Za Vlastou Brankovskou – 93
Zemřela (pokud něco takovŽho existuje) ide‡ln’ smrt’. Večer se uložila k sp‡nku a r‡no 14. července 2014 ji zastihlo pokojně lež’c’ na z‡dech s rukama pečlivě srovnanýma podŽl těla. Tělo bylo dosud s n‡mi. Duše už byla někde jinde.
K jej’ devades‡tce jsem o n’ napsal čl‡nek, který byl uveřejněn v Satellitu a v CzechFolks.comPlus (a snad i v NovŽm domově). Nerad cituji s‡m sebe, ale nemysl’m, že by se mi podařilo zachytit jej’ osobnost lŽpe, než v onom čl‡nku. Tak si z něj - s Vaš’m dovolen’m - vypůjč’m p‡r odstavců.
Jej’ ml‡d’ bylo kr‡snŽ. Poch‡zela ze z‡možnŽ rodiny, kter‡ si vedle rodinnŽ rezidence postavila tenisovŽ hřiště. A Vlasta se na tenisovŽ kurty (s výjimkou zimn’ch měs’ců) prakticky přestěhovala. A byla dobr‡. V’c než dobr‡. Jednu dobu byla mezi deseti nejlepš’mi hr‡čkami v Československu. Za nacistů pracovala v tov‡rně. Po v‡lce si udělala mistrovskou krejčovskou školu a otevřela si m—dn’ salon. Po komunistickŽm puči se Vlasta a jej’ manžel rozhodovali: Zůstat nebo odej’t? Vlastin manžel končil techniku a chtěl počkat na promoci. Akademický titul v oboru energetiky dostal, ale zat’m – jak Vlasta poznamenala – spadla klec, ale poněvadž byl opravdu dobrý, mohl i za komunistickŽho režimu pracovat na významných projektech. Vlastu komunistŽ chv’li nechali na pokoji a pak j’ salon zavřeli. A zase z jednŽ tov‡rny do druhŽ, až j’ někdo poradil, aby se přihl‡sila do kurzu pro tenisovŽ trenŽry. Vlasta kurz skončila mezi nejlepš’mi. Začala trŽnovat děti a dařilo se j’. Jej’ specialitou bylo hr‡t s p‡lkou nebo jak hr‡t proti zdi, č’mž školen’, jak to jeden z ž‡ků označil, silně zintenz’vnělo. SvŽ œspěchy pan’ Brankovsk‡ rovněž přič’t‡ svŽ metodě okamžitě opravovat chyby.
Přišla invaze (jej’ manžel za kr‡tko na to v roce 1969 zemřel) a Vlasta měla tři možnosti: buď se starat o celý rod – a skončit v bl‡zinci. Nebo si pustit pusu na špac’r a skončit ve vězen’. Anebo se vydat přes kopečky. Vlasta usoudila, že kopečky byly nejschůdnějš’ (a tehdy už byly). Nejdř’ve – po dohodě s př’telem ve V’dni, poslala do Rakouska děti. Pak n‡sledovala sama. Brzy se všichni dostali do Kanady. A zase rozhodov‡n’, co bude dělat. Bylo j’ skoro pades‡t, anglicky neuměla. Ale trenŽrstv’ j’ šlo v Praze, proč by j’ nemělo j’t v Kanadě? Jej’ potencion‡ln’ zaměstnavatel v Torontu byl zřejmě vysoce spokojen s jej’ trenŽrskou kvalifikac’, ale (jej’ dcera překl‡dala): Jak se se svými ž‡ky dorozum’te? Barbora odpověděla za maminku: ãNo problem, uk‡že jim to!Ò A uk‡zala. Začala s malou skupinkou. Když skončila, měla sto ž‡ků. Když j’ bylo 82 roků, zœčastnila se svŽho prvn’ho mezin‡rodn’ho turnaje: v Rakousku. V kategorii osmdes‡tn’ků se um’stila na druhŽm m’stě.
Na ot‡zku čemu vděč’ za svŽ œspěchy, odpov’dala př’během skupiny žab, kterŽ se rozhodly vystoupit na vysokou věž. Začaly sebevědomě, ale pak začaly jedna za druhou odpadat. Nakonec zůstala jen jedna. Ta došla až na samý vrchol věže. A pak dolů. Dole na ni čekaly jej’ kolegyně. Chv‡lily ji, ale hodně kysele. A pak se j’ zeptaly, jak se j’ podařilo vystoupit až na vrchol (tu ot‡zku j’ musely d‡t p’semně), v’tězn‡ ž‡ba odpověděla: ãJ‡ myslela pouze na to, jak dosk‡kat až na vrchol. Vaše n‡řky a st’žnosti jsem neslyšela. Jsem hluch‡.Ò
Neznal jsem ji př’liš dobře. Občas jsem ji viděl na koncertech a různých krajanských společenských ud‡lostech. Statn‡, zřejmě naprosto sebejist‡, soběstačn‡, prakticky nezraniteln‡ žena, o n’ž jsem věděl jen to, že uč’ hr‡t a že m‡ syna, který pracuje v nemovitostech a takŽ hraje tenis. Ono je ale všecko trochu jinak. Ta naprosto soběstačn‡, sebejist‡, prakticky nezraniteln‡ žena nebyla tak docela soběstačn‡ a nezraniteln‡: Před několika lŽty zazvonil v jej’m pokoji telefon. Vlasta ho zvedla, ale dř’v, než ze sebe vypravila jedinŽ slovo se svalila na zem. Odvezli ji do nemocnice. Z bezvědom’ se probrala za 4 hodiny. Jej’ nohy byly ochrnutŽ. Nezbylo j’, než se naučit znovu chodit. A naučila se znovu nejen chodit, ale i hr‡t (a učit jinŽ) tenis. Prožila si i epizodu s rakovinou. I nad tou zv’tězila. A ještě po svŽ devades‡tce jezdila autem a hr‡la i učila tenis.
V posledn’ch měs’c’ch c’tila œnavu dlouhŽho a plodnŽho života. Světla jej’ho světa jedno za druhým pohas’naly. Jej’ př‡telŽ jeden za druhým odch‡zeli. Život (jak to kr‡sně napsal Josef Hora) se œžil do bolesti. A Vlasta už chtěla odej’t. A odešla t’m nejpěknějš’m způsobem, jakým člověk může odej’t. Zůstal po n’ světlý st’n. A syn Rosti, jeho žena Martina, dcera Barbora s manželem Henrym, vnoučata Jennifer a Alex a pravnuk Henry. Všem vyslovujeme upř’mnou soustrast.
Josef Čerm‡k
***