Rozloučen’ s Janem Matějovičem, který zemřel 21. června
2014, v kostele sv. V‡clava v Torontě 25. června 2014
PoprvŽ
jsme se určitě setkali – ale na to se nepamatuji - na lodi U.S.A.TÕ
le Roy Eltinge, kter‡ přist‡la v
Halifaxu s n‡kladem 113 lid’, uprchl’ků z Československa 23. dubna
1949. Mezi těmi 113 byl Jan Matějovič a j‡. A když o 50 let
později Jan Waldauf, třet’ z oněch 113 uprchl’ků, organizoval
naši schůzku, bylo n‡s ještě – pokud to bylo
možno zjistit – 69. V posledn’ch 15 letech si u br‡ny do
věčnosti pod‡v‡me ruce.
S Janem Matějovičem jsem se v’c sbl’žil
až v posledn’ch 10 letech. Ne, že bychom se pravidelně
stýkali. Potk‡vali jsme se v tomto kostele při mši, nebo na
krajanských výroč’ch, koncertech a slavnostech. Ani jeden
ani druhý jsme netrpěli potřebou vychloubat se svými
v’tězstv’mi, či truchlit nad svými prohrami. Jen pomaloučku
- někdy až po jeho smrti - jsem se dověděl tak z‡kladn’
fakta jako m’sto a datum jeho narozen’.
Začnu tedy jeho narozen’m: Jan se narodil v
Klatovech, v městě proslavenŽm v lidových průpov’dk‡ch,
22. dubna 1929. Datum zaj’mavŽ t’m, že jen o jeden dubnový den (23.
dubna) –ale o dvacet let později - přist‡l ve svŽ novŽ vlasti.
Bylo mu dvacet let. Po komunistickŽm puči uprchl do Německa. Podle
všech informac’, do Kanady připlul – jak na zač‡tku uv‡d’m
- 23. dubna 1949. Na jednom m’stě v knize o Češ’ch a Slov‡c’ch v
Kanadě, jsem ale napsal, že do Kanady přišel až v roce
1951. V roce 1951 pravděpodobně přišel do Toronta –
po splněn’ jednoročn’ho z‡vazku po př’chodu do Kanady pracovat v
les’ch nebo na farmě. Omlouv‡m se.
O jeho př’chodu do Toronta je možno
ř’ci, co historik napsal o CŽzarovi: přišel, viděl,
zv’tězil.. V roce 1962 převzal starou firmu, Drummond Metal Products
Ltd., výrobce aluminiových profilů, trubek, stavebn’ch
materi‡lů a želez‡řskŽho zbož’. Změnil jej’
zaměřen’ a star‡ anglosask‡ firma se stala největš’m
dovozcem dveř’ a podobných produktů v Torontu.
Janův obchodn’ œspěch, jakkoliv
pozoruhodný, je jenom č‡st’ – a mysl’m že ne
nejdůležitějš’ – jeho života. Jan patřil k
těm blahoslaveným, kteř’ věř’, že podle skutků
pozn‡te je. Pozn‡te je podle jejich pokory. Všichni jsme byli svědky
Janovy pokornŽ služby svŽ farnosti, kter‡ v něm měla – jak
zaznamenala kn’žka o Češ’ch a Slov‡c’ch v Kanadě -
pokornŽho muže v’ry a mecen‡še nevšedn’ štědrosti.
Jeho štědrost přesahovala r‡mec jeho farnosti i jeho n‡rodnosti:
před několika lety Torontsk‡ univerzita dělala sb’rku na projekt
– nepamatuji si přesně o co šlo. Jan – skoro jako by
to bylo samozřejmŽ – věnoval slušnou č‡stku.
(Každoročně podporoval i naše noviny, pozn. red.)
Posledn’ch p‡r roků jsem viděl, jak se
ztr‡c’, jak se vzdaluje. Tiše, jako kdyby se nic nedělo. Ale ono se
dělo: Se světem, s lidmi, m’sty i věcmi se loučil jeden z
našich nejcennějš’ch lid’.
V’m, že Jan Matějovič miloval
svět, ale ještě v’ce miloval Boha. Sbohem Jene!
Jeho manželce
Jarmile, synům Janovi a Georgeovi a jejich rodin‡m vyslovuji upř’mnou
soustrast.
Josef Čerm‡k
***