Letn’ toulky Ontariem s GPS
L‡ska na prvn’ pohled to nebyla. Ani na
druhý. Pak mi byl představen. Nic to se mnou neudělalo.
Opět představen. Zase nic. Pak jsme si vyjeli. To už jsem
zač’nala projevovat z‡jem. Po druhŽ jsme si vyjeliÉ no a pak se to stalo -
zamilovala jsem se!! A bez něho teď ani krok!!
Nemyslela jsem si, že by se to
mohlo st‡t. Vždy jsem byla a st‡le ještě jsem
př’vrženkyn’ map. Většinou jsem vždy sed‡vala jako
spolujezdec, to znamenalo navigovat. Kolikr‡t to nebylo lehkŽ, však to
určitě zn‡te, okruhy kolem amerických velkých
měst, spousta výjezdů a běda se netrefit a vyjet
špatně! To jsem pak i mohla být jen o rohl’ku a vodě!
Později jsem začala jezdit sama, tak jsem celou trať měla
napsanou nejdř’ve na pap’rku, pak se objevily Google mapy a j’zdou jsem sledovala napsaný
pl‡n cesty. Nejhorš’ pro mne vždy bylo naj’t c’l. Např. do
Chicaga nebo do New Yorku jsem dojela bez problŽmu – st‡le po hlavn’
d‡lnici, ale pak dojet na tu konečnou nebylo pro mne častokr‡t
snadnŽ, i když samozřejmě mapky velkých měst byly k
dispozici. Zkr‡tka byly to tak trochu nervy a celŽ ty dlouhŽ d‡lnicovŽ
kilometry jsem přemýšlela o tom, jak najdu třeba hotel na
23. ulici! K tomu ještě častŽ jednosměrky – kolikr‡t
jsem si ř’kala, že už už tam jsem,
ale zas mi překazila, ta potvůrka, moji radost! A tak se otočit,
opět bloudit a jet znova dokola. A tak to bylo často. I do Toronta
jsem z toho důvodu nerada jezdila. Sice cestu na letiště, do
kostelů, Masaryktown nebo do PražskŽho Deli
jsem znala perfektně,
ale jet někam jinam, kde jsem ještě nebyla, tak to jsem už
týden předt’m o ničem jinŽm nepřemýšlela, jen
jak se dostat na uvedenou adresu. Mapy jsem studovala, ach, těch silnic,
uliček, jednosměrek, špatnŽ značen’, plno aut – skoro
jako za trest kdyby mi tam někdo poslal! (J‡ jen douf‡m, že nejsem
sama, kdo takŽ takhle podobně občas trpěl jako j‡).
Asi před třemi lety se
však situace začala měnit. Koupili jsme na severu rodinnou chatu
a začali jsme tam jezdit. P‡rkr‡t jsem se svezla se synem nebo s dcerou a
začala jsem si uvědomovat, že naj’t tu naš’ chatku, jeden
mus’ m’t poř‡dně dobrou orientaci a paměť veškerŽ
výjezdy, č’sla i jmŽna silnic a potom hlavně ty zkratky si
pamatovat. Začala jsem pochybovat, že bych to mohla zvl‡dnout a
že tedy na chatu asi sama nebudu moci jezdit. Potom jsem tam jela jednou s
dcerou a viděla jsem, že tato mal‡ krabička (GPS)
přichycen‡ na předn’m okně auta je docela chytr‡ – mluv’,
ř’k‡ kde jsme, kde zatočit, kudy jet, kolik km, jak n‡m to dlouho
bude trvat tam dojet, no zkr‡tka d’ky n’ veškerý
př’padný stres jak se dostat k bodu B (chatě) odpadl. Dokonce
i když jsme si potřebovaly doplnit z‡sobu benzinu, tak n‡s
bezpečně dovedla k pumpě. St‡le jsem onŽ ãhračceÒ
ještě nevěřila, snažila jsem se naj’t
nějaký důvod, abych ji mohla pomluvit a tvrdit i nad‡le,
že mapy jsou nenahraditelnŽ. Co se ale nestalo. Na V‡noce byla obdarov‡na pr‡vě
touto chytrou pomůckou. A život se mi začal měnit!
Chtěla jsem si ji vyzkoušet a tak jsem udala adresu. kde jsem
již dř’ve byla a chtěla jsem se přesvědčit, zdali
mě tam tedy povede a nebo někde ve spleti silnic a městeček
zabloud’me a j‡ pak pojedu, jako dř’ve, jen podle mapy. Neztratili jsme se
a můj z‡jem o ni začal stoupat. Začala jsem být
odv‡žn‡ a naše př’št’ cesta vedla na chatu. Stejně
jsem si ale tajně dala do kabely kompas, mapu, telefon, že ano, co
kdybyÉ Nemusela jsem z kabely nic vytahovat, protože s přehledem jsme
za čtyři hodiny k n’ dorazily. J‡ i hračka.
A nastalo lŽtoÉ Najezdila jsem hodně
kilometrů kř’žem kr‡žem a pozn‡vala jsem st‡le v’ce
Ontario, tuto velikou provincii, kde žiji. P’ši pozn‡vala,
protože jsem velmi často jela někudy, kudy jsem dř’ve
ještě nejela a kudy bych, kdybych se držela jen mapy, asi
určitě nejela. Naťukala jsem adresu do GPS a pak jsem si mohla
tak ze 3-4 možnost’ vybrat, kudy chci jet, kilometrovŽ rozd’ly jen
minim‡ln’. Samozřejmě, že jsem si vybrala cestu pro mne nezn‡mou
a nebo aspoň č‡stečně nezn‡mou a plnými doušky
vn’mala onu novotu kolem sebe. Jedna z nich vedla např. k Bruce Penninsule do městečka
Walkerton a pak horem do Collingwoodu.
Proj’žděla jsem œrodnou zemědělskou oblast’, mal‡
městečka, kopečky, ž‡dnŽ fast foods, zkr‡tka idylka to bylaÉ Je to takŽ
jedna z oblast’ v Ontariu, kam koncem osmn‡ctŽho stolet’ přišli a kde
se usadili a st‡le žij’ mennonitŽ,
n‡božensk‡ skupina lid’ s evropskými poč‡tky v šestn‡ctŽm
stolet’, formov‡na přev‡žně v německy mluv’c’ch zem’ch,
stručně řečeno. Odm’tli se tenkr‡te podř’dit c’rkvi a
vl‡dn’mu systŽmu, který nutil n‡sil’m k určitŽmu n‡boženskŽmu
vyzn‡n’. Věř’ v osobn’ př’mý vztah s Bohem, byli
př’vrženci pokřtěn’ v dospělŽm věku, ãv’ra m‡ být dobrovoln‡Ò, ř’kali. V onŽ době to byl
krimin‡ln’ přečin, který byl silně st’h‡n. A pr‡vě
proto, že nepatřili ke katol’kům, luter‡nům ani
reformovaným, siln‡ persekuce po několik generac’ n‡sledovala a
začala jejich emigrace, přev‡žně po Evropě a do
severn’ Ameriky. Věř’ v m’rovŽ soužit’, proto i odm’tli
např. zvednout zbraň a j’t bojovat do prvn’ světovŽ v‡lky.
Hodně z nich jich pak bylo vězněno. V době druhŽ
světovŽ v‡lky již rukovat nemuseli. Jejich prost‡, upraven‡
hospod‡řstv’, obděl‡van‡ pole, koňskŽ povozy, ps’ boudy, byly
jednou z perel mých toulek. Zastavila jsem u jednŽ farmy, kde byla
cedule vejce na prodej. Venku nikde nikdo, jen pes štěkal, zaklepu na
vrata, pak na dveře. Mlad‡ žena s čepcem a v pestrých
typických šatech mi otevřela, za n’ nakukovala dvě mal‡
děvč‡tka, oděna jako jejich matka, chtěla asi
vědět, kdo je hostem do domu. Star‡ lednice slouž’c’ jako ud’rna
a pračka s ručn’ kulatou žd’mačkou st‡ly v m’stnosti
opod‡l. (Tento model n‡m byl kdysi d‡vno darov‡n z kostela jako pomoc
čerstvým emigrantům. Dlouho n‡m dobře sloužila).
Hospodyně přinesla vaj’čka, 12 ks za dva dolary- až skoro
neuvěřitelně n’zk‡ cena – koupila jsem si hned
čtyři plata. Ještě nav’c mi přidala p‡r kukuřic.
Popř‡la mi dobrou cestu, děvč‡tka slušně pozdravila.
Tak nějak jsem si připadala jako v jinŽm d‡vnŽm světě,
pomalu jako v době Babičky. Dalš’ jejich velk‡ skupina se
usadila v jižn’m Ontariu na niag‡rskŽ Penninsule, zrovna zde, kde žiji i j‡. Tato č‡st
jižn’ho Ontaria byla a st‡le je œrodnou farm‡řskou a vinařskou
oblast’. Mnoho malých i větš’ch farem a rostouc’ch vinic je
vidět všude kolem. Několik velmi prostých mennonitských kostelů němě
řekne, že jejich populace je zde st‡le vysok‡ a neděln’ pln‡
parkoviště zas silně nasvědčuj’ tomu, že
neslevuj’ v ničem ze svŽ v’ry. Neděle se st‡le svět’, je to
rodinný den a společn‡ modlitba i oběd s ostatn’mi bratry a
sestrami je st‡le silnou, neodbouratelnou souč‡st’ jejich života.
Setkat se s nimi můžete mj. i ve čtvrtek při
n‡vštěvě lok‡ln’ho obchodu, je to den n‡kupu, rodiny s
pěti-šesti dětmi jako schody za sebou, zaj’mav‡ pod’van‡. Jedn’m
z posledn’ch malých obchůdků, který se zde zat’m ve
Virgilu ještě udržel, je obchod s l‡tkami. Velk‡
většina mennonitských žen st‡le
nos’ prostŽ barevnŽ šaty, kterŽ si samy šij’ a čepečky na
hlavě. Jsou zde hlavn’mi, možn‡ už i jedinými z‡kaznicemi. V neděli je
zavřeno. Podle dlouhodobŽ tradice mennonitŽ jsou
dobrými hospod‡ři a drž’ se svŽ rodnŽ hroudy. Časy se ale
měn’, asimilace se prořez‡v‡ i do jejich řad a použ’vaj’
už i auta a elektriku. Hodně z nich si hled‡ i jinou cestu
obživy. Např. můj ãmuž pro všechnoÒ, dobrý řemesln’k i
oprav‡ř, je jedn’m z nich. Jednou jsem přijela takhle v zimě
večer domů a topen’ nefungovalo. Už jsem se viděla, jak
budu sp‡t zachumlan‡ pod pěti dekami a k tomu ještě doufat,
že voda nezamrzneÉ Zavolala jsem mu, zdali se může na to r‡no
přijet pod’vat a on na to:
ãPřeci nebudete sp‡t v zimě, přijedu hned!Ò Jak řekl, tak se
stalo. Ř’kal mi, že už maj’ čtyři děvč‡tka,
ale že st‡le doufaj’ v chlapce. Letos přišel zkontrolovat
chlazen’ a hrdě mi hned hl‡sil, že chlapec je prý už na
cestě. Bude to dalš’ pomoc na farmě i v řemesle.
Většinou se předpokl‡d‡, že rodina bude m’t aspoň 5-6
dět’. Pomalu ty jejich malŽ farmičky už ale miz’, půda je
bohužel vykupov‡na většinou k výstavbě nových
domů. Velmi ocen’m, upout‡ mě a m‡m silný obdiv k těmto
lidem (skupin‡m), kteř’ žij’ mimo hlavn’ proud, ale hlavně,
když maj’ svŽ komunity st‡le silně zachovanŽ a soběstačnŽ a
jejichž z‡klad je stavěn na fundament‡lnějš’,
věř’m, že i v’ce uspokojuj’cnějš’
v’ře, i když kolem nich modern’ život je v silnŽm proudu.
Pomalu jsem pak pokračovala d‡l
přes Owen Sound na
východ. To už sice byla trochu v’ce zabydlen‡ oblast, ale st‡le
dobře se mi jelo a hlavně - nebyl skoro ž‡dný provoz na
silnic’ch. Můj př’tel navig‡tor mi navigoval a j‡ jen jela. Měla
jsem dost času d’vat se kolem, poslouchat muziku a věděla jsem,
že dojedu. Ještě několikr‡t jsem si zopakovala směr Collingwood, pak i na chatu, dokonce i do Toronta jsem se
vydala. V Torontě to byly tři zast‡vky, m’sta, kde jsem dř’ve
ještě nebyla. Uvědomila jsem si, že podle mapy sice bych se
takŽ dostala, kam jsem potřebovala, ale byla by to cesta zp‡tky na hlavn’
silnici a pomal‡. Podle GPS jsem jela z jednoho m’sta na druhŽ bez
problŽmů a ještě k tomu jsem poznala i č‡sti Toronta pro
mne tot‡lně nezn‡mŽ! Na chatu už takŽ jezd’m sama a neboj’m se,
že se ztrat’m, haha!! Vždy nějak‡ ta
alternativn’ cesta se najde a d‡lnic’m se vyhýb‡m jak nejv’ce
můžu. O novŽ dojmy nen’ nouze, často pam‡tnŽ desky u lokalit,
kudy proj’žd’m, mi nast’n’ jejich d‡vnou historii - jako třeba,
že tu kdysi byla vesnice s 5000 obyvatel, st‡ly tu mlýny a
dobře se dařilo i dřevařskŽmu průmyslu. Teď
už z toho zbyla jen ta pamětn’ deska. Někdy se zastav’m, abych
si udělala p‡r fotek, jindy zas ochutn‡m kulin‡řskŽ speciality,
koch‡m se kr‡snou př’rodou OntariaÉ Najela jsem letos v lŽtě hodně
kilometrů, ale absolutně nelituji, byly to kilometry pro mne po
všech str‡nk‡ch př’jemnŽ. Sezn‡mila jsem s GPS svŽ př‡tele, takŽ
ž‡dn‡ l‡ska na prvn’ pohled, ale aspoň vyj’žďka bude!
A tak si mysl’m, že bych mohla se
stoprocentn’m přesvědčen’m dělat reklamu na GPS. J‡ jsem
prostě nadšena, jak se moje cestov‡n’ autem zjednodušilo, je
podstatně př’jemnějš’, zaj’mavějš’ - poznala jsem
zapadlŽ kouty a vždy bezpečně jsem dojela kam jsem chtěla!
TakŽ jsem si opět uvědomila, jak je Kanada rozlehl‡, kolik dobrŽ ornŽ
půdy m‡me kolem sebe, jakŽ bohatstv’ vody představuj’ nespočetn‡
jezera severn’ho Ontaria, kolik př’rodn’ kr‡sy n‡s obj’m‡ a kterou
často asi bereme za samozřejmost. Mysl’m si, že kdyby v’ce
motoristů si vyb’ralo alternativn’ cesty, tak že by ubylo provozu na
hlavn’ch spojovac’ch tepn‡ch, ubylo by silničn’ch nehod, čekac’ho
času v zacpanŽm provozu a přibylo by v’ce spokojených
řidičů.
A jak jsem se takŽ
přesvědčila, nen’ kafe jako kafe. Vyhýbala jsem se Tim Hortonům i McDonaldům, zaj’maly mě jen malŽ restaurace
s osobitou lok‡ln’ atmosfŽrou, či st‡nek u cesty a věřte,
že vždy to kafe chutnalo jinak! I to stoj’
za prozkoum‡n’! (Na hlavn’ch tepn‡ch najdete jen Service Centra)!
Přeji i v‡m př’jemnŽ
kilometry!
Naďa Humlov‡
***