N‡vrat na hlavn’ stranu

TIFF: FilmovŽ ut’k‡n’ před minulost’

Na zač‡tku letošn’ho TorontskŽho mezin‡rodn’ho filmovŽho festivalu se mne kdosi zeptal, jestli to bude můj prvn’ festival. Trochu jsem znejistěl a pak jsem odhodil falešnou skromnost a odpověděl jsem, že čtyřiatřic‡tý. Nestihl jsem tedy pouze prvn’ch pět ročn’ků, protože letošn’ festival byl devětatřic‡tý. Tehdy, když jsem v roce 1981 přišel do Toronta, to bylo poměrně jednoduchŽ, člověk přišel do kina a pokud neodešel, mohl sledovat jeden film za druhým. Třeba čtyři filmy za sebou. Většinou se prom’talo v kině Bloor. Během doby se centrum festivalu několikr‡t přestěhovalo, festivalovými st‡nky se postupně stala kina Varsity či Cumberland, až v posledn’ době, kdy bylo postaveno luxusn’ středisko TIFF Bell Lightbox na Reitman Square – 350 King St., začal festivalu dominovat Cineplex Scotiabank, ve kterŽm je čtrn‡ct prom’tac’ch s‡lů. Připočteme-li k tomu sedm prom’tac’ch s‡lů př’mo v budově TIFFu a dalš’ch osm dočasných či permanentn’ch kinos‡lů jako Roy Thomson Hall, Princess of Wales Theatre či Elgin Theatre, vid’me, že tento festival je pr‡vem označov‡n jako jeden z největš’ch a nejlepš’ch na světě. Na festivalu se prom’talo 392 filmů, z toho 284 celovečern’ch a 108 kr‡tkých filmů. 248 jich mělo světovou, mezin‡rodn’ nebo severoamerickou premiŽru. Nejdelš’ film (From What is Before) trval šest hodin a 28 minut. Nejkratš’ trval dvě minuty.

Letos to však, bohužel, trochu připom’nalo kabelovou televizi, kde množstv’ kan‡lů neznamen‡ nejkvalitnějš’ pod’vanou a když se mě někdo v metru cestou z posledn’ho představen’ v neděli večer zeptal, který film jsem pokl‡dal za nejlepš’, musel jsem po chv’li přemýšlen’ ř’ci, že těch skutečně dobrých filmů jsem viděl opravdu m‡lo.

Situace pro tisk je poněkud jin‡ než pro ostatn’ div‡ky. Jelikož media maj’ být o jeden až dva dny napřed, prom’taj’ se tŽměř všechny filmy pro media na zač‡tku festivalu, zat’mco pro div‡ky po chladnŽm rozjezdu vrchol’ festival v z‡věru. V běžnŽ produkci je film většinou třikr‡t, pro tisk však většinou, pokud se nejedn‡ o nějaký trh‡k jako francouzský film Francoise Ozona Moje nov‡ př’telkyně, pouze jednou. Nav’c se hraj’ velice často ve stejnou dobu filmy ze stejnŽ, či geograficky podobnŽ země, jako třeba letos prob’hal současně film lotyšský a estonský.

Již posledně jsem psal, že na festivalu je sice jedna česk‡ a jedna slovensk‡ koprodukce, ale že se mi nepodařilo zjistit, v čem př’spěvek těchto dvou zem’ spoč’v‡. V tŽto retrospektivě jsme se pokusili pod’vat na ty nejzaj’mavějš’ filmy. Začněme tedy t’m českým a slovenským př’nosem.

***

Život v akv‡riu

V islandskŽm filmu Život v akv‡riu (Life in Fishbowl) se mi ten český př’nos nepodařilo zjistit ani po shlŽdnut’ posledn’ho titulku. Skutečně jsem tam nenašel jedno českŽ jmŽno, jednu českou firmu, jeden český př’spěvek a takŽ nev’m, jestli jsem byl tolik unesen dějem filmu. Př’běh mladŽ ženy, kter‡ se snaž’ vyděl‡vat po noc’ch sexem pen’ze, aby zaplatila hypotŽku, vysvětlený t’m, že v dětstv’ byla sexu‡lně zneuž’van‡, mně připadal trochu schŽmatický.

 Setk‡n’ s b‡sn’kem, spisovatelem a alkoholikem v z‡věru a odjezd na jiný ostrov, italskou Sic’lii, je jakousi protiv‡hou se šťastným koncem, ale celý př’běh je jaksi nepravděpodobný. Nav’c ve filmu se odehr‡la tragŽdie, kdy se utop’ mal‡ holčička, pod kterou se prolom’ led, ale pak již se tato epizoda neřeš’. Když jsem jel na tento film, nev’m proč jsem si zp’val pades‡t let starou p’sničku od Giglioly Cinquetti Non Ho L'Etŕ a ta tam k mŽmu œdivu skutečně zazněla, byť v mužskŽm proveden’, což mi docela spravilo n‡ladu. (abe)

***

Fata morg‡na

Poměrně hodně jsem si sliboval od maďarsko-slovenskŽho filmu Fata morg‡na (Mirage). Zde jsem se ze z‡věrečných titulků alespoň dověděl, že na filmu spolupracoval slovenský št‡b, i když se to během maďarsky mluvenŽho filmu moc nepozn‡. Ono se vlastně ve filmu moc nemluv’. Pokud bych film rozdělil na dvě poloviny, pak prvn’ je vynikaj’c’, n‡dherně surrealistick‡, druh‡ pak je hloup‡, až podprůměrn‡. Během prvn’ č‡sti se mi v hlavě vybavily vzpom’nky na dobu normalizace, kdy jsem častokr‡t jezdil stopem do Rumunska přes dlouhou nekonečnou pustu v Maďarsku. Po hodin‡ch j’zdy, často v noci, se v hlavě rojily př’zraky a mezit’m v pol’ch osamělŽ domy a před nimi studny, z kterých se čerpala manu‡lně voda.

Občas osaměl‡ vlakov‡ zast‡vka. Jednou jsem se na takovou zast‡vku dostal omylem. Jel jsem stopem do Oradey a dobrý samarit‡n mně zastavil, ale nerozuměl, co ř’k‡m. Ve snaze, aby mi pomohl, mne odvezl na m’stn’ zast‡vku, což způsobilo zděšen’. Přednosta stanice zavolal okamžitě policii a již vše prob’halo jako ve filmu. Musel jsem uk‡zat doklady, pak co m‡m v zavazadlech a nakonec mne odvezli na policejn’ stanici. TotŽž se opakovalo, kdykoliv se člověk přibl’žil k maďarskŽ hranici, z kterŽkoliv strany. Vždy se objevil nějaký dobrodinec na kole, na mopedu nebo pouze kolemjdouc’, který vetřelce nahl‡sil policii. Jednou jsem vstoupil do Maďarska pobl’ž obce Š‡hy, kde se z jednŽ i druhŽ strany hovořilo pouze maďarsky a během prvn’ch pěti kilometrů na maďarskŽ straně jsem byl perlustrov‡n celkem sedmkr‡t. Film Fata morg‡na zač’n‡ podobnou situac’ na vlakovŽ zast‡vce někde uprostřed maďarskŽ prŽrie, kde se prod‡vaj’ l’stky do města. Je zde černoch, fotbalista z Pobřež’ Slonoviny, který hr‡l v Rumunsku druhou ligu. Byl obviněn z korupčn’ afŽry a před vězen’m utekl na maďarský venkov. Po dlouhŽm blouděn’ pustou se ocitne na vlakovŽ zast‡vce. Na jednokolejce existuje rozpadaj’c’ se vlak, který ř’d’ starý stoletý strojvůdce, kterŽmu černoch pomůže do lokomotivy. Asi po půlhodině j’zdy však strojvůdce umře. Černoch se dostane na venkov, který ovl‡daj’ znepř‡telenŽ gangy a v ten okamžik se z filmu stane kovbojka. Všichni stř’lej’ po všech a na dobře rozeběhnutý film se už ned‡ koukat. Zaj’mavŽ je snad už jenom to, že Afričan, který je snad z Pobřež’ slonoviny m‡ v batohu fotbalový m’č. Podobně jako v sedmdes‡tých letech i ve filmu domorod’ Maďaři komunikuj’ nejlŽpe o fotbale. Skutečnost’ však je, že ve fotbalovŽm m’či, o který se odehr‡vaj’ přestřelky, jsou zašitŽ pen’ze. (abe)

***

Nov‡ př’telkyně a Ptač’ lidŽ

Vloni přišel Francois Ozon s provokativn’m filmem o mladŽ prostitutce Mlad‡ a kr‡sn‡. Letos si zaprovokoval s filmem Nov‡ př’telkyně (Une nouvelle amie). Claire a Laura jsou kamar‡dky od dětstv’. Laura onemocn’ a zemře a zanech‡ po sobě d’tě, o kterŽ, při pohřbu slibuje Claire s manželem Laury Davidem, se bude starat. Jenže David m‡ pocit, že d’tě nepotřebuje pouze otce, ale i matku. Po čase si začne doma oblŽkat šaty svŽ zemřelŽ manželky, ve kterých ho jednou načap‡ Claire. Ze zač‡tku ho bere za perverta, ale pak tomu přivykne a David si začne ř’kat Virginia. Vztah m‡ i svou komplikaci, protože Claire je vdan‡. Doch‡z’ k různým erotickým kombinac’m. V komických f‡z’ch film připom’n‡ americkou komedii šedes‡tých let Někdo to r‡d horkŽ.

V hlavn’ roli v tomto sn’mku Nov‡ př’telkyně hraje vych‡zej’c’ francouzsk‡ hvězda Anais Demoustier, kter‡ hraje rovněž v jinŽm francouzskŽm filmu Pascala Ferrana Ptač’ lidŽ (Bird People). Jedn‡ se o dva př’běhy z jednoho hotelu.

Anais Demonstier

Americký poč’tačový specialista lŽt‡ z jednŽ konference na druhou, vyděl‡v‡ pen’ze, ale nem‡ čas ani nic z Pař’že, kde je pr‡vě vidět. Během svŽho pobytu v hotelu se rozhodne, že v tomto š’lenstv’ nebude pokračovat. D‡ výpověď v zaměstn‡n’, rozejde se se ženou. Najednou je zkr‡tka na ulici. Pokojsk‡ Audrey pozoruje svět a sn’ o budoucnosti. Podobně jako Gary ji nenach‡z’. Oba se d’vaj’ na svůj život z ptač’ perspektivy, což symbolizuje vrabec, který lŽt‡ chodbami a pokoji hotelu a občas unik‡ nebezpečnŽ oranžovŽ kočce. To, že se oba samot‡ři v z‡věru filmu potkaj’, je oček‡vanŽ, ale nikoliv podstatnŽ. (abe)

***

Red Army

Film byl uveden v sŽrii dokumentů. Jde vlastně o př’běh Vjačeslava Fetisova a jeho souboj s Viktorem Tichonovem. RežisŽr Gabe Polsky se vrac’ do obdob’ osmdes‡tých let, kdy pětice Fetisov, Kasatonov, Krutov, Larionov a Makarov dominovala sovětskŽmu hokeji. V z‡běrech se vrac’ až do roku 1972 a slavnŽ sŽrii Kanada-Sovětský svaz. Film hodnot’ pozitivně Anatolije Tarasova jako geni‡ln’ho trenŽra, který vybudoval sovětskou hokejovou školu. Naopak přeskočil Vsevoloda Bobrova, Kanadský poh‡r 1976, sŽrii sovětských a kanadských mužstev na přelomu roku 1976, MS v roce 1976 v Katovic’ch a 1977 ve V’dni, kdy SSSR nez’skalo mistrovský titul a prakticky zaznamen‡v‡ pouze jediný neœspěch sovětskŽho hokeje na olympi‡dě v Lake Placid, kdy Američt’ studenti otočili v z‡věrečnŽ třetině z‡pas z 2:3 brankami Johnsona a Eruzioneho a zv’tězili 4:3.

Dikt‡torský Tichonov po tomto z‡pase vyhodil z reprezentace starš’ hr‡če. To takŽ byla prvn’ olympijsk‡ zkušenost Vjačeslava Fetisova. Fetisov popisuje Tichonova jako dikt‡tora, který nutil hr‡če CSKA být jeden‡ct měs’ců v kas‡rn‡ch. Ilustruje to na př’běhu spoluhr‡če, kterŽmu um’ral otec a který prosil o uvolněn’, aby ho ještě jednou mohl vidět. Tichonov jako plukovn’k RudŽ Arm‡dy ho odm’tl uvolnit, protože byl zapotřeb’ při nadch‡zej’c’m z‡pase. To u Fetisova znamenalo zlom ve vztahu k Tichonovovi. Přestal k němu m’t respekt. Nehovoř’ se ani o KanadskŽm poh‡ru v letech 1984 a 1987, kdy zv’tězili KanaďanŽ. Skutečný souboj mezi Fetisovem a Tichonovem se odehr‡l na přelomu osmdes‡tých a devades‡tých let, kdy Fetisovovi bylo sl’beno, že bude uvolněn do NHL. Tento slib však Tichonov nesplnil a Fetisov odm’tl reprezentovat. Z‡roveň již byla perestrojka v plnŽm proudu a přišla nab’dka, že může hr‡t v NHL, ale bude muset odevzd‡vat 90 % př’jmu. Fetisov tuto nab’dku odm’tl. V tu dobu se postavila většina hr‡čů ze slavnŽ pětice za Fetisova. Pouze jeho nejlepš’ kamar‡d a spoluhr‡č v obraně Kasatonov zůstal s Tichonovem. Dalš’ nab’dka byla 50% st‡tu a 50% pro hr‡če, což ostatn’ hr‡či přijali, ale Fetisov st‡l na svŽm. Byl pozv‡n k ministrovi obrany Dimitriji Trofimovičovi Jazovovi, který mu vyhrožoval Sibiř’. Fetisov se však vzepřel a řekl, že odch‡z’ z arm‡dy. Do deseti dnů měl pas. V NHL začal hr‡t za New Jersey. Zač‡tky nebyly jednoduchŽ. Častokr‡t se rušt’ hokejistŽ st‡vali terčem bitkařů, kteř’ c’tili, že pozice Severoameričanů je př’chodem Rusů a Evropanů ohrožena. V roce 1997 a 1998 z’skal Fetisov s Detroitem Red Wings, kterŽ vedl Scotty Bowman, Stanley Cup. Fetisov vzpom’n‡, že jim Bowman do hry mnoho nezasahoval. V roce 2002 se na pozv‡n’ Vladim’ra Putina vr‡til Fetisov překvapivě do Ruska a stal se ministrem sportu. Tuto funkci vykon‡val až do roku 2008. Fetisov vzešel ze skromných poměrů. V hokeji je pokl‡d‡n za jednoho z nejlepš’ch obr‡nců všech dob. Dok‡zal se vzepř’t Tichonovi, který byl dirigov‡n, jak se ve filmu ř’k‡, př’mo KGB. Přesto překvapuje jak‡si nostalgie po starých časech. Fetisovovi vad’ to, že pouze pen’ze maj’ význam, že v lidech zmizelo vlastenectv’, že je Rusko dnes jinou zem’. (abe)

***

Zlatý věk

Hongkongsk‡ režisŽrka Ann Hui (*1947), jedna z představitelek hongkongskŽ novŽ vlny z konce 70. let 20. stolet’, je œdajně zn‡m‡ pro svůj pomalý styl nat‡čen’. Jej’ posledn’ film Zlatý věk (The Golden Era) je bez dvou minut tř’hodinovou biografi’ významnŽ č’nskŽ spisovatelky Xiao Hong (1911-1942) a podrobně zaznamen‡v‡ jej’ život od nešťastnŽho dětstv’ v Mandžusku po předčasnou smrt v Hong Kongu. Přestože jde o významnou spisovatelku, neexistovala ž‡dn‡ jej’ ucelen‡ biografie a tvůrci pracovali s œryvky a stř’pky z různých zdrojů, vzpom’nek př‡tel a dokumenty doby. Film s čistě line‡rn’m dějem by mohl být poněkud plochý, ale m‡ skvělou, skoro impresionistickou kameru, d’ky n’ž jsme vtaženi do př’běhu nevšedn’ho života v dramatickŽ době po p‡du posledn’ č’nskŽ c’sařskŽ dynastie Qing a během druhŽ č’nsko-japonskŽ v‡lky, napřed v Harbinu, pak ve francouzskŽ čtvrti v Šanghaji, Qingdao, Wuhanu, Chongquingu, v Japonsku a Hong Kongu.

Xiao Hong se ve skutečnosti jmenovala Zhang Naiying a použ’vala pseudonym Qiao Yin, ale Xiao Hong si zvolila po sezn‡men’ se spisovatelem Xiao Jun, svým prvn’m manželem, aby jejich jmŽna dohromady tvořila xiao xiao hong jun, ãmal‡ rud‡ arm‡daÒ.

Sezn‡mili se 1933 v Harbinu, kdy ji majitel hotelu, v kterŽm bydlela a neměla na zaplacen’ œčtů, m‡lem prodal do bordelu, a jsou asi nejzn‡mějš’mi představiteli levicovŽ skupiny Severovýchodn’ch spisovatelů. Spolu publikovali Obt’žnou cestu; on se proslavil protijaponským rom‡nem Vesnice v srpnu, jej’ nejzn‡mějš’ kniha je Pole života a smrti (1934), rom‡n o životech venkovských žen za japonskŽ okupace. Jej’ život, o kterŽm řekla Nechci nic jinŽho než klid na psan’, rozhodně klidný nebyl.

Role dvou možn‡ nejvýznamnějš’ch č’nských spisovatelů 20. stolet’ vytv‡řej’ půvabn‡ Tang Wei a Feng Shaofeng. Film byl nominov‡n v kategorii cizojazyčných filmů na cenu FilmovŽ akademie 2015. (ema)

***

Mlč’c’ pohled

Američan žij’c’ v Kodani Joshua Openheimer natočil neuvěřitelný dokument Mlč’c’ pohled (The Look of Silence). Hlavn’ postavou je optik Adi, jehož starš’ bratr byl během převratu v polovině šedes‡tých let brut‡lně zavražděn. Adi jezd’ po indonŽskŽm venkově, kde doposud žij’ v pohodě masov’ vrazi, kteř’ maj’ na svědom’ okolo jednoho milionu obět’.

Někteř’ z nich s nadšen’m vypov’daj’, jak mučili svŽ oběti. Stačilo pouhŽ nařčen’ z komunismu a oběť byla neuvěřitelně týr‡na. Toto mučen’ se nevyhnulo žen‡m nebo dětem. Jeden, kterŽmu optik Adi měř’ zrak, s chut’ vypr‡v’ o tom, jak přišel s uř’znutou ženskou hlavou na č’nský trh a jak si t’m z’skal respekt. Jiný vypr‡v’, jak pil lidskou krev, aby byl silný. Mezi t’m se prol’naj’ z‡běry ze zpr‡v z roku 1965, kterŽ vys’lala NBC. (abe)

***

Tygři

Bosenský režisŽr Danis Tanovič, který v roce 2001 natočil film Země nikoho oceněný v Cannes a který z’skal oskara, se tentokr‡t zabýv‡ praktikami evropských farmaceutických firem v třet’m světě. Ayan je mladý, čerstvě ženatý prodavač lŽků v Pakist‡nu. Dom‡c’m lŽkům však nikdo nevěř’. Všichni požaduj’ předraženŽ lŽky z Evropy. Jelikož m‡ zkušenosti s prodejem, podař’ se mu z’skat m’sto u předn’ evropskŽ firmy Lasta dod‡vaj’c’ na trh dětskou výživu, kter‡ je doporučov‡na matk‡m m’sto kojen’. Jednoho dne však zjist’, že novorozenci po tomto produktu um’raj’.

Důvodem je, že výživa je neškodn‡ pokud se použije s nez‡vadnou vodou. Lastu lze použ’t v Evropě, nikoliv v Pakist‡nu. Rozhodne se s koncernem bojovat. Německ‡ televize v‡h‡ s vys’l‡n’m jeho svědectv’, boj’ se milionovŽ žaloby. Nakonec se Ayan s rodinou přece jen dostane z Pakist‡nu a nyn’ děl‡ v Torontu taxik‡ře. (abe)

***

Sek‡č

Chorvatsko-slovinský film Sek‡č (Kosac) zač’n‡ v noci na poli, kde s traktrorem skl’z’ zbytky œrody Ivo. K němu přijde ciz’ žena, patrně ze Slovinska, kterŽ na silnici došel benzin. Ivo j’ tedy odveze k benzinovŽ pumpě, kde dostane kanystr s benz’nem, ale mladý pumpař j’ upozorn’, že Ivo před lŽty seděl za zn‡silněn’ a nab’dne se, že j’ k autu odveze s‡m. Žena odm’tne, ale sl’b’, že se u benzinovŽ pumpy zastav’ až pojede kolem a že d‡ vědět, že je vše v poř‡dku. Znervozn’ a ztrat’ kl’če, kterŽ Ivo najde, ale ponech‡ si je.

 Když se žena nemůže dostat do auta, Ivo ji pozve k sobě. Mezit’m mlad’k u pumpy zavol‡ policii, kter‡ přijde do Ivova domu v okamžiku, kdy dvojice pop’j’ čaj. Žena se snaž’ vysvětlit, že nezavolala policii, ale Ivo j’ vr‡t’ kl’če a žena odejde. Mezit’m se policie vr‡t’, ale ten je nalezen v krvi a policistŽ vysvětluj’, že sp‡chal sebevraždu. Byla to sebevražda nebo si někdo z policistů vyřizoval œčty? To zůst‡v‡ ot‡zkou. (abe)

***

Vlastn’ci

I v druhŽm filmu, který jsem na festivalu viděla, od kazašskŽho režisŽra Adilchana Jeržanova Vlastn’ci (Ukile kamšat), kamera exceluje. Je zde překvapivě mnoho scŽn, kterŽ jsou čistě vizu‡ln’m sdělen’m, skoro nebo œplně beze slov, a jazyk by v nich byl jen zbytečným balastem. Jedna z prvn’ch zachycuje tři mladŽ lidi na hromadě n‡bytku a různých věc’ do dom‡cnosti u silnice. Stopuj’.

Pak je vid’me, jak přen‡šej’ věci do chaloupky v poli. Sourozenci Jan, Jerbol a jejich sestřička Alija se stěhuj’ z drahŽ Almaty na levný venkov, kde po mamince zdědili tuhle chýšku. Na zabydlen’ moc času nemaj’. Od chv’le, kdy jim m’stn’ policie přijde doporučit, aby se hned vystěhovali, se už nic dobrŽho neděje. V pr‡zdnŽ chaloupce totiž deset let bydlel opilec Žuba, který, jak s‡m ř’k‡, koupil svŽmu bratrovi m’sto n‡čeln’ka policie. Jednoduch‡ brut‡ln’ realita zanedbanŽho koutku světa bez z‡drhelu přev‡lcuje slušnost, poctivost, skoro dětskou naivitu a bezbrannost a vytv‡ř’ obraz života v celŽ jeho barevnŽ absurdnosti. Janovo jedn‡n’ na soudě je čist‡ kafk‡rna: když se po ček‡n’ ve frontě dostane k okŽnku podatelny, před‡ doklad o svŽm dědictv’, aby ho soud potvrdil, a jen č‡stečně viditelný muž za přep‡žkou mu sděl’, že soud projedn‡ z‡ležitost do dvou měs’ců. Dalš’. Nen’ možnŽ s n’m d‡l mluvit, a ti dalš’ ve frontě hlasitě protestuj’, aby přece už nezdržoval. Jediný z‡blesk naděje zaz‡ř’ u jeskyně v poli, když se Jerbolovi podař’ přesvědčit kr‡snou obchodnici (kter‡ jasně patř’ do œplně jinŽho, kr‡snŽho filmu), aby mu počkala s penězi a vydala pneumatiku, kterou potřebuje vyměnit u auta. Dalš’ scŽna naději sestřel’ z‡běrem na rozpadaj’c’ se auto postavenŽ na čtyřech špalk‡ch. Opilectv’, korupce, isl‡m, postkomunistický zdravotn’ systŽm, to vše tu hraje roli, přirozeně a nen‡silně. Celou dobu jsem měla pocit, že se děj odehr‡v‡ na konci světa, ale v z‡věru je jasně vidět rozrůstaj’c’ se z‡řivŽ město, a plno rozestavěných rodinných vilek na nedalekŽm horizontu. Všudypř’tomný černý humor povzn‡š’ film na jinou œroveň. Vlastn’ci jsou třet’m celovečern’m filmem režisŽra Jeržanova (1982), a měl premiŽru na letošn’m festivalu v Cannes. Na rozd’l od mnoha jiných na torontskŽm festivalu nebyl vyroben v ž‡dnŽ koprodukci. (ema)

***

Lekce

Po dlouhŽ době jsem viděl bulharský film, i když opět na festivalu byl označen jako bulharsko-řecký. Prostý př’běh Naděždy, venkovskŽ učitelky angličtiny, kter‡ pracuje nav’c i jako překladatelka. Plat učitelky j’ stač’ na skromnŽ živobyt’. Manžel m‡ platit hypotŽku. Jelikož je ve finančn’ t’sni, několikr‡t nezaplat’ a exekutoři hroz’ t’m, že i o tento malý dům přijdou. Jedinou cestou je, že okamžitě zaplat’ vše i s œroky. Jelikož v Bulharsku je platidlem leva, bankomaty zde vyd‡vaj’ i mince (stotinky). Pro zaj’mavost, kurs 1 leva odpov’d‡ asi 15 Kč či 0,77 kanadskŽho dolaru. Exekutoři chtěj’, aby zaplatila do tř’ dnů celou sumu.

Naděžda jde nejprve do překladatelskŽ agentury, kde j’ sl’b’, že pen’ze dostane v œterý, ale pokud pen’ze potřebuje hned, ať jde k jakŽmusi soukromŽmu bankŽři (lichv‡ři), který j’ poskytne kr‡tkodobou půjčku. Po splacen’ sumy j’ však banka řekne, že j’ chyb’ zhruba dvě leva, takže o dům stejnak půjde. Když však přijde do banky a vyžebr‡ na autobus‡kovi, který ji zn‡, aby j’ dal dvě leva, banka odm’tne pen’ze přijmout, protože je zde dalš’ poplatek čtyřicet stotinek. Naděžda nakonec těch čtyřicet stotinek vylov’ v kašně a pen’ze jsou v posledn’ chv’li na œčet převedeny. ProblŽm je ale v tom, že v œterý pen’ze na jej’m kontě opět nejsou, protože překladatelsk‡ agentura zbankrotuje. BankŽř j’ přisl’b’ odklad spl‡tky, když zlepš’ jeho synovci zn‡mku z angličtiny. Učitelka nejprve v‡h‡, ale pak d‡ všem ž‡kům ze tř’dy jedničku, č’mž znehodnot’ jakŽkoliv zn‡mkov‡n’. Podle oček‡v‡n’ bankŽř se s t’m nespokoj’ a čin’ sexu‡ln’ n‡vrhy. Film m‡ překvapivŽ rozuzlen’. Nepředpokl‡d‡m, že by tento film byl v Kanadě v distribuci, takže s klidem prozrad’m i z‡věr. Počestn‡ učitelka se převlŽkne do sexy oblečen’, takže vypad‡ zcela jinak než ustaran‡ žena středn’ch let, vezme pistoli a pokud někdo ček‡ sex nebo vraždu mafi‡na, což se nab’z’ jako z‡věr filmu, je na omylu. Naděžda přinese mafi‡novi pen’ze a ten roztrh‡ jako v poh‡dce smlouvu a ona se vr‡t’ vyučovat do školy. Z večern’ho televizn’ho zpravodajstv’ se pak dov’me, že v hlavn’m městě byla vyloupena banka nezn‡mou ženou. Jistě loupež v bance nen’ něco, co by se mohlo schvalovat, ale systŽm, který je nastavený tak, že pro malŽ pochyben’ jsou lidŽ připraveni o celoživotn’ œspory, připom’n‡ biblickŽ podobenstv’ o zlŽm služebn’kovi, který je potrest‡n za to, že nedok‡zal odpustit malou sumu (Matouš, 18 kapitola). V tomto př’padě je potrestaným zlým služebn’kem banka, kter‡ nedok‡zala odpustit 40 stotinek. Podobný př’běh nalezneme v Londonově rom‡nu B’lý den, ale i třeba v klasickŽm filmu Bonnie a Clyde. Jenže tvůrci filmu Kristina Groževa a Petar Velčanov si akčnost ku prospěchu filmu - uměleckŽmu i ekonomickŽmu odpustili. (abe)

***

Bočn’ v’tr

14. června 1941 v noci bylo mnoho tis’c Estonců, Litevců a Lotyšů deportov‡no na Sibiř. Př’běh Erny a jej’ dcery Eliide byl zachycen jako dopisy ze Sibiře ve filmu Protiv’tr (Risttuule).

 Film natočil režisŽr Martti Helde zvl‡štn’ technikou. LidŽ se nepohybuj’, ale šaty na nich vlaj’ ve větru, stromy se ohýbaj’, padaj’ sněhovŽ vločky. Z r‡dia zn’ patetickŽ ozn‡men’ Stalinovy smrti. Tis’ce rodin bylo rozděleno. Manžel Erny Heldur byl popraven pět měs’ců po osudnŽ noci. N‡vrat domů přišel někdy po dvaceti letech. (abe)

***

Ciz’ tělo

Pohled na dnešn’ Polsko prostřednictv’m př’běhu dominy a jeptišky. To je samozřejmě až př’liš krutě a zjednodušeně shrnutý film mistra polskŽho filmu, který m‡ svŽ křehkŽ a poetickŽ momenty, rychlý děj a skvělŽ obsazen’ v hlavn’ch rol’ch, k tomu exteriŽry ze tř’ zem’, ale film byl pro mne lehkým zklam‡n’m, protože od Zanussiho (1939) se d‡ čekat mnohem v’c. Zač‡tek filmovaný ve slunnŽ It‡lii m‡ kr‡snou pohodu a světlo; pak se Zanussi ponořil do svědom’ svŽ země, jej’ch mor‡ln’ch, duchovn’ch a n‡boženských hodnot, kterŽ ji po stalet’ podržely, a o to v’c nekompromisně se d’v‡ na současnŽ dravŽ Polsko zaměřenŽ na materi‡ln’ hodnoty. Mlad‡ kr‡sn‡ Kasia (Agata Buzek), s kterou se setk‡v‡me prvně v It‡lii v n‡ruč’ jej’ho italskŽho př’tele, se vrac’ do Polska a přes prosby otce a bez vědom’ Angela (Riccardo Leonelli), který se těš’, až se zase vr‡t’, se chyst‡ vstoupit do kl‡štera, kam ji to (nevysvětlitelně?) t‡hne. Aby j’ byl nabl’zku a mohl pomoci, Angelo si najde v Polsku zaměstn‡n’ u firmy, kde je jeho nadř’zenou atraktivn’ a ambici—zn’ Kris (Agnieszka Grochowska), kter‡ nem‡ ž‡dnŽ skrupule a rozhodně před nič’m se ani n‡hodou nezastav’. Co je dnes v Polsku silnějš’ a do jakŽ m’ry je tu ještě zakotveno to tradičn’? Zanussi se d’v‡ z různých stran na svobodu duchovn’, n‡boženskou, sexu‡ln’, i ekonomickou. Na konci se zd‡, že ž‡dný etický kompas tu neexistuje. Anebo, ale to asi přeh‡n’m, jediný opravdový a šťastný život nab’z’ pouze kl‡šter, jak vid’me u Kasii. Je zaj’mavŽ, že obě nositelky děje jsou silně vyhraněnŽ ženy. Tradičn’ jemn‡ Kasia nen’ př’liš prokreslen‡, prož’v‡me s n’ vlastně jen jej’ kr‡tkŽ pochyby v prvn’ch dnech kl‡štera, ale moc o n’ nev’me. M‡ miluj’c’ho otce, o matce nebo o př’padnŽm studiu nebo povol‡n’, z‡jmech nev’me nic. Naproti tomu silně z‡porn‡ kapitalistick‡ Kris je vykreslena dopodrobna; v’me o n’, že byla adoptovan‡ a jej’ adoptivn’ matka je chladn‡ žensk‡ s pošramocenou komunistickou minulost’, v’me, co ji poh‡n’, co m‡ r‡da. Nemus’ se n‡m l’bit, ale můžeme si myslet, že j’ rozum’me. Kasia by se n‡m mohla l’bit, ale nerozum’me j’.

 

Zanussi začal třicetidenn’ nat‡čen’ filmu Ciz’ tělo (Obce cialo) ještě pod n‡zvem Vnitřn’ hlas (Glos wewnetrzny).Když v lŽtě 2013 pr‡ci na filmu skončil, řekl, že ãCiz’ tělo byl těžký projekt. Vych‡zel z původn’ho scŽn‡ře, u kterŽho se předpokl‡dalo, že se vyvine jako seriozn’ konverzace s n‡ročným div‡kem, ne jenom jako komerčn’ film. Nav’c nat‡čen’ ve třech velice rozd’lných zem’ch – v It‡lii, Polsku a Rusku – mělo zvýšenŽ n‡roky na produkci a střih.Ò

Film se nat‡čel v Anconě, Varšavě a Moskvě na 35 mm film. Kameramanem byl Piotr Niemyjski. Rozpočet byl 1,7 milionu eur. (ema)

Zanussiho film byl jediným filmem z festivalu, který jsme, byť v rozd’lnou dobu a v rozd’lnŽ atmosfŽře, viděli oba. Po prom’t‡n’ pro tisk jsem slyšel dva kanadskŽ novin‡ře nebo filmaře, jak film nazvali bullshitem o italskŽm katol’kovi v Polsku. Skutečně jsem měl pocit v prvn’ č‡sti filmu, že je neuvěřitelně schŽmatický. Postavy mně připadaly černob’lŽ, ale pak jsem si uvědomil, že se jedn‡ sp’š o jakŽsi podobenstv’. A jak mi řekl kdysi Dušan Han‡k, režisŽr mus’ nastavit občas pěst před obličej div‡kovi a ř’ci něco jasně. Zanussi je takový režisŽr, že Kris klidně ve filmu nenechal u př’mých sexu‡ln’ch nab’dek, kterým Angelo, a to zas nen’ tak těžkŽ, odol‡v‡, ale v z‡věru ji dokonce nech‡ bič’kem mrskat pro svŽ sexu‡ln’ ukojen’. Lidově řečeno Kris chce Angela přefiknout za každou cenu. Kdyby byla trochu rafinovanějš’, možn‡ by se j’ to podařilo. Ale to Zanussi nechce. Nechce, abychom si mysleli, že je zde nějaký cit, tajn‡ skryt‡ l‡ska. Ale i v Kasii je jakŽsi sobectv’: ãPoznala jsem větš’ l‡sku než k tobě!Ò Tato sobeck‡ l‡ska, i když vypad‡ velice vznešeně Angela nič’. Angelo, odol‡ pokušen’, je jistý svou v’rou, ale odměna za věrnost, dobrotu, l‡sku a pravdu nepřich‡z’. Stoj’ před branami kl‡štera, ale Bůh ho opustil. Nakonec tu stoj’ bezbrann’ dva jedinci - Kris, kter‡ věř’ v sebe a je nyn’ troskou bez ničeho a Angelo, který to se svou v’rou nedot‡hl o mnoho d‡le, za to však možn‡ s větš’ ztr‡tou a Kris mu ř’k‡: ãI tvůj Jež’š na kř’ži vol‡: Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil!Ò Zanussi klade ot‡zku, jestli je skutečně člověk v dnešn’m světě od Boha opuštěn.

P‡r dnů po festivalu, jsem viděl španělský film o Ingmaru Bergmanovi. Světozn‡m’ herci a režisŽři hovoř’ o jeho filmu Sedm‡ pečeť. Zat’mco, Č’ňanŽ, Japonci nebo rakouský režisŽr Michael Haneke či D‡n Lars von Trier hodnot’ Bergmana jako někoho, kdo je ovlivnil nejv’ce ze všech, někteř’ AmeričanŽ tento film berou jako žert. Tak jako Bergmana nelze oddělit od luter‡nskŽho protestantismu, s kterým se celý život, ale hlavně v pades‡tých a šedes‡tých letech pral, TarkovskŽho nelze odloučit od pravoslav’ (film Andrej Rublev), či KomenskŽho od Jednoty bratrskŽ, tak nelze Zanussiho oddělit od katolictv’ a nelze od něj oček‡vat sekul‡rn’ film. Zanussi byl jako člen poroty na festivalu v Plzni a při tŽ př’ležitosti jsem se ho zeptal, co si mysl’ o francouzskŽm rež’sŽrovi Jean-Luc Godardovi. Odpověděl, že je mu v mnohŽm uměleckým vzorem, ale že s jeho filosofi’ m‡ poněkud pot’že. Pr‡vě na festivalu běžel posledn’ Godardův film Sbohem, jazyku (Adieu au langage),který jsem bohužel neviděl. (abe)

***

Sbohem, jazyku

ãSbohem, jazyku je o muži a ženě, kteř’ přestali mluvit t’mtŽž jazykem. Když se to stane, do věci se vlož’ pes, kterŽho chod’vaj’ venčit. Netuš’m, jak to natočit. Ale zbytek už se uděl‡ s‡m,Ò řekl Godard, když se před třemi roky připravoval na nat‡čen’.

Letos film dostal Cenu poroty na festivalu v Cannes, spolu s filmem Xaviera Dolana M‡ma (Mommy). Godard (1930) ani do Cannes ani do Toronta nepřijel.

Sbohem, jazyku je film, který bych potřebovala vidět aspoň ještě jednou, nebo dvakr‡t. M‡m pocit, že mi spousta věc’ unikla, že jsem nestihla d‡t si dohromady ani č‡st z toho, co se v tŽhle hravŽ, komplexn’ a provokativn’ kol‡ži div‡kovi předkl‡d‡. Na to, že je to film o selh‡n’ jazykovŽ komunikace, je tam slov hodně. V tom je možn‡ č‡st toho selh‡n’. V každodenn’m životě jsme zaplaveni slovy. Ne vždy rozum’me tomu, co n‡m ř’kaj’. Potřebujeme všechny tyhle verb‡ln’ komunikace všech druhů? Ve filmu se některŽ obrazy a slova opakuj’, někter‡ se objev’ jen jednou. Jsou tam jakoby n‡hodnŽ konverzace různých lid’, kteř’ se znaj’/neznaj’, a konverzace mezi dvojic’, mužem a ženou (manželŽ nebo milenci), kterŽ se oboje dotknou různých tŽmat a oboje jsou plnŽ rŽtorických provokac’: St‡t aby se staral o všechno... Hitler nevymyslel nic novŽho... Darwin po Buffonovi řekl, že pes je jedinŽ zv’ře, kterŽ m‡ r‡do tebe v’c než samo sebe.... ON: Dva největš’ vyn‡lezy jsou nekonečno a nula. ONA: Ne. Sex a smrt.... a vizu‡ln’ch odkazů, když třeba muž listuje knihou o Nicolasu de Sta‘l, nebo se na velkŽ televizn’ obrazovce v pozad’ objev’ dvojice v americkŽm filmu s francouzskými titulky, zat’mco v popřed’ se odehr‡v‡ děj p‡ru ve francouzštině s anglickými titulky, nebo ruka, kter‡ na mobilu vyťuk‡v‡ sms; hudebn’ odkazy, cit‡ty z klasiků; a pes Roxy, který jediný nekomunikuje verb‡lně.

Brzy budeme každý potřebovat tlumočn’ka, abychom rozuměli vlastn’m slovům.

Ve 3D mnohovrstevnŽ scŽny maj’ neuvěřitelnou vizu‡ln’ hloubku, œžasnŽ barvy a ostrost. Někdy se mi zd‡lo, jakoby měl film m’sty trochu jinou rychlost, m’sty je to mix 2D a 3D.

Sbohem, jazyku bude prom’t‡n v ČeskŽ republice a na Slovensku na festivalu v’tězných filmů z letošn’ch prestižn’ch festivalů Be2Ca v Praze a Brně ve dnech 24. - 29.9. a v Bratislavě 30.9. – 5.10.

Godard už toč’ dalš’ trojrozměrný film: Bav’ mě, když do filmu začnou promlouvat novŽ technologie, u kterých ještě nejsou stanoven‡ pravidla.

Někteř’ režisŽři se moc neměn’. Skoro před půl stolet’m Godard točil filmy, kterŽ se n‡m tehdy moc l’bily. Jeho zat’m posledn’ celovečern’ film, v pořad’ 39., je obrovským z‡žitkem; jsem r‡da, že Godard nen’ ani zdaleka u konce s dechem.

Jen na okraj, narazila jsem na b‡seň univerzitn’ profesorky Jacqueline Berger z Kalifornie, kter‡ se jmenuje Selh‡n’ jazyka.

Zač’n‡ nějak takhle:

Prvn’ den ve tř’dě se pt‡m, v co studenti věř’:

Je jazyk n‡š nejlepš’ n‡stroj

anebo jazyk nedok‡že

vyj‡dřit co v’me a c’t’me.

Skoro všichni si mysl’,

že jazyk to nedok‡že.

Je to t’m, že jsou ještě mlad’,

ještě je pro ně těžkŽ ř’ct,

co maj’ na mysl’.

Anebo jsou to romantici,

a hudba, výtvarnŽ uměn’, lidskŽ tělo,

všechno beze slov,

je pro ně lepš’ způsob vyjadřov‡n’...

(ema)

***

Ať All‡h žehn‡ Francii!

Můj bratr byl konsistentn’, neboť st‡le proch‡zel změnami. V roce 1956, v době, kdy Tito byl krvavý pes, odeb’ral jugosl‡vský den’k Borba, vych‡zej’c’ nikoliv v Z‡hřebu, ale v azbuce v Bělehradu. Maminka se před sousedy tv‡řila jako, že jsou to ruskŽ noviny. Šim‡kovi (pan Šim‡k byl v tŽ době zavřený jako doktor pr‡v) zase odeb’rali francouzskŽ L'HumanitŽ. Po n‡vštěvě Jugosl‡vie se můj bratr přeorientoval sp’š na chorvatskou stranu. Přispěly k tomu častŽ n‡vštěvy Daruvaru, kde byla česk‡ menšina a z Daruvaru si jezdili k n‡m obnovit mateřštinu naši př‡telŽ. Pod t’mto vlivem zanevřel na Bělehrad a vehementně h‡jil rozpad Jugosl‡vie, na rozd’l ode mne – konzervativce a př’tele starých poř‡dků. Jak již to býv‡ u bl’ženců, jsou v l‡sce nest‡l’ a když Republika Bosna-Hercegovina vyhl‡sila nez‡vislost stal se adeptem na čestnŽ občanstv’ tŽto země. Pokud pracoval na z‡chrance, protože znal dobře jazyk, byl tŽměř při každŽm transportu zraněnŽho ze Sarajeva. Jeho př‡telŽ byli jak Chorvati, tak nově emigruj’c’ Bosň‡ci. Mil’ a př‡telšt’ lidŽ, kteř’ hledali nový domov v Praze, tak jako j‡ před lŽty v Kanadě. Měli jsme spoustu debat o isl‡mu. J‡ byl proti, můj bratr Jeronym dokonce poskytl jednomu křesťanskŽmu časopisu i jakousi reflexi, v čem je isl‡m př’nosem pro Evropu. Nikdy jsem v těchto lidech neviděl stopy fanatismu či nen‡visti.

Autobiografický př’běh z roku 2004 Abd Al Malika Qu'Allah bŽnisse la France!, který Malik zfilmoval v letošn’m roce, z’skal na TorontskŽm mezin‡rodn’m filmovŽm festivalu cenu mezin‡rodn’ poroty. Zač’n‡ ve Štrasburku v předměst’ Neuhofu, kterŽ je zn‡mŽ vysokou kriminalitou. Malik (hraje Marc Zinga) vyrůst‡ se svou matkou a šesti sourozenci. Žije troj’m životem. Z’sk‡ stipendium na prestižn’ škole. Je vynikaj’c’m studentem francouzskŽ literatury. Po noc’ch se živ’ kr‡dežemi a prodejem drog. O v’kendech působ’ jako zpěv‡k a nový africký b‡sn’k v hip-hop klubech. Na jeho život m‡ velký vliv učitelka francouzštiny, kter‡ se snaž’, aby rozvinul svůj talent. Po tragickŽ ud‡losti, kdy přijde jeho př’tel o život, najde jakŽsi nasměrov‡n’ v isl‡mu a stane se světozn‡mým hudebn’kem a politickým esejistou. (abe)

***

Moudrost

Když jsem v neděli po zaj’mavŽm d‡nskŽm filmu Druh‡ šance odj’žděl výjimečně metrem z festivalu a trochu mne mrzelo, že jsem neviděl Godardův film, kdosi se mne zeptal, který film se mi na festivalu l’bil nejv’ce. Dlouho jsem v‡hal a měl jsem pocit, že jsem viděl řadu zaj’mavých filmů, ale abych některŽmu dal čtyři hvězdičky, tak to bych, podobně jako př’sn‡ bulharsk‡ učitelka, nemohl. Byly zde kr‡snŽ filmy i otřesnŽ dokumenty. Když jsem stejnou ot‡zku položil Evě, odpověděla francouzsko-italský Moudrost (La Sapienza) od režisŽra Eugene Greena o vlivu legend‡rn’ho architekta ze 17. stolet’ Francesca Borominiho na život čtyř lid’ v současnosti.

Nezbýv‡ než doufat, že se tento film dostane do kanadských kin a že někdy v budoucnu o něm Eva něco nap’še.

Zpravodajstv’ z TorontskŽho mezin‡rodn’ho festivalu připravili Aleš Březina a Eva Mesticov‡. Použili jsme prameny: tiff, art.ihned.cz, filmneweurope,com a wikipedia. Fotografie dodal tiff.

***

 

N‡vrat na hlavn’ stranu