Návrat na hlavní stranu

 

Fidlovačka

Když se řekne Fidlovačka vyjeví se mnohým několikerý význam tohoto výrazu. Tak jednak je to německy fiedel, což bylo jakési oblé dřívko, které ševci používali k dokončovací úpravě kůže, jakémusi jejímu vyhlazování. Dalším významem byly ševcovské slavnosti pořádané v Nuselském údolí, konkrétně na prostorné louce mezi tehdejšími Dolními a Horními Nuslemi. Kdy přesně tyto oslavy začaly, se nedochovalo, každopádně koncem 18. století jsou z Nuslí vytlačeny novou zástavbou a postupným zmenšováním luk a přilehlých vinic. Doba zániku slavností však zaznamenala i jejich poslední a největší slávu – tehdy totiž se staly Nusle dostupné novou železnicí Praha – Tábor. Přesto i tato sláva neměla dlouhého trvání a výstavba obytných domů zvítězila nad pořádáním lidové veselice, s názvem Fidlovačka. Nepomohlo ani vyhledání několika náhradních míst.

Podle nejrůznějších pramenů to bývala slavnost obrovská, pořádaná první středu po Velikonocích, zahajovaná ranním průvodem pražských mistrů ševcovských, tovaryšů a učedníků, čelo průvodu bývalo vyzdobené májkou a ševcovskými nástroji. Louka byla poseta kramářskými stánky, které nabízely všechno možné i nemožné, co k lidové veselici vždy patřilo. Vznik ševcovské slavnosti, Fidlovačky se neodvozuje pouze podle již popsaného oblého ševcovského vyhlazovacího dřívka, ale jsou i mnohem barvitější a pohádku připomínající vysvětlení. Jedním je i to, že sám císař Josef II. se měl v mládí vyučit ševcem a tento neuvěřitelný čin nadchl pražské ševce natolik, že monarchovi zhotovili dokonalý pár bor. Císař je za tento počin odměnil stříbrným stromečkem, na jehož větvičkách byly pověšené drobné stříbrné ševcovské nástroje včetně fidlovačky. V té době pracovali ševci i o sobotách a nedělích a drželi volno o „modrém pondělí.“ Koncem 18. století prý došlo ke změně – mistrovští ševci požadovali pro tovaryše a učedníky „modré pondělky“ zrušit. V dobách těchto pracovních bouří a stávek se prý definitivně stříbrný stromeček ztratil. A tehdy prý jakoby na truc proti zrušeným „modrým pondělkům“ vznikla myšlenka pořádání ševcovských jarních veselic.

Lidová slavnost pražských ševců bývala nejživější a nejlidovější pražskou poutí. A také nejčeštější, neboť v dobách kdy se konala, dávala pražská společnost přednost němčině – v Nuslích však zněla výhradně česká řeč. Také mnoho českých autorů zachytilo slavnosti ve svých dílech, mimo jiné i Josef Mánes. Mezi lidmi je však nejznámější Josef Kajetán Tyl, který se pokusil zdivadelnit tento kousek pražského života a jeho Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka je do dneška proslavená především pro vlasteneckou píseň, kterou vložil do úst slepému houslistovi uprostřed posledního obrazu Fidlovačky a která se později stala základem pro naši národní hymnu. Autorem hudby a všech zpěvů byl František Škroup. Divadelní hra Fidlovačka oslavila svoji premiéru v roce 1834 ve Stavovském divadle a opakována byla jen jednou o rok později. Německá kritika nevyznívala vůči vlastenecké hře kladně, ale u českého obecenstva se setkávala výhradně s obdivem a také píseň Kde domov můj si trvale našla místo v paměti národa. V druhém představení si svou roli dohazovače Kozelky zahrál dokonce sám Tyl. Je s podivem, že druhé představení bylo nadlouho představením posledním. Teprve v roce 1917 se hra vrátila znovu - tentokrát na prkna divadla na Vinohradech, současně byla uvedena i v Brně a také od té doby již z divadelních repertoárů nezmizela.

V Nuslích v 19. století pomalu ale jistě vymizely louky a z Nuslí se stalo město se vším všudy – jen divadelní prkna mu chyběla. O jejich zřízení se zasloužil roku 1921 divadelník Stanislav Langer a to dokonce na své vlastní tehdejší dvoumilionové náklady. Langer se stal také prvním ředitelem divadla, které slavnostně otevřel dramatem Drahomíra. Divadlo mělo název Tylovo divadlo v Nuslích. Mělo osm set diváckých míst a stalo se první divadelní budovou postavenou v samostatném Československu. Šlo o jednodušší dřevěnou stavbu s podezdívkou, později ještě některé další dřevěné části byly nahrazeny zděnými. Langer však moc štěstí s divadlem neměl, lidé se sem nehrnuli, divadlo v nuselském údolí bylo dost špatně přístupné. Změna nastala, až když se stal uměleckým šéfem Ferenc Futurista, kterému se podařilo do souboru získat hvězdy jako třeba Mařenku Zieglerovou, Járu Kohouta nebo Jindřicha Plachtu. Hlavní důraz položil na operety a jedno s druhým nezklamalo a diváky chtivé zábavy, přitáhlo. V roce 1948 se divadlo přejmenovalo na divadlo Na Fidlovačce. Tylovo jméno šlo do dnešního Stavovského. Osud nuselského divadla se ale začal už pomalu spojovat se scénou v Karlíně. A znovu se v šedesátých letech divadlo přejmenovalo na „Hudební divadlo v Nuslích.“ Častá změna názvu se nikterak kladně na celkové návštěvnosti a hlavně kulturnímu podvědomí u lidí nesetkávala. Koncepčně bylo rozhodnuto, že Karlín bude provozovat operety a Nusle aktuální komedie. Koncepce se však úspěšně nenaplnila a divadlo v Nuslích skončilo svou činnost v sedmdesátých letech 20. století, kdy už jeho prostory sloužily jen jako skladiště pro divadlo v Karlíně.

Divadlo v Nuslích začalo rychle chátrat, plány na jeho rekonstrukci sice existovaly, ale nikdo je nerealizoval. Divadlo se pomalu ale jistě začalo rozpadat, střechou prorůstaly břízky a další náletové rostliny a navíc jeho umístění v malém zastíněném a také neudržovaném parku přitahovalo do polorozpadlé budovy nejrůznější individua. V takovémto stavu dostala městská část Praha 4 v roce 1993 budovu divadla do vlastnictví. Tomu, co by se mělo stát s chátrající budovou, věnovalo tehdejší vedení radnice nemalou pozornost, ale výsledky se stále žádné nedostavovaly. Radnice budovu nechala zakonzervovat a navíc hlídat, což se kladně projevilo alespoň v tom, že se z budovy stáhla nežádoucí individua. Také nechala prosvětlit okolní parčík. Opakovaně pro objekt hledala investora s tím, že chtěla zachovat v budově kulturní aktivitu.

Situace byla beznadějná až do roku 1995 kdy se objevila herečka Eliška Balzerová a herec Tomáš Toepfer a založili s dalšími deseti kolegy Nadaci pro obnovu divadla Fidlovačka. A dokázali nemožné. Televize udělala několik přenosů benefičního programu a lidé začali s obrovským zájmem vše sledovat. Nadace dokázala, že češství, vlastenectví, hymna, působily na lidi skoro obdobně jako při záchraně zlaté kapličky a doba kdy už neexistoval starý komunistický režim, k tomu napomáhala také. Během tří roků bylo divadlo zrekonstruováno a ke dni 28. října 1998 slavnostně zahájilo hrou Fidlovačka, aneb žádný hněv a žádná rvačka. Za počin znovuvzkříšení divadelního života v Nuslích, obdrželo divadlo cenu Thálie. Divadlo se později rozšířilo o další komorní scénu. Hlavní budova má 500 míst, komorní 160. Za 15 roků své činnosti uvedlo 85 premiér z toho 13 na scéně komorní. Hlavní koncepce je založená na činohrách a muzikálech – ty tvoří asi třetinu celého repertoáru. Za velmi úspěšné je třeba považovat zejména Šumař na střeše, My Fair Lady, Jeptišky. Z klasických děl Lucernu, Hostinec u Kamenného stolu, Až naprší a uschne, Babičku. V divadle nejsou žádní herci v trvalém angažmá – můžeme se zde setkat s výkony Elišky Balzerové, Michaely Budinkové, Ondřeje Brouska, Petra Rychlého, Ladislava Županiče a dalšími. Samozřejmě, že zlí jazykové nenechali bez povšimnutí především postavy Tomáše Toepfera a Elišky Balzerové. Různé kritiky si vzaly za vlastní předvést některé úvahy o vztazích účetnictví mezi Nadací a Divadlem Na Fidlovačce, které má charakter společnosti s ručením omezeným. Jaká je pravda jsem se nedozvěděla, každopádně je třeba zdůraznit, že český člověk je člověkem vysoce závistivým a vždy mu nesmírně vadil a vadí úspěch toho druhého. A že oba herci, z jejichž iniciativy se opět narodila divadelní nuselská scéna, úspěšní v Nuslích byli, je více než skutečností.

Jana Fafejtová – Praha

***-#

Návrat na hlavní stranu