a
že někdy v budoucnu o něm Eva něco nap’še.
Zpravodajstv’ z TorontskŽho
mezin‡rodn’ho festivalu připravili Aleš Březina a Eva Mesticov‡. Použili jsme prameny: tiff,
art.ihned.cz, filmneweurope,com a wikipedia.
Fotografie
dodal tiff.
***