Čokol‡dovo-šlehačkov‡ ulice
Nejedn‡ se o ž‡dnou jinou
pražskou ulici, než Vodičkovu. V n’ totiž v době prvn’
republiky ve zdravŽ konkurenci existovaly dvě cukr‡rny a sice ãU
Myš‡kaÒ a ãU BergeraÒ. Tu prvn’ si poř’dil v č’sle 699 (roh ulic
Vodičkovy a V J‡mě) vyučený cukr‡ř František
Myš‡k v roce 1904 a o sedm roků později koupil již vlastn’
dům v č. p. 710 a svoji cukrařinu sem přenesl. Kromě
cukr‡rny tady měl i menš’ kav‡renskou m’stnost. Do ulice byly dva
výklady s vchodem uprostřed a přepychový mosazný
port‡l, navržený pražským modern’m architektem Josefem Rosipalem.
V roce 1923 byla přistavěna
dalš’ tři patra, kdy cukr‡rna neopustila př’zem’, ale kav‡rna se
přesunula do patra. Přestavbu původn’ho neorenesančn’ho
domu zadal Myš‡k architektovi Josefu Čapkovi a dům tehdy z’skal
n‡dhernou rondokubistickou fas‡du z
šedočervenŽho umělŽho kamene, pravděpodobně
předem konzultovanou s vynikaj’c’mi architekty Josefem Goč‡rem a
Pavlem Jan‡kem. Myš‡kův dům svým novým
architektonickým pojet’m dokonale rozš’řil pražský
fenomŽn kubismu. TakŽ výzdoba interiŽru byla bezchybn‡, středem
z‡jmu bylo předevš’m několik obrazů, ãKuřačka
dýmky s opic’Ò od Roberta Schlossera a obraz
Emanuela Staňka, zachycuj’c’ večern’ ruch před N‡rodn’m
divadlem.
Ale neodbočujme z historie –
od roku 1940 už značně rozs‡hlý z‡vod vedla
společnost složen‡ z mnoha členů rodiny pana Myš‡ka,
mnoz’ byli vyučeni nejenom cukrařině, ale i č’šnictv’
a uměn’ kuchařskŽmu a prošli nemalou praxi v zahranič’. Ke
konci v‡lky Němci asi na rok cukr‡rnu œředně uzavřeli.
František Myš‡k neměl r‡d reklamu a takŽ ji nikterak
nevyhled‡val a neuplatňoval – držel se pevně œslov’,
že dobrŽ zbož’ se chv‡l’ samo. V době sběratelskŽ
horečky tzv. reklamn’ch zn‡mek sice jednu vydal s port‡lem kr‡mu, ale to
asi opravdu bylo vše a to o klasickou reklamu vůbec nešlo. A
poslŽze se i sem neœprosně drala zl‡ bolševick‡ doba, v roce 1949 byl
dům pronajat n‡rodn’mu podniku Odkolek a o rok později všechen
majetek zn‡rodněn. V nešťastnŽ době začal
František Myš‡k často pobývat v NovŽm Kn’ně, malŽm,
původně hornickŽm městečku, asi třicet pět
kilometrů jihoz‡padně od Prahy – žil tam s nemocnou
manželkou v zakoupenŽ chatce a žil prý velmi skromně.
A jsem u druhŽ větve mŽho
př’běhu. Sezn‡mil se s jistou St‡ňou Kort‡novou,
kter‡ mu v novokn’nskŽ dom‡cnosti vypom‡hala. Mezi
oběma vznikl př‡telský vztah trvaj’c’ v’ce než čtvrt
stolet’. František Myš‡k postupně St‡ňu do
největš’ch tajů cukrařiny zasvětil a ta se mu
odměnila neuvěřitelným z‡jmem, pracovitost’ a dovednost’.
Dnes m‡ pan’ Kort‡nov‡ v MalŽ Hraštici
blizoučko NovŽho Kn’na mnoho roků věhlasnou cukr‡rnu,
několikr‡t dokonce vyhl‡šenou cukr‡rnou roku. Na původn’ recepty
pana Myš‡ka nikdy nezapomněla a tak si lze u n’ pochutnat na
všem, co kdysi tolik proslavilo pražskou cukr‡rnu. Nelžu, v’m to
moc dobře, protože jsem tam už několikr‡t ty dobroty, jako
karamelový poh‡r, nebo Macharův dort, či medovŽ a
pomerančovŽ placičky ochutnala.
V roce 2008 se dočkala cukr‡rna ve
Vodičkově ulici svŽho novŽho otevřen’ po neobvykle dlouhŽ a
n‡kladnŽ rekonstrukci. Rekonstrukce vych‡zela z historických fotografi’,
na něco m‡lo bylo možnŽ nav‡zat i z původn’ho interiŽru,
třeba na mozaikovŽ podlahy v př’zem’, kterŽ bolševikovi
nějakým způsobem odolaly. Ale už to stejně nen’ to,
co si lze na historických sn’mc’ch prohl’dnout, je to o něčem
jinŽm a přizn‡v‡m, že i j‡ patř’m mezi ty, kteř’ se s
novým interiŽrem cukr‡rny nedok‡zali kladně vypoř‡dat.
Jeďte si raději prosladit život do MalŽ Hraštice!
Druhou slavnou cukr‡rnou ve
Vodičkově ulici byla cukr‡rna pana Bergera. Pro mě je jej’
bývalý interiŽr jednoznačně vzpom’nkový a to z
doby kdy už v n’ byl hodně zabydlený socialismus. V jednom z
rohů kav‡renskŽ m’stnosti byl tehdy telefonn’ automat na žetony,
kterŽ se kupovaly v šatně. A j‡ jsem z toho automatu jednu odpoledn’
sobotu zatelefonovala domů t‡tovi, že jsem se dopoledne vdala. ãA je
pod penz’?Ò optal se tehdy můj t‡ta. ãTak ho přiveď!Ò Tak
takovýto životně důležitý rozhovor jsem
provedla z překr‡snŽho secesn’ho interiŽru kav‡rny v prvn’m patře
domu č.p 38, který už od roku 1921
patřil vynikaj’c’mu cukr‡ři Anton’nu Bergerovi, pod jehož
veden’m zde vznikla jedna z nejproslulejš’ch cukr‡ren a kav‡ren Prahy. Na
sl‡vě a prosperitě měla velký pod’l Anna Bergerov‡,
manželka majitele. Poch‡zela z rodiny pekaře Linka z Roztok a d’ky
jeho výchově uměla vz’t za pr‡ci jako vyučený
děln’k. Nav’c ostražitě hl’dala pen’ze a věděla, kam
je investovat. Byla to ona, kter‡ prosazovala, aby jejich cukrařina byla
založen‡ na vlastn’ch surovin‡ch. Jako př’klad lze uvŽst zpracov‡v‡n’
jablek z vlastn’ho sadu a zavařov‡n’ tak zvaných marek, což
bylo vlastně rozvařenŽ ovoce, z kterŽho se pak u nich vyr‡běla
prvotř’dn’ zmrzlina. Pýchou byla i vlastn’ čokol‡da z dokonalých
kakaových bobů z Francie. V roce 1938 před př’chodem
Němců nechal pan Berger celý sklad s kakaovými
drahými a kvalitn’mi boby zazd’t. Trochu to připom’n‡ velkolahůdk‡ře Paukerta z N‡rodn’ tř’dy,
který před Němci zazdil nemalou sb’rku koňaků.
Bergerovi neuzn‡vali nikdy ve svých receptech ž‡dnou n‡hražku,
když čajovŽ m‡slo, tak opravdu čajovŽ m‡slo, na margarinu se
pekly pouze koblihy. Kr‡snou vzpom’nkou přetrv‡vaj’c’ i v dnešn’
době je st‡le v cukr‡rn‡ch prod‡vaný malý dort ãBatulÒ, který vymyslela žensk‡ č‡st
Bergerovy rodiny, inspirovan‡ tehdy popul‡rn’ dětskou kn’žkou Johna Habbertona ã Hýta a Batul.Ò
Anton’n Berger a později i syn
stejnŽho jmŽna měli velmi bl’zký vztah k uměn’ a jejich
mecen‡šstv’ nebylo v Praze ž‡dným tajemstv’m. Cukrařinu
chtěl provozovat i vnuk, v pořad’ třet’ z Bergerů –
ten si ale už plnými doušky vychutnal nedobrý
politický režim, dokonce osobně přihl’žel tomu,
když n‡rodn’ podnik Odkolek, který jejich
cukr‡rnu převzal, nechal rozřezat a odvŽst do šrotu drahŽ,
švýcarskŽ cukr‡řskŽ stroje. Třet’ Anton’n Berger nakonec
skončil jako traktorista a poslŽze v ČKD u pneumatickŽho kladiva,
takže ž‡dnŽ sladkosti už ani n‡hodou.
Až do p‡du komunismu fungovala
st‡le v domě pana Bergera cukr‡rna, jmenovala se City, ale i tady se jmŽno neujalo a st‡le se
ř’kalo ãU BergeraÒ – dorty a dalš’ cukr‡řskŽ
výrobky se sem dov‡žely, vlastn’ výrobna byla d‡vno
zrušen‡ a nebyly ž‡dnŽ pochybnosti ani o tom, že cukr‡řskŽ
výrobky vznikaly hlavně s použit’m n‡hražek – tak
už to tehdy chodilo. Rodina dům později zpět z’skala v
restituci, ale cukr‡rnu už v něm neobnovila – škoda, zbyly
jen vzpom’nky.
Oba cukr‡ři z Vodičkovy ulice
měli hodně podobný život, zač’nali tŽměř z
ničeho, propracovali se vlastn’ p’l’ a nad‡n’m ve svých oborech k
mimoř‡dnŽmu postaven’, stali se mistry sladkých indi‡nků,
čokol‡dových a dalš’ch dortů, kremrol’, marcip‡nů,
poh‡rů, oba vedli obrovskŽ vyhled‡vanŽ a slavnŽ cukr‡rny s kav‡rnami, oba
respektovali lidskou slušnost, poctivost a mor‡lku, měli
neuvěřitelný respekt u svých podř’zených a
oba zničil politický režim po roce 1948.
Ing. Jana Fafejtov‡ – Praha; Foto
- internet
***