N‡chodsk‡ lavička
Je to zvl‡štn’, jsou
města, kde se snad nikdy ž‡dný velik‡n nenarodil a nebo o nich
nev’me. Třeba o nich nev’m jen j‡. A pak jsou města, kde si slavnŽ
postavy pod‡valy ruce. Tak např’klad v Litomyšli se narodili hudebn’
skladatel Bedřich Smetana, mal’ř Julius Mař‡k, sochař
Olbram Zoubek, žily zde Božena Němcov‡ a zemřela zde
Magdalena Dobromila Rettigov‡. TotŽž plat’ o okresn’m městě
N‡chodě. I odsud poch‡z’ cel‡ řada významných
osobnost’. Mezi nejzn‡mějš’ z prvn’ poloviny minulŽho stolet’
patř’ spisovatelŽ Josef Škvorecký a Vratislav Blažek a
filmový dokumentarista Jan Šp‡ta. Shodou okolnost’, všichni
tři měli bl’zko k filmu.
Vratislav
Blažek na mne nejsilněji zapůsobil s filmem Starci na chmelu,
kterým se na podzim v roce 1966 otev’ralo dnes již
neexistuj’c’ kino 64 U Hradeb. Jan Šp‡ta sŽri’ dokument‡rn’ch
filmů, z nich jsem jeden (Evangel’ci ze Železných hor) prom’tl k
20. výroč’ Satellitu v prosinci 2011.
JedinŽho z
tŽto trojice jsem však znal
osobně, Josefa ŠkvoreckŽho. Prvn’ setk‡n’, na kterŽ se pamatuji je z
roku 1966, kdy v r‡diu na tehdy novŽ stanici Československo II d‡vali hru
Allan Stillitoa Osamělost přespoln’ho běžce a můj
starš’ bratr to po skončen’ okomentoval: ãAle ten
Škvorecký to um’ přeložitÉÒ Netrvalo dlouho a v hodin‡ch
češtiny se objevilo jmŽno Škvorecký opět.
Bylo to někdy ve třet’m ročn’ku na průmyslovce, kdy za
onemocnělŽho profesora Blumauera zaskakoval učitel politickŽ ekonomie
Zlatohl‡vek. Hned prvn’ hodinu se n‡s zeptal, jestli zn‡me některŽho do
prava orientovanŽho spisovatele z prvn’ republiky. P‡r popletených
ž‡ků, jmenovalo Čapka, tak ty posadil a pak vysvětlil,
proč Čapek nemůže být pravicovým
spisovatelem. Dalš’ hodinu přišel s čl‡nkem z Liter‡rn’ch
novin, kde byl rozbor, proč jsou ŠkvoreckŽho Zbabělci průlomem
do českŽ literatury.
Během
tŽto hodiny jsme se dověděli, že spisovatelŽ před n’m
většinou popisovali děj, jako vševědouc’ m‡govŽ znali
myšlen’ všech aktŽrů děje, ale Škvorecký se na
svět d’v‡ očima jednŽ postavy – Dannyho SmiřickŽho.
Netrvalo dlouho a přečetl jsem si nejen Zbabělce, ale i
dalš’ ŠkvoreckŽho pov’dky.
Po srpnu
1968 Škvorečt’ odešli do exilu a my jsme žili svůj
vlastn’ život. Dalo by se ř’ci, že jsme hledali svoji identitu.
Nějakou dobu se přešlapovalo na m’stě. To trvalo do roku
1973, kdy se přestalo čekat a spolŽhat, že může
něco plodnŽho vzniknout z ofici‡ln’ kultury. Najednou se objevila
řada neofici‡ln’ch aktivit, vznikli Plastici, začal vych‡zet samizdat
v edici Petlice a jinde. St‡le častěji se objevovali neofici‡ln’
koncerty. Z tŽ doby se datuje takŽ dopis V‡clava Havla Gust‡vu Hus‡kovi a do
Československa pašuj’ prvn’ knihy z nakladatelstv’ 68 Publishers v Torontu.
Vše ale
vypad‡ dosti beznadějně a vrcholem byla Konference o
bezpečnosti a spolupr‡ci v Evropě, kdy byl v Helsink‡ch 1. 8.
1975 podeps‡n Z‡věrečný akt, kde byl
požadavek dodržov‡n’ lidských pr‡v. Najednou se vl‡dy
komunistických zem’ zav‡zaly dodržovat takovŽ svobody jako svobodu
tisku, svobodu projevu, svobodu svědom’, či svobodnou
výměnu informac’. Většina disidentů to brala jako
zradu – nový Mnichov. Obzvl‡ště, když kr‡tce po tom
n‡sledoval v roce 1976 proces s Plastiky. Jenže pr‡vě během
tohoto procesu se sešli opozičn’ intelektu‡lovŽ a o měs’c
později se zrodila Charta 77.
Na druhou
stranu i v stojatých vod‡ch zahraničn’ch rozhlasových stanic
se začaly d’t změny a ve vys’l‡n’ Hlasu Ameriky se
začaly pravidelně objevovat pořady Josefa ŠkvoreckŽho o
literatuře a pokud jste šli v lŽtě po ulici, z každŽho
druhŽho okna se ozývala v devět hodin zn‡m‡ znělka.
Přestože rostla represe, mizela atmosfŽra
strachu. Ačkoliv režim st‡le vystrkoval dr‡pky a my jsme seděli
na Borech, mŽmu př’teli spoluvězni Aleši Mach‡čkovi se
podařilo do krimin‡lu propašovat tranzistorovŽ r‡dio. Jen jsem se
divil, proč vždycky v devět večer m’ř’ do postele a s
kab‡tem přes hlavu předst’r‡ sp‡nek. Později mi uk‡zal ten
malý z‡zrak a občas jsem měl za œkol poslouchat, co je novŽho.
Častokr‡t se pak druhý den diskutovalo o tom, co Josef
Škvorecký z Hlasu Ameriky ř’kal.
Nen’ divu,
že když jsem v roce 1980 odch‡zel z Československa do Kanady,
tak jsem tvrdil, že jedu ke Škvoreckým do učen’ a tento
sen se mi splnil, i když to nebylo tak jednoduchŽ. V roce 1981 jsem se
stal redaktorem NovŽho domova a ten se tehdy s‡zel na Avenue Road,
kde s’dlila firma Prague Typesetting, kterou Škvorečt’
vlastnili a tak jsem měl možnost poznat Zdenu Salivarovou a Josefa
ŠkvoreckŽho bl’že. Tato spolupr‡ce trvala až do roku 1986, kdy
se Nový domov začal tisknout jako prvn’
československŽ noviny na stoln’m poč’tači.
Josef
Škvorecký se stal již za svŽho života legendou. Byl
spisovatelem, b‡sn’kem, filmovým scŽn‡ristou, liter‡rn’m kritikem,
vysokoškolským profesorem, skvělým
vypravěčem, ale hlavně člověkem, který pomohl
komukoliv, kdo se na něj obr‡til. Miloval svůj N‡chod, který v
jeho kn’žk‡ch figuruje jako Kostelec. A město N‡chod nezapomnělo
na svŽho slavnŽho rod‡ka a 11. května letošn’ho roku odhalilo
lavičku Josefa ŠkvoreckŽho, kterou zhotovil sochař Josef Faltus.
Lavička
s nadživotn’ postavou je ve středu města na Masarykově
n‡měst’ a bud’ značnou pozornost. LidŽ se s oblibou nech‡vaj’ zde
fotografovat. Někdy př‡telsky spisovatele obejmou, jindy zkoumaj’
jeho klobouk, zřejmě nejtěžš’ klobouk na světě.
Děti lezou dobromyslnŽmu strýčkovi po ramenou a mal‡
Š‡rka sochu polila vodou, aby p‡novi nebylo na tom slunci takovŽ horko.
Přišla pan’ učitelka češtiny, kter‡ si udělala
fotografii, protože o ŠkvoreckŽm bude druhý den učit. A
když opoušt’te n‡měst’ směrem k autobusovŽmu n‡draž’
uvid’te N‡chodskou liter‡rn’ kav‡rnu, kter‡ m‡ n‡zev Prima sez—na a na
št’tě je jako živ‡ čern‡ kočka. Jedna ze
čtyř, kterŽ byly ned’lnou souč‡st’ domu na Sackville, kde
Škvorečt’ tr‡vili svůj život v torontskŽm exilu. Josef Škvorecký
se opět vr‡til do N‡choda.
Aleš
Březina
***
